Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Jiří Tomášek: Banalita. Triáda, Praha 1999.

Creo, quia absurdum

Jak píše v ediční poznámce básnické sbírky Banalita Vratislav Färber, měl ji původně v roce 1998 vydat Český spisovatel. Po jeho zániku se připravovaného titulu ujala Triáda a Jiřímu Tomáškovi (1951) knížku vydala ve velmi povedené grafické úpravě Vladimíra Nárožníka už počátkem roku 1999. Banalita vznikla jako výbor ze čtyř básníkových strojopisných sbírek z první poloviny osmdesátých let (Dětský koutek, Drobná práce, V hlubokém míru a Banalita) a vyšla poprvé už v roce 1987 v samizdatové edici Kde domov můj. Vydání v Triádě je tedy “první (nesamizdatové)”.

Název sbírky je výrazem životního pocitu oněch “báječnějších a báječnějších osmdesátých let” (jak si je s jistou licencí pochvaluje V. Novotný v Tvaru 5/1999, s. 5), slovy Jiřího Tomáška pokračujícího “času tichých heydrichiád” (Je konec dusného léta, s. 47), ale je zároveň i signálem autorovy poetiky, která může připomenout texty Egona Bondyho nebo třeba některé méně “dekadentní” básně J. H. Krchovského (s tím, že je jemnější, méně “hulvátská”, méně stylizovaná): “Na sloupku stojí nedopité pivo, / prozářené měsícem. / Křik z výčepu a z hvězd nejtišší ticho / splývají v český sen. // Večer je zázračný svou banalitou, / skrytou v srpnové vůni. / Slovo básně odráží realitu, / věčné lípy šumí.” (Na sloupku stojí nedopité pivo, s. 43.) Je ovšem třeba poznamenat, že tato “zázračná banalita” je značně ambivalentní.

Na jedné straně je zde pól Tomáškovy poezie, vyjádřený už v mottu sbírky z B. Reynka (“Kročeje dětí haraší / a třpyty v spadalém listí / jsou slova písně. Z tmy naší / dá se již některé čísti.”): “zázračná banalita” přírody, zázračná samozřejmost dětí (citlivý moment Tomáškovy poezie) a snad i samozřejmost či přirozenost cesty vzhůru a jakési transcendence, která se nám zde nabízí (básníkem ale přímo takto nepojmenována). Na druhé straně “tma naše”, pól ubíjející banality reálného socialismu a období ustálené normalizace, absurdní a degradující reality, šedi masové průměrnosti, pól, jehož označení slovem “zázračný” je hořce ironické. Napětí těchto protikladných poloh je základem poetiky sbírky. “Krásně estébákům kvetou stromy, / podvečerní déšť jim v květech šumí. / Před tmavou budovou růžová v soumraku, / znovu se smějeme známému zázraku. // My jsme zešedli jako ty domy, / déšť nás zahání zas do hospody. / Cestu nám ozářil zázračný amalgam. / Až umřem, květy i fízlové budou dál.” (Krásně estébákům kvetou stromy, s. 30.)

Polarita Tomáškovy poezie se nevyčerpává jen v napětí příroda - společenská skutečnost. Dalším z jejích výrazů je třeba konfrontace antického mýtu, světa bohů a héroů, či světa křesťanského s pseudomýty reálného socialismu (snad by se dalo mluvit o “kulturní rovině” polarity): “V tomhle městě už ani Proserpina... / Tady je mýtický / spíš Václav Kopecký, / Aljoša Čepička se tiše připomíná. // A tuplem už ne Pallas Athéné... / Jen ta krvavá veteš. / Z hovna bič neupleteš. / Těžko říct: Žijeme nebo ne?” (V tomhle městě už ani Proserpina, s. 13); “Zapadly známé obrysy cest, / z plakátů hrozí dělnická pěst. / Po pašijovém rozjímání / čeká zas jarní milování.” (Do konce února zbývá pár dní, s. 14); “Až půjdu domů chladivým čerstvým sněhem / kolem strážných v šedivých ušankách, / budu si zpívat: Hvězda nad Betlémem...” (Vzduch zavoněl po chladném čerstvém sněhu, s. 63).

Této poetice odpovídá i formální stránka osmapadesáti básní sbírky. V převážné většině případů jde o jednoduchá (podle autora dokonce “blbá”) osmiverší - dvě čtyřveršové strofy, rýmované nejčastěji střídavě, ale i obkročmo a sdruženě; rým někdy chybí, často je nahrazen pouhou asonancí (stružky / noci / hrůzy / oči; drátu / obzor / chrámů / lokátor), nebo bývá záměrně “banální” (les / ves; dvojí / stojí; rum / absurdum; bufetů / do květů; nejezdí / zdí), v podobném duchu se pracuje i s rytmem. Několik textů má více slok (tři, pět), tři básně tvoří pouze jediné čtyřverší. Jednou jde o dvě pětiverší. Třikrát je zastoupen sonet a souměrně, ve stejném počtu případů, do strof nečleněný volný verš (snad když se zoufalá naléhavost výpovědi vzpírala řádu řeči vázané). Žádná z básní nemá titul (v obsahu jsou uvedeny pouze incipity). Tomášek výslovně odmítá okázalou formální tříbenost, únik k nadhledu a rafinovanost umělých básnických světů: “Na světlém nebi jsou chuchvalce kouře / nad předjarním blátem, řídkým jak diaré. / Myslím na děti, jim nejvíc ubližují. / Ten Lenin ve školkách! do mozku se jim rve. // Mám po krk nadhledu, hříček a kuriozit, / Šruta i Wernische. Chtělo by se výt. / V tom, co zveme nadějí, den po dni umíráme. / Jak jsme to mohli dopustit?” (Na světlém nebi jsou chuchvalce kouře, s. 17.)

“Banalita” sbírky samozřejmě není výrazem neschopnosti napsat hluboký nebo formálně cizelovaný text. Podle Adorna po Osvětimi není už poezie možná. Každopádně asi ne taková, jaká byla před ní. Tomášek ale prokazuje, že možnost skutečného básnického sdělení trvá, že poezie může mít svůj smysl i za Husáka (ač se to zdá opravdu absurdní), že je nadále schopna aktuálního sdělení - musí přitom ale třeba bolestivě zdánlivě popřít sebe samu. Banální není v žádném případě Tomáškova poezie - to skutečnost hrozila vyprázdněním všeho hlubšího smyslu, ubitím všech hodnot, zploštěním člověka a kultury na idiota a mechanismus. “Creo, quia absurdum”, parafráze slavného Tertulliánova výroku, je zoufalé gesto básníka tváří v tvář této skutečnosti. Tomáškova poezie je zrcadlem, které ji usvědčuje - vždyť skutečně přinejmenším tehdy (!) jsme se blížili stavu, kdy: “K poslednímu tajemství / tiše s námi jdou / rum a pivní sýr, / Scylla s Charybdou.” (Obě citace Z jedné strany smrdí rum, s. 9.) Minimálně jako podmínka tvorby ovšem nutně trvá v pozadí i ono původní “credo”.

Tomáškova poezie “demytizované, vulgární civilnosti” je neradostná, plná hořké deziluze, zoufale komentuje všudypřítomnou devastaci člověka, společnosti, kultury, hodnot. Ale není docela beznadějná. Přes úzkostný strach o osud dětí v takovém prostředí stále trvá naděje na obrat k lepšímu, kterou v sobě nesou; sama schopnost a intenzita tohoto strachu je pozitivní hodnotou a nadějným svědectvím (např. báseň Vzduch zavoněl po chladném čerstvém sněhu, s. 63). V intimní sféře lidskost stále žije. Trvá sebeobnovující schopnost přírody, již se nepodařilo podmanit ani zcela zničit (Začaly námluvy pěnkav, stehlíků a káňat, s. 21). Obojí zní snad “banálně”, ale nejde tu naprosto o sentimentální kult dítěte ani o ekologické rýmování. Ani vulgárnost textů není samoúčelná a i přes rezignaci na ušlechtilý jazyk a “kultivované” téma nacházíme jemné a citlivé texty či alespoň verše, které by možná jinde nebyly tak nápadné, ale zde ostře kontrastují se svým okolím (a v nich se ukazuje, že Bohuslav Reynek nebyl citován náhodou), např. báseň Cesta je pokrytá drobounkými zmrazky (s. 11), nebo druhá sloka básně Už jsem tak dávno neviděl duhu (s. 38): “Aspoň za oknem v žižkovské noci / můry jak jiskry svítí v záři lamp. / Nad zpěvem bolesti v cikánských blocích / tiše voní anděl strom.”

Nepochybuji o básnické kvalitě díla, které Banalita završuje (po ní se autor podle informace na předsádce odmlčel a své dílo pokládá za uzavřené). Ačkoli je jedním z jeho charakteristických rysů političnost a aktuální společenská reflexe, nejde o poezii příležitostnou, agitační, prvoplánově společensky angažovanou, o táborovou nebo pouťovou rétoriku, o protestsong. Netroufám si ale přesto předpovědět jeho životnost. Vazba na reálie onoho “času tichých heydrichiád”, které s takovou úlevou co nejrychleji zapomínáme, je pro Tomáškovu poezii dost zásadní a nevím, bude-li (případně z jaké části, je-li výběr možný) jeho dílo za nějakou dobu ještě šířeji srozumitelné. Jako lyrika je v tomto směru nepochybně choulostivější než třeba extenzivní román. Jedinečná a silně příznačná / přízračná situace, z níž jeho poezie vyrůstá, ji staví do zvláštní pozice. Nejde samozřejmě zdaleka jen o Tomáškův problém. Je ale sympatické, že se autor Banality nesnaží jako někteří jiní “političtí”, avšak literárně přeceňovaní autoři definitivně proniknout do učebnic neustávajícím chrlením slov, tolerovaných s přihlédnutím k pozici těchto osob jako mravních autorit, případně k jejich současným funkcím ve spisovatelských i jiných organizacích. Schopnost rozlišit, kdy má smysl mluvit a co má smysl říkat, je vzácná. Jako básník si Tomášek nezaslouží skončit spolu s nimi jako pouhá demonstrace dobových postojů a historických schémat.

Dvě stě výtisků pěkného prvního nesamizdatového vydání ovšem posouvá knížečku směrem ke kategorii bibliofilií a skýtá i reálnou naději, že v zasvěcenějších kruzích bude Banalita už za pár let považována za vzácnou ozdobu knihovny.

Jiří Chocholoušek

 

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker