Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Viktor Fischl: Zátiší s houpacím koněm. Hynek, Praha 1998.

Příběh, který pohladí

Poslední kniha Viktora Fischla Zátiší s houpacím koněm je vystavěna na fiktivním středobodu, který po čas celého vyprávění příběhů neopustíme. Tím středobodem je zátiší na terase domu v Jeruzalémě. A jelikož je Jeruzalém neoddělitelnou součástí typické atmosféry Blízkého východu, kterou mimo jiné symbolizuje i tkaní koberců, nebude snad docela od věci přirovnati Fischlovu poslední knihu ke koberci, jenž se před námi rozvinul a my tak můžeme pozorovat nejen jeho podobu vnější, totiž prostor, látku, barvy či ornamentiku, ale díky zapojení ostatních smyslů dílo uchopit i jaksi zevnitř, nahmatat, ucítit a vychutnat základní podklady a myšlenky tvůrce (knihy i koberce).

Prostorem již výše naznačeným je terasa rodinného domu, kde stojí houpací kůň jménem Pegasus. Zde také píše vypravěč příběh svůj a svých blízkých, tj. své rodiny. Čas jeho vyprávění počíná se u jeho dědy Michaela a babičky Tamar. Právě s dědou Michaelem je prostor nejvíce spjatý, neboť houpací kůň byl darem, který dostal od svého přítele Bachracha, u něj sedával a psal své postřehy o životě, z nichž některé byly i nočními dialogy mezi Michaelem a Pegasem. Proto jeho vnuk a vypravěč - Jigal - jako pokračující pán Pegase, pokračuje v jeho rozhovorech i jeho psaní.

Látkou první a nejširší je tedy psaní o nelehkých osudech rodiny, které se počínají úmrtím jediného syna Tamary a Michaela. Další ranou jsou životní děje kolem jejich druhého dítěte - dívky Rut, která prožije ztroskotání prvního manželství, jehož pozůstalostí je syn Jigal (náš vypravěč). Dále jdeme cestou jejího druhého a šťastného manželství s profesorem Amramem, které však končí taktéž tragicky - smrtí obou při letecké havárii. Jigal zůstává s prarodiči sám. Je svědkem smrti své babičky, aktérem svého životního štěstí - manželství s dívkou Jael, je otcem svých dětí Amrama a Alizy a po smrti Michaela pokračovatelem v jeho zápiscích.

Látkou druhou nejsou zápisky vypravěčovy - Jigalovy, ale útržky zápisků dědy Michaela, které Jigal našel a vřadil do svého vyprávění. Michaelovy zápisky jsou podstatně kratší, ale především zatímco Jigalovo vyprávění je sledem událostí, osudů, příhod a faktů, tj. zobrazením konkrétního, Michael píše o obecnostech lidského žití, tj. jsou to úvahy o Bohu, o zákonech a náhodách ap. Základní metaforou těchto zápisků je situace jezdce, který nese poselství. Jede v mlze, neví už odkud a neví, kde je jeho cíl. Nezná obsah poselství. Je sám. Jeho volání do mlhy po jiném lidském hlasu je marné. Je proto krajně skeptický (“nevěřící”). Metafora posla se vyvíjí. Během své cesty totiž potká jiného posla, který je v obdobné situaci, zato však věří, že to, co oba dělají, má smysl. Chvíli spolu jedou, když tu zase druhý posel zmizí, pravděpodobně padá ze skály a nachází smrt. Není obtížné v této symbolice shlédnout, že prvním, skeptickým poslem je Michael a druhým je Amram. Michaelovy zápisky s metaforou posla zůstávají nedopsané. Jigal se pokusí metaforu uzavřít vlastním koncem. Dopíše část, v níž k jezdci na koni přibude dítě, které po jezdcově smrti převezme jeho poselství a putuje dál, blíž k cíli.

Barvy a ornamenty díla - koberce jsou tím, co má zkrášlit látku samu. Základním ornamentem je líčení přírody. Jde o přírodu vnitřní a vnější. Vnitřní přírodu tvoří zahrada kolem terasy. O tu se stará babička Tamar, je její potěchou i útěchou. Každé ráno Tamar vstává a budí Michaela, aby se přišel ven podívat na nový zázrak, který příroda vytvořila. Zahrada je krásná a harmonická, právě takový byl i vztah mezi Tamarou a Michaelem, tj. zázrak lidského soužití a lásky je symbolizován zázrakem Tamařiny zahrady. Příroda vnější je přírodou okolo Jeruzaléma, kam chodí Michael na procházky a kde taktéž potkává Amrama a seznamuje se s ním. Právě příroda je pro fyziologa Amrama důkazem boží existence, božího řádu, zázraku. Michael ji spíše vnímá jako zázrak okamžiku, zázrak krásy lidské existence.

Tímto rozlišením dvou pojetí - Amrama a Michaela - jsem se dostal k nejhlubším vnitřním rovinám a souvislostem díla. Michael nevěří v Boha. Kdysi věřil a jeho vírou nedokázala otřást ani nepředstavitelná hrůza nacistických koncentračních táborů. Smrt milionů byla příliš nepředstavitelná, proto musela přijít smrt jedince, aby Michaelovu víru v Boha zničila. Tou smrtí byla smrt Michaelovy mladé sestry Lindy. Další “zbytečnou” smrtí je již zmíněný konec syna Ilana a zejména poté smrt Rut a Amrama. To je chvíle, kdy Michael Boha proklíná. “Za všechny otce a za všechny matky, které oloupil o jejich děti, ho proklínám. Za všechny děti, z nichž učinil sirotky, ho proklínám. A má-li to všechno přece jen nějaký smysl a jeví se mi to jako zlo jenom proto, že mu nerozumím, proklínám ho tím víc za to, že ke mně nemluví jasnou, srozumitelnou řečí.” (s. 115) Otázky Boží existence a víry v Boha jsou tedy základními metafyzickými otázkami, které prostupují dílem. Onen Michaelův konflikt, polemika s Bohem, vychází z židovského archetypu dialogu člověka a Boha, což potvrzuje i smířlivý závěr. Když totiž Michael vidí lásku Jigala a Jael, vidí zároveň i vlastní lásku s Tamarou. Smrt lásku tím, že od něj odvedla Tamaru, nepřemohla. Neboť je zde jeho vnuk, pokračovatel rodinné kontinuity a v jeho lásce jakoby se láska jeho děda a babičky obnovovala. Lásku nemůže zlomit ani smrt. A v tomto poznání Michael uzří Boha, s nímž se “smiřuje”. V obnově lásky je načrtnut i jeden ze základních prvků židovské filosofie, teologie a životního postoje obecně, tj. kontinuita lidského rodu. Jde o neustálé obnovování života, pokračování života rodičů v dětech, smrtelnost člověka a nesmrtelnost lidského rodu, který zaručuje kontinuitu díky paměti. “Lidé umírají a žijí dál v paměti druhých.” (s. 175)

Pohyb lidského života, pohyb osudů jedné židovské rodiny symbolizuje stále přítomný dřevěný houpací kůň. Jednou se houpeme nahoru, jednou dolů. Pegasus je tím, kdo evokuje a provokuje tázání a hledání odpovědí dědy Michaela, poté Jigala a je přítomen i v posledním “nesmrtelném” (obnovujícím) gestu díla, kdy Jigal věnuje Pegase svému prvorozenému synu Amramovi. Život, podobně jako Michaelův posel, putuje dál. Předáváme si svá poselství a snad se blížíme k cíli.

Fischlův příběh nás tedy nechává nahlédnout do radostných i tragických kapitol lidských životů, do nichž navíc umně vkládá pozici lidské existence jako otázky, jako cesty, jako hledání. Vadou příběhu je jeho naivita. Tím myslím například psychologické prokreslení postav, které jsou absolutně ryzí až klišovité, zejména v neustálé kumulaci adjektiv jako úspěšný, vynikající ap. Také líčení dějů odpovídá již naznačené černobílosti, některé jsou absolutně tragické, jiné absolutně dobré a čisté. Ona jednoduchost či naivita příběhu však nemůže vyvážit jistou něhu a klid v díle obsažené. Je to prostě příběh, který pohladí.

Nikolas Proksch

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker