Fernand Braudel: Dynamika kapitalismu. Přel. Helena Beguivinová. Argo, Praha 1999.

Všechno se změnilo v obchod...

Francouzský historik Fernand Braudel (1902 - 1985), jeden z nejvýznamnějších představitelů poválečné generace školy Annales, přednesl roku 1976 tři přednášky na Univerzitě Johna Hopkinse v USA, v nichž rozvíjel své úvahy o vzniku a dějinné dynamice kapitalistického způsobu myšlení. V souhrnu díla tohoto mistra nové historiografie, jak byl Braudel nazván, nepředstavují tři přednášky víc než zlomek, jenž snad ani nelze kvantifikovat. Přesto však náleží poděkování nakladatelství Argo, které je nyní pod názvem Dynamika kapitalismu uvedlo na knižní trh a umožnilo, aby se autor řady zásadních, rozsáhlých, ve světové historiografii svého času široce diskutovaných a u nás téměř dokonale neznámých prací představil též naší veřejnosti. Zdá se, že také Braudela postihl podivný a v Čechách rozšířený osud myslitelů, kteří se do naší překladové literatury mohou sotva vplížit nepatrnou ukázkou svého díla, jež s výjimkou několika odborníků zůstává nadále celkově nedostupné; asi by si v tom rozuměl kupříkladu s dosud nepřeloženým Habermasem, Collingwoodem, Peircem, Derridou, Luhmannem a mnoha dalšími.

Klasický recenzní povzdech „buďme rádi alespoň za to, co máme“, je zapotřebí obrátit: „Nebuďme rádi jen za to, co jsme dostali.“ Proč nemáme být spokojeni? Protože Braudel toho o dějinách naší kultury, o genezi našeho myšlení, o sociokulturních souvislostech našeho utváření, o proměnách struktur evropské civilizace a o čase našeho světa věděl a do svých knih uložil příliš mnoho na to, abychom se mohli uspokojit s náznakem. Dokládá to i Dynamika kapitalismu, nenápadná a nenáročná zkratka, která se sobě vlastní samozřejmostí otevírá zcela nečekané a objevné souvislosti západního světa. Sama tato knížka se pak stává dokladem ještě jedné, možná důležitější věci: Potvrzuje, že tím, co stojí před sociálními vědami současnosti a co na ně čeká se vší naléhavostí, je nová analýza kapitalismu. Nutí k ní stav Evropy a evropské kultury, nutí k ní globalizační procesy směřující k planetární hegemonii amerického pochopení demokracie a lidských práv, nutí k ní rozmach antiglobalizačních nacionalistických pnutí, nutí k ní, obecně řečeno, že si v životním světě kapitalismu po konci dějin přestáváme rozumět.

Model kapitalistické evoluce, který Braudel rozpracoval, se v řadě rysů podstatně odlišuje od výkladových vzorů, jak je navrhli Marx, Weber a jejich epigoni. Stojí na základě studia materiální kultury - termín, jenž v obecné rovině překrývá hospodářský život společností - a obsahuje tři vrstvy: materiální život, tržní hospodářství a kapitalismus. Propojení těchto tří vrstev je různorodé, největší roli v něm ale hraje kategorie změny, za jejíž materiální obsah, či řečeno jeho slovy, za její hybnou sílu a současně indikátor Braudel zvolil město a peníze. Město proto, že od prehistorických dob tvoří strukturu nejběžnějšího života, peníze proto, že pochopíme-li je jako prostředek urychlení směny, existují stejně dlouho jako společnost, která je o sobě bez směny nemyslitelná. Peněžní hospodářství a tyranie měst (s. 15) jsou pak současně tím faktorem, jenž s kořeny v odvěkosti nese současný způsob života.

Nejméně přesné, protože v důsledku nevymezitelné, je Braudelovo podání materiálního života. Hovoří o něm spíše jako o protikladu ekonomického života, tedy jako o té rovině, na níž se člověk pohybuje do chvíle, než se stane účastníkem směny. Ekonomickými kategoriemi řečeno, ve sféře materiálního života platí užitná hodnota, člověk je spotřebitel a stojí mimo trh. Jakmile se ale začne podílet na směně, nabývá vše, čím při tom disponuje, směnné hodnoty a člověk začíná žít ekonomickým životem. V tuto chvíli také začíná fungovat tržní hospodářství.

V letech 1400 až 1800 se rozvíjí tržní, směnné hospodářství: Rozvíjí v tom smyslu, že ačkoli svými počátky sahá až ke kořenům utváření lidských společností, přesto teprve nyní začíná propojovat celkovou výrobu statků s jejich celkovou spotřebou. Jinak řečeno, v tomto mezidobí vzniká jednotný svět tržního hospodářství, k němuž vedly postupné kroky základního trhu samozásobitelů prodávajících přebytky, výročních trhů specializovaných prodejců a konečně burz velkoobchodníků. Na Západě se rozhodujícím činitelem staly trhy a burzy po roce 1450, kdy se začalo centrum ekonomického života přesouvat z mediteránní oblasti do pásu podél Atlantického oceánu. V 16. století, jež bylo nazváno vrcholným obdobím veletrhů, hráli ještě prim janovští finančníci a velkoobchodníci, avšak již o století později náležejí hlavní tržní aktivity burze v Amsterdamu. Lesk a moc Západu, všestranný rozvoj Evropy v 18. století jsou výsledkem pečlivé správy měnových a zbožních toků holandskými burzovními makléři.

Tržní hospodářství ale nelze vztahovat pouze na Evropu. Braudel ukazuje, že trhy existují všude, dokonce i ve společnostech s velmi nízkou úrovní ekonomické a sociální strukturace. Pozoruhodné jsou příklady, které uvádí z islámského světa, z Číny, Indie, Malajsie nebo Japonska. V těchto oblastech existovala praxe každodenního setkávání velkoobchodníků po ukončení trhu (jinými slovy, existovala zde burza), probíhaly zde výroční trhy, které se kupříkladu v Indii vázaly na náboženské svátky a stávaly se událostmi s celospolečenským významem, nebo se, jako tomu bylo v islámském světě, rozvíjelo úvěrové hospodářství, směnečný systém a dokonce mezinárodní úvěrové operace. Jakkoliv zkratkovité, mohou tyto pasáže Braudelovy knížky napomoci vyléčit utkvělé představy o přirozené a odedávné ekonomické a kulturní nadřazenosti Západu.

Tržní hospodářství rozestřelo své sítě nad obrovskou masou každodenního materiálního života, říká Braudel (s. 25), avšak teprve nad ním začíná prosperovat kapitalismus. A zatímco tržní hospodářství je i historicky globální jev, kapitalismus vznikl a rozvíjel se pouze na Západě. Pro obě tyto skupiny činností, tržní hospodářství a kapitalismus, které pro Braudela nejsou identické, platí, že až do konce 18. století mají minoritní postavení. Většina lidských činností nadále spadá do oblasti materiálního života. Toto upozornění je významné přinejmenším pro jednu souvislost: Ukazuje, že značné procento lidského konání, lidských snah, motivů, činů nespadá pod obecný mechanismus vztahu nabídky a poptávky, pod trh, v němž kdysi první ekonomové a historikové hospodářství nahlédli blahovolného boha s neviditelnou rukou, která samočinně vyrovnává výkyvy a narušení. Braudel zdůrazňuje, že trh je pouze nedokonalé spojení mezi výrobou a spotřebou, nedokonalé proto, že je to spojení částečné. Protože je částečné, nemůže být výlučné, musí být tudíž doprovázeno dalšími, vědomě zaváděnými opatřeními: určitou hospodářskou (a zřejmě nejen hospodářskou) politikou.

Termín kapitalismus lze vymezit pouze pomocí dalších dvou slov, kapitál a kapitalista. Kapitalismus vznikne a rozvine se až tehdy, když existují podmínky pro akumulaci kapitálu (Braudel jím rozumí kapitálové jmění, tj. vedle peněz ještě využitelné výsledky již hotové práce) kapitalistou (tj. člověkem, který řídí vstup kapitálu do nekonečného výrobního procesu). Rozhodující na této formulaci je slovo „podmínky“. Neoznačuje nic jiného, než že musí existovat úzká vazba mezi státem a nepatrnou skupinou lidí, kteří se stávají kapitalisty. Kapitalismus vítězí pouze tehdy, když se ztotožní se státem, když je státem, říká Braudel (s. 40) a dokládá svou tezi historickými ilustracemi italských městských států, holandského kapitalismu 17. století a konečně přesunem světového centra kapitalismu do Londýna, kde poprvé v dějinách kapitalizuje obrovské impérium a vzniká národní hospodářství v pravém slova smyslu.

Akumulovaný kapitál hledá příležitost k uplatnění. Protože kapitalismus je v podstatě konjunkturální, přelévá se kapitál z odvětví do odvětví podle toho, jaká se kde objevuje dosažitelná míra zisku. Vytváří tak vlastní styl kapitalistického působení, který Braudel označuje za typ obchodování: Oproti původnímu tržně hospodářskému obchodování na principech konkurence, transparence a konkurenčního omezení zisku se s kapitalismem prosazuje vyšší typ obchodování, dokonale propracovaný a dominantní, jehož podstatou je likvidace konkurence jakýmikoli, i mocenskými prostředky a maximalizace zisku.

Aby ho prosadil, musí kapitalismus zaplatit určitou daň. Musí spojit svůj osud se sociální hierarchií. Kapitalismus vyžaduje určité sociální rozvrstvení, nemůže ale vytvářet jeho vlastní podobu, nýbrž se musí přizpůsobit již existujícím formám. Kdo chce mít moc, musí se držet v blízkosti centra. Kapitalisté jsou původně příživníci na privilegované šlechtě, z jejíž moci žijí, parazitují na ní a postupně ji ničí tím, že ji nahrazují na jejích místech. Ocitají se tak stále blíž mocenským centrům, a to jim umožňuje další neutralizaci státu a další využití jeho slabin ve vlastní prospěch. Až do současnosti proto podle Braudela platí, že kapitalismus hierarchie nevytváří, ale pouze je využívá, stejně jako nevytvořil, ale jen užívá trh a spotřebu. V tomto ohledu je jakýmsi pozdním příchozím (s. 45), který se objevuje, až je již všechno připraveno. Je připravena závislost člověka na člověku, je připraven vztah nadřízenosti a podřízenosti, je připravena sociální hierarchie, je připraven svět privilegovaných a neprivilegovaných. Chce-li je kdo zrušit, musí odpovědět na otázku jak, aby pouze nenahradil jednu formu závislosti jinou formou, jednu privilegovanost jinou privilegovaností.

Jak je to tedy s dynamikou kapitalismu? Zdá se, že Braudel vede čtenáře k nepřeceňování úloh a postavení kapitalismu. Sice za ním stojí obrovská síla, která musela dlouho zrát (svět nakonec nemůže vykořisťovat každý, komu se zamane, můžeme se dočíst) a která se zakládá na využívání mezinárodních zdrojů a možností, avšak přesto nepokrývá celý život společnosti. Kapitalismus není s to vytvořit společenský systém, který by mu byl vlastní a jímž by bylo možné explikovat celou společnost. Kapitalismus je setrvačný: Dnešní situaci lze charakterizovat tak, že trh dál udržuje v chodu organizace (s. 65).

Recenzentovo doporučení je jednoznačné: Braudelovu knížku se hodí přečíst. Možná jako úvod k budoucím překladům jeho velkých a zásadních děl.

Břetislav Horyna