Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Diana Atkinsonová: Mezi lokálem a silnici. Přel. Pavla Horáková. Volvox Globator, Praha 1998.

O jisté tendenci anglosaské literatury

„...Je to ten nejodvážnější nejnekonvenčnější televizní opus, jakýs kdy četla.“
„To myslíš vážně? Je to fakt dobrý?“
„Já jsem neřek, že je to dobrý. Já řek, že je to odvážný. Poslouchej ušima, kamarádko.“

J. D. Salinger: Franny a Zooey

Román Diany Atkinsonové Mezi lokálem a silnicí je přímo předurčen k tomu, aby se stal „kultovní“ četbou. Obsahuje totiž všechny atributy, které jsou pro jistou část publika atraktivní: exkluzivní prostředí, drsný jazyk, dálkové autobusy, patřičnou dávku nemravností, existenciální podtext i feministickou pseudofilozofii. Hlavní hrdinkou je intelektuální striptérka, putující za svým řemeslem rozlehlou divočinou západní Kanady. Je to postava ve všech směrech charakteristická pro jistý typ současné literatury. Je nepřizpůsobivá, hysterická a lítostivá, sužovaná nechápajícím okolím a traumatizovaná milostnými vztahy, které s neomylným instinktem navazuje zásadně s muži co nejsobečtějšími a nejodpudivějšími. Navíc je poznamenána vážnou nemocí, kterou prodělala v dětství - ulcerózní kolitidou (najděte si to v nějaké lékařské příručce, nemám chuť vám podstatu této choroby vysvětlovat). To vše ale autorce pořád ještě nestačilo a rozhodla se vyvrženost své hrdinky podtrhnout židovským původem (přiznám se, že zpočátku jsem jejímu jménu Sára nevěnoval pozornost a svitlo mi až po informaci, že její zrádný otec se odstěhoval do Izraele) a navíc přinejmenším bisexuální orientací (Sára sice neustále vyhledává muže, ale zároveň se občas svěří s tím, že má zálusk na některou z kolegyň). Hrdinka sice pochází z lepší rodiny, ale v rámci generační revolty utekla ze školy a nezadržitelně se propadá na dno společnosti. Se vším všudy, tj. drogy, potraty, motorkářské gangy atd. Atkinsonová zkrátka smíchala všechna zastydlá beatnická klišé a literátské rekvizity - a výsledek silně připomíná dort, který uvařili pejsek s kočičkou.

Na záložce se můžeme dočíst, že se autorka „věnuje studiu tvůrčího psaní na montrealské Concordia University“. To ovšem vysvětluje mnohé.

„...moje žákyně ze stylistiky pro pokročilé mě totiž zavalily osmatřiceti povídkami, které si se slzami v očích potáhnu na víkend. Třicet sedm z nich bude o plaché samotářské pennsylvánské lesbičce holandského původu, která se chce stát spisovatelkou a dopisuje si s nějakou chlípnou děvečkou. Bude to psané dialektem a v první osobě.“

J. D. Salinger: Franny a Zooey

Kniha Mezi lokálem a silnicí výmluvně ilustruje všechny nešvary, příznačné pro absolventy kurzů tvůrčího psaní. Atkinsonová nezapře určitý stylistický talent a její kniha má i některá silná místa, jako je motiv kosatek uvězněných v bazénu - všechno však bohužel překrývá afektovanost a manýrismus. Exhibicionistická povaha knihy jasně vysvítá z deníkové pasáže na straně 124: „To, co říkám, asi není dvakrát hezký, ale tenhle deník je můj. Sama jsem si ho koupila. Nikdo kromě mě ho nebude číst. Můžu si psát, co chci. Do prdele, tohle je přece svobodná země.“ Samozřejmě, že to autorka nemyslela vážně. Sářin deník je určený ke čtení, v žádném případě to není autentická a nestylizovaná výpověď. Pisatelka se naopak přímo vyžívá v okázalých ornamentech typu: „Ti čtyři kluci nás obstoupí, jako když ústřice schovává dvě perly.“ (s. 65) Všechno je od počátku podřízeno pozdější publikovatelnosti a součástí tohoto kalkulu je i záměrná syrovost a záliba v drastických, místy až nechutných detailech - vždyť to je přesně to, po čem současný čtenář prahne. Ovšem pod koženými bundami drsných motorkářů tlučou něžná srdce, jako v případě zabijáka Wayna, který prožije se Sárou velkou platonickou lásku. Kolikrát už jsme v románech, jako je tento, viděli ty poctivé, altruistické, málem až kanonizovatelné kriminálníky, kteří se na šikmou plochu dostali bez vlastní viny? V této souvislosti jsem si vzpomněl na komentář kunštátského malíře Víta Ondráčka (viz Jihovýchodní pošta 2/98): „Četl jsem teď několik amerických knih z poslední doby. Mám pocit, že to neustálé "obžalovávání společnosti" je jen pokusem vyhnout se osobní zodpovědnosti.“ Taky bych řekl. Ale právě to je přitažlivé pro určitou vrstvu čtenářů, kteří mohou tento etický relativismus přijmout za životní východisko. A právě jim jako by se Atkinsonová chtěla podbízet.

Sáře je osmnáct let. A mnohá její česká vrstevnice, která se považuje za nonkonformní a také kouří jointy, se s její postavou může ztotožnit a spoluprožívat její trápení v necitelném světě plném hrubosti, chamtivosti a nespolehlivých mužů (v závěru románu sice Sára najde svůj ideál ve Vancovi, na němž ji fascinuje především jeho drahá kolínská, ale v nejlepším vyjde najevo, že milý Vance je homosexuál). Neuvědomí si patrně, že se nechává dojímat v podstatě stejnými sentimentálními banalitami, jako její matka slzící nad stránkami Harlequinů, pouze podanými Atkinsonovou v zaktualizovaném, „tvrďáckém“ balení.

Na záložce českého vydání knihy se píše: „Ve všech lokálech a na všech silnicích Sára statečně svádí boj se svým osudem i sama se sebou a nakonec v něm vítězí.“ Tak nevím, jak by řekl Jiří Menzel. Hlavní hrdinka v závěru knihy definitivně zanevře na muže a oddává se masturbaci, pokračuje sice dál v kariéře striptérky, ale zároveň začne dálkově studovat (její korespondenční kurz se jmenuje Úvod do studia západní civilizace). Musím se přiznat, že pokud takto vypadá happyend podle představ dnešních čtenářek, nečeká nás asi nic příjemného.

Závěrem bych si dovolil upozornit na zajímavý trend, jehož je Atkinsonové kniha krystalickým příkladem. Dochází totiž k napohled paradoxní situaci, že právě v anglosaských státech, které se těší mimořádné míře občanských svobod a vysokému životnímu standardu, vznikají v poslední době díla mimořádně nihilistického obsahu, odrážející frustraci ze společenských poměrů a kladoucí akcent na nejtemnější stránky lidství. Ve Spojených státech a Velké Británii se tato tendence začala prosazovat od konce druhé světové války, ale nyní dorazila i do Kanady (nejvýznamnějším předchůdcem Atkinsonové byl Quebečan Réjean Ducharme, jehož anarchisticky laděný román Tenata obsahuje velmi příkrý odsudek životního stylu v zemi javorového listu), Austrálie (vzpomeňme třeba na ponuré vize tamějšího rodáka Nicka Cavea) a dokonce i na Nový Zéland (nedávno proběhl našimi kiny film Zee Tamahoriho Kdysi byli bojovníky, naturalisticky zobrazující degeneraci maorské komunity způsobenou vlivy moderní civilizace).

Zdá se, že konzumní společnost, která právě v uvedených zemích dosáhla svého vrcholu, přímo ze své podstaty produkuje tento negativistický model kultury. Jakoby nedostatek existenčních starostí vyvolával u obyvatel vyspělých postindustriálních zemí vážné psychické poruchy, jako je ztráta jakékoliv perspektivy a s ní související autodestruktivní tendence. Kniha Diany Atkinsonové samozřejmě zdaleka nedosahuje sugestivity slavného Lynchova filmu Twin Peaks: Ohni se mnou pojď, ale lze v ní objevit konstatování obdobného zeitgeistu - navenek blahobytný a spořádaný denní život má svůj skrytý antipod ve zběsilém nočním životě, jehož obludné orgie jako by byly poznamenány tušením hrozící Apokalypsy. Nabízí se nám tu obraz společnosti, která už je vším přesycena a nenachází nové podněty: kultura této společnosti pak není ničím jiným, než zálibným prohrabáváním vlastních výkalů. Logicky si pak musíme položit otázku, jestli je pro naši zemi jediným východiskem následovat tuto společnost na její cestě do propasti. A právě v tomto mementu bych viděl hlavní význam českého překladu knihy Mezi lokálem a silnicí, která je z literárního hlediska prakticky bezcenná. Může však mít svůj smysl jako dokumentární portrét současné severoamerické společnosti, jejíž hedonistický životní styl s sebou nutně přináší i onen rub, který Atkinsonová tak detailně popisuje.

Jakub Grombíř

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker