Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Leopoldo Lugones: Fantastické povídky. Přel. Martina Hulešová. Dauphin, Praha 1999.

Další příspěvek k poznání argentinské literatury

Argentinskou literaturu v českých překladech reprezentují J. Hernándes, E. Sábato, A. Bioy Casares, J. Cortázar, J. L. Borges - ale mnoho dalších už k seznamu nepřipojíme. Přitom kvantita se zdá být nepřímo úměrná kvalitě, Borges je téměř autorem kultovním. Výbor próz „hispanoamerického modernisty“ Leopolda Lugonese Argüella (1874 - 1938), který vydalo v letošním roce nakladatelství Dauphin, zaměřující se jinak hlavně na francouzsky psanou literaturu, není zatím zdaleka jen bonbonek nebo nadbytečný luxus, nýbrž docela záslužné mapování stále ještě poněkud exotického terénu.

Lugonesovy Fantastické povídky náležejí spíš k esoterické a intelektuálnější větvi literatury (o čemž svědčí už jejich vydání v Dauphi-nu). Velice výstižná je charakteristika, uvedená na záložce, podle níž bývá Lugones označován jako „argentinský Poe“ a podle níž zároveň předjímá právě Borgesovy prózy a prózy J. Cortázara. Lugones stejně jako Poe i Borges mistrovsky pracuje s tajemstvím a záhadností, velmi často staví své povídky na existenci všemožných „paranormálních“ jevů. Stejně jako oni dva klade často velký důraz na „logické“ zdůvodnění a „racionalitu“ výpovědi. A některé jeho texty se pak rovněž ocitají na pomezí beletrie a odborného traktátu; extrémním případem je Deset lekcí o původu a vzniku vesmíru, hermetická a důsledně paravědecká přednáška nastiňující teorii kosmogonie. Tento text, nejrozsáhlejší a poměrně obtížný ve srovnání s většinou ostatních povídek knihy, vybavený dokonce obsáhlým původním poznámkovým aparátem, si snad opravdu činí i odborné - filozofické a vědecké (?) ambice (formulován je záměr nabídnout střední cestu mezi pozitivistickou vědou a materialistickým náhledem na jedné straně a spiritualismem na straně druhé); „beletrizován“ je, pomineme-li charakteristickou autorovu sugestivní obraznost a stylistickou čistotu, pouze krátkým Epilogem.

Lugones se ve více svých textech (Metahudba, Síla Omega, Černé zrcadlo, Viola Acherontia) odvolává na odborné poznatky dobové vědy (fyziky, chemie, biologie) a paravědy (zapojení „spiritualistických“ teorií, argumentace pozorováními senzibilů), pracuje s hermetickou metodou univerzální analogie a důsledně aplikuje názor o principiálně jednotném základu veškeré existence. Dnes asi víc než v době vzniku působí jeho „vědecké fantazie“ kuriózně, jako archaické se jeví poznatky druhé poloviny devatenáctého století (v jeho pokusech se pracuje s leydenskými lahvemi, s „naivní“ vlnovou teorií, která je dosud chápána nadšeně jako všeobecně platný klíč, umožňující v kombinaci s hermetickými teoriemi proniknout k poznání skrytých základů světa, objevují se jména dávno zapadlých vědeckých autorit, tak říkajíc pionýrů moderní vědy a z dnešního pohledu často průkopníků slepých uliček) a možná víc vyniká jejich podivné směšování s tím, co podle většiny novověkých badatelů nesmí mít ve vědě místo. Jeho logické argumentace jsou někdy půvabně nekorektní, zato však naléhavé a sugestivní - totéž v trochu menší míře známe od Poea a v rafinovanější (anebo možná jen aktualizované) podobě i od Borgese. Ale nelze těmto pokusům upřít kouzlo. Určitě by Lugones měl spoustu půvabu i pro historika vědy, který teprve by byl schopen docenit jeho „hry“, zčásti snad míněné i vážně, avšak zčásti rovněž ironizované, prezentované třeba jako groteska (Psychon; na mysli vytane znovu Poe).

Nic z toho není na škodu literární kvalitě povídek. Vedle „vědy“, spiritismu (Potopa. Duchovo vyprávění) a magie (Motýl?, Praktická kabala, Nevysvětlitelný jev, Objev kruhu) Lugonesovi slouží za námět i historie a archeologie (Nádoba z alabastru, Nuralkámar), křesťanská legendistika a mystika (Zázrak svatého Wilfrieda, Solný sloup, Bolestiplné drahokamy), látka Starého zákona (Ohnivý déšť) i antická mytologie (Koně z Abdery). V některých textech vystupují víc do popředí reálie Argentiny a argentinského venkova (na lidové pověře postavené Dušičky a Volská ropucha, již jednou zmiňovaný Nevysvětlitelný jev; vybaví se opět analogická skupina Borgesových novel, ačkoli na rozdíl od nich jádro Lugonesových próz i v této skupině tvoří vždy moment tajemství či záhady). Lugones je suverénní, kultivovaný vypravěč, jeho prózy vykazují stylistické mistrovství, svrchované zvládnutí formy (nakolik můžeme posoudit z překladu Martiny Hulešové, který je možná ještě zatížen některými drobnými stylistickými neobratnostmi - např. místy zbytečně vysoká frekvence ukazovacích zájmen), kompozice (výrazná je metoda „rámcování“: v podstatné části textů je „tlumočen“ někým vypravovaný příběh, často pak třeba s podivným a nečekaným dozvukem v „rámcující“ rovině) i psychologie čtenáře.

Leopoldo Lugones je modernistou v důrazu na zvládnutí textu. Vedle tematizovaného hermetismu a aplikace jeho pravidel se setkáváme i s alchymií formy, s uměním přesně vyvážit sdělení, nechat text působivě otevřený, anebo naopak náhle ostře změnit směr a zrychlit k překvapivé pointě... Tím by se lišil třeba od Gustava Meyrinka, s jehož ranou povídkovou tvorbou (výbor Černá koule) bychom mohli nacházet také některé podobnosti. Na Meyrinka se ostatně v jedné své povídce odvolává i Borges: říká zhruba, že za čtení z něho stojí jedině Golem, který umí vyvolat podivuhodně tajemnou atmosféru staré Prahy. Připojili bychom ještě zmíněné povídky - ale jinde opravdu Meyrink více či méně klouže k pouhému tajemnému (iniciačnímu) čtivu, zatímco Lugones stoupá uměním a noblesou formy ke skutečné literatuře. A ovšem ani jeho „tajemno“ není tak hlučné a efektní, nemá onen lehce bulvární přídech, známý třeba z Meyrinkovy Zelené tváře. Úzkost z nepoznaného, které se prostírá všude kolem nás a které v některých okamžicích může neočekávaně narušit prostor oné „pozitivní“, ploché jistoty moderního člověka a snad dokonce i nabourat základy jeho světa, má jistě také své významné ozdravné účinky, jak v příznačně nazvaném doslovu Tajemství bez konce rozplynulá poznamenává Gustav Erhart.

Lugonesovy texty by mohly rovněž sloužit jako názorný doklad teze (dnes už snad obecněji přijímané), že postmoderna není moderně (ani hispanoamerické) opozicí, nýbrž pouze rozvinutím některých jejích prvků při potlačení jiných (W. Welsch). U Lugonese nacházíme výraznou nejednoznačnost žánru (nebo snad lépe diskurzu), která je dána jistě i šíří autorových aktivit, zájmů a znalostí (zmiňovaný plynulý přechod od povídky či novely k odbornému textu), silnou intertextovost vnitřní, posilující třeba iluzivnost textů (vzájemné odkazy jednotlivých povídek na sebe - na postavy či děje v nich vyprávěné, které vedle toho, že plní funkci kohezní, působí i jako jakési „potvrzení pravdivosti“ textů, viz např. Nádobu z alabastru a Královniny oči; v některých povídkách je ale Lugones naopak ostentativně antiiluzivní, aniž by to však mělo důsledky pro působivost textu, viz úvodní Motýl?), ale silně zastoupena je i intertextovost vnější, tedy explicitní i implicitní odkazy na autority a texty cizí, ať už skutečné či smyšlené, jak to známe například (zase) od „klasického postmodernisty“ Borgese. I tím může být Leopoldo Lugones pro dnešního čtenáře zajímavý.

Užitečnou součástí knihy je zmiňovaný doslov Gustava Erharta - zvláště když Lugones je v českém překladu představen vůbec poprvé. A na závěr chci upozornit ještě na vkusnou, snad přímo klasickou grafickou úpravu svazku, od obálky až po rozvržení a proporce textu na stránce. Nakladatel nešetřil na papíru a kniha velice získala, nejen na vzhledu, ale mnohem lépe se i čte. V případě beletrie je to věc příjemná a milá; závažnější je jistě její dnes zcela běžné opomíjení u náročné odborné literatury. Raději však zpět k Lugonesovým Fantastickým povídkám. Možná že v Argentině rostou i banány, ale Daniel Podhradský může klidně spát, opět se mu podařilo vydat knihu.

Jiří Chocholoušek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker