Vladimír Vokolek: Ke komu mluvím dnes. Atlantis, Brno 1998.
Vladimír Vokolek: Mezi ohněm a vodu. Atlantis, Brno 1998.

Mezi zazvoněním telefonu

Problémem, se kterým se setkáte při sebraných spisech, je jejich nesnadné zhodnocení. Dvě knížky, které vydalo nakladatelství Atlantis autoru Vladimíru Vokolkovi, jsou částí sebraných spisů, které velice pečlivě připravuje Jan Šulc podle původních samizdatových vydání Vokolkových spisů z 80. let. Dva svazky, kterých si budeme všímat, se jmenují Ke komu mluvím dnes a Mezi ohněm a vodou a zachycují celou poválečnou tvorbu autora, jenž je i dnes bohužel odsunut na vedlejší kolej. Snad právě tato souborná vydání napomohou tomu, aby byl Vokolek čten a respektován. Nedělejme si iluze, že se z něj stane masově čtený autor, ale dostupností jeho textů se zlepší možnost vnímání jednoho z posledních bardů, vycházejících z někdejší líhně katolické poezie třicátých a čtyřicátých let.

První kniha - Ke komu mluvím dnes - se datuje lety 1947 - 1960 a obsahuje osm sbírek, mezi jinými i sbírky pro děti Vítr a drak a Studánko, dej vody. Ale i v básničkách pro děti je Vokolek až příliš rozervaný a světem, existujícím kolem něj, zničený. Stahuje se stejně jako v ostatních sbírkách do své ulity, kterou oživuje buď odlesk dávných říší (Babylonie, Atlantida, Řecko), nebo studený a vzdálený hlas z telefonu. Telefon je Vokolkovým leitmotivem této doby, stejně jako u Holana to byl motiv zdi. Mluvil-li Holan „do zdi“, má Vokolek mnohem hořčí příchuť - vždyť telefon „odpovídá“... Neživotnost je ale stejně silná.

Už samotné názvy sbírek - Atlantis, Exodus, Monology do telefonu - vypovídají o padesátých letech dvacátého století v životě člověka, který se nestýkal ani s jakousi „druhou kulturou“ (můžeme-li použít toto označení), ani nerýmoval jméno Josipa Vissarionoviče. Vždyť i hrdinové, kterým Vokolek věnuje pozornost - arcibiskup Jan Beran, Jan Masaryk, Kašpar Hauser, Oidipús nebo Monte Christo, jsou stejní outsideři životních osudů v celkové historii lidstva. Zároveň ale není jeho poezie nějakou zastydlou kejdou z protektorátních časů - například báseň Na pohřbu Evičky (s. 138) by klidně mohla být zařazena do výboru světové moderní poezie vedle Ferlinghettiho nebo Brechta z té doby. Co na tom, že je neznámá?

Vokolek jakoby čekal na někoho, kdo nepřichází, a mimochodem to komentoval ve svých verších. Je to ale jen zdání, abych ještě jednou parafrázoval Holana z té doby: „čekáš hosty a oni už tu jsou“...

Druhá knížka Mezi ohněm a vodou obsahuje sbírky vzniklé v letech 1960 - 1988. Logicky jim vévodí jediná oficiální sbírka z roku 1967 Mezi rybou a ptákem (o jejím vzniku viz vzpomínky básníkova syna Václava v tomto čísle). Už sám název charakterizuje stav rozpolcenosti, stav „mezi“, který je dalším znakem Vokolkovy básnické tvorby. K tomuto stavu „přiklonění“ i „nepřiklonění“ se ale přidává deziluze z posrpnového vývoje. „Osudové osmy“, jak je charakterizuje ve sbírce Bílé místo, dokázaly zlomit nejednoho autora. Pro Vokolka už zbývá jen „milování toho, co schází“ a pocit nenávratna, který se postupem sedmdesátých let stává jedním velkým žalmem. (Nejpatrněji ve sbírce Jak dlouho z roku 1976, ve které naplno propukají otázky typu „jak jsme se nahrbili“...) Ona tichá smrt malého národa, který - i když po smrti, stále žijící - je něčím dalším v rozporu „mezi“: položivot, který se nedá žít, a polosmrt, která se nedá umřít. Nenávratno je spojené se slovy, která už ani nejsou, spíše někde v dálce signalizují to, co bylo kdysi. Psal-li Vokolek do roku 1960 o velkých a zaniklých říších, teď nachází sebe už v tom mrtvém národě živých. Vše je kruhem a cesty jsou jen a jen kolem. Vždyť i poslední básníkova sbírka se jmenuje symbolicky Kroužení...

Jestliže první zde zmiňovaný soubor básní Vladimíra Vokolka byl „jen“ o letech, kdy básník neměl pro ostatní existovat (a tím jsou jeho básně existenciální), je druhý soubor hořká kniha poutnická o hledání cest, které, jsou-li, nejsou snadno dešifrovatelné. Občasné odbočky v knize první, které se týkaly politických událostí, stávají se v knize druhé nedílnou, byť třeba podprahovou součástí. Ovšem Vokolek není politikem. Sám se pořád ptá po smyslu a přesto s údivem píše dál své „tanečníky písma“. Je to postoj „mezi“, který ovládl a prožil o samotě.

Michal Jareš