Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Výrazy filozofie a filozofický na stránkách novin

Jana Lounová

V posledních letech se stále častěji setkáváme se slovem filozofie, a to nejen v oborech vědních, ale i v různých oblastech zájmových činností. Ne vždy je však tento výraz užit ve významu, který je nám znám z akademického studia stejnojmenného oboru. Smyslem tohoto zamyšlení bylo prozkoumat, jak se používají slova filozofie a filozofický na stránkách periodického tisku, a ukázat, co se s nimi děje, pokud jsou přeneseny do jinak kontextuálně podmíněných výpovědí, ať už jde o texty z oblasti kultury, politiky, hospodářství či sportu. Umožnilo mi to využití bohatého materiálu, který poskytuje Český národní korpus.

Český národní korpus (ČNK) je rozsáhlý reprezentativní soubor počítačově zapsaných textů sloužící jako nejobecnější a největší materiálová základna k poznání českého jazyka. Vzniká od roku 1992 za spolupráce několika pracovišť (ÚJČ AV ČR, MFF UK, FF UK, FF MU, FI MU, ČVUT) a podpory Grantové agentury ČR. V říjnu 1996 převzal patronát nad jeho budováním a rozvojem Ústav Českého národního korpusu při Filozofické fakultě UK. ČNK obsahuje asi 100 mil. slovních tvarů a skládá se jednak z textů synchronních, jednak z textů diachronních, a obsahuje složku psaného i mluveného synchronního jazyka. Pro zjišťování výskytu termínů filozofie a filozofický byla rozhodující pouze jedna jeho součást, a to označkovaný subkorpus DESAM čítající zhruba 1 milion slovních tvarů z převážně publicistických a populárně vědních textů. Přesněji řečeno, tento subkorpus je složený z textů MF Dnes (ročník 1992 a 1996), Lidových novin z let 1991 a 1996, Reflexu 1994-95, Vesmíru 1991-93 a Českomoravského profitu z roku 1994.

FILOZOFICKÁ TERMINOLOGIE

Heslo ve Filosofickém slovníku, jehož autorem je Karel Floss, charakterizuje filozofickou terminologii jako „soubor výrazů, jež jsou podobně jako v jiných oborech potřebné v odborné fil. práci (termini technici). Někdy jde pouze o úzce pojatý či specificky definovaný výraz obecného jazyka (jsoucno, bytí, podstata, rozum, mysl apod.), jindy o čes. nebo přejaté výrazy spíše umělé (bytnost, esence, potence, akcident, monáda atd.)...“ (Filosofický slovník. Olomouc 1998, heslo „terminologie filosofická“, str. 410.)

Tato definice je velmi obecná, a proto je třeba některé její části podrobněji objasnit. Jedná se především o termíny, jejich tvoření a význam. SSJČ vysvětluje termín jako „odborné pojmenování s přesným jednoznačným významem“ a podobně chápe termín i celá řada našich předních lingvistů. Podle B. Poštolkové, M. Roudného a A. Tejnora bývají termíny zpravidla jednoznačné, na kontextu nezávislé a jejich význam bývá mnohem ostřeji ohraničen než význam pojmenování z jiných vrstev slovní zásoby. Za další vlastnosti termínů pak jsou chápány pojmovost (nocionálnost), intelektuálnost a neexpresivnost. Pragmatická stránka bývá tedy při používání termínů potlačena.. Toto vymezení je ve filozofii velmi těžce použitelné, neboť požadavek jednoznačnosti bývá u filozofických výrazů značně problematický. Na rozdíl od exaktních věd a oborů technických, které používají přesně definované a pro všechny odborníky závazné termíny, jde ve filozofii o pojmové uchopení světa, a proto je reflexe předmětů vlastního zkoumání jedním z ústředních filozofických témat. Z toho plyne, že filozofická terminologie má nutně jinou povahu než terminologie přírodovědecká. Tento fakt však nebyl v rámci českých terminologických studií nijak zvlášť reflektován. J. Pechar upozornil na skutečnost, že pokud „u nás po několik desetiletí filosofie měla být pouze opatrovatelkou „vědeckého světového názoru“, je pochopitelné, že vědomí rozdílu mezi filosofických pojmoslovím a technickou terminologií různých vědních oborů se ztrácelo a tento stav má dodnes své důsledky“ (Pechar, J.: K jednotnosti české terminologie. FČ, 4, 1998, str. 573). V citované poznámce se skrývá i myšlenka, že filozofická terminologie může podléhat specifické ideologizaci, a nést tak znaky expresivity.

Lze tedy výrazy používané ve filozofii nadále nazývat termíny? Tohoto problému si byla vědoma i S. Machová, která takové termíny, pro jejichž hodnocení je důležitý postoj či náhled člověka, nějaké školy, nebo termíny, jejichž význam je vymezen dohodou akceptovanou širším společenstvím, nazývá „pseudodeskriptivními“ (Srov. Machová, S.: Terminografie. In: Manuál lexikografie. Jinočany 1995, str. 144). O zcela jednoznačných termínech pak můžeme mluvit jen v souvislosti s použitím či vymezením daného výrazu jen u jednoho autora či jedné školy (např. kategorický imperativ I. Kanta, světlina M. Heideggera či dromologie P. Virilia). Ani ty však nebývají v odborných slovnících charakterizovány definicí, nýbrž výkladem významu. Ostatní výrazy bychom mohli označit za polysémní (toto označení filozofických termínů se nejeví zcela přesným, neboť často se při vymezování jejich významu můžeme shodnout na jakési „minimalistické definici“, tj. na základních znacích, jež jsou pro všechny významy daného slova společné, např. postmoderna = konečná ztráta důvěry v metanarativitu), neboť nabývají v rámci filozofie různých významů, a to jak synchronně, tak diachronně (pravda, hodnota, svoboda atd.). Rozdílná užití jsou pak identifikovatelná až v rámci kontextu. Výrazně odlišné či zcela originální chápání určitého jevu obvykle autor diferencuje užitím speciálního přívlastku (např. rozum cynický, činný a trpný, instrumentální, komunikativní, teoretický a praktický, transverzální).

Filozofické termíny mohou vznikat přejímáním slov běžné slovní zásoby (tento jev se v terminografii nazývá terminologizací a rozumí se jím „proces, jímž neodborné slovo dostává odborný význam“, srov. Poštolková, B.: Odborná a běžná slovní zásoba současné češtiny. Praha 1984, str. 75-93), a to tím, že jejich původní samozřejmý význam je zproblematizován a stává se předmětem dalšího zkoumání, nebo tvořením umělým. Ze slovotvorných postupů se uplatňuje kompozice (epistemologie), sufixace (mohutnost), prefixace (poststrukturalismus) a syntaktické vytváření sousloví (jazyková hra). Vedle apelativ se používají i propria, a to při pojmenování škol či směrů (hegelianismus, tomismus).

Filozofické termíny se začínají v české literatuře poprvé objevovat ve 14. století v souvislosti se studiem teologických textů. Byly to většinou sémantické kalky (podstata). V humanismu se znovu navracejí přejímky z latiny či řečtiny, které byly často provázeny výslovnostním a mluvnickým přizpůsobováním (filozofie, logos, idea, princip atd.). V dalších stoletích se filozofické termíny přejímaly spíše z živých evropských jazyků, převážně z němčiny. Vzhledem k dlouhodobému užívání některých filozofických termínů bylo možné, aby ztratily zčásti či zcela svůj odborný význam a staly se součástí běžné slovní zásoby (srov. např. časté používání spojení v podstatě či výrazu pojem), čímž přispěly k jejímu rozšiřování.

TERMÍNY V PUBLICISTICE

Úkolem publicistického textu je dle názoru většiny stylistiků „rychle, výstižně a co nejúčinněji informovat adresáta nejrůznějšího sociálního zařazení, věku i vzdělání, zprostředkovávat myšlenky s maximální srozumitelností a sémantickou jednoznačností, bezprostředností a přesvědčivostí“ (jedná se o vymezení E. Minářové, in: Chloupek, J. a kol.: Stylistika češtiny. Praha 1991, str. 202). Tato funkce ovlivňuje samozřejmě i výběr jazykových prostředků a jejich užití.

Vyšší míra vzdělanosti a vliv mediálního prostředí stupňují zájem čtenářů proniknout do problémů rozmanitých vědních oborů. A právě prostřednictvím tisku (a samozřejmě i jiných médií) by mělo dojít ke zpopularizování odborné problematiky. Přitom se předpokládá, že termín jako pevná lexikální jednotka zůstane v popularizujícím užití ve svém základu nedotčen, i když při jeho výkladu může dojít k zjednodušení a zevšeobecnění. Často však dochází i ke ztrátě přesnosti a zpopularizování úzce zaměřené terminologie, mnohé termíny pak začínají být chápány jako prostředky stylově neutrální. Z tohoto důvodu se nepociťuje ani nutnost vysvětlovat jejich význam, což by mělo být při užití termínů v publicistice (přinejmenším u prvního použití) pravidlem. Proces postupného zpopularizování terminologických prostředků se nazývá determinologizací a nejsilnější je u těch oborů, které jsou nejčastěji objektem zájmu široké veřejnosti. K tomuto jevu dochází i tehdy, přecházejí-li výrazy z oblasti do oblasti a slouží k označení skutečnosti ve více oborech. Změny ve významu daného termínu poznáme nejlépe při konfrontaci jeho vymezení v slovníku terminologickém a ve slovníku spisovné češtiny.

V souvislosti s procesem zpopularizování terminologie probíhá i postupné zdomácnění termínů cizího původu, provázené v některých případech deetymologizací. Zcela běžně se setkáváme s termíny řecko-latinského původu a mnohými přejímkami z cizích jazyků, mají-li obecně platnost internacionální. Nezřídka se ale objevují i termíny, jejichž lexikální význam nedokáže laik plně pochopit, byť kontext mu zůstává srozumitelný.

Někdy se odborné výrazy uplatňují jako dobové publicismy, tj. jed- notky vyjadřující tzv. solidaritu s dobou. Takové výrazy jsou vždy poplatné době vzniku a v daném období se jich užívá téměř mechanicky, sahá se po nich jako po prostředcích v dané době stálých, neměnných. (Právě na tuto souvislost s výrazem filozofie trhu upozornili E. Minářová, D. Šlosar či P. Grňa.)

VÝZNAM SLOVA FILOZOFIE

Termíny bývají většinou přesně definovány v terminologických slovnících daného oboru. Výše popsané problémy s filozofickou terminologií potvrzuje i fakt, že v každém filozofickém slovníku je filozofie vymezována jiným způsobem, a tedy i tento výraz můžeme chápat jako polysémní. Každé vymezení filozofie, které si klade nárok na odbornou relevanci, musí tuto mnohovýznamovost nutně obsahovat. Obrátila jsem se opět na olomoucký Filosofický slovník, který je pokládán za jediné aktuální reprezentativní dílo tohoto druhu vydané v češtině.

filosofie (z řec. filein, milovat, sofia, moudrost) doslova láska k moudrosti; termín poprvé užitý snad Hérakleitem z Efezu (filosofos) znamená především touhu po vědění, jež by obsáhlo celou skutečnost a vyjevilo člověku smysl jeho života, počínání a usilování. Právě pro tuto obecnost je f. stěží definovatelná, z čehož plyne i její nejrůznějším způsobem chápaný vztah k jiným, dílčím oborům lidské teorie a praxe. Pův. zdrojem f. je každodenní, předvědecká zkušenost, [...] ale také ztráta pocitu samozřejmosti a údiv [...] a též pochybování [...] Přes problémy, které souvisejí s bližším určování f., je zřejmě oprávněné hovořit o f. řecké, čínské, indické, evropské či křesťanské, protože vodítkem rozlišení nemůže být nic jiného než neomezená šíře f., jež nesmí z obzoru svého universálního zájmu předem vylučovat naprosto nic a musí zůstat otevřená všemu, co je.

Poslední věta by neměla vyznít v tom smyslu, že filozofií může být v podstatě cokoli. Jde spíše o to, že filozofie může být chápána různými filozofy či filozofickými směry různě (například jako věda zkoumající vztahy mezi prvky univerza, vědění o bytí a povinování člověka či snaha o objasnění pojmů). Přesto však existuje podle autorů slovníků několik styčných bodů, které jsou pro identifikaci toho, co je filozofie, určující: všechny dějinně i kulturně podmíněné přístupy hledají to, co opravdu je (ať je to nazýváno jakkoli), a je pro ně rozhodující autentické racionální poznání. Poslední kritérium je však spíše nárokem, který je kladen na filozofii evropského typu, a z tohoto důvodu bychom do ní nemohli zařadit východní a náboženské nauky.

Tradičním jádrem evropské filozofie byla metafyzika. V souvislosti s ní se rozvíjejí další filozofické obory, blíže zkoumající jednotlivé dílčí oblasti skutečnosti: logika, noetika, filozofie přírody, filozofická antropologie, etika a estetika. Vedle toho existují další speciální obory, jakými jsou filozofie práva, dějin, jazyka, kultury, techniky, vědy aj.

Nyní můžeme srovnat, jak definuje filozofii Slovník spisovného jazyka českého. Ten uvádí hierarchicky celkem pět významů:

1) věda o nejobecnějších zákonech vývoje přírody, lidské společnosti a myšlení (např. filosofie metafyzická, scholastická, praktická) (Tato definice byla platná pouze v rámci marxismu-leninismu /srov. Filozofický slovník. Praha 1985/, a proto ji nemůžeme vztahovat na filozofii obecně, jak je činěno zde, např. u spojení scholastická filozofie. Je celkem pochopitelné, že byla tato definice převzata do SSJČ vydávaného v letech 1960-1971, poněkud paradoxně se však jeví její minimálně změněná varianta i ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost z roku 1994. Zde je filozofie chápána jako „věda o nejobecnějších zákonech struktury a vývoje přírody, společnosti a myšlení“),

2) základní a nejobecnější pojetí vývojových zákonitostí v určité oblasti lidského poznání nebo činnosti (filosofie jazyka, dějin atd.),

3) životní názor,

4) (v organizaci university) souhrnný název pro některé obory společenských věd (zejména filosofii, historii a filologii),

5) někdejší dvouletý kurs doplňující šestitřídní gymnasium.

K výše popsané ztrátě odborného významu zde dochází především v bodě 3), významy v bodech 4) a 5) souvisejí s tím, že to byla právě filozofie, ze které se většina vědních oborů časem vydělila a následně se osamostatnila. Ještě v minulém století však byl filozofem nazýván téměř každý učenec.

O tom, že se výraz filozofie stal součástí běžné slovní zásoby, svědčí i jeho uvedení v Českém slovníku věcném a synonymickém jako synonyma pro výraz světový, životní názor, který znamená názor nebo nazírání na svět, na život, na společenský řád, osobní vidění světa, osobní pohled na svět, na život, osobní pojetí nebo pojímání světa, života. Rozdíl mezí filozofií a světovým názorem však tkví zejména v tom, že utváření světového názoru nutně nevyžaduje kritické zkoumání, nezbytné pro filozofii.

V posledních letech se objevuje ještě další význam slova filozofie, na rozdíl od výše uvedených původnímu významu velmi vzdálený. Z. Sochová a B. Poštolková ho vymezují jako „souhrn základních myšlenek a způsobů jejich realizace (v nějakém konání), základní způsob nazírání (na činnost, popř. funkci něčeho), základní smysl, pojetí něčeho“ (Sochová, Z., Poštolková, B.: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě). Část 2, NŘ, 76, 1993, str. 1). Podobné určení, tedy jako smysl něčeho, názor na něco či přístup k něčemu, uvádí u výrazu filozofie i slovník neologismů Nová slova v češtině. Tento význam se vyskytuje zvláště při používání v oblasti ekonomiky (filozofie trhu, podnikání apod.), nevyhýbá se však ani oblasti sportovní (filozofie fotbalového zápasu). Je obtížné zcela přesně určit, k čemu zde došlo. Někteří lingvisté (E. Minářová) o tomto jevu mluví jako o „desémantizaci“ (termín „desémantizace“ přebírá E. Minářová patrně od F. Čermáka, který jako „desémantizovaná“ chápe autosémantika, jež se svou povahou blíží synsémantikům, např. mít, dělat, nechat apod), jiní o „sémantické inflaci“ slov (termín P. Fidelia znamenající „bezmyšlenkovité nadužívání, či přímo zneužívání slov“), která se s rostoucí cirkulací „významově opotřebovávají, ztrácejí neustálým používáním a zneužíváním na hodnotě, až z nich v krajním případě zbývají jen prázdné nádoby, do nichž možno dle potřeby nalít libovolný obsah“ (Fidelius, P.: Jazyk a moc. Mnichov 1983, str. 8; nové vydání v Triádě pod názvem řeč komunistické moci, Praha 1998).

Rozmach výrazu filozofie v různých spojeních je zřejmě jev celosvětový, i když nemá všude stejnou podobu. O původu této inflace podrobněji pojednává S. Čmejrková (viz Čmejrková, S.: Všichni jsme filozofy. NŘ, 75, 1992, str. 52-53). Podle ní jsme mohli explozi slova filozofie pozorovat v ruštině už po několik desetiletí tam, kde by bývalo vhodnější užít spojení lyrická meditace apod. Lyrické sbírky byly neustále označovány za „filozofické úvahy o lásce, přátelství, přírodě“, i když šlo daleko spíše o osobní citové vyznání autora. Avšak dnešní nadužívání termínu přichází patrně pod vlivem Západu. Čmejrková vidí jistou spojnici mezi smyslem, záměrem, cílem atp. všedních praktických akcí a módní filozofií v praktickém sklonu filozofie pragmatické, i když nechce tuto vazbu přeceňovat. Sama bych hledala souvislost spíše s liberalismem jakožto převládající politicko-ekonomickou koncepcí, jež má své kořeny i ve filozofii. (Tato úvaha je pouze intuitivní, hypotetická a její zpřesnění by vyžadovalo mnohem podrobnější zkoumání.)

Lze ještě podotknout, že inflace tohoto typu není něčím novým či ojedinělým. Filozofii stíhá podobný osud, jakým prošly věda, umění či logika. Tyto výrazy byly užívány s jistou nadsázkou a ironií, například když se mluvilo o kuchařském umění, o šití jakožto vědě nebo o ženské logice. Podobné konotace provázely i označení filozof (ve významu „mudrlant“), případně filozofovat. Hovoří-li se však dnes o filozofii, stejně tak jako o logice (např. ve spojeních neúprosná logika středu, logika zlevněného federalismu, dopravní logika), je to zřídkakdy adresáty chápáno jako expresivní vyjádření.

FILOZOFIE A FILOZOFICKÝ V NOVINÁCH

Program LEMMA vyhledal v Českém národním korpusu celkem 8032 výskytů užití slova filozofie (4568) a jeho odvozenin, z nichž převážnou většinu tvořilo adjektivum filozofický (3186). Některé případy se však opakují, takže skutečný počet výskytů jednotlivých tvarů je nižší. Všechny ukázky autentického textu novin jsou zvýrazněny kurzivou. (Při popisu jevů nerozlišuji hláskoslovné varianty filosofie - filozofie, filosofický - filozofický apod. (poměr jejich výskytu je 1:3); uvádím je jen v autentických příkladech.)

Terminologická užití

Převážnou část tvoří užití terminologická (ve filozofii akceptovatelná) bez zvláštních konotací či jakýchkoli významových změn; jedná se především o označení oboru, názvy periodik a institucí (vyskytují se též v souvislosti s akademickými tituly), součásti jmen filozofických knih a pojmenování odborných filozofických disciplín i myšlenkových konceptů jednotlivých autorů a škol. Stávají se tedy součástí odborných informací, jež jsou přínosné pro zájemce o filozofii nebo o dění ve filozofických kruzích, z hlediska naší lingvistické analýzy však nejsou příliš zajímavé. Někdy jde o označení v rámci filozofie sporná (Tolstojism je filosofie a etika ryze slovanská.) nebo neobvyklá (prvky „indiánské filosofie“), zejména při ztotožnění či usouvztažnění filozofie s vědou (filosofie computerová), náboženstvím (křesťanská filosofie), myšlenkovými koncepcemi různých hnutí (filosofie Hare Kršna; filosofie „new age“), teologií (filosofické pojetí víry), ideologií (socialistická filosofie), ekologií (ekologická filosofie; ekologická krize je krize filosofie) či mystikou (filosofická meditace). Je to však problém vnitrooborový a záleží pouze na jednotlivých filozofech, zda taková spojení uznají za smysluplná, prázdná či kontradiktorická. Příklady z této skupiny budeme uvádět pouze v případě, že půjde o užití příznaková.

Metavyjádření

Nepříliš početnou skupinu tvoří metavyjádření: ta chápeme jako souhrnný název pro vyjádření metajazyková (úseky vypovídající o jazykovém systému i jeho dílčích složkách), metařečová (různé aspekty užívání jazyka) a metatextová (referování o jiných textech). Metajazyková vyjádření se objevují zejména při diskusích o výslovnostní či pravopisné podobě slova filozofie, ve výkladu etymologie či plného znění titulů:

není překladem řeckého filosofia, neznamená lásku k moudrosti / „doktor filosofie“ (PhDr.) / Čech říká filozofie, ne filosofie / píše se se „s“, tedy filosofie / napsal jsem slovo filozofie se - z- .

Metařečová vyjádření se týkají především způsobů užívání slova, jeho pragmatické stránky a změny významu, přičemž se upozorňuje právě na výše popsanou „sémantickou inflaci“:

pejorativní přízvuk na slově filosofie / všude se vyskytuje slovo filosofie / slovo filozofie ztratilo smysl / ironizujete inflaci pojmu filozofie v současné politické hantýrce / duchovních (dříve se říkalo filozofických) / pochybuji, že tito lidé metající filozofií, o ní něco někdy slyšeli.

Metatextová vyjádření referují o textech v podobě anotací, recenzí knih a citátů z nich nebo textech, jež jsou pokládány za všeobecně známé. Znalost těchto prototextů by nám měla pomoci lépe pochopit daná vyjádření, zda tomu tak v daných příkladech je, zůstává však sporné:

v knížce nazvané Mezi filosofií a poezií / Maritain, Vybrané stati filosofické, Praha 1931 / „Existuje vůbec nějaká španělská filosofie, můj Done Quijote? Zajisté! Ta tvoje, filosofie Dulcineina, filosofie nesmrtelnosti, víry a vytváření pravdy. A tahle filosofie [...] se rodí v srdci.“ / Popelčina filozofie / povýší Švejka na giganta filosofie / typická filozofie Stolečku , prostři se, Oslíčku, otřes se.

Do této kategorie můžeme zahrnout i použití uvozovek, jež jsou velmi frekventovaným prostředkem stylové diferenciace. Uvozovky mohou v textu plnit několik funkcí. Jednak komentují jazykovou stránku promluvy (viz metařečová vyjádření), jednak označují citáty cizích výroků (v našem případě se paradoxně nejedná ani tak o citáty filozofů, nýbrž mnohem častěji o citáty reportérů při interview, ekonomů, sportovních trenérů a ostatních, kteří se cítí být oprávněni mluvit o filozofii). Vzhledem k omezenému kontextu nelze vždy určit počátek ani konec promluvy tímto způsobem označené. Z tohoto důvodu nebudeme tyto příklady uvádět. Mimo to mohou uvozovky působit i jako prostředky stylově příznakové. Uvozovky signalizují například odborné pojmenování v případě, kdy by mohlo dojít k dezinterpretaci, pokud bychom daný výraz chápali neterminologicky:

to není na „praktické filosofii“ téměř vidět / setkání s „matematicky“ a „logicky“ orientovanými logiky / deoessencialismus jako „objektivní filosofie“ je absurdnost.

Uvozovky zvýrazňují i dobová klišé, tj. výrazy, jež se v dané době opakují ve fixované podobě a jejichž automatického užívání, spějícího až k významovému vyprázdnění, si je autor vědom:

„filosofie“ trestního zákona / osobní „filozofie“ / je nutné vytvořit novou „filozofii“ ochrany památek / „básně filosofické hloubky“.

Uvozovky mohou signalizovat pochybnost o „správnosti“ užití daného spojení či distanci autora. Podobnou funkci plní i prostředky verbální:

optikou „filosofického thrilleru“ / „filosofie norimberského procesu“ / střetávání se s tzv. filosofií / Platón se nemohl zabývat filosofií jinak, aniž by hovořil o moři... Jeho filosofie je „filosofií mořskou“, jde-li to tak říci.

Uvozovky značí též užití ironické:

„zločinná filosofie“ si zaslouží zamyšlení / pití z „filosofického“ podnětu / je dokonce pokládána za jakousi „filosofii sebevraždy“.

Nepřímá nominace

Další skupinu tvoří případy, ve kterých se výraz filozofie objevuje jako prostředek nepřímé nominace nebo ve spojení s ním. Pod toto označení řadíme různé druhy metafor, metonymií a přirovnání. Podle kontextu usuzujeme na to, že jsou používány zvláště v textech uměleckých. Nejčastěji se vyskytujícím prostředkem stylové aktualizace je metafora, zakládající se na podobnosti předmětů, vlastností, dějů i na přenášení významu mezi abstrakty a konkréty:

filosoficko-literární pavučina / jsem zabalen do onoho filosofického prostěradla / [...] mění v neustále březí filosofickou krávu / rozhazuji filosofické perly / sňatkový odborník v oboru filosofie / jedna z nejkrásnějších filozofických mší je vynášení močůvky / [...] se ocitá pod ustavičnou palbou filozofických reflektorů / substrát jeho smaragdové filosofie (o králi Šalamounovi) / [...] mediavelistu a vandrovníku po filosofii.

Poměrně oblíbeným typem metafory užívaným v publicistice je i personifikace (antropomorfizace):

evropská filosofie má své tělo / šťastný sňatek basketbalové filozofie / svatební noc filozofie a románu se odbyla / největší hřích, který má „filosofie na svědomí“ / senilní filozofie / v dětské době filozofie / divoká léta filozofie / ušlechtilou kašičku pro filozofická nemluvňata.

Metaforickou platnost mají i četné frazeologismy a rčení lidového původu:

daň filosofii ten starý blázen splatil / je tato filosofie filosofií bludného kruhu.

Dalším z tropů, který však nebývá tak hojně zastoupen, je metonymie:

Tady se přece jen nakupuje filosofie, té prodám stovky / filosofické vědy / pokládal jsem ho za nejhlubší filosofickou hlavu soudobého Španělska / blízká filosofie Londýna a Prahy.

Filozofie naštěstí nebývá vždy brána jako velice vážná záležitost a stává se i předmětem ironie a nadsázky. Slovo filozofie získává citové či expresivní zabarvení, k čemuž slouží v daném kontextu i užití nespisovného jazyka či expresiv. Tento prvek, typický pro literaturu uměleckou, se objevuje i v publicistice. V prvním případě je významové aktualizace dosaženo užitím figury:

Dnes má vláda svou filozofii, ministři mají svou filozofii, jednotlivé obory mají svou filozofii, ředitel podniku má svou filozofii ... Chápu. Vláda má patrně filozofii existenciální, ministr Klaus Nietzschovu filozofii tragického optimismu, politické strany filozofii Charlese Darwina... / liberalismus je filosofie ufňukaného fracka / poťouchlá filosofie diktovala koncepci / aj, aj, tahle věc mně, filosofickému oslu, ušla. / nepohrdne konverzací, která je filozoficky spekulativní či jinak praštěná / platil jste mně za směšného filosofického blouznivce / zatracený, nevzdělaný, filosofický!

Spjatost s uměním

Již výše jsme se zmínili o spojování filozofie s uměním, které k nám proniklo z ruského prostředí. Tento jev přetrvává nadále a objevuje se na stránkách novin. Vzhledem k tomu, že i ve filozofii občas zaznívají názory, že filozofii lze chápat jako literární žánr, mohlo by se jednat o „postmoderní směsici žánrů“. S největší pravděpodobností se ale jedná spíše o jakési přemítání o světě a životě či citové vyznání autora než o filozofii. Jedinou výjimkou je spojení literatury s existencialismem, jenž vyjadřoval svá stanoviska v románech, povídkách a dramatech programově. V českých novinách se objevuje filozofie především jako součást názvu literárního útvaru nebo žánru, někdy slouží i jako hodnocení umělecké tvorby:

filosofická lyrika / filosofická povídka / filosofická báje / filozofické podobenství / filozofická sci-fi / moderní filozofické frašky / filosoficko-detektivní báseň / autorka filosoficky zaměřených historických románů / TRAVESTIE jako filozoficko politický muzikál / rozvíjel „idealistické filozofické umění“ / „jugoslávské“ hudebně-filozoficko -morbidní skupiny Autopsia / Mahlerovo filozofické dílo zařadila Státní filharmonie / sochařovo dílo získalo hlubší filozofický a citový rozměr.

Zcela výjimečně najdeme úplné ztotožnění filozofie s poezií:

ontologie není jen filosofie, je to v prvé řadě báseň / pojetí filosofie je básnické.

Životní filozofie

I přesto, že základní podmínkou filozofie je myšlení, nelze ji ztotožnit s jakýmkoli typem myšlení, či dokonce jen s jedinou myšlenkou. Následující příklady budou ukazovat, že právě toto ztotožnění se děje zcela běžně. Filozofie zde vystupuje jako synonymum nejen pro myšlení (a to především o otázkách, které jsou považovány v životě člověka za závažné), ale především pro životní, světový názor, životní styl, způsob chování, postoj k životu, světu a lidem, životní nebo lidovou moudrost a krédo, jímž se člověk v životě řídí. Záměna světového názoru za filozofii je pravděpodobně způsobena negativními konotacemi, jež tento výraz získal v dobách, kdy byl za jediný správný uznáván „vědecký světový názor“ vyjadřující myšlenky marxismu-leninismu. Dnes se nejčastěji pro tuto záměnu užívá spojení životní filozofie:

Cesta myšlení je cestou filosofie / ateismus je filosofie nedostatečně vzdělaných / dramata charakterizuje filosofie světoobčanství / nevíra je mu vyznáním, filozofií i praktickou metodou / jeho životní filosofie je v přímém rozporu s mojí / filosofie jako cvičení v umírání / lidová filozofie fixovaná v moudrosti českého [...] / [...] čelí s prostou filosofií „žij pro dnešní den“ / můžu se divit jeho filozofii urvi, co můžeš / [...] si lidé osvojili filozofii typu „nemá to smysl“ / životního stylu a filosofie „good live“ / moje filozofie je svoboda a nezávislost / mnoha řadovým občanům filozofie izolacionismu velmi vyhovuje / excentrické chování jako životní filozofie vdově zřejmě velmi vyhovovala / Čapkova životní filozofie / popsal tehdejší filozofii chudších vrstev / samozřejmě, se svou životní filozofií se každý musí vypořádat sám.

O filozofii se nemluví tedy vždy s humorem a nadsázkou, jak jsme viděli výše, ale bývá chápána jako něco kvalitativně „vyššího“, resp. „hlubšího“. Takovéto vzhlížení k filozofii může znít sice lichotivě, otázkou však je, zda oprávněně. Někteří naši publicisté s oblibou užívají téměř nic neříkající slova jako hluboce filosofický či hlubokomyslný, patrně v domnění, že tím zvýší intelektuální úroveň svých postřehů:

plné imaginace a hlubokého filosofického ponoru / filosoficky hluboký obsah / je to hluboce filosofické dílo / beletristické texty mají hluboký filozofický smysl / objasňování hlubokomyslných filozofických vývodů / hlubokomyslně debatují o filosofii právního systému / vysoce politické, téměř filosofické / starší, moudrý, filozoficky založený / šlo o myšlení filosoficky intelektuální.

„Sémantická inflace“

Sémantická inflace je obtížně hodnotitelný jev, při kterém dochází k postupné ztrátě jak odborného, tak i determinologického (popsaného jako životní filosofie) smyslu. Velmi hojně se výraz filozofie užívá v posledních letech zejména v ekonomické, politické a nezřídka i sportovní oblasti. Určit, co přesně v nich znamená, se však jeví jako neřešitelný problém.

Označení filozofie se někdy objevuje místo dříve používaného výrazu idea, znamenajícího představu, základní, vůdčí myšlenku či zásadu. I toto slovo však získalo v minulosti negativní zabarvení, proto se od něj dnes upouští:

filosofie vstřícnosti, ochoty a serióznosti / filozofie vytváření nových šancí / o filozofii nenásilí / filozofie úspěchu / vysmívá se filozofii humanitní pomoci.

Oproti letům minulým se však takový význam spojuje spíše se záležitostmi či vlastnostmi chápanými negativně:

filozofie malých činů / filozofie průměrnosti / filozofie omezenosti / filozofie tyranie většiny / [...] je nahrazována filozofií majetku, růstu a bezohlednosti.

Pravděpodobně nejčastěji označuje filozofie určitou ucelenou koncepci či výchozí pojetí něčeho:

filozofie státní důchodové politiky / filozofie kupónové privatizace / filozofie vládního návrhu / filozofie české protidrogové politiky / americká filozofie bezpečnosti / základní filozofie reformy se nemění / zásadně se změnila filozofie vlastních výstav a veletrhů / pomalu se uchytává má výtvarná filosofie / problém byl v základní filozofii systému fitness.

Stejně jako životní názor i koncepce může být vyjádřena pouze jedinou všezahrnující myšlenkou:

na druhém pólu stojí ODS s filozofií „trh vyřeší vše“ / i náš trenér vyznával filozofii 'basket není vše'.

Asi už neexistuje mnoho lidí, kteří měli to štěstí, že dosud neslyšeli o podnikatelské filozofii či filozofii firmy. Sami ekonomové a podnikatelé však nemají zcela jasno, co tato spojení označují. V odborných knihách bývají ztotožňována s podnikatelským záměrem, plánem, marketingem (tedy výzkumem trhu) nebo strategií. Někdy naopak bývá podniková filozofie definována zcela přesně: „Podniková filozofie představuje jasný a eticky podložený smysl firmy.“ (Pražská, L., Jindra, J. a kol.: Obchodní podnikání. Retail management. Management Press. Praha 1997, str. 216.) Ekonomové si byli patrně vědomi, že nemohou zcela bezostyšně přiznat, že jejich hlavním cílem je dosažení co největšího úspěchu - co nejvíce prodat, a tedy co nejvíce vydělat. Proto užili tuto eufemizující definici, plnou pěkných, ale prázdných slov. Autoři citované publikace totiž sami vzápětí říkají, že tato „filozofie“ je „nástrojem, který určuje rámec pro formulaci strategických cílů“, k nimž patří i promyšlené, aktivní ovlivňování okolí. Z toho tedy můžeme vyvodit, že filozofie je zde chápána čistě instrumentálně. Představuje nástroj k dosažení politické moci, majetku, úspěchu či, použitoi v jiných oblastech, vítězství nebo slávy. Vzhledem k tomu, že touha po dosažení těchto cílů je chápána negativně, používá se pro ni „vznešenějšího“ výrazu, a to filozofie:

obchodní filozofie firmy / filozofie prodeje / filozofie reklamy / se však nová opoziční filozofie stane základní strategií / strategická filozofie podniku / základní filozofií pola je 'druhý vůz do každé rodiny' / Clinton vychází ze stejné filozofie jako HZDS / základní filozofie reformy je správná / trenéru Melrosovi vyšla jeho filozofie a bude mít určitě větší pravomoce / Agassiho filozofie: lehce trénovat a zvítězit / Kee-nan nemá rád jinou filozofii než vyhrát / analyzujeme, z jaké filozofie vyjde náš soupeř / Jablkoň nese své ovoce, věrna filosofii: můžeš měnit styl, kopírovat / ale líbí se mi základní filozofie tohohle rádia.

Působí-li „filozofie“ jako prostředek k dosažení nějakého cíle, není divu, že se tak často vyskytuje ve spojení s výrazy, jež jsou ve filozofii přinejmenším diskutabilní, například:

základní filozofie / hlavní filozofie / principiální filozofie / celková filozofie.

A podle toho, zda „filozofie“ přinesla očekávané ovoce či nikoli, její „uživatelé“ si ji buď ponechají, nebo vymění:

od naší filozofie hry jsme neustoupili / je třeba změnit celou filosofii od spotřeby k investicím / trošku jsme obrátili filozofii kapely.

„Filozofie“ všeho

Zdá se, že sémantická inflace je dokonána a výraz filozofie se opravdu stal prázdnou nádobou, do níž je možno nalít jakýkoli obsah. A tak se dnes setkáváme s filozofií téměř všude, dokonce i tam, kde bychom to bývali nikdy nečekali. Někdy se stává pouhým ozdobným, naprosto zbytečným slovem (pleonasmem):

jde o filosofii přístupu k budování / vyprávěla o nové filozofii pohledu na věc.

K sémantické inflaci nejčastěji dochází při spojení s genitivem. Chtít přiřknout těmto spojením nějaký význam by bylo možná příliš násilné. Obvykle předpokládáme, že pokud nám chce někdo něco sdělit, tak tomu taky rozumí. U publicistiky je však nedůvěra na místě. Pro tuto situaci jsou velmi příhodná slova, která vyslovil G. Ryle: „Je nesporné, že výrazy se často používají nesmyslně, že je mluvčí jen bezmyšlenkovitě odříkávají. V takovém případě je však zřejmě zbytečné se ptát, co výrazy skutečně znamenají, protože není důvodu se domnívat, že vůbec něco znamenají.“ (Ryle, G.: Systematicky zavádzajúce výrazy. In: Filozofia prirodzeného jazyka. Bratislava 1992, str. 35 -36.) Bohužel je těchto výrazů víc, než by bylo únosné. My se zde podíváme jen na několik jevů, jimiž se prý filozofie zabývá:

filozofie základního platu ve výši [...] / filozofie siláka / filosofie veselých brachů / filozofie zabezpečení vozu / filozofie svědků / pivní filosofie těla / filosofie jízdního řádu / základní filosofie systému cyklistických tras / [...] filozofií výroby kozích sýrů / [...] filozofií vlastní kapsy / [...] na principu jednoduché filosofie: dítě potřebuje maminku.

Nebo bude smysluplnější mluvit o:

filozofii bydlení / filozofii jídla / filozofii automobilu / filozofii přídavků na děti / filozofii přítomnosti otce při porodu / filozofii běžných účtů / hřbitovní filozofii poslance Svitáka ?

Kuriozity

Mezi kuriozity jsem zařadila některé dále nekomentovatelné výpovědi našich publicistů či dotazovaných „odborníků“. Některé jsou metaforické, u jiných snaha po rekonstrukci původního významu vyznívá buď naprosto absurdně, nebo velmi směšně. Není zapotřebí dodávat nic dalšího:

Tutovka je životní styl, filozofický názor. / Na tenisu se mi líbí i filozofie jeho počínání. / Svět totiž obchází nová filozofie, jak zabezpečit lidi elektřinou. / Sociální demokracie vyjadřuje filozofii letošních Slušovic. / Je to v psychice a filozofii hráčů. / Každý přijde s vlastní filozofií a hraje svůj hokej. / Ekologická lobby totiž razí filozofii nejlepšího hospodáře. / Ojedinělý je tento vůz se svou filozofií stavby. / Mám chladnou vášeň filosofie a vyhaslé štěstí pokoje. / Ale vláda, sestávající z filozofických lidí, tomu nedopustila. / filosofické dějiny kuchařského umění / filosofický základ vzájemného okradení / v každé hudbě je skryta nějaká filosofie / imigrační úředník vysvětlil filozofický základ průtahů / každý cestující dostane filozofický obličej.

A kdyby chtěl někdo pochybovat o filozofických schopnostech Čechů, tak není jeho skepse v žádném případě na místě, neboť:

jsme národ, který filosofii dubu dovede rytmizovat s filosofií rákosí.

DALŠÍ TVARY slova FILOZOFIE

Z dalších odvozenin slova filozofie se nejčastěji vyskytovalo adverbium filozoficky, jež vyjadřuje povětšinou způsob chování či jednání. V některých případech nalezneme přímou souvislost s chápáním filozofa jako mudrce, hloubavého a stále zamyšleného člověka, v ostatních užitích není v našich silách podat přesný popis takto charakterizovaného jednání:

Pan Kohn filozoficky zakýval hlavou. / dobře, že se na to díváš filozoficky / filozoficky si povzdechla naše přítelkyně / filozoficky hovořili o pozemských zklamáních / tvářit se filozoficky / lidi jsou prasata, filozoficky vzato / život to posral, pravil filozoficky můj bývalý tchán.

Výjimečně je novináři užíván komparativ filozofičtější. V tomto případě neoznačuje vyšší míru toho, co je filozofické, ale to, co se více k filozofii blíží:

pokusy o závažnější, „filosofičtější“ explikace / nás uvede do klidnější, filozofičtější atmosféry / antická filozofie je filozofičtější než historie.

Vlastnost být filozofickým se tu označuje jako filozofičnost a ta je doložitelná pouze ve dvou výskytech:

filozofičnost pohledu na architekturu / Vesmírná odysea zůstává ve své filozofičnosti nepřekonatelná.

Již velké množství nalezených výskytů svědčí o tom, že užívání výrazu filozofie se stalo v posledních letech módní záležitostí. Skoro by se mohlo zdát, že filozofií může být téměř vše a že každý z nás má svou filozofii. Není zřejmé, co nutí novináře k nadužívání svých filozofií, zda je to nedostatek času při přípravě článků, nebo nedostatek rozumu při téže činnosti. Jazyk se však vyvíjí imanentně a nelze mu nic přikazovat. Můžeme jen doufat, že v něm zásluhou našich mediálních filozofů nezdomácní i ty největší klišé a nesmysly.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker