Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Lásky a nelásky (61 současných českých spisovatelů o lásce). Vera, Praha 1998.

Jarní zamyšlení o lásce a literatuře

Manželé Blažkovi si nepochybně zaslouží uznání za houževnatost, se kterou vydávají ve svém nakladatelství Vera nekomerčně orientované projekty, jako jsou antologie současné české literatury. Nejnověji přišli s knihou Lásky a nelásky, v níž soustředili texty jedenašedesáti současných českých autorů. Tento pokus o konfrontaci nejrůznějších osobností a proudů naší literatury je velmi sympatický - a ještě sympatičtější je fakt, že do knihy byly zařazeny povídky a básně v drtivé většině případů nové, dosud nikde nepublikované. Méně sympatická už je závěrečná ediční poznámka, v níž se pořadatelé antologie už předem ohrazují proti případným recenzentským výtkám a stěžují si na Obec spisovatelů, která jim odmítla poskytnout finanční příspěvek (jakkoli by si kniha Lásky a nelásky nějakou dotaci zasloužila, nebylo by myslím od věci nechat Obec spisovatelů, aby se svými nikterak nevyčerpatelnými fondy nakládala podle vlastního uvážení).

Abych parafrázoval klasika: o výběru zastoupených autorů můžeme diskutovat, můžeme s ním i nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co s ním můžeme dělat. V ediční poznámce sestavovatelé otevřeně přiznávají: “Není v našich silách dnes sledovat literární dění kupříkladu na malých městech, kde jistě je řada skvělých literátů, ale jsou pro nás nedostupní.” To je jistě pravda, nicméně antologie tohoto typu by mohla být užitečnější pro nezavedené autory, kterým sotva někdo vydá samostatnou knihu, než pro obecně uznávané koryfeje, kteří spíš mají problémy s tím, jak vyhovět všem časopiseckým i nakladatelským nabídkám (zřejmě proto také tolik oslovených spisovatelů rezignovalo na účast v projektu). Ale to jen na okraj - nyní už se budu řídit rozumným doporučením nakladatelství Vera: “Snad se tedy příště budou recenzenti více věnovat tomu, co v knížce je, a ne tomu, co by podle nich v knížce být mělo, jak tomu bylo doposud.”

V knížce jsou tedy texty věnované lásce v mnoha jejích podobách, často i v těch velmi kuriózních. Nápad shromáždit takto tematicky vymezené příspěvky je sice pozoruhodný, ale také v sobě skrývá možné problémy. O lásce se totiž píše velmi často, ale také velmi těžko. A jsou vůbec právě spisovatelé ti praví, kdo nám mohou sdělit něco relevantního o lásce? Vždyť spisovatelé jsou od přírody lidé “nelaskaví” (Kafka), kteří mají tendenci podřizovat všechno svojí osobnosti a svojí tvorbě. Není v pokusu umělecky zpracovat tak subtilní věc, jako je láska, zakleta kvadratura kruhu? Příspěvky v knize Lásky a nelásky nedávají na tyto otázky jasnou odpověď. Pouze minimum zúčastněných autorů totiž dokázalo napsat o lásce pojímané v duchu svatého Pavla jako obětavý a nezištný cit. Mnoho textů naopak popisuje lásku jako pouhý fyzický akt a někteří dokonce utekli až k lásce k neosobním pojmům, ať je to úřad (Luděk Fiala), Paříž (Ilona Borská) nebo hospoda (Jindřiška Ptáčková). V tom jsou publikované povídky signifikantním odrazem doby, kdy je čistá a nekomplikovaná láska věcí natolik vzácnou, že se na ni už obecně přestalo věřit.

V tomto výboru je zastoupena většina autorů, kteří jsou na základě obecného konsensu řazeni na Parnas české literatury (jde téměř výhradně o autory starší generace, mnohdy s disidentskou minulostí). Ovšem jejich příspěvky skýtají velmi pestrý obraz, jejich úroveň je značně kolísavá. Ludvík Vaculík ve svém Noclehu u Párala dokazuje, že ve svých románech Sekyra a Morčata vyslovil patrně vše, co měl na srdci, a dnes už píše z jakési setrvačnosti (samozřejmě že nejen on!)... Dnes už klesl na pouhého kronikáře svých postelových úspěchů a neúspěchů a tudíž nepřekvapí, že se nakonec lidsky sblížil právě s Vladimírem Páralem. Naproti tomu velmi milým překvapením je povídka Evy Kantůrkové Umřel děda, lyrická pocta blízkému člověku, vyznačující se perfektním citem pro venkovskou mentalitu. Josef Škvorecký má ve sbírce hned dva příspěvky, z nichž zdařilejší je Proč jsem se naučil čýst, kde se autor vrátil ke svérázné postavě žáka Josefa Krátkého. Naproti tomu Jezábela z Forrest Hillu jen rozhojňuje metráky historek ze zámořského akademického prostředí, které jsme už mohli číst u jiných autorů, od Josepha Hellera po Davida Lodge. Škvorecký nepřidává nic nového a navíc provokuje poťouchlou otázku, proč tedy vlastně na té kanadské univerzitě učí, když jí tak pohrdá? Lépe se vedlo Jiřímu Kratochvilovi, jehož fantaskní styl je v českých poměrech rozhodně ojedinělý - obě krátké povídky, Balada o žárlivosti i Z cest Gulliverových, potvrzují originalitu Kratochvilových nápadů, ale podle mého názoru nepatří k vrcholům jeho tvorby. Jistým zklamáním je Zneužití Kaplanovy turbíny od Jana Beneše: povídka sice skvěle zachycuje mentalitu internátní mládeže i dobovou atmosféru, ale bohužel jí chybí výraznější příběh. Pokud jde o Jaroslava Putíka, jeho Dopis od učeného kocoura Napoleona sice patří k nejlepším číslům celé knihy, ale jeho hodnotu poněkud snižuje fakt, že se nejedná o nový samostatný opus, ale o ukázku z románu Muž s břitvou. Antipodem Putíkova jemného humoru je drsný naturalismus Jana Trefulky, jehož Medový týden je uměleckým vyjádřením autorových odmítavých postojů k polistopadové společnosti - jde o nesmírně krutou analýzu lidské chamtivosti a egoismu. Povídka je to skvěle napsaná, ale ve své bezútěšnosti snad až příliš jednostrunná.

Oproti zmíněným slavným autorům, které lze počítat mezi žijící klasiky, přináší výbor manželů Blažkových i některá překvapení v podobě spisovatelů méně známých nebo známých v poněkud odlišném kontextu, než ukazují publikované ukázky. Asi nejvíce mě potěšila Jindřiška Ptáčková vtipnou parodií na sci-fi, nazvanou Branický Jarda. Další autorkou, o níž jsem se dozvěděl až díky této knize, je Věra Stiborová, jejíž poetická a výrazně emotivně laděná vzpomínka na strýčka Ty první chvíle pro mne znamenala jeden z největších zážitků. Laskavě nostalgickou Hodinou harmonie mě příjemně překvapil František Ringo Čech, na kterého jsem předtím zanevřel kvůli knize Češi a jejich samičky, představující vrchol oplzlosti a pokleslého exhibicionismu. Potěšila i Jitka Molavcová, jejíž půvabně naivistická Pohádka o Akšutij dokázala, že tato všestranná bavička skrývá i nepochybný literární talent. Nesmiřitelný publicista Petr Chudožilov překvapil křehkou miniaturou Balada o zločinci a andělu strážném, jejíž působivé finále připomene nejlepší z povídek Oscara Wildea. A autor nezapomenutelné knihy Jak to vidí Karel Gott Rostislav Sarvaš přispěl jednou z nejlepších povídek v knize, nazvanou Paměť. Snad jen jediná výtka: Sarvašova záliba v nomen omen oslabila vyznění pointy, neboť čtenáři je od počátku jasné, že snaha pana Kichota zapomenout je kichotovská a že mu slečna Volná nikdy úplně volná nebude.

Několik povídek v knize se opět vrací k traumatům způsobeným komunistickým režimem. Nejlépe obstál v souboji s tímto tématem Lubomír Macháček, jehož etuda Na vězeňském dvoře se vyhnula přílišné popisnosti a ideologizování a za pomoci drobných detailů přesvědčivě vykreslila atmosféru dospívání v době politických procesů. Méně se dařilo Karlu Trinkiewitzovi, jenž se v povídce Call-girl dotkl ožehavého problému prostituce, organizované Státní bezpečností za špionážními účely. Autor však zůstal jen u povrchního zpracování atraktivního tématu, takže výsledek má blíže k lechtivému čtivu než ke skutečné literatuře. Zelenolhotská Venuše Jiřího Stránského přináší vcelku banální milostnou historku studenta a zprvu neoblíbené profesorky, v níž se jen okrajově objeví vzpomínky na koncentrační tábory padesátých let. Ovšem největším debaklem je povídka Jiřího Justa Žít svůj život: žlučovitý útok proti morálním pokleskům minulého i současného režimu jako by byl psán z pozice nadčlověka, štítivě přehlížejícího čecháčkovské pinožení. Autor ve svém svatém opovržení navíc trochu pozapomněl na elementární logiku, takže jeho hrdina Ladislav je literárně činný už na počátku let padesátých, ale v roce 1989 je mu teprve něco přes čtyřicet let!

Zajímavé je, že povídky obsažené v knize Lásky a nelásky se odehrávají leckde po světě, ale současný český venkov jako by byl toposem pro naše literáty zakletým. Toto tabu se pokusil vedle Kantůrkové a částečně Trefulky prolomit pouze Ivan Kříž, ale s výsledkem dosti rozpačitým, neboť jeho téměř až pornografie Být výpravčím v Třikoníně se místo poctivé analýzy stavu věcí omezila na laciné frivolnosti. Opačným případem je Miloš Zábranský, který děj svojí povídky umístil přímo na vrchol Mount Everestu a počastoval čtenáře perlami typu: “město Lhasa na mě působí víc mysticky než nepálský Káthmandů” (ano, i s tím kroužkem nad u!) a z jeho pseudobuddhistické kreace vyumělkovanost jenom čiší.

Nelze na omezené ploše této recenze podat vyčerpávající referát o všech textech obsažených v publikaci. Pokud některého čtenáře opravdu zajímá lesk i bída současné české prózy, nelze než mu doporučit, aby si tuto knihu zakoupil. Zmíním se tedy jen o několika povídkách, které mě nějakým způsobem zaujaly. Oscar Ryba navázal ve svých Láskách velkých kluků 1 na styl své prvotiny Žiju si jako Rybouac. Ryba se značným osobním vkladem mapuje život na okraji společnosti a vyzývá k toleranci k alternativnímu životnímu stylu. Nic proti tomu - jeho portréty postaviček velkoměstského polosvěta jsou živé a vtipné, ale kámen úrazu nastává, když se začne pokoušet o filozofii. Jeho zaumné promluvy možná rezonují v komunitě autorových kumpánů, ale na nezasvěceného čtenáře působí jako totální blábol. Opakem Rybovy “avantgardy za každou cenu” je věcné, fejetonistické psaní Viktora Šlajchrta, který ve volbě témat nezapře svoji civilní profesi šéfredaktora časopisu Bar & Man - ze trojice jeho povídek je nejzdařilejší Růže od Gotta (jejíž druh humoru může připomínat Petra Šabacha či Michala Viewegha v jejich světlejších okamžicích). Třemi krátkými povídkami přispěla i dvojice Zdena Bratršovská a František Hrdlička. Ve svých Partnerských etudách nezapřou pověst kontroverzních autorů - zabývají se zde patologickými projevy lásky, jejich textům nelze upřít zručnou literární konstrukci, ale zároveň jde o záležitosti psychologicky nepřesvědčivé, připomínající spíše literární cvičení než skutečnou výpověď o skutečných lidech. A snad ještě povídku, kterou považuji za nejhorší číslo celé knihy: je to Klofání Rudolfa Čechury, povrchní a literárně podprůměrný text, kde je láska redukována na pouhé pohyby a nechybí ani tak ubohá a bulvární rekvizita, jako je soulož v mraveništi.

Naproti tomu bych rád vyzvedl trojici povídek, které považuji za vrchol knihy. Miroslav Horníček, známý z médií spíše jako vyznavač laskavého humoru, někdy až příliš bezzubého a monotónního, vytvořil ve svém Cestáři strhující portrét outsidera, člověka zamilovaného do vlastní nenávisti, který vidí smysl života pouze v destrukci. Povídka rozsahem nevelká, ale bezpochyby brilantní. Pořadatel antologie Zdeněk Blažek (1952) mapuje ve svých Milencích z půdy traumata své generace poznamenané marasmem normalizace i polistopadovým převlékáním kabátů. Kontrast mezi idealistickým malířem a bezohledným kariéristou ing. Mouchou působí zprvu příliš prvoplánovitě, ale autor má v záloze překvapivé rozuzlení, v němž dokáže, že všechno je jinak a že hranice mezi úspěchem a prohrou je velmi tenká a často i relativní. Závěrem bych vyzvedl mistrovské vypravěčství Václava Vokolka, jehož Morounek v zrcadle sestřenice Isabely rezignuje na hlásání tezí a nechává se unášet radostí z příběhu a ze záhad našeho světa.

Antologie Lásky a nelásky přináší vcelku reprezentativní obraz české prózy. Horší už je to s poezií, která je v knize zastoupena jen okrajově a navíc v dost problematické kvalitě. Sestavovatelé výboru dali evidentně přednost vtipným a přístupným popěvkům v podání Jiřího Dědečka, Marka Ebena či Jiřího Žáčka před poezií závažnější a nadčasovější. Tu představuje především Karel Šiktanc, jehož Adam a Eva je jednoznačně nejlepší básní sbírky. Blíží se mu nejvíce Viola Fischerová a Žalm Antonína Přidala, zatímco z tvorby Ludvíka Kundery či Jiřího Veselského by se jistě daly vybrat lepší básně, než jaké jsou zastoupeny v této knížce. Zbytek básní představuje onen druh poezie, který neurazí, ba krátkodobě možná potěší, ale hlavou jen tak proplyne a za pár dní si už na nic z toho nevzpomenete.

Originálně jsou pojaty závěrečné medailonky autorů. Zdeněk Blažek vyzval všechny zainteresované spisovatele, aby napsali svůj krátký životopis a připojili vlastní karikaturu. Bohužel, dobrý nápad se nepodařilo adekvátně realizovat. Potvrdilo se, že napsat krátce a vtipně o sobě samém je umění ze všeho nejtěžší. Jen zlomek zúčastněných prokázal schopnost sebeironie (Jiří Dědeček, Ivo Odehnal), někteří o sobě nenapsali pro jistotu vůbec (Jiří Stránský, Josef Nesvadba). Většina autorů však podlehla egománii a rozepsala se sáhodlouze o všech skutečných či domnělých křivdách, jimiž je zahrnoval režim minulý i současný (nejvíce Věra Stiborová a Jana Štroblová, ale v určité míře více než polovina oslovených literátů). Místy mám dokonce pocit, že v tomto oddílu knihy můžeme nalézt více autentického milostného citu, než ve vlastních literárních textech - ve smyslu výroku zpěváka skupiny Sex Pistols Johnnyho Rottena: “Svoji životní lásku jsem uviděl v zrcadle.” O nedostatku nadhledu nad vlastní osobou svědčí i autoportréty autorů. Dalo se pochopitelně čekat, že jen minimum spisovatelů umí zároveň hezky kreslit (samozřejmě Jiří Suchý, ale také např. Karel Šiktanc či Rudolf Čechura) - naopak konfrontace literárního výtvoru s neumělou kresbou mohla vyznít vtipně a zajímavě. K tomu se však spisovatelé odhodlali jen výjimečně (Miroslav Holub, Vladimír Macura), většinou se rozhodli svoji výtvarnou neobratnost zatajit a vylhat se ze situace “legračním” kryptogramem. Což by mohlo být originální, pokud by k tomuto řešení sáhl jediný z oslovených - pokud to ale udělají téměř všichni, působí výsledek poněkud trapně.

Přes všechny výtky by nebylo spravedlivé nakladatelství Vera za tento počin zatracovat. Oni zkrátka jenom poskytli našim spisovatelům prostor k tomu, aby prezentovali svůj pohled na věc. Výsledek odráží stávající situaci dost přesně - ale to už nepadá na vrub nakladatelství, ale české literatury samotné.

Jakub Grombíř

 

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker