Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Jean Delumeau: Strach na Západě ve 14. - 18. století I - II. přel. Jana Smutná - Lemonnierová. Argo, Praha 1997-1999.

Všichni jsou strachu uvyklí...

Na sklonku roku 1999 splnilo nakladatelství Argo svůj slib z roku 1997 a, byť se zpožděním, vydalo druhý díl proslulé práce francouzského historika Jeana Delumeaua Strach na Západě. Zkompletovalo tak jednu z nejvýznamnějších knih moderní historiografie, která po svém francouzském vydání v roce 1978 byla přeložena do všech světových jazyků a patří k mimořádným ukázkám stylu práce, analytických postupů a vrcholných forem myšlení pozdní školy Annales. Na širokém prostoru (oba díly mají společně přes šest set stran) zpracoval autor nový fenomén dějepisectsví, jehož hlubinný a masivní vliv na nejrůznější formy kolektivního jednání evropských společností mezi 14. a 18. stoletím zanechal významnou stopu ještě na dnešní sebeinterpretaci evropské kulturní, náboženské a sociální identity. Strach, bázeň, úzkost; individuální a kolektivní strach; jejich projevy hraničící se sociokulturní hysterií a pronikající všemi sociálními vrstvami; mentality lidí a společenských skupin, které se plně podrobovaly kulturní panice plynoucí z reálných ohrožení nemocemi, epidemiemi, morovými ranami, hladomory, přírodními a klimatickými katastrofami, vojsky, ohněm, zločinem; a nad tím děs vyrůstající z náboženských motivů, z ďábla, který je v pozadí všeho zla a získává na svou stranu mnohé; z hříchu, smrti, očistce, zatracení a tmy, s nimiž je spojena imaginativní síla schopná ovládnout každé lidské rozhodnutí a každý lidský čin; strach z překročení sociálních, náboženských a sexuálních tabu, jejichž důsledné pronásledování a potlačování vedlo až k vyvolávání kolektivních psychóz a hluboce pozměňovalo obraz v kulturním zrcadle, do nějž nahlížela moderní Evropa při svém sebezpytu. S těmito a dalšími základními projevy okcidentálního strachu se Delumeau vyrovnává, když hledá určující souvislosti, v nichž a z nichž rostla novověce moderní evropská kultura.

Stavebními kameny jeho úvahy jsou především mor a vzbouření (v I. dílu), satan, jinakost, Žid, žena a rouhačství (v II. dílu). Metoda uchopování je vždy táž: souhrn historických pramenů, v některých momentech skutečně velkolepý, slouží za podklad vymezování poznatků, které buď úplně nově uvádějí do problematiky strachu v novověkých evropských dějinách, nebo výrazně korigují některé zpopularizované představy ať již historiků nebo filozofů dějin či politických filozofů. Když se je pokusíme shrnout a převést na jeden bod, zjistíme, že nás Delumeau přivádí k možná překvapivému, možná paradoxnímu, pro něj ale zcela konsekventnímu závěru: naproti všem očekáváním, jež jsou dána hlavně učebnicově osvícenským zvykem rozumět přechodu od středověku k novověkým společnostem jako cestě od nerozumu k rozumu, od pověry k racionálnímu poznání, od spoutanosti člověka středověkým teokratismem k svobodnému rozhodování o vlastních možnostech, od děsu z neznáma k moderní, až faustovsky bezhlavé odvaze k vědění; naproti tomu všemu, co utváří náš běžně frekventovaný obrázek renesance, humanismu a počátků nové osvícené Evropy, moc strachu neklesá, ale naopak roste. Jinak řečeno, strach ve stále vybranějších formách zachvacuje všechny sociální vrstvy a umí je přimět ke stále vyhrocenějším formám kolektivního činu. Strach nemizí, ale získává na všudypřítomnosti, pronikavosti, dosažnosti a konstitutivní síle. Otázka samozřejmě musí znít, proč tomu tak je.

Odpověď dává Delumeau rozborem každého dílčího podnětu k panickým projevům ve vládnoucí kultuře. Ať jsou to nábožensky založená očekávání eschatonu, obavy z apokalyptických dějů, strach z ďábla, démonizace jinověrců, konvertitů, jinak myslících lidí, ženy či kacíře, vždy se před námi otevírá rovina, která přesahuje pouhý popis dané součástky všeobecné historie. Na ní se rýsuje cesta, jež vede k příčinám a důsledkům dalších a dalších vln strachu v Evropě ustavičně sužované trýzní z jinakosti. Za příklad vyberu jev, který je jedním z nejtypičtějších v dějinách evropské křečovité reakce na jiného: vztah k Židovi, v němž křesťanská Evropa spatřovala po staletí absolutní zlo a jenž je dodnes synonymem evropsky latentních, v kterémkoli okamžiku pohotově připravených a mnohde i politicky využívaných frustrací, které nedávno přesnou zkratkou vyjádřil německý sociolog U. Beck, když upozornil, že v Evropě jsme vždycky nejblíž k tomu, aby se ze souseda stal Žid.

První poznatek, na který Delumeau opakovaně upozorňuje, souvisí s tím, že nositelem strachu z židovství nebyl nějaký masový lidový primitivismus, pověrčivá nenávistnost, která by se ventilovala prvním prostředkem, jenž je vždy po ruce, to znamená násilím. Právě naopak, Delumeau dokládá, že zdrojem skutečného náboženského a sociálního rasismu, jemuž byli Židé vystavováni s nevídanou agresivitou a v bezmála celoevropském rozměru, byla zejména vzdělanost vládnoucích kruhů (s. 102). Sama zatrpklost některých částí obyvatelstva vůči Židům, která se živila z epidemií černého moru a z ekonomických problémů, se sice mohla vybíjet v lokálních pogromech, ale nikdy by nestačila na programová, plošná, církevně-politicky odůvodněná opatření s celokulturním dosahem, jejichž cílem byla eliminace Židů ze společnosti a jejich likvidace. Taková opatření ale nejsou pouze součástí „temného“ středověku, do nějž bývají ráda ukrývána. Delumeau cituje H. Ch. Leu, když říká, že církev byla hlavní, ne-li jedinou silou odpovědnou za týrání, jemuž byli ve středověku Židé vystaveni, a dodává: Ještě více to platilo v době renesance (s. 103).

Dostáváme tím dva faktory: za prvé, nositelem snah o likvidaci Židů je na úrovni vzdělanostních, vládnoucích vrstev římskokatolická církev, a za druhé, tyto snahy se nejšířeji uplatňují během renesance, humanismu a přelomu k novověce moderní Evropě. Středověk je až do 4. lateránského koncilu (1215) vůči Židům „tolerantní“: přesněji řečeno, nerozumí tomu, proč by měl Židy podrobovat nějakému zvláštnímu režimu, a proto je chápe jako rovnoprávné členy společnosti, kteří vypovídají pod přísahou u soudu, mohou chodit ozbrojeni, konat veřejná přestoupení na židovskou víru, léčit křesťany, zúčastňovat se společných bohoslužeb s křesťany, studovat. Vytvářet „Žida“, zosobnění ďábla, nesrozumitelného jiného a vraha křesťanského Boha začínají křesťané až v období křížových výprav. V Lateránu se objevila první segregační opatření, nařízení nosit odlišný oděv a označení žlutou hvězdou. Toto nařízení zopakovalo mezi léty 1215 - 1370 dvanáct koncilů a devět královských nařízení; mj. doklad toho, že v běžném životě zřejmě tyto církevně-politické snahy nikdo nebral příliš na vědomí. Po druhé křížové výpravě se též poprvé objevilo nařčení z rituální vraždy křesťanských novorozeňat a ze znesvěcení hostie. Důsledkem je zdokonalování a rozšiřování segregačních opatření, která se přenášejí do ekonomické a správní oblasti a vedou k jasnému, konturovanému obrazu vnitřního nepřítele. Ztrátou prvotní církevně imperiální identity ohrožené, schizmatem oslabené, vnitřním štěpným procesům vydané a vnějšímu, zvláště tureckému nebezpečí vystavené Evropě předkládají církevní kruhy viníka, Žida, „zvrhlého zkurvysyna“, který je „krutější než vlk a útočnější než štír“. (s. 109)

Pozadu nezůstávají ani básníci, dramatici, umělci. Geoffrey Chaucer je neméně výmluvný než Pierre de Ronsard, renesanční básník, jenž přenáší inspiraci klasickým antickým písemnictvím do moderní poezie, člověk, který patřil k nejvzdělanějším své doby a který litoval, že Židé nebyli vyhubeni již při Titově vyvrácení chrámu. Evropský strach z Žida se mísí s nenávistí a ta je opět podmíněna tím, že se křesťanská kultura židovství bojí. Během 15. století přerůstá nenávist ze strachu do otevřené agrese; především žebravé řády podněcují násilné kroky proti Židům, horliví řeholníci, jejichž zbožné úsilí se uklidňuje teprve při pohledu na vypálené židovské čtvrti, hořící hranice a systematické vybíjení. Poté, co se na stranu protižidovské nenávisti přidal též zklamaný Luther, původně vkládající do Židů své politické a mocenské naděje, spojené s tím, že obrátí izraelity na reformovanou víru, získává strach z Židů podobu prostého masakru. Zatímco křesťanskou zbraní proti Turkům měla být dle Luthera modlitba, je vůči Židům bezprostřednější: „Aby toto rouhačské učení vymizelo, bylo by třeba zapálit všechny jejich synagogy ... zasypat to pískem a bahnem ... nechť Židům u nás, na naší půdě, pod trestem smrti zakáží chválit Boha“. (s. 118)

Důležité na Lutherově prohlášení je slovo vymizet. Potlačení, izolace, vyhnání, to jsou ústřední body teologického programu vztahu k židovství. Na mnoha podrobných historických ilustracích si můžeme přečíst historii ghetta, ustanovení o čistotě krve, inkvizice, konverze („Židům smrt, nebo svěcenou vodu“, s. 125), pálení židovských knih (r. 1553 byl veřejně upálen talmud, což slavnostně schválil papež Julius III. v bule Cum sicut nuper, s. 129), vyhnanství a vysídlování. V evropském měřítku se ujímá církevně založená politika apartheidu, která má svou chronologii. Delumeau ji uvádí na s. 137 - 139 a těchto několik stránek jeho knihy představuje asi nejvýmluvnější ukázku evropského strachu z jinakosti. Komentáře jsou nadbytečné, proto jen na ukázku dvě tři data: roku 1515 přijala kapitula katedrály v Seville ustanovení o čistotě krve a uzavřela se dětem židovských konvertitů; 1522 byl vydán zákaz, aby kterýkoli Žid získal akademický titul na univerzitách v Salamance, Valladolidu a Toledu; 1547 začíná kapitula katedrály v Toledu jmenovat do úřadu kanovníků jen osoby, jejichž rasový původ byl prověřen. Oficiální souhlas se zkoumáním rasového původu uchazečů sdělil papež Pavel VI. v roce 1555.

Výzkum J. Delumeaua ukazuje, že strach ze Žida byl vyvolán proto, aby byla zachráněna soudržnost křesťanství. Pro záchovu církevně spravované jednoty křesťanstva byl obětován Žid a jeho kultura, stejně tak, jako byli obětováni další jinověrci, ale též takzvaní heretikové, volnomyšlenkáři, a konec konců i žena: všechno satanovi pomocníci, vnitřní nepřátelé, kteří téměř již jen svou existencí donutili církev, aby ze svého lidu opět učinila křesťanstvo bojující. Církev toho dosáhla strachem a sevřela obyvatelstvo do husté sítě zákazů (s. 267), která, protože byla mnohem přísnější než v minulosti, přinášela mnohem efektivnější možnosti kontroly nad jedincem. Cíle strachu bylo dosaženo.

Jak se zmiňuje redaktor vydání, Martin Nodl, navázal Delumeau na Strach na Západě mnoha pracemi, v kterých dál rozvíjel a specifikoval zejména náboženská a teologická témata v souvislosti strachu. Mezi nimi vyniká zvláště volné pokračování Strachu na Západě, nazvané Strach a hřích (1983). I tuto knihu již máme k dispozici v českém překladu (Hřích a strach. Pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století, Volvox Globator, Praha 1998); přesněji řečeno v pokusu o český překlad, neboť to, co vzniklo, není ani česky, ani překlad, a již vůbec ne dílo, které by bylo překladově a redakčně srovnatelné se Strachem na Západě. Této knihy, v níž se střídají pravopisné chyby s (místy závažnými) odbornými nedostatky (špatná transliterace jmen, chybné překlady názvů prací, nepochopené a pokřivené souvislosti), je škoda. Podněcuje k úvaze, zda by se nemělo některým nakladatelstvím zcela veřejně nabídnout, aby se věnovala jinému typu literatury, kupříkladu literatuře brakové. Jejich zatímní působení totiž udělá brak i z děl vysoce vědeckých.

Naproti tomu Strach na Západě chci doporučit. Myšlení o Evropě, v níž žijeme a která se někdy domnívá pyšnit svými tradičními náboženskými a kulturními hodnotami, které odívá do hávu prý politicky žádoucího konzervativismu, se bez ní asi neobejde. A možná nás i přivede na jiné, méně konzervativní myšlenky.

Břetislav Horyna

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker