Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Zdeněk Kožmín: Smysl dekonstrukce. Derridovské průřezy. Masarykova univerzita, Brno 1998.

Smysl dekonstrukce

Ne nadarmo byl Zdeněk Kožmín zařazen do nedávno vydaného Slovníku českých filosofů. Profesor Masarykovy univerzity pro dějiny české literatury, spisovatel a vědec, kritik, stylista, zasvěcený interpret poezie je znám jako člověk tvůrčích zápasů, literárněvědné providence a velkého ducha. Méně se již ví, že celý život byl jakousi neviditelnou pupeční šňůrou spjat s filosofií, s provázaností filosofie a poezie, s těmi úseky světa, které jsou vyhrazeny bloudění, zkusmé tápavosti, úlomkům, jiné imaginaci, dotykům času a opouštěním. Od své disertace věnované E. Rádlovi (Ústřední principy Rádlovy filosofie) přes zkoumání filosofických aspektů Vančurova a Čapkova díla až po strukturalisticky laděné Umění básně se Z. Kožmín nikdy nevzdálil filosofii natolik, aby ji ztratil z očí.

Své souznění s filosofií znovu doložil nyní, eminentně a zřejmě již natrvalo: Knížkou interpretací názorů francouzského filosofa Jacquese Derridy Smysl dekonstrukce. Derridovské průřezy. Výkladů Derridovy filosofie, jeho k poststrukturalismu řazeného dekonstruktivismu, není v české filosofii mnoho, jako vůbec postrádáme obeznámené a inspirativní portréty soudobých světových filosofů. Je to tenký led prvointerpretací, vlastního vkladu, nezajištěnosti autoritami, námahy a nedokončenosti, kterému se krasobruslařská reprezentace českých filosofů zpravidla obloukem vyhýbá. Kožmínova knížka je v tomto ohledu jednou z prvních vlaštovek a není vůbec paradoxní, nýbrž spíše pro českou filosofii příznačné, že přichází nikoli od profesionálního filosofa, ale od literárního vědce.

Dekonstrukce je problémem stopy. Nejvýraznější stopu zanechává nepřítomnost, která skrze trasování umožňuje osvojování, omezování jsoucího do dávající se zkušenosti, aby ji současně učinila nemožnou a vždy jen mizející. Verschwinden, mizení, je forma, která ještě má sílu spojit differänce s poslední možnou rehabilitací filosofie. Stopa je nepominutelná z více důvodů než pouze pro svou nezničitelnost. Kožmínovy texty nejsou toliko průřezem derridovským myšlením, jsou jeho dekonstrukcí, jež se přesně řídí vědomím stopy a jež vibruje kolem rezerv, jimiž se stopa sama explikuje. Když očekávám výklad, najdu montáž; kde bych předpokládal polemiku, objeví se působivé přiblížení, kde konvenční přemostění, stojí regiment otázek, kde uvolněné heureka, napíná se nit negativní teologie, nitka apofatické zasněnosti, která jediná prozrazuje vůli po štěrbině, vůli dojít co nejdál, i za Derridu, a možná hlavně za něj. Dobře se to čte, stopa se rozbíhá v mnoho stop, jež sledují vedle nepřítomného též nemyšlené, a posléze již hlavně toto das Ungedachte. Knížka, která vyprovokuje k myšlení prvotně nemyšleného (a tato Kožmínova to dělá s přátelskou tváří a zároveň s razancí, jež dává připomenout úsloví o pocitech člověka vymrštěného z praku), je dobrá knížka.

Dekonstruovaný Derrida tu mluví sám za sebe. Kožmín se mu takříkajíc neplete příliš do cesty. Úryvky, citace, teze, jednotlivé myšlenky i jejich širší trsy, otázky, tu a tam vodítko, jemné kantovské Leitfaden, občas nové nebo alespoň jiné místo, trocha heterotopie: To všechno se proplétá v souvislosti, která si potrpí na všechno jiné než na jednoznačnost, a proto vždycky dává na výběr. Kožmín ukazuje, že lze stát při věci, ale současně též ještě jinde, aniž by bylo nutné situace vyhrocovat a přepínat trpělivost čtenářů. V osmnácti kapitolách - tato formální struktura je však nejméně podstatná - nechává Kožmín promluvit tato Derridova díla: La voix et le phénomćne (1967), De la grammatologie (1967), Marges de la philosophie (1972), La dissémination (1972), Ľ archéologie du frivole (1973), D’un ton apocalyptique adopté nagućre en philosophie (1983), Préjugés - davant la loi (1985), De ľ ésprit. Heidegger et la questin (1987), Psyché. Inventions de ľ autre (1987), Mémoires. Pour Paul de Man (1988), Sauf le Nom (1993), Khora (1993), Mal ďArchive. Une impression freudienne (1995), Apories (1996).

Sám tento výčet říká, že na místě jsou jiná očekávání než detailní interpretace a sveřepá polemika. Nemyslím, že by Kožmínovi šlo o striktně analytický výkon. Upíná se spíše k postřehům, zábleskům, odzrcadlením, někdy ke strukturám, mnohdy však naopak k dislokacím a redislokacím a přemostění mezi nimi, nepřítomné a podstatné, není jeho věcí, nýbrž záležitostí čtenáře, který se neumí obejít. V některých momentech Derridovy filosofie je Kožmín doma více, v jiných méně. Jeho živlem je nesporně pronikání k literárnímu srdci filosofie, nebo, možná přesněji řečeno, k její poetické duši, k duši vyšší poezie, kterou Kožmín umí rozpoznávat. Tak například myslím, že jeho typickým útočištěm je nárys dvou posledních esejů z Diseminace podaný v sedmé kapitole Platon, Mallarmé a Sollers. Zde jsou místa, kde bylo lze vystoupit z teoretické reflexe, rezignovat na logos, nechat se nést zčásti i emocionálně podmíněnými výzvami a oporami textu. Diskuse o problému záhybu má sílu a měla by vést dále: Nedomnívám se, že by analogie mezi pli, plier (záhyb, ohyb, jenž se týká dramatického přehnutí textu v půli a jeho zdvojení) a českým půl, půlit byla zcela absurdní.

Tím nejvlastnějším, co se v Kožmínových myšlenkách vrací stále znovu a znovu, ani jednou nepojmenováno, přece však trvale přítomné, je zdá se mi průzkum inkarnace. Ne náboženské, ne duchomorné inkarnace trhovců se spiritualitou, ale duchovního vtělení jako předpokladu dovídání se a odpovídání. Kožmín na Derridovi obdivuje jeho schopnost duchovně se vtělovat do myšlení a cítění autorů, o nichž zpravuje. Hermeneutické Einfühlung, žádané již Diltheyem a formulované do podoby předpokladu jakékoli věrné interpretace, má roli ideálu zřejmě i pro něj. Jakoby mimoděk Kožmín říká: „Když jsem ještě nevěděl, co znamená slovo marran, prostě po způsobu čtenáře prózy jsem promítl neznámé slovo podle jeho hláskové skladby a celkového kontextu někam do říše dlouhověkosti, snad do říše dávných mořských živočichů či do ptačí mytologie. Ale když jsem se dozvěděl, že marran znamená vyznavače židovského náboženství, vyznavače, který z různých vnějších příčin "přijal" křesťanství, aby mohl zůstat věren svému přesvědčení, kupodivu se mi tato lingvistická a kulturní korigující informace vůbec nevylučuje s mou prvotní nevědeckou představou nezlomnosti, nezničitelnosti, mimočasovosti přírody. Opět jsem se utvrdil v tom, že Derridův text umí být rovněž básnivý v tom nejhlubším slova smyslu.“ (s. 114)

Toto může být dostatečná opora pro dekonstrukci, pro stopu, pro významové záhyby a pro inkarnaci. Nemusíme hledat dodatečné opory pro bádání, pro hypotézy a teorie, pro klasifikace, typologizace, systematizace a pro řešení. Skýtá se tak cesta, kterou lze jít, nebo také ne. Může se zdát stejně strmá a neschůdná jako pohodlná. Dokonce takovou může i být. A zda někam vede? Jak říká Derrida: Nechme tuto otázku volně se vznášet.

A ještě závěrečná poznámka: Tiskových chyb, překlepů, nedostatků v počítačovém zpracování a nedorozumění v translaci některých slov je v textu tolik, že je nelze nevytknout. Kdy už bude Univerzitní vydavatelství MU natolik zodpovědné, aby knihy z tohoto hlediska pečlivě korigovalo?

Břetislav Horyna

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker