Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Umberto Eco: Umění a krása ve středověké estetice. Přeložil Zdeněk Frýbort. Argo, Praha 1998.

Hledání krásy a umění ve středověku

Za několik posledních let si český čtenář, měl-li zájem a dostatek finančních prostředků, mohl doplnit svou knihovničku o poměrně rozmanitou škálu publikací pojednávajících o středověké kultuře a myšlení. Patří mezi ně i práce literárního vědce, medievalisty, sémiotika, teoretika umění, filosofa a populárního romanopisce Umberta Eca nazvaná Umění a krása ve středověké estetice (Argo 1998). Jeho hlavní motivací pro sepsání této knihy, která se opírá zejména o texty E. De Bruyneho a H. Pouillona, bylo dostatečně přesvědčit oponenty, že nelze opomíjet období středověku v dějinách estetického myšlení, že by bylo chybou je po hegelovsku procházet sedmimílovými kroky. Badatelé by se měli spíše snažit středověk důkladně prozkoumat a snažit se mu porozumět, aniž by mu vnutili kritéria stanovená z pozic nynějšího paradigmatu. Eco chce prokázat, že středověk nepostrádal estetické cítění, že středověké myšlení se neskládalo jen z poznámek k antické tradici (např. Chambers označuje úvahy o kráse Tomáše Akvinského za “nedomrlý aristotelismus”), že za plentou iterability středověk tajil (i sám před sebou) schopnost inovace. Eco popírá Curtiovo tvrzení z Evropské literatury a latinského středověku (s. 244), kde je středověká kategorie krásna zbavena vztahu k teorii umění. Naopak poukazuje na expanzivní charakter středověkého myšlení, které rozšířilo vnímání smyslově vnímatelného krásna o dimenzi meta-fyzickou. Znalost reálií středního věku měla pro Eca později druhotný efekt, který se zhodnotil zejména v jeho románu Jméno růže.

Pojem estetiky a estetické teorie Eco vymezuje velmi široce. Definiens obsáhne odpověď na otázku po transcendentalitě krásy, ale zahrne rovněž výsledky zkoumání artefaktů z hlediska hodnoty i produkce či vztahů mezi uměním a morálkou, problematiku symboliky a alegorismu, středověkého vkusu, role básníka, hermeneutiky textů atp. Určení pojmu estetiky však s sebou přináší ambivalentní důsledky. Eco na jednu stranu ví, že pojem středověké estetiky nemůže vymezit příliš úzce, neboť taková definice estetiky by mohla přivést předmět jeho zájmu k mikrorozměrům (navíc by sváděla k aplikování současných měřítek na odlišnou epochu, čemuž se Eco brání, ale ne vždy se mu to daří), na druhou stranu svou vágní ohraničeností tématu vzbuzuje u čtenáře značné očekávání, zvláště když svou práci charakterizuje jako historické shrnutí dosavadního bádání. Bohužel vtěsnat do dvou set stran tak rozsáhlý průzkum musí nutně vést ke zjištění, že shrnutí neznamená informační úplnost. Každý čtenář tak podle svého zájmu může něco postrádat. Je však třeba si uvědomit, že od dob Benedetta Croceho, který ve své Aesthetic věnoval středověku asi jedno procento z celého rozsahu textu, tj. čtyři strany, či Maxe Schaslera, který jednoduše provedl “Sprung ü ber das Mittelalter” a po Plotinovi pokračoval 18. stoletím, je to vskutku posun hodný obdivu, i když Eco samozřejmě zdaleka není prvním badatelem seriózně se zabývajícím touto problematikou. Avšak též vzhledem k Dějinám estetiky (resp. k části věnované středověké estetice) K. Gilbertové a H. Kuhna, jež byly sepsány přibližně ve stejné době (jen o pět let dříve), předkládá Eco pojednání obšírnější, je důmyslnější ve vyhledávání souvislostí mezi fakty, které se nám ze středověku dochovaly. Pokud zde předložíme několik drobných otazníků či korekcí, budou mít vedle významu, jenž pro českého čtenáře toužícího po poznání středověké estetiky Ecova práce má, charakter marginálií. Škoda jen, že k nám Frýbortův překlad do češtiny přichází až po téměř čtyřech desetiletích od první publikované verze knihy.

Umberto Eco založil svá estetická zkoumání středověku (jedná se pouze o latinský středověk) především na studiu středověkých filosofických a teologických traktátů a sum, které však svou základní intencí k poznání estetických idejí nesměřovaly. Pokusil se z nich vypreparovat jednotlivé poznámky o kráse, umění, tvůrcích ap. a konstituovat z nich celistvé estetické úvahy. Při výkladu Eco postupuje metodou problémově-dějinnou, tzn. že postupuje přibližně chronologicky od problému k problému a v rámci jednotlivých problémů, je-li to nutné, taktéž zachovává dějinnost. Časté bilingvní citace primárních textů jsou velmi prospěšné obzvlášť pro českého čtenáře, který stále nemá k dispozici Pouillonovu antologii La beauté, propriété transcendentale chez le Scolastiques (1946) ani jinou příručku obdobného zaměření (snad s výjimkou slovenského překladu Tatarkiewiczova druhého dílu Dějin estetiky, kde je možno části primárních textů nalézt). Pokud však Eco chtěl předložit komplexní obraz středověké estetiky (tedy nejen jejího explicitního konceptuálního vyjádření) a zejména pak v jejím rámci tematizovat např. otázku středověkého vkusu, měl zřejmě položit větší důraz na reflektování středověkého umění samého (učiníme-li bachtinovsko-gurevičovské rozpolcení středověké kultury na dva proudy, pak tedy jak na umění elity, čili kléru, tak i na lidovou kulturu středověku a jejich vzájemné kontakty). Bylo by nesmírně chybné a troufalé tvrdit, že Eco není znalcem umění tehdejší doby, nicméně jeho znalost mu slouží spíše k doložení tezí, které odvodil ze studia teologicko-filosofických či mystických spisů.

Zcela oprávněně Eco považuje za jeden z nejobtížnějších problémů středověké estetiky umístění krásna mezi ostatní transcendentálie. Domnívá se, že tento problém je “rozhodným způsobem vyřešen” ve františkánské Summa fratris Alexandri. Řešení spatřuje v nově položené otázce, která se táže po vztahu krásna a poznávajícího subjektu. Bonum a pulchrum jsou identické in re, nikoli však intentione. Mezi badateli zabývajícími se touto problematikou však shoda nepanuje a nezdá se, že by tomu mohlo být v blízké budoucnosti jinak. Například Jan A. Aertsen s Ecem nesouhlasí a tvrdí, že nelze považovat krásno za samostatnou transcendentálii. Jeho místo je podle něj v extenzi pravdivého k dobrému. Do kapitoly věnované transcendentalitě krásna Eco nezařadil např. Ulricha ze Štrasburku (i když se o něm na jiném místě zmiňuje), jehož pojetí krásna ve spise De summo bono představuje specifickou fúzi dionýsovské perspektivy s albertismem. V této kapitole nenalezneme ani Tomášovy úvahy na dané téma, avšak výkladu Tomáše Eco po právu věnoval samostatnou část. Podle Eca Tomáš “implicitně přijímá krásno do svého seznamu transcendentálních vlastností”, naopak polský badatel W. Tatarkiewicz prosazuje názor, že u Tomáše nemůžeme pokládat pojem krásy za metafyzický ani transcendentní, neboť nebyl utvořen na základě ideje absolutního krásna. Problematickým se jeví také Ecovo jednoznačné přisouzení anonymního spisu z pol. 13. stol., v němž je krásno určeno jako “nádhera spojených transcendentálií”, Bonaventurovi, neboť v ostatních Bonaventurových spisech se objevuje pouze triáda unum, verum a bonum (Aertsen).

Eco shledává ve středověkých koncepcích krásy dva inkompatibilní proudy: kvantitativní, který je založený na proporcionalitě (a je převládající) a kvalitativní, jenž staví na zálibě v barvě a světle. Zaujetí pro barvy však Eco příliš jednostranně připisuje bezprostředním citům středověkého člověka, avšak například užití barev v uměleckých dílech pro symboliku směřující k nadsmyslovým skutečnostem vyžadoval značnou dávku racionálního kalkulu (viz např. česká legenda Život sv. Kateřiny). Syntézu dvou výše zmíněných proudů Eco spatřuje v úvahách Grossetestových, v nichž je světlo interpretováno jakožto soulad o sobě, identita, tedy proporce par excellence. Přestože Eco obhajuje spojitost mezi metafyzickými teoriemi krásna a teorií umění, při výkladu idejí jednotlivých myslitelů tato provázanost mnohde schází. Kupříkladu právě při interpretaci názorů Roberta Grossetesta uvádí Eco novoplatónské kořeny jeho myšlení; vedle filosofických zdrojů však měla na Grossetesta bezpochyby vliv také novoplatonismem inspirovaná anglická gotika, jež akcentovala otázku světelnosti. V rámci proporční teorie krásna se Eco zmiňuje též o hudební estetice. Vyzdvihuje význam Boë thiova spisu De musica pro středověkou hudební teorii. Boë thius v něm zprostředkovává pro středověk pýthagorejskou tradici, resp. seznamuje jej s teorií harmonie sfér. Přičítal-li však starověký člověk neschopnost vnímat hudbu planet svému nedokonalému sluchu, člověk středověku spíše věřil, že ona harmonie je duchovního rázu, čili sluchem nevnímatelná. Pojem hudba totiž označoval v podstatě totéž co pojem harmonie a hudba zvuků představovala pouze jednu z jejích podob. Tento rozdíl mezi antikou a středověkem v otázce nemožnosti vnímat planetární harmonii však Eco neuvádí, čímž ponechává středověkou interpretaci v závislosti na antice.

Poměrně rozsáhlou část svého výkladu věnuje Eco středověkým představám o symbolicko-alegorickém pojetí vesmíru, pramenících z fascinace principem aliud dicitur, aliud demonstratur, kdy v textu byl spatřován symbolický vesmír a vesmír byl nazírán zase jako symbolický text. Odtud vznik řady středověkých encyklopedií, bestiářů ap. Eco poukazuje na nediferencovanost mezi tehdejším chápáním symbolismu a alegorismu (přičemž rozlišuje alegorismus biblický, universální, encyklopedický a umělecký).

Konec universálního alegorismu vidí Eco v nástupu tomistického myšlení. O Tomášově estetice (kterou se zabýval již v dřívější publikaci Il problema estetico in san Tommaso) hovoří jako o estetice organismu a odlišuje ji tak od albertovské estetiky formy. Krásno se podle Eca v Tomášově myšlení vyznačuje třemi složkami: proportio, integritas a claritas. Toto více či méně obecně přijímané tvrzení se opírá o citaci z Tomášovy Summa theologiae 39,8, ale na více místech, a to Eco neříká, se v Tomášových spisech vyskytují úvahy pouze o dvou složkách krásna, o proportio (a teprve v jeho rámci o integritas) a o claritas. Rozpad estetiky organismu je započat v myšlení Viléma Ockhama a dovršen v nominalismu Mikuláše z Autrecourtu, který likviduje smysluplnost úvah o transcendentálitě krásy.

Eco se zmiňuje i o Tomášových názorech na poezii, již Tomáš (jehož Eco považuje za “vynikajícího básníka”) označoval za “podřadnou nauku”, která není nositelkou duchovního smyslu, nýbrž pouze smyslu doslovného (což v Tomášově pojetí znamená smyslu autorem zamýšleného, který však může být několikerý).

Výklad Tomášova estetického myšlení, jenž Eco předkládá na stránkách tří kapitol, je přerušen mj. stručnou charakteristikou poměrně osobitého proudu ve středověké estetice, jenž tak úplně nezapadal do tradičních scholastických metod utápějících se nezřídka v složitých konceptuálních distinkcích. Jeho původ je u arabských učenců, zejména u Al Ghazzálího, jehož dílo pro latinskou západní kulturu zprostředkoval a rozvinul Witelo, kterého Eco chybně řadí do 12. století (str. 70), ačkoli dále (str. 117) správně uvádí, že jeho spis De perspectiva pochází z r. 1270. Eco zdůrazňuje dva principy, které nalezl ve Witelových úvahách: princip relativnosti vkusu a subjektivního zaměření pohledu. Přestože Witelo zkoumal povahu vkusu u jedinců i různých národů a věděl o jeho historické a prostorové podmíněnosti odvíjející se od lidských zvyklostí, nevyvodil z toho estetický relativismus ani subjektivismus, jak by se mohlo z Ecova výkladu zdát. Právě naopak. Studoval estetické omyly způsobené podmínkami vnímání a pak určoval, kdo má pravdu a kdo se mýlí.

Radikální je Ecův postoj k pozdně středověkým mystikům, o nichž je přesvědčen, že nesdělují o kráse “vskutku nic”, přesto později hledá v mystice zárodky estetiky inspirace a intuice.

Středověkou teorii umění Eco určuje jako “nejanonymnější kapitolu” středověké estetiky. Vyznačuje se objektivismem a intelektualismem. Středověk chápe umění jako znalost objektivních tvůrčích metod a pravidel. Umění je stále pojímáno spíše jako techné, je mimesí přírody, nikoli však pouze jakožto kopie modelu, který představuje příroda, ale především jako nápodoba in sua operatione. V oblasti poetiky označuje Eco za období rozkvětu 12. století a mezi významnými autory jmenuje i Gottfrieda z Vinsaufu a německého mistra Eberharda, kteří svými pracemi (Poetria nova a Laborintus) dosáhli vlivu i na českém území. V rámci teorie umění Eco tematizuje otázky exemplární ideje, invence, intuice atp.

V otázce sebeuvědomění si vlastní důstojnosti je podle Eca průkopníkem mezi umělci básník. Jako důvod Eco uvádí, že obvykle není zavázán žádné církevní komunitě, ale tvoří na šlechtickém dvoře. Druhý důvod, proč by měl středověký člověk ctít více básníka než např. iluminátora, lze snad najít u papeže Řehoře: obraz byl považován za náhražku psaného textu, neboť sloužil těm, kteří neuměli číst, tudíž člověka produkujícího psaný text je třeba vážit si více než člověka malujícího obraz. Eco se však vůbec nezmiňuje např. o zlatnících, kteří se těšili zřejmě největší úctě a píše-li v souvislosti se středověkým podhodnocováním mechanických umění (oproti svobodným uměním) o nemožnosti sochařů a architektů činit si nárok na světskou slávu, 12. století toto tvrzení výrazně zpochybňuje.

I když si Eco uvědomuje pozvolnost přechodu od středověku k renesanci, zůstává občas poněkud v zajetí představy středověkého umělce jakožto pokorného služebníka v protikladu k renesančnímu umělci vědomému si své vlastní individuality, což Enrico Castelnuovo označuje za produkt romantické kultury. V podkapitolce věnované Dantovi Eco polemizuje s názory Gilsona, Curtia aj., kteří interpretují Danta jako ortodoxního tomistu. V závěru své práce Eco nastiňuje estetické ideje Mikuláše Kusánského, myslitele, který stojí rozkročen mezi epochou středověkou a renesanční, a letmo uvádí do nového údobí dějin estetických idejí.

Ecova kniha jistě není naprosto věrným obrazem jednoho tisíciletí, které si neprávem vysloužilo v dějinách lidského myšlení postavení jakéhosi intermezza, jistě neodhaluje jeho veškerá temná zákoutí. Nepochybně však napomůže tomu, budeme-li ji číst s dalšími texty pojednávajícími o středověké estetice, aby se pro nás stal středověk zase o něco méně temným.

Jiří Hrabal

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker