Pavel Švanda: Hodinka profesora Bojera. Atlantis, Brno 1999.

Kniha, která přišla pozdě

S třicetiletým odstupem se dostává českým čtenářům do rukou tato útlá knížka, která byla opředena mnoha pověstmi, souvisejícími s jejím zákazem na počátku normalizace i s fámou, jež se nakonec naštěstí nepotvrdila, o údajné vraždě jejího autora Pavla Švandy, kterou měla mít na svědomí StB. Teprve nyní se můžeme na vlastní oči přesvědčit, že Hodinka profesora Bojera je knížka docela obyčejná, nijak skandální či podvratná.
Vypravěčem příběhu, odehrávajícího se na sklonku padesátých let, je student Bohumil Kvasnička, který vzpomíná na svůj milostný vztah ke starší ženě. Hlavní hrdina se shodou okolností dostal do prostředí bizarní rodiny Bojerových, tvořené umírajícím profesorem, kdysi režimním prominentem, který se cítí všemi odstrčen, a jeho neprovdanou dcerou, které z jejích nespoutaných ambicí vyšla nakonec jen tristní existence venkovské lékařky. Právě
o deset let mladší milenec se pro ni stává hračkou, již je možno s veškerou rafinovaností zkušené ženy týrat a na níž je možno léčit si komplexy. Hlavní hrdina teprve postupně poznává, že se dostal mezi profesionální dravce, kteří zneužívají jeho naivity. Z podivné hry, do níž byl proti své vůli zatažen, se dokáže vymanit až v závěru, kdy utíká od nevypočitatelné Soni Bojerové ke své vrstevnici Aničce, která se později stane jeho ženou. A právě ona se stává posluchačkou, jíž je celý tento příběh určen
a které vypravěč se sebezničující otevřeností líčí peripetie svého vztahu k Soně. Až zarážejícím dojmem místy působí flagelantství, s nímž Bohouš zpětně sám sebe popisuje jako přemoudřelého a egoistického spratka, který teprve v závěru knihy klopotně nalézá zralejší postoj k životu.
Na všech postavách leží navíc stín jakýchsi záhadných křivd, kterých se měl zdatný intrikán profesor Bojer dopustit v padesátých letech
a které vyplouvají postupně na povrch. Nejde tu však ani tak o politické čistky, jako o vykreslení mentality lidí, kteří jsou přesvědčeni o své vyvolenosti vládnout nad cizími osudy. Nakonec se ukazuje, že právě tito egoisté (které vedle otce
a dcery Bojerových reprezentuje také Bohumilův vlastní otec, úspěšný funkcionář a naprosto neúspěšný otec a manžel), za nimiž zůstává v mezilidských vztazích jenom spoušť, jsou vlastně chudáci, kteří se nemohou stát plnohodnotnými lidskými bytostmi a na to také nakonec doplatí. Zachránit se mohou pouze ti, kteří v sobě ještě úplně neudusili schopnost milovat.
Švandův román je prakticky ve všem dítětem doby, v níž vznikl, tj. šedesátých let, a právě tato skutečnost může zkomplikovat jeho vnímání současnými čtenáři. Typickým příznakem doby je styl vyprávění, který je permanentně rozbíjen reflexivními odbočkami, autor navíc často směšuje více časových rovin, takže se čtenář v ději obtížně orientuje. V dnešní době už může výrazně psychologizující a moralizující tendence knihy působit poněkud vyčpěle, navíc události
z let války a let těsně poválečných už dnes nerezonují zdaleka tak naléhavě jako v době vzniku Hodinky profesora Bojera, neboť už jen málo lidí zažilo toto období na vlastní kůži. Autor místy nasazuje až kazatelský tón, který je odlehčen jen výjimečně. Co však nezestárlo, co naopak dává knize po letech ještě silnější náboj, je precizní líčení atmosféry Brna (a hlavně Králova Pole, které v té době ještě bylo prakticky samostatným městysem) na přelomu padesátých
a šedesátých let - zde osvědčuje Švanda smysl pro velmi živou žánrovou drobnokresbu.
Jen místy Švanda projevuje smysl pro ironii, která je však až nečekaně hořká: jako ve scéně zpovědi muže, který byl neprávem podezříván se spolupráce s gestapem a velmi těžce nesl pohrdání okolí. Autor jen suše komentuje: „Dneska se lidi nejspíš tolik nestydí. Náš život už je radostnější.“
Hodinka profesora Bojera místy působí spíše jako bezprostřední dokument dobové atmosféry než jako literární dílo, které bez úhony přežilo svoji dekádu. Autorova vlastní slova na záložce této knihy však stojí za ocitování: „Jsme příliš v zajetí polemického přístupu k vlastním životům, k okolí i k Bohu. Nepokoj a negativní postoje natolik ovládly pole, že se proměnily
v únavnou společenskou konvenci. Mně se zdá, že lidské osudy jsou lépe postižitelné
v tom, co vystojíme, mlčky překonáme, co proměníme ze špatných náhražek v kus lidského života, než v tom, na co si leckdy s dětinnou úporností hlasitě stěžujeme. Spontánní, i když třebas neobratné ano je podstatou každého milostného příběhu.“ To jsou bezpochyby myšlenky, které neztratily nic na aktuálnosti.

Jakub Grombíř