Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Martin C. Putna:Česká katolická literatura 1848 - 1918. Torst, Praha 1998.

K Putnově České katolické literatuře

Předsevzal jsem si v následujícím článku seznámit čtenáře Aluze s habilitačním spisem Martina C. Putny Česká katolická literatura 1848 - 1918 (Torst, Praha 1998.) Úkol je to nesnadný, protože rozsah knihy, už dle vymezení stanoveného titulem sám o sobě značný, je fakticky ještě mnohem širší a signalizované hranice překračuje. Ovšem, je to věc zcela přirozená: Práce tohoto typu vyžaduje nejprve nanejvýš přesně definovat předmět a často dle toho i zbudovat pojmový aparát; podobný záměr se dále samozřejmě neobejde bez naznačení hlavních zdrojů vývojového procesu a výběru jeho podstatných impulsů. Nelze také např. vyložit Demlovu literární tvorbu jen částečně, nelze se zabývat pouhou polovinou fenoménu Stará Říše apod. A to samozřejmě zase nemůže neposkytnout materiál k diskusi. Avšak předem vylučuji polemiku pro polemiku a zříkám se možností vyplývajících z prezentace některých jmen na úkor jiných, zpochybňování rozmanitých vlivů a jinému podobně trapnému vyhledávání hnid ve spise tohoto rozsahu a této závažnosti. Budiž řečeno hned v úvodu zcela jasně: Putna napsal dílo fundované a koncepční, které tu chybělo, dílo, jež nelze ani přehlédnout, ale ani bezvýhradně a se vším všudy akceptovat. Od podzimu loňského roku má literatura předmětu základní studijní materiál, prvou svou práci syntetického charakteru.

Plnohodnotnost a životaschopnost kultury obecně spočívá mimo jiné v kvalifikaci generovat v průběhu svého reprodukčního procesu na všech úrovních různě závažné originální projevy a kategorie, jež je ovšem nutno pojmenovat. Platí-li toto naše mínění o kultuře v rovině obecného tvrzení, platí implicitně též o literatuře zvlášť. Neznamená to, že nelze nacházet více či méně důvěryhodné kvalitní analogie, zvláště máme-li dostatek předpokladů nejen je shledávat, ale i více či méně přesvědčivě svá tvrzení sdělovat a poté též přesvědčivě hájit. Dynamika vývojových procesů v čase i prostoru a skrze své nositele je věcí až příliš an sich, příliš podléhá sobě samé. Míra jejich oprávnění tím, že vstupuje do vztahů s vždy individuálním lidským duchem, jenž je od podstaty skeptický, je poddána neustálé - tu otevřené, tu latentní - kritice, z níž vychází tu vítězně, tu se šrámy anebo třebas vůbec ne, má historickou platnost. Tak vývoj české literatury dal vzniknout romanetu, poetismu, ruralismu a - katolické literatuře.

Často nebývají věci kolem nás - i přes svou zdánlivou průhlednost - tak samozřejmé, jak by se snad na první pohled mohly zdát. Na pojmech katolická literatura, katolický básník, katolický tisk je samozřejmá snad jen samozřejmost, s jakou bývají užívány. Adjektivum katolický lze totiž chápat i užívat dvojím způsobem: úzce konfesionálně, nebo v plné etymologické šíři. Způsob použití pak je přiměřeně závislý na individualitě uživatele, na tom, jak prožívá složitost vztahu vlastnosti katolicity s věcí, jíž tuto vlastnost přisuzuje. Spory o vhodnost užívání atributu katolický zdají se být neřešitelné. Argumentů v jeho prospěch i proti němu je vždy pohotově na obou stranách, a z per i úst duchů neobyčejných i přesvědčivých, autorit uměleckých i teologických. Prosté pročtení obsahů dějin jinonárodních literatur jasně dává na srozuměnou jinou reflexi problematiky. Samostatnou kategorií ve struktuře národní literatury bývá nejvýše obecný pojem literatury náboženské, s nímž se pak dále pracuje. Četnost definic a jejich operativní šíře nebo naopak nedostatek vnitřního manévrovacího prostoru jsou vysvětlitelny z možné pojmové disparity. Přiřkneme-li něčemu vlastnost katolicity, pak prostě musíme vzít na vědomí, že vcházíme do vztahu s doktrínou, za jejíž obsah nenese odpovědnost žádný literární teoretik, nýbrž církev. Odtud diskrepance.

Původ diskurzu není ovšem pouhou obmyslností pojmovou, je imanentně založen v povaze věcí samých. Objevuje se jako zákonitý produkt procesu probíhající sekularizace církve a společnosti, a tedy se nemůže nedotknout ani komplexně složitému vztahu básnictví a teologie, básnictví a morální teologie. A přestože jde o jev objektivně vlastní celému křesťanskému světu, jinde než u nás (pro nás docela běžnou) kategorii katolické literatury i se všemi jejími definicemi, jak je konečně v retrospektivě v úvodních partiích své knihy prezentuje i Putna, nenalézáme. Extenze z české katolické literatury působí zahraničním bohemistům často nemálo starostí. Vyrovnávají se s tím po svém, tvořením kategorií kompatibilních s konkrétním domácím kulturním prostředím. Mluví např. o „katolickém proudu českého písemnictví“ apod. Důvod k tomu není ani tak v potřebě popustit náhle uzdu jindy pečlivě krocené kreativitě jako spíše v zachovávání odůvodnitelné distance k pojmu „katolická literatura“.

Dlouho očekávaná, protože dlouho signalizovaná, práce Putnova se objevila loni na podzim, a pohled na ni vzbudil ve mně melancholii. Píše a sestavuje kritik, historik, kulturní publicista a beletrista svazek od svazku knihy stále objemnější, kde zůstaly eseje Posledních křesťanů, kde Kniha Kraft...?! (A ještě ke všemu ten slib třiašedesáti svazků sebraných spisů!) Je ročník šedesát osm, mediálně známý, pronáší už i Sváteční slova, dodnes mnozí nezapomněli jeho účast na prvním bítovském setkání, jak v poslední Aluzi (4/1998) dokládá jubilejní účet Adama Suchého atd. Je sice pravda, že plnou desetinu jeho nejnovějšího opusu zabírá doplňkový textový aparát, seznamy pramenů, literatury a poznámky, ale i tak ještě zbývá více než sedm set stran četby. A k tomu cena! Melancholii, pravím.

Z titulu je zřejmé, že Putna přijímá tradiční pojem česká katolická literatura. Přesto však je si vědom jeho insuficience, a tak od počátku směřuje k nové formulaci jeho obsahu, k jeho nové definici. Katolická literatura především už dávno není iniciátorkou stylotvorných výbojů. To katolické v ní, je v tematice a v motivice. Sleduje ji v procesu jejího vývoje od momentu vzniku pojmu v publicistice Štulcově, i to, jak se dále proměňují podle autorských osobností její akcenty a priority, její vnitřní prostor. Užívání pojmu katolický básník, katolická poezie se převahou bránili sice spíše teologové, ale nejen oni. Graham Green se smyslem pro logiku i paradox konsekventně mluví o básníkovi, který je katolík. Básník přísluší ke katolické církvi, ale má právo na tutéž básnickou svrchovanost jako kterýkoli jiný, světský, chceme-li, básník. Cesta ze spleti vzájemně se negujících definic vyúsťuje tedy v nutnost sestavení definice nové, vlastní, pojmu česká katolická literatura, definice maximálně operativní, podle níž „katolická literatura je literaturou katolíků, vyhraněné menšiny uvnitř sekulárního světa“.

K popsání postoje římskokatolické církve vůči sekularizovanému světu posloužily Putnovi termíny církevního historika Eduarda Wintra (1896 - 1982) - shoda příjmení s autorem Mistra Kampana je nahodilá -, posledního děkana katolické teologické fakulty pražské německé univerzity. (Vzpomíná na něj Zdeněk Kalista v nedávno vydaném fragmentu svých memoárů Po proudu života.) K postižení dynamiky vývojového procesu zavedl Eduard Winter ve svých studiích vývojovou triádu, jejímiž jednotlivými stupni byly: katolický reformismus, usilující nalézt snesitelný modus vivendi společnosti a církve, katolická restaurace, snažící se rehabilitovat předosvícenské ideály a tradice, přičemž v našich poměrech znamenáme její variantu římskokatolickou a austrokatolickou, a konečně katolický romantismus.

Požadavek rozumu jako nejvyššího kritéria nelze spojovat jen s encyklopedisty, Voltairem a vehementním nástupem ateismu XVIII. století vůbec. Jejich protivníci si rovněž přisvojili užívací právo pojmu osvícení a jejich úsilí nemělo za cíl nic jiného nežli jediné: Dokázat, že je rozum s vírou slučitelný, více, že na otázky rozumu je schopna podat nejdokonalejší odpovědi katolická víra. Mluví o rozumu osvíceném vírou. Naproti tomu katolická restaurace požaduje návrat zpět ke světu prosté, ničím neporušené zbožnosti, bez hříchů herezí a schismat, k ideálu minulého, dávno ztraceného zlatého věku, který zůstal než ve snění. Ne ke „světu před potopou“, jak se zde čte, neboť jinde se čte nejen o jeho záhubě, leč i o důvodech, jež k ní vedly. Zatímco vnitřně rozmanitě strukturované fáze reformační směřovaly obecně k vytlačení barokní zbožnosti, restaurace v ní viděla žádoucí ideál a chtěla ji udržet.

Složitejší je proces katolické romantiky, hodnocený jako třífázový.

Zahajuje ji na přelomu XVIII. a XIX. století svým dílem známý autor Ataly François - René Chateaubriand a jenští romantici kolem Wilhelma Wackenrodera a Ludwiga Tiecka. Už zde nalézáme prostředky a rekvizity, typické pro romantické postoje, známé i odjinud, od umělců, kteří se vnitřně nijak neidentifikovali s katolicismem: útěk od reality, neschopnost sžít se s okolním světem, snivost, blouznivost, oheň vášní, touha po jiných světech, velkých příbězích a gestech, po dobrodružství. Nebyl to jen romantismus francouzský a německý, který ovlivňoval dění v českém kulturním prostředí, ale také polský a ruský. Nositelé druhé vlny romantismu se svou poetikou blížili někdy spíše poetice novoromantismu, jindy symbolismu a zase jindy třebas dekadence, tvoří společnost literárně poněkud disparátní: od Francouzů Verlaina, Léona Bloye, Jorise - Karla Huysmanse a Paula Claudela až po Němce Stefana Georga a Rainera - Mariu Rilka. Společným znamením všech je prožitek obratu, konverze. Třetí vlna katolického romantismu se v Evropě zvedá mezi světovými válkami, čímž se dostává mimo zorné pole publikace.

Záběr Putnův je nesmírně široký a důkladně rozvržený. Sleduje vývoj literatury v souvislostech obecných dějin, dějin kultury i církevních institucí, papežských encyklik i jiných dokumentů. Nezapomíná přitom nejen zaznamenat, nýbrž i důsledně pracovat s důležitým faktem rozdílné akcelerace vývojových procesů v české literatuře ve smyslu zemském, kdy pohyb Moravy a Slezska je oproti českému zpožděn. Poutavá je kapitola kosmákovská, bouškovská a baarovská, třebaže s jistou výhradou vůči významu, přikládánému zde jeho kazatelským textům. Řadu nových podnětů a postřehů Martin C. Putna přinesl v interpretaci modernistického hnutí v literatuře, v otázkách soustředěných na činnost Katolické moderny. Předvedl, jak velmi dobře ovládá schopnost kompaktní charakteristiky autorských osobností v přesvědčivých konturách dobových souvislostí, jakož i talent přesvědčivě nově interpretovat vybraná díla. A to i přes rozdílnost hodnocení některých jevů. Modernismus se neprojevoval jenom v rovině umělecké tvorby. Šlo o široce založené hnutí, jež nalezlo svou rezonanci uvnitř celého církevního organismu. A později, za pontifikátu Pia X., bylo v něm převahou autority zastaveno. Přitom třebas nejznámější časopis Katolické moderny s dantovským názvem Nový život nepěstoval teologii, protože jeho úkoly byly jiné. Směřoval však od estetizace náboženství k církevním reformám, jichž si papežský úřad nepřál. Nestejný byl i přínos jednotlivých osobností - členů manifestu Pod jedním praporem. Navíc se velice brzy ukázalo, že pokud mezi účastníky manifestu byly skutečné osobnosti, měly zcela rozdílné představy o poslání literatury. A taky jiné schopnosti a možnosti realizace těchto představ.

Prostějovskému faráři Karlu Dostálu Lutinovovi je v poslední době věnována pozornost až nápadná. Jsou tu četné iniciativy organizační a publikační, většina z nich je spojena s regionem Moravy a také s Univerzitou Palackého a jistě se k nim ještě v brzké době vrátím. Nedávno jsem publikoval na stránkách Aluze svůj referát o Batůškově knižním souboru druhdy časopiseckých a kalendářových medailonů Katolická moderna etc., a postupně zjišťuji, že jsem se svými výtkami na adresu této publikace až na jedinou výjimku osamocen. Vytýkám i Putnovi, že si mohl snad ušetřit zcela zbytečný a ne moc vtipné bonmoty - hodné právě tak velikosti ducha Batůškova - na adresu Králíkovu (ptám se, v čem meritorně spočívá soud o „protikatolickém výkladu Máchova díla v Demystifikovat Máchu?“). Svůj vtip pak mohl případněji osvědčit právě na Batůškovi, jemuž se teď stalo dobrým tónem projevovat nepochopitelnou úctu a jehož měl namísto komplimentů poprávu postavit na zaslouženou hanbu za bezostyšné vykrádání Svozila i s jeho zýbalovskými edicemi. Dílo Dostálovo je pochopitelně nesmírně rozsáhlé a jeho jednotlivé vrstvy Putna odlišuje z jejich poetiky, racionálně a se svou příznačnou systematičností. Zdá se mi, že z veršování Dostálova k dnešku podržují svou živost jen nečetné texty, zejména ty, jež vstoupily do fondu sborových skladeb.

Rozsáhlá kapitola florianovská, lépe řečeno staroříšská, řeší konflikt tradice a mýtu s realitou a Putnovo úsilí směřuje k jejich racionálnímu vysvětlení a následnému vzájemnému oddělení. Cenné je dále zejména překonání práce Stankovičovy Okradli chudého, vydané před lety v exilu a loni olomouckou Votobií. Stankovičovi se v ní podařilo shromáždit v podstatě úplný soupis nakladatelských a vydavatelských počinů staroříšského „čihaře duší“, což mělo svůj význam a podrží si jej i nadále. Putna však šel mnohem dál, stanovil si jiný cíl, mnohem obtížnější než registraci, která, opakuji, má své opodstatnění i cenu. Šel mnohem dál za Stankoviče. Shromáždil navíc velmi mnoho dosud rozptýlených poznatků o vývojových etapách staroříšského centra, rekonstruoval Florianovu vizi Hory studia, nově a velmi jemně zpracoval proměny kultu Bloyova. Florianův program sumarizuje Putna jakožto program náboženský, nikoliv kulturní - není ovšem tak snadno přijmout tvrzení, že Josefa Floriana nezajímalo, co ve Staré Říši vychází a je spojováno s jeho jménem.

Stejná důkladnost je charkteristická i pro kapitolu demlovskou. V interpretaci Demlovy tvorby a její metody permanentního psaní se Putna místy blíží Chalupeckému, ale ovšem pouze blíží. Hlavně však překonává veškerou dosavadní demlovskou literaturu po všech stránkách. Příručku Bartošovu i Oličovo analistické Čtení o Jakubu Demlovi nechává daleko za sebou rozsahem i koncepcí. (Ačkoliv: Není mi zcela jasné, čím do rozchodu s Josefem Florianem Deml psal, když měl obě ruce přibity. S. 438 a 439.)

Zcela zvláštní kapitolou jsou Příchozí od daleka. Tak Martin C. Putna označuje ty osobnosti, jejichž literární dílo nezůstalo zcela bez vlivu katolicity či alespoň dotyku katolické tradice, ale jejichž přínos české literatuře je mnohem širší nežli aby se bezezbytku vešel do pojmu „česká katolická literatura,“ nebo je ve vztahu k němu ve marginální. Je to společenství opět velmi různorodé, co do generační příslušnosti i poetiky zcela nesourodé, ba i co do významu v literárním vývoji - a to i v české katolické literatuře - obtížně souměřitelné.

Česká katolická literatura 1848 - 1918 má všecky rysy a parametry syntetické tematické práce. Byl bych nerad, aby těch několik zmínek, jež na téma autorova stylu nemohu nepřipojit,vyzněly jako úlitba hloupé pověře povinnosti přidat k té chvále taky nějaké to rýpnutí, aby bylo ještě zřetelněji vidět, že si o věci prostě musím myslet něco jiného, nebo aspoň že moje vyjadřování je lepší. Zkrátka že stále ještě prožívám jakési poučení o funkčních stylech. Styl Putnův je velmi osobitý a jeho výrazivo místy nadmíru původní. Musím se přiznat, že si nevzpomínám, že bych snad v jiné práci tohoto typu našel redakční poznámku, jaká je připojena ke spisu Putnovu. Píše se tam o „osobitém stylu“ a cítím z toho odmítnutí spoluzodpovědnosti za dílo. Kdybych vyučoval stylistice českého jazyka, rozhodně bych se nezříkal využít Putny jako pracovního textu. Nelze si nepovšimnout vysokého počtu přechodníkových vazeb, výrazové expresivity a všelikých dalších zvláštností a strakatin. Proč na příklad „srdcové prožitky, srdcové výlevy a srdcové přítelkyně“? (Spíše než vznět či žár milostného citu to sugeruje karban.) Nechci tvrdit, že Putna nezápasí o výraz, vadí mi ale na jedné straně manýrovitost, snad až obsese slovotvorby (nejčastěji složeniny všech typů i stupňů), snaha vyklouznout z pout nedokonalé češtiny, a na druhé straně přístupnost frázím. A to jak těm ze kterých si slovesní tvůrci utahovali před celým stoletím (červená nit, s. 117) nebo vůbec před hrůzou let (opěvaný, ss.116, 314; opěvatel, s. 516), jednak těm ze synchronního a o to snad ještě protivnějšího publicistického žargonu (comeback, kauza, signifikantní, artikulovat, smysluplnost). Je to neodolatelné pokušení provokovat? Je to hra? Pravděpodobně od všeho trochu. Putna má dar vyprávět a neváhá ho předvést, nezdráhá se např. použít makarónský žert (úvodní odst. na s. 457) apod. Dost přemýšlím o výrazu tváře na podobence z přebalu knihy.Něco mi šeptá, že vznikla ad hoc.

Kategorie česká katolická literatura má konečně svou monografii. Monografii dlouho, dlouho očekávanou, očekávanou od jiných badatelů a mnohem, mnohem dříve. Avšak monografii koncepční, metodologicky hodnotnou i meritorně spolehlivou.

Záleží teď už jen na nás, jak ji využijeme.

Petr Hora

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker