Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Miguel de Unamuno: Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník. Přel. Martina Slavinská. Luboš Marek, Brno 1999.

Svatý Manuel Bezvěrec

Brněnský nakladatel Luboš Marek se zhostil vydání prvního českého překladu prózy španělského filozofa, esejisty, básníka, prozaika i dramatika, jednoho z vůdčích duchů španělské „generace roku 1868“ Miguela de Unamuno: Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník (San Manuel el Bueno, mártir, 1931). Unamuno ji později (r. 1933) publikoval v jednom souboru spolu s dalšími třemi kratšími prózami (La novela de don Sandalio, jugador de ajedrez; Un pobre hombre rico, o el sentimiento cómico de la vida; Historia de un amor), které dosud do češtiny přeloženy nebyly.

Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník patří k rozsáhlé plejádě literárních textů, které mají podobu „nalezených rukopisů“. Avšak na rozdíl od většiny z nich, jež mají extradiegetickou narativní rovinu předřazenu před rovinu „nalezeného rukopisu“, Unamunova próza obsahuje vypravěčovo „přiznání k nálezu“ až v samotném závěru textu. Čtenář je tak od počátku udržován autorem v přesvědčení, že vypravěčem prvního stupně je Ángela Carballinová, ctnostná farnice žijící v malé španělské vesničce, která vypráví svůj příběh jako „utajenou“ zpověď o knězi, jenž má být blahořečen. Že postava Ángely je pouze vypravěčem sekundárním, se vyjeví až závěrečnou změnou zaostření narativní perspektivy, kdy „na scénu“ vstoupí heterodiegetický vypravěč (s výraznou korespondencí k autorovi - vždyť je zmiňován i titul Unamunovy předchozí prózy Mlha).

Unamuno je typ spisovatele augustinovsky vnitřně pohrouženého do sebe, proto i próza Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník je konstruována s intencí zachytit vnitřní svět postav, zejména kněze Manuela, Ángely a jejího bratra Lazara. Jednotlivé postavy jsou však spíše tezemi formulovanými z pozic moralisty a mají-li jakýsi vnitřní vývoj, je ukázán spíše ze „sociologických“ pozic. Kompozice je utvářena především z dialogů a vnitřních monologů(V. Černý hovoří o „monodialozích“), bez přílišných dekorativních deskripcí, čímž je rozrušována tradiční struktura realistického románu. To je typické pro snahu o nové pojetí románu španělských spisovatelů počátku dvacátého století.

Ústřední postavou existenciálně laděného příběhu je tragická postava kněze Dona Manuela, jenž přes svou pověst „svatého“ muže ztratil víru. Označil-li Václav Černý Unamunovy prózy za „konstruované paradoxy“ či „umělá ilustrativní exempla“, pak právě postava kněze bez víry je základním paradoxem této prózy. Unamuno bývá obvykle řazen např. spolu s Dostojevským, Kafkou a dalšími mezi literární preexistencialisty. Oproti okřídlenému výroku Dostojevského není-li Bůh, vše je dovoleno, který podle Václava Bělohradského „terorizoval“ myšlenkové úsilí právě Unamunových vrstevníků, však Unamuno skrze postavu Dona Manuela nechává zaznít spíše Pascalovo kdyby Bůh neexistoval, bylo by třeba jej vytvořit. V postavě Dona Manuela Unamuno ztvárňuje člověka v existenciálním pojetí, člověka jakožto osamělé individuum, jemuž však není existence bez Boha a víry v nesmrtelnost lidské duše důvodem k rezignaci na život ve světě beze smyslu, ale naopak k úporné snaze hledání smyslu či spíše vytváření smyslu v „nesmyslném světě“. Don Manuel je jakýmsi existenciálním protipólem Camusova Mersaulta, který je „cizincem“ v pokryteckém lidském společenství. Unamu- nův kněz naopak před samotou a zakoušením absurdity do lidského společenství uniká a vyznává se: „Ať lidé... žijí co možná nejšťastněji, v iluzi, že to všechno má svůj smysl... Ano, já vím, že jeden z vůdců té sociální revoluce... prohlásil, že náboženství je opiem lidstva. Opiem... opiem... Ano, opiem. Dejte lidem opium, ať spí a sní. Já sám si podávám opium tím, co dělám.“ Vytrvale poskytuje útěchu druhým, tu útěchu, která jeho samotného neutěší, aby se vyhnul trýznivým myšlenkám, jež zažívá v samotě. Proč však udržuje v iluzi své farníky? „Já jsem tu proto, abych dával život, aby moji farníci byli štastni a snili o tom, že jsou nesmrtelní, ne proto, abych je zabil. Musí tu žít v upřímnosti a svornosti, s pravdou, mou pravdou, by tak nežili. Ať žijí.“ Jediný argument, jediný knězův postulát tedy je: „Je třeba žít!“

Don Manuel, kněz, který káže iluzi, jíž sám nemůže věřit, se úpěnlivě vyhýbá existenciální otázce, zdali život, takto absurdní a neupřímný, vůbec stojí za to, aby byl žit. Ačkoli považuje život sám za „nikdy nekončící sebevraždu“, nikdy se neodhodlá svůj život ukončit. Solidaritu s druhými projevuje Don Manuel podobně jako Camusův doktor Rieux, neboť ví, že žádný bůh to za něj neudělá, avšak jejich motivace jsou rozdílné. Manuelova starost o druhé je zároveň i jeho útěkem před sebou samým.

Veškeré Unamunovy postavy postrádají osobní charakteristiky, jsou především nositeli určité ideje a formami naplněnými vůlí více než city; postrádají rovněž grotesknost postav jeho některých předchozích próz (Mlha, česky 1971). Tragiku blaženství života v iluzi Unamuno vtělil koncentrovaně do postavy vesnického blázna Blasilla, jehož životním určením se stala nápodoba jednání navenek „svatého“ kněze; tragiku vědomého přitakání životu v iluzi pak prezentuje na Ángelině bratru Lazarovi, ateistickém pokrokáři vracejícím se z Nového světa do „tmářské“ španělské vesničky, který je Donem Manuelem získán pro „věc víry“, nikoli však cestou upřímné náboženské konverze, ale rozumovými důvody, ač upřímnými, učiněnými ve prospěch blaha ostatních. Lazarovu duchovní proměnu i niterný svár charismatického kněze Dona Manuela zaznamenává Ángela Carballinová, pokorná farnice, jež se úzkostně snaží uhájit si svou víru před otázkami vlastního rozumu.

Úhledně vypravená kniha Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník obsahuje předmluvu Michaela Hausera, po jejímž přečtení se čtenář může cítit poněkud zmaten v otázce žánrové specifikace Unamunovy prózy. Autor předmluvy označuje Unamunovo dílko jednou jako román, pak jako novelu. Unamuno sám razil pro své prózy termín „nivola“, tj. „mlžinka“. Vymezoval ji jako útvar, který vzniká bez apriorních formálních schémat a vyhýbá se rozsáhlým popisům prostředí a přímým charakteristikám postav, jejichž niterný „agonický“ zápas má být čtenáři představen především v dialozích. Užíváme-li však českou literárněteoretickou terminologii, která rozlišuje mezi románem a novelou, můžeme v případě tohoto textu bez větších problémů hovořit o novele. Čtenář, který chce tuto prózu žánrově zařadit, by se tedy neměl nechat zmást vypravěčem, který v závěru říká: „Dobře vím, že tento příběh, chcete-li románový - román je totiž ten nejdůvěrnější, nejpravdivější příběh, a proto nepochopím, pohoršuje-li někoho, že se nazývá románem i evangelium... - dobře vím, že tento příběh nemá příliš bohatý děj.“

Miguel de Unamuno vtělil svou vnitřní trýzeň pramenící z uvědomění si konečnosti lidské existence a z touhy po nesmrtelnosti, o níž přemýšlel jako filozof, „bratr Kierkegaardův“, jak se sám nazýval, i do této prózy, kterou sepsal v závěrečném období své tvůrčí činnosti. Přestože je vystavěna na konfrontaci ideových světů několika postav, netrpí strnulým schematismem, není pouhým opisem filozofických formulí, ale svébytným a poutavým literárním útvarem s propracovaným narativním zobrazením.

Jiří Hrabal

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker