Karel Schulz: Princezna z kapradí.Gloria, Rosice 1999.

Svět pohádek Karla Schulze

V rozmezí necelých dvou měsíců roku 1940 napsal Karel Schulz knihu osmi pohádek nazvanou podle jedné z nich Princezna z kapradí. Prvního vydání se jí dostalo ještě téhož roku s ilustracemi Milady Marešové. Titulní pohádka byla upravena pro rozhlas a byla několikrát reprízována. Některé další pohádky z tohoto souboru zdramatizoval P. Kletus Petěrka O. Cap. Opětovného vydání se tato kniha dočkala při příležitosti stého výročí narození Karla Schulze v květnu 1999. K vydání ji připravil, ediční poznámkou a podrobným doslovem opatřil Petr Hora. Půvabnými ilustracemi ji doprovodila Šárka Coufalová.

Soudobé recenze se zmiňovaly pochvalně o ryzí poezii a lehké bravuře pohádek (Aloys Skoumal) a nazývaly je „jednou z dobrých a vskutku básnických knih naší literatury pohádkové“ (Zdeněk Šmíd). Čistotu a lyrizaci vyprávění dokladuje citacemi jak jeden z výše zmíněných recenzentů, tak Petr Hora ve svém doslovu. Vskutku jde o podstatný rys Schulzova vypravěčského stylu: „A princezna vzpomínala. Vzpomínala na krásný, sluncem zalitý les, kde se narodila, na svá zvířátka, která si s ní tak ráda hrála. Vzpomínala na vysoké kapradí smaragdové barvy, tak krásné, že lesní zvířata si o něm vyprávěla, hvězdy nejraději do něho své světlo ukládaly a lesní panny pouze k němu chodívaly odpočívat. A když vyšel měsíc a postříbřil je svým světlem, i ta nejšedivější skála se usmívala nad jeho krásou.“ (Princezna z kapradí)

Schulz pracuje s klasickou motivickou i formální výbavou vypravěče pohádek, kterou místy ozvláštňuje vstup moderního světa. Tak např. kouzelník Pucifous bydlel „v městě Tramtárii, v Rusálčí ulici č. 18, až u konečné stanice tramvaje“, kouzelníci se „poklonili, až se jim vysoké čepice zatřásly a odešli důstojně jeden za druhým“, ale „účet poslali písemně“ apod. V některých pohádkách (jako např. O zlaté včelce, vlásku štěstí a perské princezně) je tato aktualizace skutečně zajímavým ozvláštněním textu, jinde však může působit poněkud rušivým dojmem: vodník se celý den těšil, jak si ve večerním tichu zazpívá na vrbě, „a teď to měl zkaženo. Neboť k vodě začala večer po práci chodit mládež ze vsi ... a k dovršení všeho si postavili na břehu dřevěné chaty výletníci, a ti měli zase kytary a mandolíny, brnkali na ně všichni najednou, od silnice zněly houkačky z výletu se vracejících automobilů a autobusů a vodníkovi se zdálo, že celý svět jen čeká na tu chvilku, až vyjde na nebi měsíc, aby začal hrát na tahací harmoniky a dělat rámus.“ (Pohádka o pohádkách)

Tam, kde Schulz usiloval na malé ploše o silný mravní akcent, může být již dnes méně působivý. Jakkoli je důraz na lásku k vlasti, která vede až k sebeobětování, v dobovém kontextu pochopitelný a stále platný, je text O obláčku Tulákovi spíše podobenstvím.

V pohádce Matka Žalost podřizuje Karel Schulz celou kompozici textu krásnému metaforickému vyjádření dětské čistoty, nevinnosti, a tím i síly. („Jakmile se lidské slzy dotkne dětská ruka, hned se člověku uleví...“) Hrdina (sirotek Jeník, který se vnutil za syna Žalosti) pak porušuje svou existencí hravého dítěte nikdy nevydané zákazy, a v důsledku toho nakonec musí matku Žalost opustit, aby si zachránil holý život. Na konci pohádky nastává moment zklamaného očekávání - čtenář očekává ještě další příběh, v němž by hrdina alespoň nějak zúročil svou zkušenost. Místo toho se ale dočte, že o Jeníkovi lidé říkali, že je příliš smutný („jak by taky nebyl, když má za maminku Žalost“), že poznal už několik princezen, ale žádnou mu král nechtěl dát, ale jinak „chodí dál mezi lidmi a je spokojen.“

Ovšem Princezna z kapradí, O neviditelném Petrovi či O zlaté včelce, vlásku štěstí a perské princezně se důstojně řadí do tradice české pohádky.

Lze zcela souhlasit se závěrečným hodnocením Petra Hory, že soubor pohádek Princezna z kapradí je především mravním gestem autora. Jako takové je potřeba si knihy cenit a zdůrazňovat též Schulzovu schopnost poutavě vyprávět. Naštěstí ale bude dospělé vnímání pohádek vždy pokulhávat za světem dětské fantazie, které jediné přece patří výhradní právo na konečné hodnocení.

Jana Vrajová