Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Eric Hobsbawm: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914 – 1991. Přel. Jana Pečírková a Petr Štěpánek. Argo, Praha 1988.

Krátké století

Zdá se, že „krátké 20. století“ skončilo. Jeho délka nebyla měřena sledem lhostejných kmitů elementárních částic, nýbrž sledem událostí, které se svou vahou vryly hluboko do duší a často i těl svých aktérů. Skončilo krátké století extrémů, které se zrodilo teprve v krvi bojišť První světové války, naplno se rozkřičelo po brutálním plácnutí do zadečku od velikého vizionáře Lenina a zašlo po dlouhé nemoci v marasmu stáří nikoli náhodou společně s Leninovou říší, která měla být, ale zdaleka nebyla naplněním eschatologického snu o ráji na Zemi.

Takové bylo 20. století očima jednoho ze tří nebo čtyř významnějších současných britských historiků Erica Hobsbawma, jehož reputace je založena výhradně na třech dílech - The Age of Revolution, The Age of Capital a The Age of Empire, která dohromady shrnují dějiny „dlouhého 19. století“ (1789 – 1914) a o nichž mohl časopis The Observer napsat, že se stala „součástí intelektuální výbavy každého kultivovaného Angličana“.

Svým věhlasem je ovšem předčí kniha zabývající se zmíněným „krátkým 20. stoletím“ nazvaná případně Věk extrémů (The Age of Extremes: The Short Twentieth Century 1914 - 1991), která vyšla v roce 1994 a již v roce 1997 byla přeložena do dvaceti jazyků. Věk extrémů je jakousi freskou tohoto století, jejíž monumentálnost spočívá ve zpracování obrovského množství údajů do jediné syntézy. Hobsbawm se totiž ve své knize nezabývá jen ekonomií, demografií, sociálními vztahy nebo politikou, ale také například mravy a samostatné kapitoly věnuje i vědě a umění.

Struktura krátkého 20. století se v Hobsbawmově díle podobá jakémusi historickému sendviči – doba krize a světových válek byla následována pětadvaceti až třiceti lety mimořádného ekonomického růstu a sociálních změn, jež s největší pravděpodobností změnily lidskou společnost hlouběji než jakékoli jiné období srovnatelné délky, aby ovšem vzápětí byly vystřídány novou vlnou rozkladu, nejistoty a krize. Podle tohoto schématu je členěna i samotná kniha: první kapitola, nazvaná Věk katastrofy, popisuje období katastrof mezi lety 1914 a 1945, jako výplň sendviče následuje kapitola Zlatý věk, popisující poválečný svět rozkvětu, aby byla překryta poslední kapitolou Lavina (ve francouzštině výstižněji Debakl), která líčí události posledních desetiletí a končí pádem a zánikem socialismu. Hobsbawm jakoby chtěl demonstrovat správnost Kondratěvovy teorie dlouhých konjunkturálních vln, které se objevují v rámci asi padesátiletých cyklů. Tuto teorii, kterou ostatně anticipoval již Marx, ovšem spíše než Hobsbawm potvrzuje samotná historie.

Hobsbawm je historik s levicovým cítěním a marxistickou minulostí. Ve svém díle se ovšem nikterak nesnaží zakrýt skutečnost, že velký komunistický experiment kolosálně zkrachoval a čestně přiznává dokonce i své osobní naivní omyly. Je mu jasné, že i tam, kde komunistické režimy přežily a „uspěly“ jako v Číně, opustily ideál jediné, centrálně kontrolované a státem plánované ekonomiky, založené na zcela kolektivizovaném státním nebo družstevním hospodářství bez trhu. Historická zkušenost ukázala, nakolik každý podobný projekt skrývá stinné stránky - zvláště nebezpečí totalizující byrokratizace. Na druhé straně si ale Hobsbawm stále klade otázku, do jaké míry neúspěch sovětského experimentu zničil celou ideu tradičního socialismu. Nyní je sice jasné, že ekonomika nemůže fungovat bez přinejmenším částečné autoreflexe prostřednictvím tržních cen, jinak by totiž nemohla reagovat na přání spotřebitelů a musela by jim znovu nařizovat, co pro ně považuje za vhodné. Ale to ještě neznamená, alespoň podle Hobsbawma, že by otázka socialismu nešla od specifické zkušenosti „reálného socialismu“ oddělit.

Na druhé straně totiž zbankrotovala i doktrína, kterou Hobsbawm nazývá „teologickou vírou v ekonomiku“, jejíž zdroje jsou alokovány výhradně prostřednictvím neregulovaného trhu v podmínkách neomezené soutěže. Celý Věk extrémů je toho dokladem. Neexistuje žádný dobrý důvod k domněnce, že by globální ekonomika volného trhu mohla vyřešit základní kontradikce kapitalismu, jež plynou z tlaku trhu na co největší snížení nákladů, kterého je dosahováno omezením počtu zaměstnanců, protože stroje jsou daleko levnější než lidé, a co největším snížením nákladů na sociální pojištění a jiné daně. Vždyť i konjunkturální ekonomika „zlatého věku“ byla založena na pravém opaku laissez faire. Ani problémy, které se z dlouhodobé perspektivy jeví být nejvážnějšími, demografická exploze a ekologická devastace, nemohou být liberalizací vyřešeny. Hobsbawm předpokládá, že politice nového tisíciletí nebude dominovat ekonomický růst, ale zajištění sociální distribuce, která bude záviset na opětovném nastolení veřejných autorit.

Je docela dobře možné, uzavírá Hobsbawm, „že diskuse, konfrontující kapitalismus a socialismus jako vzájemně se vylučující a polární protiklady, mohou budoucí generace považovat za relikt 20. století a ideologie jeho náboženské studené války. Může se ukázat, že pro příští tisíciletí budou tyto diskuse stejně irelevantní, jako byly pro 18. století irelevantní diskuse o pravé podstatě křesťanství mezi katolíky a různými reformátory v 15. a 16. století.“

Celá kniha může být čtena nejen jako brilantně napsané dějiny krátkého 20. století, ale také jako jakýsi druh autobiografie dítěte svého věku (Eric Hobsbawm se shodou náhod narodil signifikantně v roce 1917) nebo jako pokus o pochopení dnešního světa, ovšem s přiznáním principiální nedostatečnosti analytického instrumentária. Ale především je to kniha o historii, o skutečné historii, a ne směs osobních vzpomínek a žurnalismu, kniha, která je strhující svou globální vizí souvislostí, kapacitou syntézy a v neposlední řadě i autorovým osobním nasazením, s nímž hájí své pozice. Jak napsal ve francouzském časopise Le Débat Hobsbawmův ideologický odpůrce Krzysztof Pomian, „nikdo nebude napříště moci napsat dějiny 20. století, aniž by zaujal stanovisko tváří v tvář této knize“.

Marek Petrů

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker