Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Jacques Le Goff: Středověká imaginace. Přel. I. Murasová. Argo, Praha 1998.

Le Goffova Středověká imaginace z pohledu literárního historka

Ve svém doslovu k českému překladu Le Goffovy knihy hodnotí František Šmahel autora této knihy právem jako jednoho z předních historiků, který má mimo jiné určité vztahy i k naší zemi, a neméně oprávněně připomíná v ediční poznámce Martin Nedl, že Le Goffova kniha má do jisté míry provokující charakter, jestliže se její autor pokouší „přemýšlet o středověku prostřednictvím středověkých představ o čase, snech, jídle, odívání apod.“ (s. 328). Známe-li v české historiografii např. práce Zikmunda Wintra, nepřipadá nám tento úhel pohledu do té míry nezvyklý, aby čtenáře provokoval, ale metodologickou originalitu rozhodně Le Goffovi upřít nemůžeme.

V závěru své práce, kde se zabývá politickou antropologií, odmítá Le Goff podcenění politických dějin a polemizuje v tomto smyslu jak s Marxem, tak s Huizingou (s. 302-303). Stanoví zároveň jako hlavní cestu k posílení pozice politických dějin využití metod sociologie a antropologie a soustředění pozornosti k otázce moci a všech skutečností, které moc s sebou přináší (s. 305). Z tohoto hlediska je pro něj důležitým pramenem symbolika a rituál (s. 307) a od jejich studia jevů je přímá cesta ke zkoumání imaginace, která se na formování těchto a dalších jevů, jimiž se zabývá, výrazně podílí. Nesporně pozitivní novum Le Goffovy metody však není v tom, že tyto jevy studuje a analyzuje, ale jak uvádí při rozboru jednoho z exempel Jacoba de Vitry ve svém z literárněhistorického hlediska dobře doložitelném stanovisku, starší medievalistika mylně přistupovala ke skutečnostem z oblasti imaginace jako k hodnověrným pramenům, z nichž je možno čerpat informace o středověké realitě, takže „dokument, který nevznikl proto, aby vypovídal o těchto skutečnostech, je zpronevěřen svému poslání a významu“ (s. 212). Le Goffovi jde o to, aby tyto jevy zkoumal jako projevy specifické středověké imaginace a teprve na základě jejího poznání určil možnou historickou výpověď analyzovaných jevů.

K tomuto cíli vymezuje jednak své pojetí imaginace, jednak epochu středověku. Jeho chápání tzv. dlouhého středověku (opírající se mimo jiné o představu jinak odmítaného Karla Marxe o výrobních silách a výrobních vztazích jako určujících momentech historického vývoje - s. 35) postrádá však přesvědčivosti, jestliže například existenci několika fází návratu k antice v průběhu středověku (s. 33) chápe jako jev identický s renesancí, ačkoliv právě renesance znamenala zlom v dosavadním vztahu k antice. Hlavní problém, který tu vzniká, není však ověření teze o dlouhém středověku, protože v celém svém dalším výkladu se výběrem zkoumaného materiálu autor zcela jasně přidržuje jeho tradičního časového vymezení, ale v tom, proč za této situace vůbec úvahy o dlouhém středověku byly do knihy zařazovány.

Pokud jde o vymezení imaginace, je nutno jen potvrdit Le Goffovo mínění, že výsledek procesu imaginace nelze hodnotit jako historický pramen, ale jako určitou historickou skutečnost, kterou je nutno chápat jako signifikantní projev historické epochy (s. 11-12). K polemice spíše nutí velmi široké pojetí imaginace a kulturních a politických jevů, které na jejím základě vznikly. Jestliže Le Goff například považuje za projev imaginace také politické obřady, odznaky moci, módu apod. (s. 25), musíme si klást otázku, zda je vhodně diferencována imaginace (tj. obrazivost vyrůstající z představivosti, ale vytvářející nové duchovní skutečnosti ve formě obrazů) a představivost (tj. utvoření představy nikoliv na základě vlastního zážitku, ale na základě nepřímých zdrojů, jako je popis apod.). Funkce některých jevů, které Le Goff s imaginací spojuje, se jeví totiž jako označující, pojmenovávací prvek pro skutečnost, která má být evokována, například rituál pro evokaci pocitu moci, vznešenosti atd. Ale ani tento sporný moment není pro hodnocení dalších analýz (podobně jako Le Goffovo vymezení středověku) relevantní, protože jevy, které autor analyzuje, nemají tento pojmenovávací charakter, ale spadají do sféry tvořivé transformace reality s cílem vytvoření nové duchovní skutečnosti.

Le Goff zaměřuje totiž pozornost k těmto oblastem: tajemno, čas a prostor, tělo, literatura a umění a sen. Při podrobné analýze těchto jevů se někde nevyvarovává apodiktických a argumentačně nepodepřených tvrzení, například formulace, že osou křesťanství ve feudální společnosti se stal Satan (s. 23), ačkoliv by v této souvislosti měl spíše uvažovat o Antikristu, nebo tvrzení, že zdrojem tajemna ve středověku je především předkřesťanská tradice (s. 41), i když právě křesťanství, jak doložíme, je úzce spojeno s tajemstvím.

Především pak z literárněvědného hlediska vzbuzuje pochybnosti samotné Le Goffovo pojetí tajemna ve smyslu mirabilis. Když podává na s. 48-54 inventář jevů, mimo jiné sám o sobě velmi instruktivní, které považuje za projevy tajemna, zaměňuje ve skutečnosti tajemno (například bílá místa na středověkých mapách) s pokusem středověkých autorů pomocí imaginace tato místa zalidnit podivnými bytostmi, zvířaty a tvary neživé přírody, které právem můžeme řadit mezi mirabilia. Mirabilia podle našeho mínění nepatří tedy do kategorie tajemna, ale jsou projevem imaginace, která pomáhá středověkému autorovi tajemno odstranit. Imaginace má v těchto příkladech dokonce přesně vytvořené modely. Fantastické bytosti jsou formovány na principu zvětšování (obři), zmenšování (trpaslíci), deformace (lidé s jednou nohou a velkým chodidlem – šironožci), kombinace lidských a zvířecích nebo lidských a rostlinných složek atd. Jestliže si však charakter memorabilií takto uvědomíme a potvrdíme si jej na textech středověkých kosmografií a cestopisů, dojdeme k tomu, že právě v této oblasti hledat specifikum středověké imaginace je sporné. Dokonce je možno konstatovat, že se dnes pozemská bílá místa na mapách středověku posunula pouze do kosmu, ale že imaginace současných autorů vědeckofantastické literatury vytváří faunu, flóru i lidem podobné bytosti podle stejných modelů jako imaginace autorů středověkých cestopisů a monografií (bližší zdůvodnění této teze je uvedeno v mé knize Vzrušující skutečnost, Ostrava 1984). Je ostatně překvapující, že Le Goff tak výrazných projevů imaginace, jako byly kosmografie a cestopisy, důkladněji nevyužívá.

Stejně pak nutí k diskusi i Le Goffova představa, že středověké tajemno je vlastně zformováno předkřesťanskou epochou, že křesťanství k tajemnu přistupovalo s nedůvěrou. Právě ve středověké literatuře však narážíme na to, že sama víra je chápána jako tajemství a tajemstvím je i Bůh, k jehož poznání podle sv. Tomáše Akvinského docházíme tak, „že v obrazném vidění se nevidí sama Boží bytnost, nýbrž v obrazivosti se tvoří nějaký tvar, představující Boha nějakým způsobem podoby, jako v božských Písmech se božské věci metaforicky popisují věcmi smyslovými“. (Teologická suma I, přel E. Soukup, Olomouc 1937, otázka XII, čl. 3.) Tuto oblast tajemna, stejně jako klíčový význam tomistické filozofie pro výklad imaginace, Le Goff ke škodě věci opomíjí.

V pasáži o prostoru a čase naopak správně postihuje poušť a les jako místo dobrodružství v rytířském eposu, ale vezmeme-li v úvahu i jiné památky (například duchovní epiku), dojdeme k tomu, že les nebo poušť mohly mít i jinou funkci, pramenící z vyprávění Markova evangelia (1, 12-13) o Kristově pokušení na poušti a ze zprávy o Janu Křtiteli, který např. podle Matoušova evangelia (3, 1) na poušti uděloval křest. Nepřekvapí proto, že ani v chápání času nevyužil autor celou literární produkci a tam, kde se zabývá cestami do záhrobí jako projevem středověké imaginace, pomíjí (v přehledu na s. 97) takové základní texty, jako bylo Jiříkovo vidění. Také jeho úvahy o času exempla vyvolávají pochybnost o obecné platnosti tvrzení, že časově je exemplum projevem současnosti, tj. ztotožňuje je s aktuálně se vybavujícím memorátem. Studium exemplových textů nás přesvědčuje o tom, že v mnoha případech jde o děj prezentovaný jako minulý, jehož vyprávěcím časem je préteritum.

Jistou jednostrannost projevil Le Goff i v té části své knihy, v níž pojednává o lidském těle a projevech imaginace. Prezentuje sice správně čtenáři pojetí těla jako původce hříchu, ale neuvádí již, že se tento postoj k tělu měnil a že například sv. Tomáš Akvinský vlastně rehabilituje tělo, které nechápe jako nepřítele duše, ale které vidí jako konstitutivní složku člověka, s níž se duše pojí jako tvar (Teologická suma I, přel. E. Soukup, Olomouc 1937, otázka XC, čl. 4). Platnosti Le Goffových soudů by jistě prospělo i to, kdyby vzal v úvahu početná díla, v nichž středověká imaginace zachytila vztah duše a těla v podobě sporu, jako bylo v evropských literaturách dobře známé Visio Philiberti.

Z hlediska literární historie je přirozeně nejzávažnější částí knihy kapitola Literatura a imaginace. Autor zde přesvědčivě dokládá, že například obraz středověkého města dosáhl potřebné plastičnosti teprve spojením reálných a imaginativních složek (s. 183) a v rytířských eposech (Yvain, Érec a Énide) sleduje imaginaci autorů v oblasti oděvu a stolování a na vylíčených kánonech demonstruje, jak sloužily například vyjádření společenského postavení hrdinů díla či zachycení prostředí, v němž se hrdinové pohybují (s. 162, 178). Problém spočívá jen v tom, že ke svým závěrům dospívá autor na základě úzkého výběru materiálu (jak z hlediska žánru, tak z hlediska zkoumaných národních literatur). Omezení především na frankofonní oblast a na žánr rytířské epiky nepřináší dostatek argumentů k širšímu zobecnění. Například proměna příběhu o Oldřichovi a Boženě po přibližně dvou stoletích (od Kosmovy kroniky ke Kronice t.ř. Dalimila) je vysvětlitelná právě proměnou imaginace, která směřovala již k jiným cílům (v tomto případě k obraně zájmů české šlechty proti důsledkům kolonizace). Pokud by tedy měly mít Le Goffovy literárněvědné závěry obecnější platnost, znamenalo by to vzít v úvahu i existenci severských literatur, slovanských literatur a ve větší míře i německy psané literatury. Tento požadavek však není v rozporu s pozitivním hodnocením provedených literárních analýz. Například při rozboru jednoho z exempel Jacoba de Vitry, v němž je zachycena dobová móda turnajů, autor právem varuje před snahou čerpat z exempla informace o turnajích (s. 212), ale konfrontuje imaginaci autora s realitou skutečných turnajů a dokládá, že klasifikace hříchů, kterou zde Jacobus de Vitry předkládá v souvislosti s turnaji, je výrazem odmítavého postoje k módě, která na zlomu 12. a 13. století začala substituovat křížové výpravy a znamenala i přesun finančních prostředků mimo církve do sféry zábavy (s. 219).

Velmi vhodný materiál pro studium imaginace přinesla Le Goffovi i oblast snu. Podává (podobně jako v předchozích oblastech zkoumání) klasifikaci snů a užitečně zachycuje práce autorů, kteří se v dané době věnovali snu teoreticky (Tertullianus, sv. Augustin), a na vyprávění o snech Helmbrechta staršího (s. 281-292) stanoví přesvědčivě vazbu reality a imaginace. Tato formulačně sevřená, ale plně vyčerpávající analýza patří k nezdařilejším pasážím knihy.

Celou práci pak uzavírá Le Goff obhajobou politických dějin, k nimž svým rozborem středověké imaginace v podstatě směřoval. I když literární historik nemůže vždy přijmout funkci uměleckého literárního díla jen jako výpovědi o stavu středověké imaginace a jejím prostřednictvím o politickém stavu středověké společnosti (z jeho hlediska jde o přístup příliš parciální), nelze popřít, že Le Goff přinesl nový úhel pohledu na možnosti spolupráce literární historie s politickými dějinami a že i tam, kde se jeho přístup s metodami a výsledky literárněvědné medievalistiky rozchází, má jeho práce nespornou inspirativní hodnotu. Proto si také zaslouží trvalé pozornosti.

Eduard Petrů

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker