Bohumila Grögerová: Branka z pantů. Torst, Praha 1998.

Sbližování

“Tak tohle je tedy můj život. Můj celkem banální život, má banální podstata.” (s. 69)

Známá překladatelka a jedna z mála literárních experimentátorek u nás, Bohumila Grögerová, se tentokrát obešla bez Josefa Hiršala a napsala svůj první ucelený příběh, který má jméno Branka z pantů. Grögerová je ročník 1921 – i když se to u dam jejího ražení a erudice, s níž v tomto století dokázala přetlumočit zdánlivě nepřeložitelné, nemá prozrazovat – a tak je text jakousi bilancí. Vznikl podle všeho v devadesátých letech (např. narážky na knihy, které čte a které vyšly kolem roku 1994), ale nijak se na konec milénia neváže, je pouze a jedině přítomností, rovinou, ze které své vzpomínkové a snové výlety autorka provádí. Zároveň jsou tato léta poznamenaná i operací, která Grögerové znemožňuje – už zřejmě nastálo – pohyb bez pomoci francouzských holí. A tak se “výlety” tam i zpět stávají tím, čím člověk žije, čeho se chytá a co si paměť vyloví ze zdánlivých drobností a popraskaných omítek. Jenže Grögerová není Wirginia Woolfová, její kniha mnohem pečlivější a propracovanější, jak už to v experimentálních novelách bývá pravidlem. Ovšem tenhle experiment je především pozváním do dílničky, je čtením přístupným takřka všem.

Branka z pantů – nebo jak píše autorka: “Branka vedoucí z ulice do zahrádky nakřivo visí z pantů” – je brankou sice zpola vyvrácenou, ale přesto brankou spojující dva světy. Ať už je to branka na Veleslavíně, kam se v roce 1985 Grögerová přestěhovala, nebo branka, která spojuje její přítomné žití s deníkem jejího otce, který byl v legiích za první světové války. Někdy až dětinské tázání, jestli to tatínek vůbec stihne se vrátit, aby se mohla autorka narodit, je ptaním se po začátcích svého existování, když už je člověk blíž jeho konci. Aby to všechno souhlasilo, aby to všechno bylo tak, jak má být. Jenže Grögerová není naivní ani sentimentální, ale není ani cynická a ironizující.

Dům ve Veleslavíně je nepřítelem, který se nedokáže smířit s novými obyvateli, a proto první část je – s mnohými odbočkami – sbližování se s místem, kde autorka žije. Další část – operace a pobyt v léčebně, paradoxně k tématu jedna z nejveselejších částí knihy, opět popisuje sbližování, tentokrát s pooperačními důsledky. Třetí část je spojení prvních dvou, kdy sblížení přichází jaksi samo, brankou, která je možná trochu nakřivo z pantů, ale drží. Stejně tak je i tu sbližování s otcovými zápisky i se svou prošlou minulostí. Život je tedy neustálé poznávání, které možná nevnímáme tak zřetelně. Ona ani Bohumila Grögerová toto přiblížení a objevování nezmiňuje, ale ono vyplývá z textu, jako když se zadíváte do 3-D obrázku.

Stejně tak vystupuje i postava Josefa Hiršala, nepojmenovaná, ale oslovovaná jako “ty”. A zase - společné přátelství obou autorů je sbližováním a stesk po dávných vinárnách, kde kdysi v padesátých letech žila Praha jinak než dnes, je steskem drobným, doplňujícím, trochu zkorodovaným, jako sama branka, o které je tu řeč.

Po třídílném Letu let a po bakchanálně pojatých vzpomínkách Hiršalových je tu další část života literatury po roce 1945. Spletená do drdolu napevno, aby vynikla celá jeho důmyslnost, aby se všechno spojilo v jedno. Myslím, že branku, předěl nebo mezník, už není v životě paní Bohumily Grögerové potřeba. Našla vlastní strouhu pro pramen svého vyprávění.

Michal Jareš