Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Čep, Baring a ti druzí

Ivan Slavík

V lednovém fejetonu Hosta 1/99 „Čepova druhá vlast“ vyjmenovává Fr. Všetička francouzské autory, které Čep přeložil, a to takto: Henri Pourrat, Georges Bernanos, Maurice Baring a Charles Ferdinand Ramuz. Co v tomto výčtu zarazí, není ani tak to, že tu chybí Camile Mayranová, jejíž Zimu publikoval Čep roku 1939, nebo dokonce rané překlady H. Balzaca (Venkovský lékař, 1929) či Villierse de l´Isle Adama (Axel, 1930), také Flaubertovy Paměti blázna, ale spíše Claudelovy Svaté obrázky české (1958), neboť Claudel byl pro Čepa autorem klíčovým. Co však bije do očí, je jméno Maurice Baringa v této souvislosti. Baring je jedním z nejpozoruhodnějších Čepových objevů a doslova autor jeho srdce i ducha, příbuzného vidění a cítění („Když jsem měl před lety to štěstí, že jsem směl překládat Baringův román Daphne Adeane - Šálení času - (...) cítil jsem, že takových čestných příležitostí se mi nenaskytne v životě mnoho. Jenom romány Bernanosovy a v poněkud jiném smyslu Pourratova Kašpara z hor jsem překládal se stejným pocitem radostného setkání...“ - Čepovo yvznání ve Vyšehradě 15/1946), ale byl to Angličan, ne Francouz. Neznat to nemůže jen ten, kdo od něho nepřečetl ani řádku, protože všechny reálie jeho románů, osobní jména postav, to prozradí na první pohled až do takových důveěrných znamének, jako je pouhý název díla. Ten zní např. u románu, který vyšel česky pod názvem Cesta do neznáma ve společném překladu Jana Čepa a Timothea Vodičky, v originále C (čti podle hláskování v anglické abecedě Sí, což bylo rodinné zkratkové oslovení protagonisty románu, který měl křestní jméno Carryl).

Od Maurice Baringa (1874 - 1945) vyšlo v česštině šest překladů: Šálení času, 1929 (originál Daphne Adeane, 1926), Suknice nesešívaná, 1931 (originál The Coat without Seam, 1929, přeložil Bohdan Chudoba), zmíněná Cesta do neznáma, 1935 (orig. 1924), Robert Peckham - smutný příběh, 1930 (přeložila M. Slabá), Není úniku, 1948 (originál Cat´s Cradle, 1929, přeložil Zdeněk Vodička), nehledíme-li k drobné eseji Habent sua fata libelli, kterou vydal roku 1935 O.F.Babler.

Kdo byl Maurice Baring? Pocházel z aristokratické anglické rodiny, studoval na předních školách v Etonu a v Cambridgi, působil celý život v diplomatických službách. Jako novinář a diplomat pobýval zvlášť v Mandžusku, Rusku, Turecku a na Balkáně. Vedle románů psal básně (ne špatné - sám jsem něco z nich publikoval časopisecky), hry, zejména tzv. minidramata, eseje, je autorem Nástinu ruské literatury (1915), Francouzské literatury (1927), autobiografie Loutkohra paměti (1922). Čep napsal do časopisu Vyšehrad jeho nekrolog, z něhož jsme už citovali.

Jeho romány se tu a tam překládaly do cizích jazyků, ale jeho ohlas doma i za hranicemi byl spíš tlumený. Někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech mě navštívil mladý anglický bohemista (kvůli Opolskému) - Baringovo jméno mu však neříkalo nic. Soudobý slovník spisovatelů anglické oblasti (Libri 1996) ho charakterizuje takto: Jeho romány „zachycovaly život anglických nebo ruských vyšších vrstev.“ (Toť vše, nic víc). Přesně totéž v nich viděl rudý totalitní režim a vydání Není úniku bylo jednou ze záminek, jež v roce 1948 zapříčily pád B. Fučíka jako ředitele Vyšehradu. Takové ocejchování je ryze vnějškové. Zdá se mi signifikantní, že to aristokratické prostředí vůbec nevadilo nepř. mému otci, který byl dělník - velký čtenář - a komunista. Baring byl přesto jedním z jeho nejmilejších autorů. Když mi umřel, dal jsem mu na jeho smuteční oznámení vytisknout slova ze Suknice nesešívané.

Základní životní zkušenost Baringových postav je to zvláštní předivo lidských vztahů a osudů, jež je ve svém úhrnu onou nerozborně, bez postřehnutelného švu tkanou, nesešívanou suknicí, v níž každý steh je nezástupný, má svou úlohu jakoby přidělenou, ale v konečném cíli viditelnou jen oku Božímu. Ty osoby se nečekaně setkávají, zejména v milostných vztazích, zdánlivě sobě předurčeny, a míjejí se a teprve když se definitivně nesetkaly v čase, jsou svázány neviditelným poutem. To je ona zvláštní osudovost, potřebnost či naopak neužitečnost člověka pro člověka: Suknice nesešívaná a zároveň ona Kočičí zahrádka (Cat´s Cradle), hra s provázkem, který se na prstech obou rukou namotá v umné přadeno, jež se ale pak jediným pohybem zruší naráz, jako by jaktěživo nebylo. Je to všechno nasáklé neukojenou melancholií a zase neuhasitelnou nadějí s radostí. Je to ta zvláštní loutkohra, jež má hluboký smysl, nikoli však patrný na první pohled, ale až z nadhledu. Anebo v posledním okamžiku, takřka v posledním vydechnutí. mOblíbeným skaldatelem Baringovým byl Gabriel Fauré. Teprve když jsem poslouchal jeho Rekviem, smuteční hudbu, kterou jsem neuměl charakterizovat jinak než jako hudbu světlem prostoupenou, pochopil jsem, proč právě Fauré. Také je mi jasno, že zejména in eroticis musel a tento Angličan zažít něco velmi blízkého. A ovšem také potom v exilu jistě Čep pocítil cosi podobného jako exulant Baringův Robert Peckham, když po církevním odpadu Anglie hynul v cizině touhou po matce vlasti a zároveň se nemohl odloučit od matky Církve.

Angličtina ostatně byl Čepův studijní obor na univerzitě a půl druhé desítky knižně publikovaných anglických titulů je asi nejhojnější Čepovou kořistí z konkrétní jazykové oblasti. Druhým erbovním Čepovým autorem byl zde Robert Louis Stevenson (1850 - 1894), a to především pro obzvláštní čistotu a ryzost pohledu, kterou měli oba společnou, též pro mistrovské zacházení s jazykem při maximální, avšak suverénní prostotě (obdobně tomu je u Baringa), a ovšem také kouzlo a dobrodružství dálek, které v čepovi vždy doutnalo (jako jakési věčné chlapectví) a projevilo se i v dalších volbách autorů. Od R. L. Stevensona přeložil slavný Poklad na ostrově, Černý šíp, Eseje a Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. Exotičnost ho mohla lákat také u J. Barrowa (Vzpoura na lodi Bounty) i u Tajného agenta od Josepha Conrada.

Docela zvláštní postavení zaujímá v našem zkoumání William Henry Hudson (1841 - 1922). Byl to Angličan, který se narodil v Argentině v rodině tamního usedlíka, vyrostl v pampě a do jihoamerických reálií umístil také svá tři stěžejí díla: Purpurová země (The Purple Land, 1885), kterou v roce 1930 přeložil právě Jan Čep - tuším s ilustracemi Michaela Floriana, Zelené paláce (Green Mansions = venezuelské pralesy, 1904), česky poprvé v překladu E. Havlasové 1926, znovu pod názvem Zelený ráj v roce 1961, v překladu Durychově pod psedonymem Žabka) a do třetice povídky El ombú (zvláště nádherná Marta Riquelmová, kde jsem našel zasvětitelskou definici duchovního habitu předkolumbovských kultur) v překladu Aloyse Skoumala roku 1930 s obdivovatelským doslovem „K českému vydání“ od J. Durycha. Čep, Skoumal, Durych - to jsou nějaká jména! Ale tím věc nekončí: El ombú opatřila grafikou na obálce a frontispisem Toyen, vydal ho Bohuslav Durych. A jméno Florian tu musím vyslovit ještě jednou, tentokrát jde o samotného Josefa Floriana, z jeho knihovny jsem četl francouzský překlad Hudsona „Přírodopiscem na La Plata“. Všechno se u něho točí kolem magické Jižní Ameriky a pro překladatele z řad českých katolíků jako by ten daleký kontinent nějak k sobě přitahoval pozornost, podvědomky za těmi desítkami barokních misionářů na této půdě, jak nám je vzkřísily Kalistovy Cesty ve znamení kříže a v současné době svými objevy z archivů P. Josef Koláček S.J. Je zároveň cosi příznačného v tom, že do uhrančivého kouzla oné země pronikl zrovna angličan Hudson. Ale nikoli sám.

V El ombú čteme věnování Robertu Cunninghamu Grahamovi (1852 - 1936), který „žil s jezdci z pamp a zná je (až do morku kosti, jak by sami řekli) a který jediný z evropských spisovatelů zachytil mizející ráz onoho vzdáleného života.“ četl jsem Cunninghamův povídkový svazek Rodeo a biografii Dobytí Nové Granady /= nynější Kolumbie/ aneb život Jiméneze Quesady a mohu potvrdit, že by stálo za to tohoto autora přeložit. a po třetí nás ovane magické kouzlo jižní Ameriky z románu Odtaa opět od anglického autora Johna Masfielda (1878 - 1967), vyšedším kdysi v aventinské Angloamerické knihovně. (A málem bych zapomněl: také svrchovaná pocta španělským jezuitským misiím na pomezí Argentiny a Paraguaye je anglická. Jmenuje se Mise - lépe Misie - a představuje je u nás na sklonku totality promítaný film tohoto jména).

Kterémukoli ze zmíněných autorů se však vyrovná Jaroslav Durych v oné uhrančivé pasáži z Bloudění, kde Andělka vypráví o svém putování jihoamerickými pralesy. a vrátíme-li se k Čepovi, usedneme s postavami jeho Hranice stínu - Prokopem Radou a Janem Šimonem - na mezi u polní cesty. Prokop se vrátil domů, do rodné vsi, a Šimon se mu svěřuje, že z ní hodlá odejít, hnán jakousi misionářskou touhou za oceán, snad někam do Argentiny. V Čepovi bylo obojí: i to uhranutí dálkou, dané jeho cestami v realitě, i současně ono spočinutí v lůně domova, u kořenů. ta Jižní Amerika se ovšem u něho objevila ještě i přímo: jeho objevitelskými překlady, dávno před tím, než se stala Latinská Amerika literární módou, a to překladem venezuelského románu Doňa Barbara od Rómula Gallegose (1884 - 1969), kde už v roce 1936 k nám uvedl dnes tak ceněný jihoamerický magický realismus, a roku 1941 v románu Zlatý had od peruánce, který se jmenuje Ciro Alegría (1909 - 1967). Nebyl to jeho jediný kontakt s latinsko-americkou literaturou, je potřeba zmínit jeho četbu, jak se o ní zmiňuje v dopisech či v deníku. Sem patří např. Don Segundo Sombra, gaučovský román (česky pod titulem Žhavá země v překladu Zdeňka Šmída, 1936) od argentince Ricardo Gü iraldese (1886 - 1927) či Krvavý déšť mexičana Martínu-Luise Guzmána (1937 rovněž ve Šmídově překladu).

Takto z Čepovy četby a následných lektorských posudků pro melantrišskou edici Epika, později i pro Vyšehrad (po roce 1945) obohacoval Čepův duch české obzory, když na jeho doporučení a pod jeho ediční patronací vycházely prózy, jejichž jednotlivá tlumočení přebírali jiní. Vzpomeňme, že v roce 1947 se tak objevil v češtině i první Graham Greene, Moc a sláva (ve Vyšehradu, překlad Bohdan Chudoba), či Nečekaný návrat od Evelyna Waugha, (tamtéž, 1948, což byl i Waughův návrat do češtiny po jeho předválečné aventinské - 1926 - Hrsti prachu.

Spíše jen zakázkovou prací byly rané anglické překlady Čepovy z G.B. Shawa (Pekelník a Pygmalion z 20. let), stejně jako Silnější než smrt Johna Galsworthyho (1930). zato průkopnickým objevem byli povídkoví Smutní trubači Sherwooda Andersona (1876 - 1941), chronologicky vůbec první Čepův závažný překlad a hned překlad autora předtím nepřeloženého, a to v roce 1927, ještě dřív, než 1929 vyšla epochální antologie Arnošta Vaněčka Američtí básníci a v ní zejména ukázky ze Spoonriverské antologie Edgara Lee Masterse (1866 - 1950). Anderson v povídce a Masters ve svých veršových epitafech na hroby jsou pro mně dvě obdoby toho nesrovnale originálního, co vnesla moderní americká literatura do písemnictví, ten pohled do všedních osudů závratné každodennosti na půdě provinčního města. Na americkou scénu, tentokrát farmářskou, zabrousil Čep ještě jednou, v roce 1940 překladem Teď v listopadu Josephine Johnsonové, které bylo tenkrát třicet let.

Objevitelský byl konečně také poslední anglický a vůbec poslední románový Čepův překlad, Plná slávy (orig. All Glorious within, 1944) Bruce Marshalla (1899 - 1987), tehdy rovněž neznámého autora, jejž vydal Vyšehrad za čerstva po anglické verzi už 1948 (už však pod krycím překladatelským jménem Hany Šnajdrové). Toto nenapodobitelně svěží vyprávění ze života skotského kněze, oslava církve plné světla, bylo - pamatuji - s Greenovou Mocí a slávou a Werflovou Písní o Bernardettě v překladu pí Fučíkové erbovní trojicí literárních překladů, jež se nám podařilo v krátkém výdechu svobody před únorem 1948 vydat a zároveň labutí písní před Čepovým exilem. Jeho brázda na poli překladu započala i skončila tedy v anglické prsti (1926 - 1948).

Ani německá literatura nezůstala stranou Čepovy pozornosti. Roku 1930 přeložil pro Melantrich drobnou prózu Rudolfa Schmieda Carlos a Nicolas o dětství dvou chlapců v argentinských pampách (zase ta Jižní Amerika!). Tento titul vyšel o tři roky dříve i ve Staré Říši v překladu B. Reynka, převodu reynkovsky samorostlém a mírně archaickém (okouzlil V. Holana) a jeho překladatel se pak cítil Čepovou konkurencí dotčen. Vedlo to k trvalému chladu z Reynkovy strany, takže při návštěvách Petrkova býval Čep vítaným partnerem ve francouzské konverzaci jen pro paní Suzanne Renaud.

Spolu se Zahradníčkem přeložil Čep slavnou novelu Eduarda Mö rika Mozartova cesta do Prahy. Za války přetlumočil dva soudobé německé romány z oblasti tzv. Heimatliteratur či jinak řečeno z oné tehdy celosvětové vlny rozkvětu regionálních, venkovských, rurálních či jak jinak to nazvat, námětů. jsou to Brána na Grimmingu (1941) od Pauly Groggerové a Chléb od rakušana K. H. Waggerla (1942). Oba překládal s nechutí, Groggerovou nedokončil (překlad převzal K. Dvořák). Nicméně pokládám Bránu na Grimmingu za pozoruhodný román (v lecčems mi připomíná až Undsetovou), v témže čase vyšla v překladu B. Durycha ve Staré Říši i její přepůvabná Legenda o loupežnících (1942). Četl jsem německy i některé její dobré verše. Také Waggerlovy Matky v překladu J. Zaorálka (1939) či jeho Rok Páně (1939) v překladu nadějného, předčasně zesnulého J. Franze, mi nepřipadají k zahození.

Jedno německé - rakouské - jméno zde však stát musí a je pro Čepa významnější než kterékoli z právě jmenovaných čtyř, ačkoliv od něho nic nepřeložil: Georg Trakl (1887 - 1914). Trakla objevil Čechům Bohuslav Reynek už roku 1917, když přetlumočil jeho Gedichte z r. 1913 a následně jeho Šebastiána ve snu (1924). Zasáhl tím osudově nejenom svou vlastní poezii, ale hlavní mladší básnickou generaci: Františka Halase (především), Viléma Závadu, Jana Zahradníčka, Františka Hrubína a také „last but not least“ Jana Čepa. jeho vlastní svědectví o tom podává nejlepší důkaz. Čte se v Hranici stínu: „Najednou objevil (Prokop Randa) na dně bedny knížku básníka, kterého kdysi miloval. Dýchlo z ní na něho drahocennou plesnivinou starého vína a z hloubi modravého soumraku se mu pomalu vynořovala trouchnivějící tvář s palčivýma očima. Prokop četl stoje.“ A Čep cituje v německém originále dvě Traklovy básně, v nichž tu druhou se odvažuji převést do češtiny:

Večer, když po temných stezkách jdem,

naše bledé postavy se objevují před námi

---------

Když jsem tvé útlé ruce vzal,

tiše své oblé oči otevřelas dokořán,

to je tak dávno

A Čep pokračuje: „Tomu je dávno. A bílá postava Anina se náhle zachvěla na chodníku, který se slabě leskl na stráni v měsíčním světle.“ K tomuto milostnému tesknění se zde ještě jednou vrátíme.

Ale nyní se konečně můžeme obrátit k literatuře té Francie, která se Čepovi stala po roce 1948 útočištěm až do smrti a v níž je také jeho hrob. Dvě jména tu už zazněla: Georges Bernanos (1888 - 1948) a Henri Pourrat (1887 - 1959). O prezentaci Bernanose u nás se oopět podílí Čep s Reynkem. Ten ho uvedl k nám jako první, románem Pod sluncem satanovým roku 1928 (originál 1926). Čep je překladatelem Bernanosových románů Odpadlík (1931, originál 1927 a 1929) a Zločin (1937, originál 1935). Téhož roku publikoval Deník venkovského faráře (orig.1936), dílo, které z Bernanose pokládal duchovně za nejzávažnější. U Halase jsem kdysi právně v něm četl věnování: „Františku Halasovi tento meč mířící doprostřed srdce“. Myslel tím Čep bezpochyby onen duševní trans, o němž mluví F. X. Šalda, že „v chvilkových záblescích prostupuje život zvláštním chvěním a dává mu teprve smysl.“ Šalda tím měl na mysli dílo Čepovo a Čep vyciťoval tento bratrský rys u Bernanose a přál si, aby to vycítil i Halas. Bernanos je pro Čepa jedním z těch jakoby předzjednaných setkání, kdy v cizím hlasu slyšíme svůj hlas vlastní. Něco podobného se mu jistě stalo u Baringa, Hudsona a Trakla, s jediným Bernanosem měl však příležitost setkat se tváří v tvář.

K osobnímu setkání došlo také s Pourratem, jehož Kašpara z hor přeložil s bratrem Václavem Čepem roku 1932. Pourrat patří do onoho proudu krajové a venkovské prózy, o němž jsme se tu už zmínili a který v oněch časech reprezentoval také Jean Giono, uváděný k nám J. Zaorálkem, a francouzsky píšící Švýcar Ferdinand Charles Ramuz (1878 - 1947), z kterého Čep přeložil Míru člověka (1939) a román Adam a Eva (1939), dějstvující jako vesměs Ramuzovy práce, ve švýcarských Alpách. Z autorů Čepovi blízkých překládal v těch letech Ramuze ještě Jos. Heyduk.

Někam na pomezí těchto rurálních próz země by se slušelo položit Čepův překladatelský solitér z roku 1941, totiž Ostrov tuleňů estonského romanciera Augusta Gailita (1891 - 1960 v emigraci ve Švédsku) - originál má název Nelítostné moře (1938).

Troufám si však říci, že největší spisovatelskou autoritou pro Čepa zůstal trvale Paul Claudel (1868 - 1955), a to ani ne proto, že přeložil jeho Svaté obrázky české (výjimečně jediný Čepův překlad básní), které byly převedeny do češtiny již předtím a opakovaně vícekrát, nýbrž celou svou postavou dramatika, esejisty, básníka a věřícího katolíka i velkého přítele našeho národa. Claudel působil v Praze jako francouzský konzul v letech 1909 - 1911, přátelil se se Zdenkou Braunerovou, která se stala i kmotrou jeho dcerky a na jejíž smrt napsal báseň (neváhal bych ji zařadit za svatého Václava, sv. Ludmilu, sv. Jana Nepomuckého a Pražské Jezulátko z jeho Svatých obrázků českých), s Milošem Martenem, F. X. Šaldou. Vzniklo zde jeho drama Zvěstování Panně Marii, na jehož pozadís e mu rýsovaly Trosky z českého ráje. Pouto k Čechám bylo trvalé. Objevuje se v jeho Brazilské mši (La Messe lá-bas) psané za války, v rozpomínkovém dvojverší: „Bylo to v Praze s pozlaceným smíchem hezkých rokokových presbyterií,/ kde všude vidíš anděly jak hejna ptáků slétat s ložií“, a dokonce v jedné z klíčových scén umístěné do chrámu svatého Mikuláše v Praze v Claudelově vrcholném dramtu Saténový střevíček, které psal prakticky od roku 1920 až do definitivní verze 1944. Proto se na něj Čep obrátil jako na toho, kdo nás zná, když nás Francie zradila v Mnichově, veřejným „Dopisem českého katolíka Claudelovi“ roku 1938 v Revue Franç aise de Prague a dostal od něho dojemnou - jak sám říká - odpověď a na jaře 1939 další přátelský dopis. Claudel zemřel 25. února 1955 a Čep, tehdy už v exilu, se s ním viděl nedlouho před jeho smrtí v létě 1954 a odcházel od něho povzbuzen, s textem jedné z posledních básní o „šílené, nesmírné Naději“. Starý básník se s ním loučil se slovy: „Jsem rád, že jste přišel.“

(Čep se stal objevitelem Claudela i pro mne. Už za studentských let jsem narazil v Hranici stínu na ono místo, kde Šimon připomíná Prokopovi Claudelovu Baladu: „Les choses qui ne peuvent etre autrement/ne valent pas une larme de nous./Nous ne reviendrons plus vers vous.“ - „Věci, jež nemohou být jinak,/nevyloudí slzu nám./My už se nevrátíme k vám.“ Kdybych neznal od Claudela víc než tuto báseň, ba jen těchto pár veršů, šlo by o rozhodující setkání, které v té dávné chvíli spolu s dalšími zkušenostmi hrálo roli životního rozcestí).

Nebylo by úplné naše putování po Čepových překladech a literárních láskách, kdybychom se nezmínili ještě o dvou dílech drahých jeho srdci. Je to za prvé zakládající dílo žánru tzv. poetického románu Velký Mealunes (1913, česky v překladu J. Zaorálka 1928 jako Kouzelné dobrodružství) od Alaina - Fourniera, který ho jako sedmadvacetiletý vydal a následujícího roku padl hned na počátku první světové války, stejně jako Charles Péguy a Ernest Psichari. Snové ovzduší, venkovské dětství a jinošská milostná touha vytvářejí z tohoto jediného románu svého autora vypravěčský klenot. (Fournier psal také laforgueovské básně, posmrtně byly publikovány také jeho dopisy, mezi jinými á M. Audoux, což ovšem není Pan Audoux, podle hesla v českém slovníku, ale Margueritte Audouxová (1863 - 1937), autodidaktička a autorka půvabného svéživotopisného vyprávění Marie-Claire, které v oněch letech (1910) vyšlo). Fournierův Meaulnes byl čtenářský zážitek spadající právě do let, kdy se formoval a zrál Čepův talent.

To druhé dílo je také jediný, volně autobiografický román malíře Eugéna Fromentina (1820 - 1876) Dominik, vydaný roku 1863. Vzpomínám si, že mě na něj upozornila zmínka tuším A. Gida, který ho vedle Prévostovy Manon Lescaut řadí mezi nejlepší francouzské romány. Česky ho poprvé přeložil 1914 v Dobrých knihách Kamily Neumannové Josef Marek. Je to vedle Hamsunovy Viktorie nejkrásnější milostný román, jaký znám, a obě knihy chovám jako poklad ve své knihovně, se zaškrtanými větami a odstavci a poznámkami tužkou. Čepa nemohl ovlivnit, protože ho četl pozdě, ale čep s ev něm poznal.

(Příběh Dominikův byl do češtiny přeložen třikrát. To třetí tlumočení jsem měl překládat zprvu já, začal jsem,a le pro závažné onemocnění jsem Vyšehradu, kde pak román vyšel v překladu pí. E. Formánkové (1980), musel smlouvu vrátit. Každopádně je titul čtenáři dostupný a já nebudu marnit čas převyprávěním děje: co uvádím dál jsou reálie skutečého životního zážitku (Fromentinova), který je pozadím románu, jenž je sám o sobě jedinečný).

Fromentin se narodil v La Rochelle, kde poblíž města a nedaleko moře, u vesnice Saint - Maurice, měla rodina statek s velkou zahradou. Tam Fromentin (Dominik) vyrůstal se starším bratrem a s půvabnou dívenkou ze sousedství Madelaine, kreolkou, která se narodila r.1817 na ostrově Mauritius (kde byl počat o padesát let později P. J. Toulet) a byla skoro o čtyři roky starší. Provdala se roku 1834 za jakéhosi finančníka, který se k ní nehodil, a když už byla vdaná, poznal patnácti - šestnáctiletý Fromentin (1836, v tom roce kdy zemřel Mácha), že ji miluje. Zemřela 1844, zanechávajíc tři malé děti. Fromentin, který se s ní scházel v jejím bytě, když manžel býval na cestách, vždy však v přítomnosti třetí osoby (přítelkyně), která ji měla chránit spíš než před adorujícím jinochem před ní samou, byl i svědkem jejího umírání, když viděl přes vitráž zavřených dveří, jak se manželé drží za ruce u lože umírající. Vypotácel se do sousedního kostela, kde padl na kolena a vyvzlykal modlitbu. Osten ztráty z něho nevymizel nikdy a vtělil se po letech do jeho románu. V něm ta fiktivní scéna, kdy se naposledy setká Dominik s Madelaine (má v sobě i něco ze setkání Oněgina a Taťjány) mi splývá zvlášť se setkáním Prokopa Randy s Annou Královou, kde se Anna mihne jako prchající stín, v Čepově Hranici stínu. „Magdalena byla ztracena, a já ji miloval“, končí jedna kapitola v Dominikovi a další začíná: „Magdalena je ztracena a já ji miluji.“ Nějaký bolestný trn vězel i v Čepově srdci, podobné citové ladění a také vnímání krajiny, jejíž malba je v Dominikovi mistrovská, mohly být tím, v čem se Čep poznával.

Nuže vyčerpali jsme Čepovo bloudění světem, zdaleka ne jen francouzským. V čem byla však Francie jeho druhou vlastí? Zdánlivě jako by ho přijala macešsky. Za celá léta emigrace tu Čep autorsky neprorazil. Jeho dílo až na přehlédnutelné výjimky nebylo překládánoa ni akceptováno. Proč tomu bylo tak, že tu byl na rozdíl od řady úspěšných emigrantů, kteří ochotně změnili mateřštinu za světový jazyk, jakoby ničím?

V oněch letech 1947 - 48 především to už dávno nebyla Francie Bloyova ani Péguyho, Bernanosova (když Bernanos 8. 7. 1948 zemřel, zastihla mě ta zpráva v Tasově u Demla, který zrovna dovršil své sedmdesátiny: „Byla malá letní sprška / déšť krápal v mokrém lupení, / když jsem na verandě/ domu Jakuba Demla / četl zpávu, že Georges Bernanos zemřel// ...A to se zase jedna spára uvolnila/trhlina se neúprosně šíří...“ - „Návštěva u básníka“, uveřejnil jsem ji ve sborníku k Demlově sedmdesátce, kam přispěl i Čep. Hned v srpnu nato jsem dostal od Čepa dopis, že se chystá emigrovat. Všechno dohromady to bylo až symbolické. Jedna epocha skončila a hrozivě nová se rýsovala), či Claudelova, která by mohla vnímat dílo katolíka Čepa. Byla to spíš Francie Sartrova, Aragonova, ještě i Bretonova, Francie éry tzv. nového románu Robbe - Grilletova, N. Sarraultové, ateistického existencialismu Camusova, absurdit Ionesca, Beckettova a třeba módní Saganové. Z velkých katolíků tu přežívali např. Julien Green či Franç ois Mauriac. Celkové ovzduší nebylo jemnému, duchovně však určitému a přesnému Čepovu zaměření příznivé. Sám nesl svou zneuznanou jinakost hořce. V deníkovém záznamu z 29. srpna 1960 (o své novele Jakub Kratochvíl) vidí jednu z příčin velmi precizně: „Je to všecko vyjádřeno příliš křehce... Je to především nepřeložitelné. Kdyby se vyprávění oddělilo od své slovní melodie, od intenzity jazykového výrazu, bylo by velmi oslabeno, stalo by se jednotvárným, ba snadným.“ A ve Francii tehdy nebyl žádný rovnorodý autor, který by to dokázal vidět a umět přitom česky natolik, aby byl schopen vnímat a vnímané také tlumočit francouzskému čtenáři.

Bylo tomu však skutečně tak, je to opravdu zavržení? Čep se osobně setkal a rozuměl si s Perraultem, a to byl přece pan Někdo. Bernanos ho před návratem na prahu válku, přemlouval naléhavě, aby už tehdy zůstal ve Francii a trvale s ním jako jeho sekretář. Kdo se může pochlubit tím, že se s ním loučil Claudel slovy: „Jsem rád, že jste přišel“? Taková setkání jsou také Francie a dokonce významnější než recenzentské pochvaly a překládání do tuctu jazyků.

Když jsem do 18. čísla Vyšehradu (27. 2. 1946), v jehož redakční radě byl i Čep, překládal „Zlomek deníku 15. dubna 1928 po mši na Neděli bílou“ Charlese du Bos (1882 - 1939), kritika a esejisty, autora například Rozpravy s A. Gidem či Mauriac aneb Problém katolického romanopisce (dodnes vlastním jeden svazek jeho proslulých Approximations) z textu dodaného Čepem, netušili jsme oba, že co nevidět bude na léta, posléze ochrnut a odkázán na čtyři stěny pokoje s výhledem na Notre Dame, hynout peckhamovským steskem exulanta v du Bosově bytě, že tam mu bude dopřáno poznat zkušenosti manželství s du Bosovou dcerou Primrose a otcovství děvčete a chlapce, dvojčat. Byla to zkušenost asi spíš tragická, ale přece jen to byla rovněž Francie, jako jest jí jeho hrob v La Celle Saint - Cloud, kde čekají jeho kosti na vzkříšení těl a na věčný domov nás všech. Tady na zemi mu ovšem nic nemohlo nahradit tu hroudu, kde zůstalo jeho srdce a s níž mu bylo dovoleno rozmlouvat jen na vlnách TSF z německého Mnichova.

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker