Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Anthony Kenny: Descartes, A Study of His Philosophy. Thoemmes Press, Bristol 1995.

Kennyho „vivisekce“ Descarta

Anthony Kenny, profesor Oxfordské univerzity, je českému čtenáři dobře znám. Do češtiny byly přeloženy tři jeho knihy: monografie Tomáš Akvinský (Oikumené, 1993), Co je víra (Česká křesťanská akademie, 1995) a před dvěmi lety vyšla v nakladatelství Krystal OP kniha Tomáš o lidském duchu. V první kapitole tohoto spisu se Kenny vyznává, že středem jeho filozofické pozornosti bylo kvarteto filozofických géniů: Aristotelés, Tomáš Akvinský, Descartes a Wittgenstein.

Z monografií tohoto kvarteta si všimnu knihy o René Descartovi, Descartes, a study of his philosophy, která poprvé vyšla roku 1968 (reprint 1995) a je určena studentům magisterského a doktorandského studia, kteří se snaží pochopit Descartovu epistemologii, metafyziku a filosofii mysli. Četba knihy není snadná a předpokládá nejen znalost textů samotného Descarta, ale i jistou znalost problémů filozofické logiky a analytické filozofie. Jde o brilantní kritickou „vivisekci“ Descartovy filozofie s využitím mnoha moderních filozofických poznatků. Přestože Kenny v této knize provádí řadu komparací (zejména s Akvinským), nejde o knihu historickou, mapující vlivy, historické anticipace (tak jako je tomu např. v práci A. Koyrého Descartes und die Scholastik). Kniha vznikla na základě přednášek, které Kenny proslovil na podzim roku 1966 na University of Chicago. Skládá se z deseti kapitol, o kterých bych zde rád podal několik nesourodých, protože prostorově velice omezených informací.

První kapitola Life and Work podává „klasické“ informace o Cartesiově biografii a jeho díle: studium v La Fleche, titul práv z Poitiers, dobrovolný vstup do armády, idea obecné reformy lidského vědění, která Descarta uchvátila 10. 11. 1619. Značný prostor Kenny věnuje Descartovu pobytu v Holandsku (bohatá korespondence, Bible a Suma sv. Tomáše v jeho skromné knihovničce, zájem o matematiku a fyziku). Velmi vysoko si Kenny cení Descartových Metafyzických meditací, v nichž se podle něho snoubí literární krása s filozofickou genialitou, od dob Platonových neznámou. Vedle stručné charakteristiky „námitkářů“ a seznámení s princeznou Alžbětou neopomíjí Kenny ani Descartovo setkání s nadaným dvacetiletým obdivovatelem Francisem Burmanem (1648), jehož poznámky jsou dnes cenným zdrojem informací o Cartesiově filozofii. Svou první kapitolu končí zmínkou o Descartově „osudném“ přátelství a setkání se švédskou královnou Kristinou. Odjíždí za ní do Švédska, ale švédská zima mu nesvědčí, onemocní zápalem plic a 11. února 1650 umírá.

Svůj kritický aparát rozvíjí Kenny v plné míře již ve druhé kapitole Cartesian Doubt, kterou lze chápat jako kritický komentář k první z Meditationes de prima philosophia (jednotlivé následující kapitoly sledují přibližně jednot- livé Meditace). Síla Kennyho interpretace je v odkrývání předpokladů, které Cartesius před svým čtenářem v Meditacích „taktně“ zamlčuje. Jde o tyto předpoklady: myšlenka mathesis universalis, paměť jako „prostředí“, v němž dochází k falzifikaci původního smyslového vjemu, princip sporu (hůl ve vodě nemůže být zároveň zlomená a nezlomená), volní teorie soudu (soud a pozdržení soudu nejsou aktem rozumu, ale vůle), vrozené ideje jako poslední instance, na kterou se meditující odvolává, když je dotázán, co vlastně provádí korekce klamných smyslových vjemů. Kromě toho Kenny ve vrchovaté míře komparuje názory různých autorů na zmiňované problémy. Tak např. v případě problému hledání kritéria rozlišení mezi snem a bděním zapojuje Kenny do hry“ názory J. L. Austina, Normana Malcolma a Thomase Hobbese. Nebo při příležitosti třetí fáze Descartovy metodické skepse (metafyzická či hyperbolická skepse, tj. mýlím se i v tom, co poznávám clare et distincte, tedy i v případě jednoduchých matematických pravd), nejen že Kenny interpretuje tři Descartovy realizace této skepse (tj. /1/ Deus deceptor, /2/ člověk jako stvoření něčeho, co není nejdokonalejší nebo všemohoucí - čím nižší původce, tím větší pravděpodobnost omylu - a /3/ genius malignum), ale uvádí navíc i dvě námitky proti koherenci argumentu zlovolného démona. Jedna pochází od O. K. Bouwsma, který tvrdí, že démon vytváří iluzi nějakou schopností, která je člověku upřena, avšak nemá-li člověk tuto schopnost k dispozici, nic takového jako iluze pro něj neexistuje, neboť iluze je iluzí pouze jako iluze prohlédnutá. Druhá a známější je postponovaná námitka od Tomáše Akvinského, který v Teologické Sumě tvrdí, že dokonce i Bůh je omezen věčnými pravdami a že to, co je vnitřně sporné, nemá ani aspekt možnosti. Druhou kapitolu Kenny uzavírá upozorněním na velké množství latentní metafyziky, kterou je třeba přijmout, pokud chceme Descarta sledovat v jeho úvahách.

V kapitole Cogito ergo Sum jsou předestřeny tři možné interpretace vztahu „cogito“ a „sum“: inference, intuice (Chevalier) nebo performance (Hintikka). Nejprve si Kenny všímá cogito ergo sum interpretovaného jako performativní akt. Stručně řečeno, Hintikkovi jde o myšlenku „existenční sebe-ověřitelnosti“ (existential self-verifiability) věty „Já existuji“ (Ego sum, ego existens), prostřednictvím níž interpretuje text z Meditací, aniž by však zohlednil i jiné verze tohoto argumentu. Pronesu-li větu „Já neexistuji“, jedná se o větu, která eo ipso „poráží“ svůj záměr, cíl (self-defeating). Podle Hintikky tak slovo „cogito“ referuje o myšlenkovém aktu, skrze který se projevuje existenční sebe-ověřitelnost věty „Já existuji“. Tato interpretace, upozorňuje Kenny, má to omezení, že ji můžeme aplikovat pouze u sloves poznání (verb of intellection). Descartes však „cogito“ chápe daleko šířeji a Kenny upozorňuje na definici cogitatio v dodatku k odpovědím na námitky k druhé meditaci, kde myšlenka je definována jako to, co existuje v nás a čeho jsme si bezprostředně vědomi, což se však týká i vědomí chtění či pocitu.

Dále se Kenny dostává k problému sylogističnosti Descartova dikta, které by mohlo být formulováno jednoduchým sylogismem: „Cokoli myslí, existuje; ale já myslím; tedy já existuji.“ Descartes premisu major nepopírá, považuje ji však za záležitost individuální zkušenosti a tvrdí, že ten, kdo by postupoval od nějaké obecné premisy, by se nutně ocitl v nekonečném regresu. Kenny ukazuje, že ono diktum je jistou inferencí. Avšak klade si otázku, co si počít s pasážemi, kde Descartes hovoří o intuitivnosti cogito? Co tedy zakoušíme intuicí? Je to „sum“, nebo spojení mezi „cogito“ a „sum“? Kenny je přesvědčen, že intuicí se nezakouší existence, ale fakt, že závěr vyplývá z premisy. Diskusi, zda je cogito inference, performance nebo intuice, končí Kenny tím, že ukazuje parciální oprávněnost každé ze tří možných interpretací.

V závěru kapitoly se Kenny vyrovnává s některými známými kritikami Descartova dikta. Zmiňuje B. Russella a problém denotace onoho ego v „cogito“, P. Geache a jeho interpretaci ego jako něčeho zbytečného, pokud je použito v samomluvách. Dále ukazuje, že ono ego (pokud v latině explicite uvedeno, pak eo ipso zdůrazněno) označuje substanci a není jen gramatickou konvencí. Věrný svému hledání nesamozřejmostí Kenny ukazuje, že Descartova věta „kde atributy, tam substance“ nemusí vyhovovat například takovým filozofům, jako jsou Berkeley či Hume, a že tam, kde Descartes často některé poznatky prohlašuje za součást lumen naturale, nám prostě předkládá to, co se naučil v La Fleche.

V kapitole Sum res cogitans Kenny vyjasňuje vztah mezi cogito ergo sum a sum res cogitans. Descartes si je jistý, že existuje, když myslí, ale stále neví, jaká je esence toho, kdo když myslí, tak si je jistý, že existuje. Jde tu o klasický scholastický vztah existence a esence, který ale někteří autoři, jako např. Jean-Luc Marion, u Descarta nenacházejí (Descartes and Onto-theology, chapter An absence of ontology, Post-secular philosophy and theology, ed. by Philip Blond). Kenny však upozorňuje na strukturální podobnost s Tomášem Akvinským a jeho důkazy Boží existence (an sit Deus) a povahou Boha (quid sit Deus) v Teologické Sumě. To společné všem operacím mysli, a tedy „esenci“ onoho cogito ergo sum nachází Descartes ve faktu vědomí. Kenny tvrdí, že vykázat toto vědomí může Descartes jen tak, že změní smysl slova sensus. Věta „vidím“ již nemůže odkazovat pouze na tělesnou akci mých orgánů, ale zejména na vědomí tohoto vidění (putare me videre). Když Macbeth říká, že vidí nůž tam, kde žádný nůž není, nemůžeme pochybovat o tom, že si myslí, že vidí nůž. Toto cogitatio však Descartes zdaleka nezamýšlí jen pro pochybné případy. Aby však tímto pojmem obsáhl nejen pochybné, ale i pravdivé případy, musí odmítnout obyčejný přirozený jazyk, což mu Kenny samozřejmě nemůže prominout.

Kenny se také zastavuje u aplikace Leibnizo-va principium identitatis indiscernibilium na odlišení res cogitans a res extensa. Ukazuje dvojí omezení tohoto principu, které spočívá v modálních (jsou čtyři evangelia; je nutné, že 2 x 2 = 4; ale není nutné, že počet evangelií je 2 x 2) a intencionálních kontextech (zahrnujících pojmy víry a přání). Dále Kenny uvádí ambivalence, které vznikají díky logické syntaxi, kterou Descartes nerespektuje. Tak např. větu ego quem novi (AT VII, 28) můžeme v kontextu Meditací interpretovat dvěma možnými způsoby: „pouze vím, že jsem myslící věc“, nebo „vím, že jsem pouze myslící věc“. Již z pouhých těchto dvou vět je patrné napětí mezi gnoseologickou a ontologickou úrovní. Tuto kapitolu uzavírá autor kritikou problému, na který narazil již Arnauld (AT VII, 200) a na který reagoval i Leibniz. Jde o to, že nestačí, že ony ideje res cogitans a res cogitans jsou jasné a rozlišené, musí být totiž také vyčerpávající a adekvátní, což Descartes nesplňuje.

V kapitole Ideas, která je snad „nejanalytičtější“ Kennyho kapitolou, se čtenář dozvídá, kolik nejasností obsahuje Descartovo užití pojmu idea (idea jako schopnost, jako porozumění, jako imaginativní kreativita, jako aktuální pocit). Základní ambivalenci Kenny nachází v chápání ideje jako aktu či operace na straně jedné a na straně druhé jako objektu či obsahu. Uvádí čtyři základní možnosti vztahu objektu a aktu: akt identický s objektem (skórování, tj.dání gólu), objekt vytvořený aktem (báseň), objekt modifikovaný aktem (natřená židle), agens modifikovaný objektem (vidím-li pavouka). Tuto základní ambivalenci ilustruje na výsostné ideji Boha, kterou, jak známo, Descartes zmiňuje ve třetí a páté meditaci. Je idea Boha pojem, který jsme vždy již měli a ke kterému se učíme pouze používat jazykový výraz, nebo jde pouze o jistou dispozici, tak jako má někdo dispozici např. k jisté nemoci? Nejasnosti ve sféře „vrozeného“ pocházejí podle Kennyho z absence pojmu potencionality v Descartově díle, čímž se Kenny implicite dostává na pozice aristotelsko-tomistické.

Pozoruhodná je kritika Descartovy reduplikace. Descartes dospívá k tomu, že když přemýšlí o slunci, myslí na ideu slunce. Tato reduplikace vzniká v souvislosti s typem objektivního bytí (esse obiective), který již znala scholastika (Ockham). Pro Descarta totiž res cogitata, např. idea slunce, je zástupcem slunce skutečného a existovat v mysli poznávajícího je něco jako jakýsi vnitřní rys poznané věci. Kenny uvádí známou námitku lovaňského teologa Catera, pro kterého toto esse obiective je pouze vnější atribut věci, který jí nepřidává žádnou realitu (denominatio extrinseca). Tím, že Descartes hypostazoval toto objektivní bytí, spiritualisticky „vdechl“ do své res cogitans novou entitu.

Kapitola The idea of God se věnuje interpretaci ideje Boha a důkazu Boží existence z Třetí meditace. Tento důkaz se liší od klasických kosmologických důkazů tím, že kauzální princip neaplikuje na věci a události vnějšího světa, ale na myšlenku v mysli meditujícího. Kenny ukazuje, že Descartovo pojetí kauzality („musí být alespoň tolik reality v účinné příčině jako v jejím účinku“) by se nesetkalo se souhlasem např. u evolucionistů. Přesvědčivý je Kennyho protipříklad vůči Descartově argumentaci z třetí meditace. Descartes z toho, že pochybuje a že mu schází jedna dokonalost, a že tedy rozumí tomu, co to znamená „ne zcela dokonalý“, a tedy musí rozumět tomu, co znamená „zcela dokonalý“, dospívá k závěru, že má ideu absolutní dokonalosti, tj. Boha. Kenny dokazuje, že stejnou úvahou můžeme dospět ke zcela nekoherentní ideji (od „schází mi alespoň jeden tvar“ dospívá k „mám ideu, která má všechny tvary“). Dále se zabývá známým problémem objektivní reality (realitas obiectiva). Zmiňuje opět Catera, podle kterého objektivní realita není nic než jméno, a proto nemá smysl se ptát, proč některá idea má takový a jiná onaký obsah. Kenny naproti tomu ukazuje, že tázání se na „odkud“ ideje má svůj význam. Sám Descartes nesouhlasil s námitkou (již uvádí např. E. Gilson v knize Bůh a filosofie), že idea je získána z tradice, protože by to bylo pouhé odročení otázky po původu ideje Boha. Ke konci kapitoly komentuje Kenny Descartovu úvahu, která začíná otázkou „Odkud má existence?“ a končí neustálým tvořením (creatio continua), čímž se Descar-tes snaží ukázat, že sám sebe neudržuje (nekonzervuje) v existenci, a tedy že on sám není původcem ideje Boha a že Bůh není podvodník, protože podvod je znakem defektu, což se s ideou Boha neslučuje.

Kapitola The ontological argument se věnuje páté meditaci, kde Descartes hovoří o tom, že stejně jako idea trojúhelníku v sobě obsahuje skutečnost, že tři úhly musí být rovny dvěma úhlům pravým, tak i v ideji nejdokonalejší bytosti je obsažena existence. Kenny rozvíjí diskusi o tom, jaký je vlastně ontologický status této ideje. Je pouze myšlena, nebo existuje jako ostatní věci smyslového světa? Kenny je přesvědčen, že ani jedno, ani druhé. Její status interpretuje pomocí latinského slova datur (triangulus datur). Přirovnává toto datur a existere k es gibt a sein Alexiuse Meinonga.

Zmiňuje Gassendiho námitku (AT VII, 323), že existence není nějaká vlastnost, ale terpve to, co umožňuje jakoukoli řeč o vlastnostech. Tedy existence není predikát, protože nemůže být žádnému subjektu odepřena, a to z důvodu, že by již neexistoval žádný subjekt, kterému by se tento predikát upíral. Dále rozepisuje Descartův ontologický důkaz do pěti tezí, v nichž nachází dva předpoklady a jednu historickou opravu. Co se týče historické opravy, uvádí námitku Leibnize, pro kterého teze „Boží existence je možná“ nebyla samozřejmá a proto se ji pokoušel dokázat (tj. zda idea bytosti obsahující všechny dokonalosti neobsahuje kontradikci podobně jako idea nejrychlejšího pohybu). Pokud jde o dva předpoklady, první zní, že pokud něco můžeš činit svou vlastní mocí, a neděláš to, je to pouze kvůli tomu, že to dělat nechceš, a souvisí s třetí tezí „rozepsaného“ ontologického důkazu: „God can exist by His own power.“ Druhý předpoklad je scholastické opinio communis: omnia appetunt esse. Kenny je přesvědčen, že ontologický důkaz je nejpochopitelnější a v sobě koherentní tehdy, pokud s Meinongem připustíme, že existuje oblast čirých objektů, které jsou za existencí a neexistencí (s tím, že se na rozdíl od Meinonga jedná o Bohem stvořené pravdivé a věčné esence). Tato teorie však byla napadena Quinovou námitkou, která se týká kritéria identity, možnosti identifikace těchto čirých možných objektů. Quine jak známo nahrazuje řeč o čirých objektech řečí vázaných proměnných a kvantifikátorů. V samotném závěru této kapitoly však zasazuje Kenny Descartovi ránu ještě těžší. Nemá-li ontologický důkaz být jedno velké petitio principií, je třeba alespoň v některých případech ukázat, že X je F, aniž bychom si byli jisti, že X existuje. To však má destruktivní důsledky pro cogito ergo sum, neboť jaké má Descartes právo se domnívat, že substance, jež se projevuje myšlenkami jakožto atributy, existuje? Descartes tvrdí, že jeho systém spočívá na dvou pilířích: na existenci sebevědomého Já a existenci Boží, která je původně idea, tedy jeden z atributů. Kenny je přesvědčen, že Descartes nemůže zapojit oba tyto pilíře najednou. Cogito a ontologický důkaz nemohou být zároveň pravdivé.

V kapitole Reason and Intuition se Kenny zabývá otázkou, jakou rozumovou mohutností poznáváme pravdy a priori či pravdy věčné. Ukazuje rozdíl mezi intuicí a dedukcí a zdůrazňuje, že jasná a rozlišená percepce nemůže být považována za synonymum ke slovu „intuice“, protože i závěr dedukce může být jasně a rozlišeně poznán. Zmiňuje zdánlivý spor v Cartesiově učení: to, co poznáváme přirozeným světlem, je nepochybné, avšak na jiném místě Descartes pochybuje o těchto axiomech a notiones commune. Kontradikce je pouze zdánlivá, protože je zde významná otázka, kdy ten či onen axiom může být zpochybněn (což souvisí s Descartovým metodismem, potažmo psychologismem, který tolik ovlivnil logiku Port-Royal - to však bohužel Kenny neuvádí). Jeden a tentýž člověk může být jednou zaslepen předsudky, a proto neuvidí nepochybné propozice, jindy, např. po meditaci, tyto axiomy nahlížet může.

Další část kapitoly je věnována známé námitce logického kruhu. Kenny uvádí dvě varianty této námitky: „...we can be sure that God exists, only because we clearly and evidently perceive that he does; therefore prior to being certain that God exists, we should be certain that whatever we clearly and evidently perceive is true“ (Arnauld). Druhá pochází od Mersenna a zní: „You cannot clearly and distinctly know that you are a thinking thing, since, on your view, that knowledge depends on clearly knowing the existence of God, which you have not proved at the point where you conclude that you know clearly what you are.“ Descartes dospívá k názoru, že Bůh nemůže podvádět. Kenny se ptá, zda propozice „Bůh nemůže podvádět“ není sama věčná pravda, kterou mohl Bůh stvořit jinak? Kenny je přesvědčen, že jde pouze o věčné pravdy o stvořeném, které Descartes považoval za ty, které Bůh mohl stvořit jinak, a nikoli o pravdy spojené s esencí Boha (Bůh např. nemohl stvořit tak, aby na něm stvořené bylo nezávislé), i když v jeho textech nic takového nenalézá.

Devátou kapitolu Matter and Motion zahajuje Kenny poměrně odbornou polemikou Descarta s Harveyem o problému fungování krevního oběhu. Tato polemika měla pro Descarta velký význam: v jednom dopisu Mersennovi píše, že pokud má Harvey pravdu, jeho mechanistická filozofie padá. Kromě známých základních údajů Descartovy přírodní filozofie Kenny v této kapitole uvádí Descartovy čtyři základní argumenty pro tvrzení, že sekundární kvality jsou mentální entity. Komentuje je a srovnává s naukou o akcidentech jako reálných kvalitách Tomáše Akvinského. Na závěr kapitoly Kenny uvádí dvě inkonzistence, které nachází v Descartově a priori založené fyzikální teorii. Zaprvé, pokud každé těleso setrvává ve stejném stavu, ve kterém se nachází (tedy je inertní), pak tendence pohybovat se není opravdovou vlastností tělesa, ale pouze něčím v mysli, čímž však nelze vysvětlit fyzikální účinky. A pokud tendence pohybovat se je skutečnou vlastností těles, pak není pravda, že tělesa nemají žádnou jinou vlastnost než vlastnosti geometrické plus pohyb, protože tendence pohybovat se nemůže být identifikována s aktuálním pohybem. Zadruhé Kenny nesouhlasí s Descartovým vysvětlením pohybu prostřednictvím vírů a tvrdí, že pokud by Descartova teorie pohybu byla správná, nebyl by žádný pohyb možný.

Stejně jako ke konci deváté kapitoly tak i na začátku kapitoly desáté, která se jmenuje Mind and Body (a rámcově odpovídá šesté meditaci), Kenny provádí pozoruhodné srovnání teorie vnímání u Descarta a Tomáše. Poté co ukáže, že u Descarta je to duše, která vidí, a nikoli oko, přechází Kenny k Tomášově Sumě teologické (I.,17,3), a to k článku Zda je nepravda ve vnímání. Zde ukazuje, že u Tomáše jsou smysly omylné per accidens, kdežto u Descarta per se. Zatímco pro Descarta měly smysly vnímatelné věci schopnost uvést do pohybu nervy člověka, u Tomáše měly „schopnost“ produkovat svoji podobu (similitudo). U Tomáše lze predikovat kvality o samotných objektech, u Descar- ta nikoli. Zatímco u Tomáše smyslově vnímá celý živočich, u Descarta je to pouze duše. Proti filozoficky plodnější nauce Tomášově stojí fyziologicky plodnější nauka Descarto-va. V druhé části kapitoly se Kenny dostává k Achillově patě Descartovy filozofie: ke vztahu duše a těla. Tento problém, jak známo, Descartes vyřešit nedokázal.

Kennyho Descartes není knihou ryze anti-karteziánskou. Jde o diferencovanou kritiku, která upozorňuje čtenáře Descartových spisů na to, jak může být jeho čtení povrchní a naivní a co vše při četbě často bere s naprostou samozřejmostí. Učí dívat se kriticky, avšak nikoli samoúčelně kriticky. Kenny vždy „přiznává“, jakou pozici zastává nebo který názor na ten či onen problém je mu blízký. Domnívám se, že do češtiny by měla být kniha přeložena snad už proto, že by tvořila vhodný pandán Námitek a Odpovědí k Meditacím, které mají vyjít příští rok v nakladatelství OIKOYMENH a které tak netrpělivě očekáváme.

Daniel Heider

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker