Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Josef Karel Šlejhar v zášeří literatury

Karel Komárek

Dvě půlkulatá výročí Josefa Karla Šlejhara (1864 - 1914) jsou příležitostí k připomínce či propagaci jeho díla, ale i kdybychom jí využili co nejvíce, na jeho celkovém umístění v širším povědomí by se asi mnoho nezměnilo. Podívejme se, jak Šlejhar vycházel: časopisecké otisky, první (a za autorova života zároveň poslední) vydání knižních titulů, druhé vydání ani ne poloviny z nich v Sebraných spisech na přelomu 20. a 30. let, pak dva krátké výbory v letech 1964 a 1974 (v jejich čele vždy obligátní Kuře melancholik), reedice sbírky novel Z krajského města (vydaná příznačně v krajském nakladatelství Kruh v Hradci Králové - tedy v místě, kde se odehrává - pod názvem Zátoka smrti roku 1971) - a to je prosím pěkně všechno. Počet a průměrný věk výtisků je možnou příčinou, proč v antikvariátech Šlejhara neseženeme (pokud existují výjimky, nechť čtenáři laskavě dají vědět autorovi těchto řádků). Pro studenty je toto jméno jen prvkem nekonečné množiny všech těch Josefů Karlů, Josefů Václavů, Karlů Václavů a všelijakých dalších F. X., kteří se tak těžko rozeznávají jeden od druhého, pokud některý z nich - a někdy to bývá i Šlejhar - nezpůsobí ve zcela individuálním případě silný čtenářský zážitek. Zato titul prózy Kuře melancholik je poměrně známý, až okřídlený: Dominik Pecka ho ve svém Zápisníku starého profesora uvádí mezi přezdívkami, které dávali študáci kantorům, a vzpomínám si na scénu z televizního seriálu Byli jednou dva písaři (který, jak známo, dělá idylickou komedii z jinak neveselého Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet), kde Miroslav Horníček a Jiří Sovák sedí u oběda nad podezřele vypadajícím pečeným kuřetem a pronesou zhruba tyto repliky: „Vypadá nějak melancholicky.“ - „Cože? Melancholické kuře? Nesmysl!“ (Podobně asi uvažoval Šlejharův kritik Vilém Mrštík; autor dal na jeho slova, a tak se tato próza v knižním vydání - ve sbírce Co život opomíjí - jmenuje prostě Kuře.) Ale to vše je málo platné; Šlejharovi by snad trochu pomohlo z jeho zášeří, kdyby některou jeho obzvlášť drastickou prózu někdo zfilmoval. (V roce 1999 zfilmoval Kuře melancholika režisér F. A. Brabec.)

Jenže právě s tou drastičností Šlejharova díla je to trochu složité. Šlejhar bývá tradičně řazen k naturalistům, tedy k programovým zobrazovatelům zla, kteří zlo chápali jako osudový princip života. To je v pořádku, Šlejhar je skutečně fatalista par excellence; vypráví zásadně příběhy, jejichž špatný konec je jasný hned od začátku a jejichž hrdinové (?) se po celou dobu neustále zavrtávají do svých problémů rodinných, finančních či zdravotních jako do bažiny. V životě to tak vždycky nebývá, ale Šlejhar ve stupňování zkázy a zmaru nikdy nepovolí; pro něj platí jeho vlastní vysvětlení z Kuřete melancholika: „Život se pohybuje ve stejných kolejích; jsa na ně jednou zavlečen, tíhne po nich neúprosně dál, byť se i zdálo, že se z nich pořád vymyká a jinými směry stranou uniká. Tyto cesty stranou, to stálé se vymykání, ta tříšťka nesená proudem, jsou právě oním směrem, jímž osud vleče nás k tomu cíli, u jakého chce nás míti. To, co zdá se, že je uniknutím osudu, to je s ním největším sblížením; a kdo myslí, že osudu nějak zavzdoroval, vymkl se mu či jinak sebou naložil, ten právě jen věčný, neúprosný osud naplnil...“ Šlejhar si tedy vzal z naturalismu jeho deterministické pojetí života, ne však už jeho zobrazovací metodu: není takovým fotografem života a fanatikem popisu jako typičtí naturalisté, má mnohem blíž k přírodní lyrice a jeho psychologické analýzy jsou o generaci dál než ty klasicky naturalistické, vězící svou obsahovou stránkou pořád v objektivním realismu. Srovnejme ty z jeho próz, které jsou komponovány jako dvojjediná životní tragédie člověka a zvířete, s jakýmkoli dílem na podobné téma, ale budovaným ještě realisticky - například s povídkou J. Š. Baara Žolinka: tento příběh stárnoucího opuštěného kněze, který propadá chorobné lásce ke psu a spolu s ním také umírá, mohl být ukázkovou kombinací subjektivnosti a básnivosti jako povídky Šlejharovy, ale Baarova realistická metoda na to prostě nestačila. A ještě v něčem se Šlejhar liší od programových zobrazovatelů zla, tentokrát zase od těch modernějších, jako byli Josef Váchal, Ladislav Klíma a jim podobní, kteří pokládali zobrazení zla za svou povinnost vůči pravdě a hlavně pak za projev své umělecké svobody: mám dojem, že Šlejhar se na rozdíl od nich v líčení zla nevyžívá, ani se jím nekochá, že v duchu nijak nefandí těm svým postavám, které zlo páchají, a nezávidí jim jejich pekelnický život. Mluví-li se někdy o morálnosti či nemorálnosti umění, mohly by se tyto rozdíly vzít v úvahu.

S drastičností Šlejharova díla je to složitější také proto, že Šlejharova fascinace zlem je ve většině textů průběžně doplňována rejstříkem naděje, a to naděje výslovně křesťanské. Nejsou to jen křesťanské reálie v námětech některých próz (Před poutí mariánskou, Páně vzkříšení, Můj Štědrý večer, touha nemocné Frantiny věnovat poslední peníze na obraz Panny Marie v novele Ukolébavka), ale také případy, kdy autor právě před tragickým koncem svého vyprávění jako by na chvíli pootevřel nebe: tak třeba nad jeho „zátokou smrti“ ze stejnojmenné povídky se v dálce tyčí věže katedrály a ukazují do výše, „odkudž by přišla pomoc“, řečeno biblicky. Nebo pasáž z finále Kuřete melancholika: „Ale anděl smíru kyne ti v mukách tvých. Spěješ k oné svrchované, vyrovnávající pravdě, jíž ještě nikdo nepřelhal, a ta přinese ti úklid věčný a zadostučinění. Tvá mroucí dušinka nezatouží zpět do oněch kalných míst neb sféry jiné, nekonečné jasem a blaženstvím, nedozírno ráje za to ti kyne. Anděl smíru ti kyne, již tě jímá ve své peruti sladké a konejšivé...“ Tomu zcela odpovídá autorovo vysvětlení v předmluvě ke knize Co život opomíjí: „Snad jen onoho génia lásky, onoho ohromného pronikavého božství a svrchované doznané pravdy, jak jen Kristus tane našemu pomnění. Ten nejen poznal, ale i léčil zlo veškero.“ Nad tím se můžeme jen divit, že Šlejhara svého času nezlákali ke spolupráci představitelé Katolické moderny, kterým se podařilo získat i konfesně nezávislého Březinu a Zeyera. Jedinou nápadnou a zřejmě neuvědomělou spojnicí mezi Šlejharem a spisovateli-katolíky je tematická příbuznost s texty Jana Čepa. Vezměme Čepovu povídku Člověk na silnici z knihy Děravý plášť a Šlejharovu novelu Ptáče ze sbírky Dojmy z přírody a společnosti: v obou je nešťastný, do zoufalství se propadající holič (je to náhoda, že zrovna holič?), který namísto v krásné oficíně někde na náměstí sídlí v chatrném krámku na kraji města, kde jako by nerostly lidem vousy a kde roste jen bída, která oba dožene k sebevraždě... A ještě zřetelnější, tentokrát nejen vnější podoba „vánočních“ próz Můj Štědrý večer (Šlejhar) a Cesta na jitřní (Čep): v obou víceméně autobiografický hrdina, který zase po mnoha letech o Vánocích vykročí ven z domu do tiché, svaté noci... Ten Šlejharův, protože se nachází v blouzniveckém Podkrkonoší, navštíví zcela neklerikální shromáždění prostých vesničanů v jedné chaloupce, kde všemi uznávaný stařec mluví „o Bohu, o té neskonalé lásce, jaká dnes z jeho moci na svět vzchází, že v té lásce všichni mají žíti“; ten Čepův, protože je na tradiční katolické Hané, jde polní cestou do farního kostela a kromě živých sousedů a příbuzných potkává a poznává i ty, kteří už zemřeli... Šlejharův hrdina v závěru uvažuje: „Dálo se to vskutku mimo mě, či to jen bylo mystické zablouzení? Nikoliv. Bylo pravdou tajemství té slavné noci stědrovečerní.“ Cyrilu Nedomovi z Čepovy povídky zase v rozzářeném kostele „projelo srdcem sladké uštknutí“. Univerzalita duchovních hodnot je tu evidentní a zbývá jen přiznat také Šlejharovi onen vertikální rozměr, který se u Čepa konstatuje zcela automaticky. Chystané vydání Šlejharových prvních dvou povídkových souborů (Dojmy z přírody a společnosti a Co život opomíjí) v České knižnici a eventuální další aktivity v oblasti jeho odkazu snad vybídnou k novým interpretacím tohoto jedinečného díla. Některé možné směry jsme se tu pokusili naznačit. Je tu ještě řada Šlejharových prací v rukopisné pozůstalosti; je tu mimo jiné Šlejharovo velké téma manželství, k jehož zpracování autora zmocnily jeho vlastní bolestné zkušenosti a jehož si vykladači Šlejharova díla příliš nevšímali; je tu lidově řečeno práce jako na kostele. A ten by nemusel být jen opuštěnou kulturní památkou...

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker