Péter Bólya: Sto vrabčích kroků. Přel. Ana Okrouhlá. Volvox Globator, Praha 1999.

Sto kroků do samoty

Především je nutno konstatovat, že nepopiratelnou předností románu Sto vrabčích kroků maďarského autora Pétera Bólyi je neobyčejná čtivost. Autor popisuje prostředí na základě důvěrné osobní znalosti, jeho jazyk je živý a přirozený, tempo vyprávění svižné. Příběhy Bólyových hrdinů dokážou čtenáře zaujmout natolik, že se od knihy nedokáže odtrhnout. Navíc záhy zjistíme, že ačkoli se nám Maďarsko často jeví jako země mírně exotická, leccos z tamní atmosféry a životního stylu je nám důvěrně známé...

Hlavním hrdinou knihy je neúspěšný student László Berecz, který je dokonalým typem nepřizpůsobivého individualisty: všechno v okolním světě ho dráždí a ke všemu zaujímá apriorně pohrdavý postoj, ať jsou to spolužáci, profesoři či milenky. Jeho známý farář jej výstižně charakterizuje: “Ty, můj synu, budeš vždy dráždit lidi, a budeš v nich vyvolávat ty nejzákladnější instinkty. Jednou s tebou ženy budou chtít souložit a muži se s tebou budou chtít prát. Ale ty to všechno přežiješ.” Pod slupkou drsného misantropa se však u László Berecze skrývá značná nejistota a zranitelnost. Jeho jedinou chybou je neochota přizpůsobit se “pravidlům hry”, což dosvědčuje i název knihy, inspirovaný rozhovorem s konjunkturalistickým provinčním pisálkem Waltrem, který hlavnímu hrdinovi vysvětluje, že každý vrabec musí skákat. László však jeho “moudrost” odmítá a rozhoduje se stát se vrabcem, který navzdory všem teoriím udělá sto kroků za rok.

Tohle všechno známe především z americké literatury, kterou neustále prolíná leitmotiv zápasu jedince za individuální svobodu. Vzpoura příslušníků mladé generace proti konzumnímu způsobu života prošla v poslední době značnou metamorfózou - od pubertálně naivní rebelie inteligentního chlapce z dobré rodiny v Salingerově Kdo chytá v žitě přes politickou angažovanost šedesátých a sedmdesátých let až po např. Breta Eastona Ellise, který ve svých knihách zachycuje deziluzivní atmosféru konce století a devalvaci veškerých hodnot (kdy se i underground stal jistým druhem konformity).

Bólyova kniha je v podstatě průvodcem po nekonečné řadě debaklů, jíž je život hlavního hrdiny. László se v průběhu děje prakticky nemění, i ve třiceti letech si zachovává názory a postoje osmnáctiletého, není schopen integrovat se do společnosti a navázat s kýmkoliv hlubší vztah. Neustále se zmítá mezi donkichotskými pokusy být slušným člověkem (například pasivní rezistencí proti despotickému šéfovi) a iracionálními záchvaty destruktivity. Projde si typickou kariérou beatnika - od počáteční intuitivní vzpoury proti rodinnému maloměšťáctví přes zběhnutí ze studií (“...na univerzitě neučí nic takového, co bych mohl potřebovat. Naopak. Jenom mě okrádají o zážitky.”), celou řadu příležitostných zaměstnání (často dost drsných, jako je práce zřízence v nemocnici), snahy proniknout mezi uměleckou elitu a následný pokus najít sebe sama ve venkovském ústraní až po naprostou rezignaci a finální stadium alkoholismu. Přes veškerou svoji neukotvenost a neužitečnost je to hrdina poměrně sympatický svojí upřímnou snahou “zůstat svůj” navzdory okolnímu marasmu. V závěru knihy je však i toto zpochybněno - László Berecz se stává profesionálním spisovatelem, což se mi nezdá (obzvláště v podmínkách ideologického dozoru, který nebyl sice v Kádárově Maďarsku tak intenzivní jako v téže době u nás, ale přeci jen existoval) jako ideální povolání pro sebevražedně upřímného rváče jeho formátu, který přece jakýmikoli papírovými tlachy okázale pohrdá.

Na záložce knihy se hovoří o generaci segedínských beatníků, což zní spíše kuriozně: i sečtělejší a reálií znalejší český vnimatel si v souvislosti se Szegedem vybaví spíše guláš než nonkonformní umělce. Lászla od všech těch “rebelů bez příčiny” zámořské provenience odlišuje fakt, že jeho poklesky se dají vysvětlit historickou determinovaností (“...otec říká, že jsem tak divný, protože jsem se narodil ve čtyřiačtyřicátém, uprostřed bombardování...”). Z celé knihy se line tíživý puch absurdity a beznaděje, která zachvátila celou maďarskou společnost v době po potlačení povstání z roku 1956. Hedonistický životní styl (i když z objektivních příčin daleko skromnější ve výběru prostředků, než tomu bylo u amerických vrstevníků) byl logickou reakcí individua na nemožnost jakékoli smysluplné realizace. I proto jsou mi Bólyovi hrdinové podstatně bližší než “blázni z povolání”, v něž se proměnili mnozí američtí kritikové společnosti. Zatímco z Ginsberga či Ferlinghettiho se nakonec staly modly, respektované i oním proklínaným konzumním establishmentem, László a jeho souputníci skončili mnohem autentičtěji - ať už se zabili na motorce, uchlastali na statku mezi prasaty nebo se v tom najlepším případě stali neznámými a nemajetnými pisálky. (Jak konstatuje László: “Stává se často, že kvůli něčemu volám na Svaz - spisovatelů, pozn. recenzenta - a musím úřednici třikrát opakovat své jméno, než pochopí, kdo volá. Kdybych byl Mór Jókai, věděla by zřejmě hned, kdo jsem.”) Díky tomu je Sto vrabčích kroků nejen pozoruhodnou generační zpovědí, ale také knihou schopnou oslovit současného, především mladého čtenáře. Protože vrabci, kteří odmítají skákat, to budou mít těžké za každého režimu. Všem Bereczovým následníkům lze tuto knihu doporučit k pozornému přečtení: třeba se pak dokážou poučit a naleznou takový model nonkonformního života, který nepovede nutně k sebedestrukci.

Jakub Grombíř