Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Básník a bolest

Renata Ocelíková

V časech, kdy jsou slova přetížena množstvím vhodných i méně vhodných asociací, je třeba si i prastará slova znovu vysvětlovat. Bolest, kterou se v životě a tvorbě Halase a Ortena pokusím pojmenovat nejlépe vystihují tato slova: „Bolest je praskáním skořepiny, která uzavírá poznání. Tak jak musí prasknout pecka plodu, aby se jádro mohlo dostat na slunce, tak musíme poznat bolest. A já mohu pouze doplnit, že právě proto si mnoho ze svých bolestí volíme sami. Které bolesti si zvolil Halas a které Orten ?

V jednom ze svých dopisů budoucí ženě František Halas napsal: „To už tak je, že básník musí někde strašně trpět, aby se to na druhé straně projevilo v kráse. Všimněme si, že Halas zde slovy „někde“ a „na druhé straně“ poukazuje na jakousi bipolaritu, jejímž produktem je podmíněná básnická tvorba. Podmíněnost charakterizuje jako utrpení, jako bolest a jasně vyplývá, že si je této podmíněnosti vědom. Zamysleme se dále nad první částí jeho myšlenky –„básník musí někde strašně trpět“. Imperativ této věty je představován nutností a časovou neomezeností bolesti. Jestliže každý básník ke své tvorbě nutně a stále potřebuje bolest, znamená to, že tato není ani podmíněna, ani zapříčiněna náhodně se měnícími vnějšími okolnostmi. Tím samozřejmě není popřeno, že básník prožívá bolest i z příčin vnějších, avšak tyto samy o sobě k básnické tvorbě nepostačují. Poslechněme si ještě jednou Halase: „Nedovedu si také představit básníka, který, vida zoufalství davů a chlév světa, nekřičel by svůj odpor a nebyl jat studem. Jde však jen o to – nenutit ho, aby to rýmoval. …je dobře, jsou-li tamboři veršovaného rytmu, ale to nemá nic společného s poezií. Jaký je tedy v básníkovi poměr mezi vnějším a vnitřním ? Prostě řečeno – slučovací. Básníkovi se životní utrpení musí zvnitřnit, i když toto sloveso nevystihuje přesně onen proces, proto mi dovolte můj novotvar - musí se mu zbolestnit. Ale tím ještě není zachycen proces celý, neboť myslíme-li do konce, musí se básníkovi zbolestnit i ostatní lidé a věci. Potvrzují nám to tyto verše Halasovy: „ drcen pokorou před vesmírem / pochopí až se smrtí na jazyku / vlny potopy / přítomnost potopy / tu ušlechtilost před mrtvými (je jím každý) / dědičná paměť věcí / odvěká paměť rodu čeledi / v slojích paměti mí mrtví žijí. A jako úplné souznění vnímáme pak i verše Ortenovy : „Vinen jsem za vůni, která voní, / za marnou touhu po otci, / za verše, ano, vím, za lásku, již jsem ztratil, / za stud a za ticho a za zem plnou běd. Ovšem verši Ortenovými jsme vnesli do naší úvahy ještě další rozměr básníkovy bolesti, jímž je ona „vina za verše“. A připomeneme-li si druhou polovinu Halasovy myšlenky,tj. že cílem bolesti je její projevení, můžeme logicky odvodit, že básníkova bolest se projevuje v jevech verše, neboli ve slovech.A že tudíž slova můžeme interpretovat coby zbolestněné jevy nám opět potvrzuje jak Halas verši: „Noc prozkoumává mne / zda nezapomněl jsem / na dny tajemné / kdy ze tmy vyšel jsem // Je ševel listům dán / v úzkostech nevyslovení / milosti slov si ždám / toužících po vykoupení, tak Orten slovem: „Hledám své umění, svá slova pro ně. Není to zábavné, je to zoufalé … Umění je to, co se musí přidávat k nahému pocitu … A co víc – zbolestněná slova odhalil i Halas u Ortena: „Hnán z nitra tápe, hmatá prsty básně před sebou vztaženými. Kam to jen tápe? Tápe ke smrti. S útratou bolestí zaplacenou, zatížen dědičnou pamětí vchází z malé noci do velké. Ono zjevování zbolestněného můžeme klasifikovat jako časoprostorové. Časem míním jakousi kvalitativně odlišnou časovou dimenzi vzniku básně, která je nezávislá ve vztahu k časové dimenzi lidského života, slovy Halasovými: „Já bych chtěl něco psát, ale ještě není čas, …. Člověk to cítí, že to někde pracuje a kvasí, nesmí se na to předčasně podívat, aby to neuhranul a slovy Ortenovými: „ … neboť básníkem se stává zdlouha a napjatě, jakoby v křeči, ale křeč to není, je to uvolněné napětí. Mnoho mluvím, snad by bylo stačilo říci větičku: ale já k ní ještě nedošel, je mi dosud vzdálena a času mi nedopřávají. Prostorovou dimenzí zjevování zbolestněného je pak omezování vnějšího prostoru, samota. Podotýkám, že takto pojímaná samota nemá nic společného s osamoceností. A opět se v tom se mnou oba básníci shodují, cituji Halase: „ … já nejsem bojovník, jenom básník, kterému jeho kout je někdy víc než celý svět. Snad je celý svět v tom koutě. a cituji i Ortena: „…žádný člověk se nikdy nepřiblíží ke kruhu mé cesty. Dotkne se ho snad v několika bodech, snad jej protkne a tam zevnitř bude tlačit, ale obsáhnout celý kruh? Co víme o neproniknutelnosti?

Dovolte mi se u Ortena na chvíli pozastavit. Václav Černý na téma Orten a bolest napsal: „Ortenovi se dostalo bolestí jako málokomu druhému, z důvodů časových, národních, osobních …; a přitom je to člověk, jenž si bolesti vůbec nepřál …Orten měl za to, že smyslem člověka je být šťasten!“ Aby potvrdil svá slova, argumentuje Černý touto Ortenovou myšlenkou: „… poezie, která si v něm /tj. v utrpení, pozn. R. O./ libuje a nehledá z něho cestu ven, je ošidná, je lživá. Černý se podle mého názoru dopouští dvou chybných závěrů. Za prvé – axiomaticky předpokládá, že k dosažení štěstí je zapotřebí být šťastný a odmítat bolest. Naopak my jsme si rozborem několika Halasových, ale i Ortenových citátů a veršů ukázali, že zbolestnění je jedna z nepostradatelných fází básníkovy tvorby. Ovšem opravdu ne bolest životní, nýbrž bolest básníkem transformovaná. Rovněž jsme analýzou imperativu Halasovy myšlenky o básníkově bolesti dospěli k poznání její nutnosti a zároveň její účelnosti, neboť bolest se má projevit v jevech krásy. Měl-li Orten za to, že smyslem člověka je být šťastný, a priori z toho nevyplývá odmítání bolesti, naopak štěstí je bolesti přímo úměrné. S argumentem samotného Ortena, že si poezie v utrpení nemá libovat, nelze než souhlasit. Ne bolest kvůli bolesti, ale bolest kvůli štěstí! A za druhé s Václavem Černým nesouhlasím proto, že v úvaze o Ortenovi a jeho bolesti libovolně zaměňuje pojmy básník a člověk,což pak v důsledku vede k tomu, že Ortena pokládá za oběť bolestí lásky, národa a doby. Podle mého názoru je možno tento soud akceptovat pouze na Ortena člověka, nikoli na Ortena básníka. A pokusím se to dokázat na tom, že jednu z velkých bolestí si Orten vědomě zvolil právě kvůli básníkovi v sobě. Mám na mysli Ortenovo rozhodnutí neemigrovat. Poslechněme si jeho staršího bratra: „S několika dalšími jsme začali plánovitě připravovat odjezd do emigrace, k čemuž nás vehementně nabádala i maminka, která na to byla ochotna věnovat jakoukoliv únosnou částku. Jiří se od počátku těchto příprav účastnil …, ale pojednou se rozhodl, že zatím zůstane. Proč? Proč neodešel se svým obdivovaným bratrem, proč nerespektoval přání své milované maminky? Ota Ornest to zdůvodňuje tím, že Jiří „prožíval šťastnou lásku, chodil stále ještě na konzervatoř, tiskli mu verše…“ Lze ovšem namítnout, že emigrace nemusela nutně znamenat konec lásky, rovněž vydávání veršů by emigrací nekončilo a konzervatoř nebyla pro Ortena nejpodstatnějším životním cílem.

O vysvětlení se pokoušeli i mnozí další.Za jedno z nejvíce diskutabilních považuji vysvětlení Viléma Závady, podle něhož Orten „…odmítl ne snad jen proto, že byl člověkem pasívním, ale že nechtěl opustit svou vlast a že si umínil až dokonce prožít její osud a zůstat jí věrný. Závada blíže nevysvětluje, na základě jakých zjištění dospěl k Ortenově údajné pasivitě. Podle mého názoru se zde zřejmě dopustil hrubé záměny, když za lidskou vlastnost označil básníkův způsob tvorby. Neboť lze-li tento charakterizovat jako „gesto pasivního odevzdání, touhu se ztotožnit se světem, být pohlcen, vstřebán, zavalen, přemožen, není možno aplikovat tuto charakteristiku na básníkovu osobnost. Rovněž neobstojí Závadovo tvrzení o Ortenově vůli prožít až do konce osud vlasti. Jednak můžeme pochybovat o tom, zda byl dvacetiletý Orten schopen reálné politické představy o průběhu a důsledcích války, a jednak – a to především – víme, že Orten nechtěl programově spojovat svůj osud s kýmkoliv a čímkoliv: „Kdo skutečně nechce nic jiného než svůj osud, ten nemá bližních, stojí naprosto sám a má kolem sebe jen mrazivý světový prostor.

Pokusila jsem se zodpovědět jednu z hádanek Ortenova života. Neúspěšně. A přitom tuto odpověď nám, alespoň podle mého názoru, nabídl Orten sám, když napsal: „… a ty jsi měl velikou chuť také nezůstati – proč jsi tedy zůstal, proč ses dal připoutat tolik k té ošidné něze, že jsi docela ztratil sebezáchovný pud, proč jsi neuprchl posupnosti někam daleko, daleko do svobody, proč jsi navždycky předurčený být poslušen jenom lásky , ó pošetilý ? Podle toto, že celá Ortenova úvaha o emigraci je vedena formou otázek, je možno říci, že boj o toto rozhodnutí museli svádět Ortenové dva. Orten – člověk a Orten - básník . Člověk v Ortenovi chtěl jednat jako jiní lidé kolem něj, jako jeho bratr a jeho přátelé, zkrátka člověk v Ortenovi emigrovat chtěl. A proto se Orten od počátků příprav na emigraci účastnil. Ale s člověkem polemizoval básník. A básník v Ortenovi si uvědomoval svou předurčenost, jíž se od ostatních lidí lišil, uvědomoval si, že on je poslušen něhy a lásky a že k této poslušnosti je předurčen navždycky. Neemigroval. Jeho básník v něm přehlušil člověka, oslabil jeho sebezáchovný pud a vystavil jej nebezpečí. Orten se básníkovi v sobě podvolil. A právě proto neobstojí ani Václav Černý s pojetím Ortena coby oběti doby, rasy a lásky. Orten si tuto svou bolest zvolil sám. A dodávám, že si ji volil proto, že básník v Ortenovi bolest potřeboval.

I sebenáročnější a sebebolestnější životní okolnosti jsou pro interpretaci básníka indiferentní, pokud neproběhl proces zbolestnění vnějšího ve vnitřní. Vlastnostmi tohoto zbolestnění jsou časovost ve smyslu jak kvality, tak kvantity a prostorovost ve smyslu jejího přehodnocení a omezení, jevově je indikováno kvalitou verše.

Poslední myšlenku mi dovolte vyjádřit halasovsky – ač Halas a Orten jsou z vnějšího hlediska různorůzní, bolestí vnitřního se stávají stejnostejnými.

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker