Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Tajemství srdce. Refugium Velehrad - Roma s. r. o., Velehrad 1999.

Tajemství srdce

Ediční plán nakladatelství Refugium je úzce spjat s činností Centra Aletti v Olomouci. Centrum Aletti vzniklo z iniciativy členů jezuitského řádu v Římě v roce 1989. Cílem Centra je vytvoření stálé komunity intelektuálů ze střední a východní Evropy, kteří se sice věnují různým oborům, ale ve vzájemném setkávání a ovlivňování pracují na společném díle. „Centrum má dát na základě trinitární teologie křesťanského východu novou společenskou a kulturní interpretaci této části světa, vytvořit zcela novou metodologii práce s přihlédnutím k tomu, co vytvořila i latinská církev. Studium, výzkum a reflexe uprostřed meziosobních vztahů umožňuje vzniknout živé teologii, životu samému.“ (Pavel Ambros SJ: Paměť a intuice příštích dnů. In: Aletti 2, 1999.)

Zájem o křesťanský východ je v jezuitském řádu tradiční. Jezuitský řád se o Rusko zajímal prakticky hned od svého vzniku. Opomiňme heroickou postavu propagátora uniatismu sv. Ondřeje Boboly, který sice, byv umučen kozáky, dosáhl svatosti, ale jehož vztah k pravoslaví náleží dávno překonanému myšlenkovému paradigmatu. Moderní přístup k hodnotám východního myšlení a pravoslavné spirituality se datuje až od konce dvacátých let tohoto století a je spjat se vznikem Papežského institutu východních studií (Russica) v Římě. Významnými pracovníky tohoto institutu byli vždy také jezuité.

Čeští jezuité (a nejen oni) mohou v oblasti výzkumu pravoslavného východu navazovat na dosud neuzavřené dílo charismatické osobnosti otce Tomáše Špidlíka SJ. Jeho Ruskou ideu: jiný pohled na člověka a Spiritualitu křesťanského východu, zřejmě nejzásadnější plody západního zájmu o východní křesťanskou duchovnost, už nakladatelství Refugium vydalo.

Zatím posledním svazkem edice Studie, kde vycházejí především práce ruských religiózně orientovaných filozofů (dosud zde vyšla díla V. Solovjova, I. A. Iljina, N. V. Gogola; v edičním plánu jsou dále uváděni P. Evdokimov, P. Florenskij, S. Frank, S. Bulgakov, N. Berďajev a další), se stal sborník Tajemství srdce. Jádro sborníku tvoří studie Borise Vyšeslavceva Srdce v křesťanské a indické mystice. Je zřejmé, že celý sborník vznikl pouze jako doplněk k tomuto textu. Vyšeslavcevovu studii předchází kromě úvodu ke sborníku od Pavla Ambrose hned dvě předmluvy českého jezuity, profesora Papežského východního ústavu v Římě Richarda Čemuse. První z nich s názvem Našel jsem své srdce! je fundovaným úvodem do „duchovní kardiologie“. Vedle ústředního Vyše- slavcevova textu je tento článek nejzásadnějším příspěvkem sborníku. Druhá Čemusova předmluva Pojem srdce u Borise Vyšeslavceva je stručným seznámením s postavou B. P. Vyšeslavceva. Sborník je dále doplněn dvěma kratšími příspěvky, jejichž témata se Vyšeslavcevova textu dotýkají jen velmi volně. Prvním z nich je článek matematika Jana Andrese Člověk a jeho srdce očima matematika. Autor zde upozorňuje na překvapivé souvislosti mezi fyziologickými procesy v srdečním svalu a matematickou formulací teorie chaosu. Knihu uzavírá článek francouzského teologa Jean-Yvese Leloupa Modlitba srdce podle starce Serafima z hory Athosu. Článek je poetickým vyprávěním o cestě zasvěcení do modlitby Ježíšovy - modlitby srdce.

Jméno ruského filozofa Borise Petroviče Vyšeslavceva nepatří u nás k nejznámějším. Narodil se v roce 1877 v Moskvě. I když původně studoval práva a dokonce nějaký čas vykonával advokátskou praxi, jeho prvořadým zájmem byla vždy filozofie. Poté, co si doplnil vzdělání studiem filozofie u Pavla Ivanoviče Novgorodceva, absolvoval dvouroční stáž na univerzitě v Marburgu, kde tehdy působila populární novokantovská škola, reprezentovaná osobnostmi Hermanna Cohena a Paula Natorpa. Mnohem významnější než vliv novokantovců bylo pro Vyšeslavceva setkání s Nikolajem Hartmannem, jehož dílo se napříště stalo jedním z Vyšeslavcevových inspiračních zdrojů. Vedle Hartmanna působila na Vyšeslavceva také díla jiných západních myslitelů. Jmenujme alespoň Maxe Schelera, Mar-tina Heideggera a Carla Gustava Junga. Žádný ze západních vlivů ale nemohl u Vyšeslavceva překrýt jeho spjatost s tradicí ruského myšlení, sahající zpět přes Filokalii až k církevním otcům. Po návratu z Marburgu se Vyšeslavcev stává blízkým spolupracovníkem Nikolaje Berďajeva. Jejich spolupráce se ještě prohlubuje během bouřlivého roku 1917. Tehdy se Vyšeslavcev aktivně podílel na činnosti Ber-ďajevem založené Svobodné akademie duchovní kultury. V roce 1922 byl Vyšeslavcev stejně jako Berďajev donucen k emigraci. Oba se opět setkávají v Berlíně, kde obnovují činnost Akademie. Od poloviny dvacátých let pracují společně v Paříži. Vyšeslavcev tehdy pracoval jako redaktor nakladatelství YMCA-Press, jednoho z nejdůležitějších orgánů ruské poříjnové emigrace. Pod Berďajevovým vedením se Vyšeslavcev účastnil vydávání časopisu Puť. Rovněž přednášel morální teologii v institutu Sv. Sergije v Paříži, novém centru pravoslavného myšlení. Po válce se Vyšeslavcev přestěhoval do Švýcarska; zemřel v Ženevě v roce 1954.

Prvním významným Vyšeslavcevovým filozofickým dílem byla jeho dizertace věnovaná Fichtově etice (Etika Fichte, Moskva 1914). Svá dvě nejdůležitější díla napsal až v emigraci. Jsou jimi právě Srdce v křesťanské a indické mystice (Serdce v christianskoj i indijskoj mistike, Paříž 1929) a Etika proměněného erotu (Etika preobražennago erosa, Paříž 1931). V knize Krize industriální kultury (Krizis industriaľnoj kultury, New York 1955) se zabývá problémy moderního světa a masové kultury. Až posmrtně a navíc pod pseudonymem Petrov vyšla Vyšeslavcevova kniha Filozofická bída marxismu (Filosofskaja niščeta marksizma, Frankfurt nad Mohanem 1957). Své rozsahem nevelké filozofické dílo završil Vyšeslav- cev knihou Věčné v ruské filozofii (Věčnoje v russkoj filosofii, New York 1955), kterou lze považovat za jeden z klasických pokusů o objasnění „ruské ideje“.

Význam pojmu srdce, v ruské myslitelské tradici vždy doceňovaný, objevil pro západní myšlení Max Scheler, který upozornil na Pascalovo učení o „logice srdce“, odlišné od logiky rozumu. Není vyloučeno, že Vyšeslavcev se rozhodl prostředkovat západnímu světu tradiční ruské téma právě proto, že si na západě povšiml rodící se neuspokojené touhy o srdci slyšet. Vyšeslavcev otázku srdce rozebírá v celé její hloubce. Srovnává pojetí srdce jak v indické, tak i v pravoslavné a katolické tradici (zde má na mysli poměrně pozdní kult Sacré Coeur). V tomto Vyšeslavcevově srovnání dopadá nejlépe pravoslavná tradice, která srdce chápe ontologicky, jako nadracionální princip, který je pravým základem osobnosti.

Od úvah o srdci jako středu lidské osobnosti je pro Vyšeslavceva jen krok k úvahám o svobodě člověka a o původu zla. Vyšeslavcev postuluje antinomii srdce, antinomii hříšnosti a nevinnosti. Svobodu k čistotě nestaví Vyšeslavcev proti svobodě k hříchu. Svět čistoty a svět hříchu jsou nerozlučně spjaty. Zlo může konat jen ten, kdo je v principu dobrý. Řešení antinomie srdce spočívá právě v uznání dvojné podstaty svobodné bytosti. Pouze svoboda se naráz jeví jako pramen svatosti a pra-men hříchu. Pouze svoboda je v podstatě nevinná, může takovou zůstat a zároveň může hřešit. Antinomie neschopnosti a schopnosti zhřešit je řešitelná pouze prostřednictvím svobody. Svoboda může všechno, může se sama stát antinomickou, a může také antinomii překonat. Veškerá rozpolcení člověka, rozpolcení srdce pocházejí ze svobody a překonávají se zase jenom svobodou. Centrem takové svobody je srdce. Ze srdce pochází jak dobro, tak i zlo, jak nenávist, tak i láska.

V předmluvě ke své knize Věčné v ruské filozofii Vyšeslavcev napsal, že neexistuje žádná speciální ruská filozofie. Jestliže má nějaká filozofie národní charakter, pak tento charakter spočívá v tom, že různé národy vyzdvihují ze společného filozofického bohatství různé myšlenky a různé podněty. V tomto smyslu je pojetí srdce jako ústředního pojmu filozofické antropologie přínosem bytostně ruským.

Martin Jabůrek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker