Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Miloslava Holubová: Necestou cestou. Praha, TORST 1998

Memoárový román Miloslavy Holubové

V březnovém vydání televizního kritického měsíčníku Katovna postavili Vladimír Just a jeho hosté do centra svého přemítání problematiku literárních memoárů. Debatéři se podrobněji věnovali knihám B. Neumannové-Hodačové Byla jsem ženou slavného muže, Milady Součkové Vlastní životopis Josefíny Rykrové a především oceňované i problematizované knize Miloslavy Holubové Necestou cestou (TORST 1998).

Miroslav Petříček vyjádřil nesouhlas jak s její žánrovou klasifikací, přesnější mu připadá přiřazení k románu, tak s tím, co a jak je zde prezentováno ze života samotné autorky, resp. filosofa Jana Patočky. Formuloval názor na to, co chce v memoárech číst a co ne, nakolik považuje autorčinu zprávu za věrojatnou, vyjádřil i svou pochybnost nad nepříliš eticky čistou manipulací se soukromím druhých osob, resp. mrtvého člověka, který nemá šanci na korekci zachyceného. Shrnul takk víceméně problémy, které se opakovaně vrací v reakcích na v tuzemsku nejfrekvetovanější literární žánr 90. let. Ačkoli Petříčkovy výhrady chápu, nemohu se v mnohém s nimi ztotožnit. Hledejme tedy odpovědi na základní otázky: kdo, proč, jak a co nám svou knihou Necestou cestou sděluje?

Miloslava Holubová patří ke klasicky vzdělaným lidem, jak ji k tomu předurčuje časný ročník narození (1913, maturita na klasickém gymnáziu v Brně 1932). Svá právnická studia komentuje ve vzpomínkách pocitem nepříslušenství, které napravilo sedmileté, vězněním přerušené studium dějin umění a klasické archeologie na FF UK v l. 1952-54. Téměř dvacet let poté strávila na Vysoké škole umělecko-průmyslové (1954-1973), kde se jednak habilitovala (1961) a především vyučovala dějinám umění. Kromě časopiseckých prací se prezentovala monografií Ludvika Smrčková, přispěla i do Knihy o Praze Emanuela Pocheho.

Jak vyplývá z jejích memoárů, doplňovala svou odbornou práci psaním příležitostných textů, ať deníkového charakteru (dozajista z nich později čerpala mnohé informace a detaily pro přítomnou knihu) či formou povídek. Z nich nejznámější je Už zase krmím holuby na náměstí z roku 1977, kterou otiskly Listy v r. 1978, nejstarší pak Filatelista z r. 1958. Mnohé další, včetně esejistických zamyšlení, se ocitly v knize Víc než jeden život a ve svazku Necestou cestou.

Letmo rekonstituovaná biografie naznačuje, že pera či počítačové klávesnice se chopil člověk solidní uměnovědné erudice. Předpokládá se u něj přirozený a časem i praxí průběžně kultivovaný smysl pro estetizující vnímání a hodnocení světa. Přitom nikoli jednosměrně vyhraněný literát, ale jeden z těch, kdož „si nikdy netroufli říct - já budu spisovatel -, a přece jen něco v nich je nutilo, nakopávalo, herdami do zad postrkovalo, aby psali. A oni začli psát, zakousli se do toho a nepovolili, ať se dělo cokoliv.“

Citované gesto napovídá mnohé o zvoleném úhlu pohledu i o cestě ztvárnění. Bude v něm chybět odstup typický třeba právě pro zmiňovanou Součkovou, která ani nepředstírá využití žánru, lpícího na fascinaci pravdou. Vše se u ní konstituuje a děje prostřednictvím autorčina média ve světě jazyka, podle pravidel dramatu slova. Zároveň však text Holubové nepokryje rafinovaně nanášená patina naivity otevřeného srdce Neumannové-Hodačové, umocněná době se vymykajícím archaickým stylem a bulvárem zavánějícími štěky.

„Nemizící touha...zatrolená žádostivost porozumět člověku, jaký je a proč je takový; co ho formovalo, co mu dávalo směr, jak se dostal na svou cestu, jak se vykolejil, docela ztratil, a co to dalo práce a trápení, aby se zase našel a pak se své cesty držel a pozoroval, jak svůj život odžívá a dožívá...“ Několika slovy zde autorka vyjádřila ambiciózní plán, jehož realizace by měla napomoci k pochopení vlastní identity a tím i poznání obecnějšího dosahu. Tento mravní impuls vyžaduje vysokou míru objektivity a my se jistě můžeme ptát, zda Holubová výchozímu odhodlání dostála či nikoliv. Odpověď však zůstává otevřená - stejně jako u mnoha obdobných případů. Ano, autorka mě přesvědčila, že se zachycenými fakty pracovala střídmě, s tendencí po objetivitě, neboť jedině ta ji tváří v tvář konečnému celku může přinést uspokojující katarzi. Ne, autorka lavírovala, manipulovala, nevěřím ji, v rukou držím uhlazenou a fešně přistřiženou lžiliteraturu. Kdo rozsekne nastalou patovou situaci? Samozřejmě nikdo, neboť není nestranného vševidoucího soudce...

Svá hledání autorka provede na literárním poli. K jeho stylizovanému charakteru se předem přiznává, protože stavbu zbuduje z textových kamínků pamětí na život, který se neodehrál v izolaci, v závětří, v samotě, bez emocionálního i rozumového nasazení. Ano, bude to literatura, bude to úhrnem román, stejně tak jako jím jsou přece všechny memoáry, ať to autoři i kritici připustí nebo ne! I kdyby zakomponované autentické dokumenty, zprávy, svědectví, ale i fotografie a jiné obrazové materiály nahrávaly syrovosti mimoliterární „pravdy“, už jejich zkompletováním dochází k určité interpretaci, k posunu, k zamlžení. /Když píši tyto řádky, na televizní obrazovce běží sekvence z koncertu Marty Kubišové z r. 1990, na nichž se v prostřizích mihnou Havel s Diensbierem se vztyčenými prsty ve tvaru písmena V. O čem vlastně vypovídají, jakou pravdu zpřítomňují?/

Opusťme už konečně protéovský prostor mimoliterární přesvědčivosti a podívejme se, jakou literaturu nám Holubová nabídla. Podle našeho soudu úplně nezvládla zkoušku konstrukční vyváženosti více jak čtyřsetstránkové knížky. Paradoxně to sice může nahrávat bezprostřednosti její výpovědi, ovšem pro nás je svěděctvím o více laickém než profesionálním přístupu k architektonickým zákonitostem rozlehlého celku. Na důležitých místech podléhá překotnosti, nezvladatelnosti toku myšlenek, takže pak mnohé musí dodatečně a značně disproporčně osvětlit (kupříkladu svatbu s Miroslavem Mikšovským). Linku svého vzpomínání sice vydařeně narušuje kratičkým vytržením směrem zpět o několik let či desetiletí, nebo naopak připomenutím přítomného času, v němž jsou memoáry kodifikovány na papíře. Ale vázne propojenost dílčích kapitol signalizovaná prázdným barevným papírem, ne vždy organicky působí vložené texty povídkového, esejistického charakteru či drobnější příběhové glosy. Nutno však poznamenat, že kratší útvary samy o sobě po stránce konstrukční působí tvořivěji. Kompaktnost bere za své zvláště v závěru knihy, která se rozpadá na chaoticky působící tříšť „pochartovských“ momentů, končící ve svobodných 90. letech.

Z obsahového hlediska patří k vydařeným a emocionálně přesvědčivým tři sevřené tematické celky. Okruh vzpomínek na dětství a dospívání, kde se ke slovu dostávají nejenom letité výjevy z rodinné kroniky, ale především pozoruhodná schopnost zachytit vibrace vlastního citového zrání a lyricky vnímané epizody, které se ukryly v zákoutích jejího vědomí. Vůbec kontakt s přírodním světem se stává návratným motivem celého procesu vzpomínání. Čtenářsky atraktivní jsou jistě z tohoto období pohledy na vztah k rodině Arne Nováka i rozkrytí nelehkého osudu nešťastně zamilované, ale stále životu otevřené Věry Hrůzové.

Dobu svého věznění (od června 1950 do srpna 1951) Holubová nikterak neheroizuje. Inventarizuje podoby svého strachu, hledání rovnováhy, přibližuje ubíjející fádnost vězeňské každodennosti. Na jedné straně figuruje fyzický a psychický nátlak vyšetřovatelů, na straně druhé pobaví zběsilost sexuálně abstinujících prostitutek, osud paní, která do cely dorazila s nákupní taškou. V jednom toku splyne prostý smutek kanoucích slz nad nepochopitelností zákrut vlastního osudu s úsměvem vyvolaným absurditou situace i nalezenou solidaritou.

A do třetice část poskládaná z korespondence s Janem Patočkou, z drobných průvodních komentářů v závorkách i z neobvyklého příběhu trojúhelníku Holubová - Mikšovský - Patočka. S ním se autorka seznámila v Mariánských Lázních v r. 1954 a s přestávkami i kvalitativními proměnami udržovala duchovní a přátelský vztah (s mileneckými úlety) až do jeho smrti. Hluboce obdivující a zamilovaný filosof nešetří na její adresu superlativy, což přirozeně vyvolává zápornou reakci směrem k autorčině intelektuální sebeglorifikaci. Kdo chce tuto polohu vnímat, má situaci ulehčenou tím, že zde Holubová nezařazuje své dopisy, které Patočkovy vzněty vyvolávaly. S největší pravděpodobností si nedělala kopie, snad se domnívala, že jejich případné zařazení na tomto místě není potřebné. Zpětně se však přesvědčila, že by jejich přítomnost otupila mnohá ostří. I přes určité lidské slabosti a zvláště rodinné problémy, které korespondence odkrývá, není myslitelův profil nikterak potřísněn pomlouvačnou slinou.

Neodpovídalo by to autorčině kultivovanosti, která se projevuje i v jazykové rovině. V ní nemá místo pro umocnění bezprostřednosti humpolácká hovorovost, laciná bodrost, natož sklouznutí k vulgaritě. Nenechá se smýkat zlobou, nenávistí, ani prchavou radostností. Možná, že absence krajních emocionálních poloh by mohla být vnímána jako přemrštěná sebekontrola, sklon k nadřazenosti či duchovnímu elitářství, ale ze stránek vzpomínek nevystupuje vosková tvář bezkrevné figuríny. Holubová pootevírá dvířka své duše, nechává nahlédnout, aniž by cítila při putování za sebepoznáním potřebu obnažení každého banálního detailu.

A čím uzavřít tuto prodlouženou „televizní debatu“? Konstatováním o schopnosti Miloslavy Holubové přesvědčit o tom, že skutečně „život je ohromné dobrodružství se stálým hledáním a objevováním“ i v jeho závěru a že moudrost skutečně s přibývajícími lety nepřichází automaticky, ale je vykoupena právě životním nálezným.

Petr Hanuška

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker