Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Péter Esterházy: Hrách na zeď. Publicistika z let 1988-1996. Přel. Dana Gálová. Hynek, Praha 1999.

Nenápadný půvab inteligence

Peter Esterházy patří k nejvýznamnějším postavám současné maďarské literatury. Potomek slavného šlechtického rodu se stal původně matematikem, ve třiceti letech debutoval parodií na ortodoxní socialistický realismus, nazvanou Budovatelský román, jeho nejznámějším dílem je Malá maďarská pornografie (vyšla i česky), které se podařilo překročit hranice omezeného národního prostoru a která bývá často řazena mezi základní díla světové literární postmoderny. Nyní má české publikum příležitost seznámit se s další ukázkou Esterházyho tvorby, neboť nedávno vyšel soubor jeho novinových fejetonů, glos a esejů, nazvaný Hrách na zeď.

Kniha vydaná nakladatelstvím Hynek zahrnuje Esterházyho články, napsané v časovém rozpětí od konce osmdesátých let až po současnost. Můžeme tak sledovat názorový vývoj autora, který zpočátku shovívavě ironizoval skomírající diktaturu, která už neměla sílu svoje oponenty citelně perzekvovat, takže vznikla celá řada pololegálních opozičních aktivit. Sympatická je sebeironie, s níž Esterházy zlehčuje toto poněkud laciné „hrdinství“ - viz povídka Polibek. Esterházy se nikdy nebál jít proti proudu: hned po pádu komunistického režimu upozornil na to, že komunisté neměli monopol na blbost, s tou že se budeme setkávat i ve svobodných poměrech. Nemýlil se a hned na ni začal upozorňovat, ať už ji objevil u nové politické garnitury nebo dokonce v řadách katolické církve. Esterházy je praktikující katolík, ale když konstatuje neschopnost náboženství vyvést národ z morálního marasmu, neváhá šokovat výrokem: „Zatím se chováme jako dobře fungující základní organizace SSM.“ V záplavě bezobsažného tlachání na téma Evropa si glosátor vzpomene, jak jako malé dítě musel platit pokutu za každé sprosté slovo - a navrhne, aby byli obdobně penalizováni i pisálci, kteří se neustále ohánějí frázemi o Evropě, aniž by chápali jejich obsah. Požitkem je pro čtenáře glosa nazvaná Ministrova sněhobílá košile, v níž autor na základě neodolatelně stupidních ukázek demonstruje, že žurnalistické patolízalství úspěšně prosperuje i v demokratických poměrech. S kultivovaným sarkasmem komentuje Esterházy volební vítězství socialistů v roce 1994 a skutečnost, že bývalý milicionář Gyula Horn musí nyní z pozice premiéra oslavovat revoluci z roku 1956, kterou osobně pomáhal likvidovat: „Možná že jako předseda vlády by Gyula Horn zasluhoval načutnout, nebo že je to naopak geniální praktik, nebo cokoli mezi tím, ale rozhodně je to dobrý Maďar. Dobrý Maďar, ale ne ideální řečník pro 23. říjen, k tomu ho Pánbu nestvořil.“

Tento žánr, kdy uznávaný spisovatel přemýšlí o věcech veřejných, má také u nás dlouhou tradici. Z novin známe fejetony Vaculíkovy, Hutkovy či Klímovy, nedávno vyšly knižně úvahy Pavla Šruta (Konzul v afrikánech) a Jana Trefulky (Bláznovy zápisky). Nutno hned na úvod říci, že Esterházy je všechny znatelně převyšuje. Zatímco naši glosátoři se často omezují na pouhé konstatování nebo sdělení svého názoru, Esterházyho brilantně analytický mozek dokáže problém zasadit do širšího kontextu a dobrat se od zdánlivé banality k hlubšímu poznání. Většina úvah českých literátů působí až trapně krotce, zatímco Esterházy píše s evidentní chutí a temperamentem, nic mu není svaté a často koření své uvažování velmi palčivou ironií. V tom potvrzuje svoji tezi, odmítající služebné postavení literatury: jak jednou prohlásil, spisovatel prokáže společnosti nejlepší službu, když bude psát prostě pravdu, bez jakéhokoli taktizování.

Knížka obsahuje některé obtížně stravitelné pasáže, kdy Esterházy ve svých úvahách složitě filozofuje nad specifiky Střední Evropy nebo nad úlohou intelektuála v postkomunistické společnosti, zároveň však najdeme i články velmi čtivé a přístupné. Příkladem může být autorův fiktivní deník, vystavěný jako velmi zábavná parodie na literátský sklon k egocentrismu a pozérství.

Určitým problémem při čtení Esterházyho knihy je neznalost maďarských reálií. Editor se sice snaží alespoň něco zachránit vysvětlivkami, ale to nemůže nic změnit na faktu, že přes relativní geografickou blízkost je naše povědomí o současném Maďarsku značně povrchní a útržkovité. Takže Esterházyho brilantní analýza moderní maďarské literatury je nám k ničemu, pokud nemáme možnost číst zmiňované autory, jako je Nadás, Mészöly nebo Oravecz, v českém překladu. (I když existují výjimky: případné zájemce odkazuji na Souvislosti 3-4/98, kde lze najít alespoň nějaké informace o současné maďarské literatuře, nedávno vyšel také český překlad Knihy pamětí od Pétera Nadáse. A z Esterházyho literárních vzorů byla už dříve přeložena alespoň Ottlikova Škola na hranici - a pochopitelně Kosztolányi...) Také vývoj maďarské společnosti byl v uplynulých deseti letech dost odlišný od našeho, takže některé Esterházyho politické úvahy jsou pro českého čtenáře nesrozumitelné.

Naproti tomu některé jevy jsou společné všem postkomunistickým zemím: „...stěží dnes najdete někoho, kdo nebyl obětí komunistického režimu, kdo ho tajně nepodrýval a nenahlodával, občas mívám pocit, že přívržencem režimu byl u nás jen János Kádár a možná ještě jeho manželka.“ Důvěrně známé je i to, jak rychle si noví mocní osvojili tytéž manýry, které předtím vyčítali komunistům. Je možné, že Maďarské demokratické fórum by nemuselo předčasně neslavně odejít z politické scény, kdyby si nechalo poradit a lépe naslouchalo Esterházymu a jeho laskavému kárání na adresu arogance moci. Z toho by se možná mohli poučit i mnozí Brouci Pytlíci české politické scény, kteří jsou přesvědčeni o své neomylnosti a nekritizovatelnosti.

Esterházy nezapře svoji původní profesi matematika. Jeho úvahy jsou neseny v exaktním duchu, autor důsledně požaduje jasnou definici všech obecně užívaných pojmů, nesnáší bezobsažné fráze. Někdy se Esterházy snad až příliš zaplétá do svých abstraktních konstrukcí a čtenář často nestačí jeho myšlenky sledovat. Přesvědčivější je tam, kde hovoří o věcech jasných a konkrétních, například když cituje absurdně komické rozhovory se svými dětmi nebo vtipně glosuje všeobecný úpadek kuchařského umění, který je jedním ze symptomů komunistického zglajchšaltování celé společnosti („Že si ale na jejich recepcích pokaždé, rozumíte: pokaždé, musím připíjet s pseudomarxisty teplým sladkým šampaňským a že vždycky a ke všemu musím pojídat vlažné zelné závitky, tak to už je na mě moc (...) Aby nedošlo k omylu, právě na tohle dojeli - na skandální šampus a odfláknuté zelné závitky. Takhle se totiž stát řídit nedá.“)

Asi nejlepším textem ve výboru je Město času, kde autor se svojí typickou směsí sentimentu a ironie rozebírá svůj vztah k městu Budapešti: „Čím je pro Prousta chuť madlenek namáčených do čaje, tím je pro mě smrad náklaďáku značky Csepel...“ Esterházy detailně popisuje všechny dějinné proměny, kterými jeho nenáviděná i milovaná metropole prošla až do současnosti - a zase objevíme něco, co můžeme klidně vztáhnout i na naši stověžatou matičku: „A vůbec, celou tu přepůvabnou ulici Váci nemůžu ani vystát, protože mám dojem, že je skrz naskrz falešná, celé Centrum připomíná Potěmkinovu vesnici, protože tu není pro nás, ale pro turisty, pro čtenáře Merianu, město o sebe nedbá přirozeně, ale nadbíhá cizincům, křečovitě zkouší přijít na to, co by chtěli, a to je krátkozraké, malicherné uvažování, vždyť cizincům se může líbit jen to, co se líbí zdejším lidem, protože jen pak bude mít toto město nějakou tvář.“

Pro českého čtenáře je kniha Hrách na zeď zajímavá i tím, že Esterházy v ní soustavně zdůrazňuje česko-maďarské vazby - dozvíme se tak třeba i to, že úsloví „být na tom jako Čech“ znamená v Maďarsku „být na tom mizerně“. Přes mnohé rozdíly máme totiž s Maďary leccos společného, od podobně komplikovaných národních dějin až po živočišnou zálibu ve fotbale, dobrém jídle a pití, která je často připomínána i v Esterházyho knize. A dobré vztahy mezi naší a maďarskou literaturou se datují přinejmenším od památného uherského turné Jaroslava Haška (viz Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona). Autor hovoří o svém přátelství s Václavem Havlem a především Bohumilem Hrabalem, který je jeho velkým literárním vzorem. Oba mají společnou zálibu v experimentování s jazykem, fascinaci bizarními postavičkami i zřetelné vědomí společně sdílené evropské kultury (Hrabal i Esterházy např. často citují z děl klasických německých filozofů). Esterházy se jednou nechal inspirovat Prolukami a napsal autobiografickou prózu o svém manželství, které dal název Hrabalova kniha. Svazek dokonce obsahuje povídku Chcete vidět zlatou Budapešť?, která je jasnou poctou Hrabalově poetice - to je ovšem spíše sympatická literárněvědná kuriozita než autonomní dílo. Právě na ní však můžeme spatřovat i rozdíly mezi oběma spisovateli: kde je Hrabal jednoznačně intuitivní a opájí se proudem slov, tam nacházíme u Esterházyho racionalitu a spíše úsporné vyjadřování.

Evžen Gál připravil výbor z Esterházyho statí skutečně velmi pečlivě a doplnil knihu fundovaným doslovem. Určitou daní za dobře míněnou snahu o úplnost je občasná duplicita - některé články opakují dříve použité motivy a autor v nich cituje sám sebe. Nakladatelství Hynek si za tento odvážný ediční počin zaslouží uznání, ale přeci si neodpustím alespoň jednu drobnou výtku: bylo to skutečně nutné použít na přebal tak ohavně růžový odstín?

„Věta může existovat jen za předpokladu, že existuje myšlenka,“ tvrdí Esterházy. Jeho kniha tuto pravdu potvrzuje, protože je plná skutečných myšlenek, s nimiž sice můžeme často polemizovat, ale originalita a duchaplnost se jim rozhodně nedá upřít. Kniha se obrací především na intelektuální publikum, které se nedá odradit jistou komplikovaností jazyka a dokáže ocenit vytříbenost Esterházyho úvah. Zalistovat v ní ale může i ten, kdo se z nějakého důvodu za intelektuála nepovažuje.

Jakub Grombíř

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker