Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

René Girard: Lež romantismu a pravda románu. Druhé, opr. vydání. Přel. Alena Šabatková. Dauphin, Praha 1998.

PARADOXY ROMÁNU

Hlediska výkladu moderního evropského románu, která ve své studii Lež romantismu a pravda románu (Mensonge romantique et vérité romanesque, 1961) podává francouzský esejista a literární historik René Girard (1923), vycházejí ze zajímavé interpretace tzv. napodobivých mechanismů. Nejedná se však o napodobení ve smyslu aristotelské mimésis, ale o typ zprostředkování, které umožnuje jistá projektivní perspektiva, jejíž širší souvislosti chápe Girard také jako obecnější společenský a kulturní fenomén.

Girardova stupňovitá typologie vychází z komparativního modelu, jehož základem jsou analýzy děl Cervantesových, Flaubertových, Stendhalových, Proustových a Dostojevského.

Mechanismy fenoménu tzv. zprostředkované fikce fungují v trojúhelníkovité struktuře, jejíž body tvoří subjekt, prostředník a objekt touhy. Cervantesův Don Quijote se vzdává samostatných rozhodnutí, objekty touhy (možné kulturní a filozofické vzorce, v tomto případě středověký rytířský kodex) volí prostředník (Amadís Waleský). Také život Emy Bovaryové je cestou napodobení, neboť i ona zprostředkovaně „volí“ podle oblíbených románových fikcí.

Úloha mediace se poněkud mění u Stendhala. Posun spočívá ve změně pozice prostředníka, který se přibližuje subjektu (a v tomto smyslu ztrácí status idolu, což je ještě podstatou mediací u Cervantese a Flauberta). Toto „přiblížení“ se stává základem psychologických mechanismů ve Stendhalových románech: Chce-li Julien Sorel znovu získat lásku Matyldy de la Molle, vyvolá touhu u paní de Fervaques, a tu nabídne (k napodobení) původnímu objektu touhy (Matyldě). Vzniká tak zdánlivě nová triangulární struktura: subjekt (Julien Sorel) - prostředník (paní de Fervaques) - objekt (Matylda de la Molle). Ale zároveň dochází k zajímavé ironické dvojznačnosti: Julien (původně subjekt touhy) se sám proměňuje v její objekt. Tímto typem manipulativní pozice se Girard zabývá blíže v souvislosti s fenoménem dandismu - záměrně zcizené já disponuje s touhou druhých. Daného jevu si povšiml také Sartre, když ve své studii o Baudelairovi z roku 1947 označuje tento typ objektivace sama sebe v očích druhých jako tzv. mauvaise foi. Problém manipulace s fenoménem napodobivosti (kapitalizace touhy), která je podmínkou k vytváření iluzivního světa, aplikuje Girard také na obecnější společenské mechanismy: „Obratná reklama používá stejného způsobu, nesnaží se nás přesvědčit, že určitý výrobek je vynikající, ale že po něm touží Druzí. Trojúhelníková struktura proniká do sebemenších detailů každodenního života.“ (s. 120) Na další aspekty společenského zcizování jako svého druhu lži upozorňuje v souvislosti s hrami tzv. mediální kultury a s kultem filmových hvězd také současný sociolog a filozof Jean Baudrillard: „Nesmírný glaciální proces obracejí v metaforu, proces, který zachvacuje náš svět a jeho smysl je rukojmím mihotavé sítě znaků a obrazů - ale v témže čase, v určitém historickém okamžiku, v konjunktuře, která se nikdy neopakuje, přepodstatňují všechno v efekt svádění.“

Stendhalovská marnivost, spočívající ve změně pozice mediátora, se stává kvalitativně novým mechanismem, který Girard označuje jako tzv. vnitřní prostřednictví, jehož konsekvencí je zvěcnění čili ontologická deformace.

Právě v postoji vědomého zatajování zdroje mediace (kniha, názorový nebo filozofický model, sociální vzorec etikety snobských salonů u Prousta apod.) spatřuje Girard podstatu klamu, lži, neautenticity. V souvislosti s estetickým modelem romantismu se do nové perspektivy dostává problematika požadavku originality jako jednoho ze základních schémat daného kulturního modelu. Z tohoto hlediska se romantický požadavek originality jeví jako projektivní princip, založený na skryté mediaci, a stává se de facto negací subjektu. Výsledkem tohoto typu ontologického klamu je pak skutečnost, že „už po jedno a půl století střídá jeden solipsistický směr druhý“. (s. 28) A toto vymezení tzv. romantické lži je pak Girardovi východiskem k terminologickému rozlišení mezi romantičností (skrytá mediace) a románovostí (která spočívá v odhalení prostřednictví). Proces odkrývání mediace začíná ve chvíli, kdy se prostředník stejnou měrou přibližuje jak k subjektu, který touhu produkuje, tak k objektu, který je jejím cílem. Zatímco u Cervantese nebo v případě Emy Bovaryové je objekt touhy nadčasový, transcendentální či jinak nedosažitelný, v románech Proustových a Dostojevského se proces mediace vyprazdňuje, je „antropologizován“ a původní reciprocita se rozpadá v mnohost. Pluralizace vede také k rozpadu „lživé“ jednoty samotného toužícího subjektu, ale zároveň vytváří jednotu románového celku. Moment takto zpochybněné mediace je obsažen například v bodě „času znovu nalezeného“ v případě Marcela Prousta, rozklad původně monadického pojetí osobnosti se u Dostojevského mění v polymorfnost bytí (s. 106).

„Pravdou touhy je smrt“ - tato limitní pozice je zároveň finálním bodem a momentem odkrytí lži: umírající Don Quijote se zříká Amadise, Julien Sorel se ve vězeňské cele už nezajímá o pohledy těch druhých („moje styky s druhými budou rázem přeťaty“), proustovský subjekt je na konci svého hledání svědkem deprimujícího rozkladu a stárnutí všeho, co kdysi obdivoval. Smrt lži je také aktem smazání mediace: mezní situace znamená návrat subjektu k sobě samému - odchýlená transcendence (daná procesem mediace) je nahrazena nalezením autenticity, tedy tím, co Girard nazývá vertikální transcendencí, která je ztotožnitelná s kategorií pravdivosti uměleckého díla.

Tento antropologizující koncept, který je negací původního trojúhelníku (subjekt - prostředník - objekt), však paradoxně ustavuje nový triangulární princip. Tato syntéza může získat podobu dalšího rovnostranného trojúhelníku, jehož body tvoří triadická rovnováha estetického, etického a metafyzického, ale tady číhá past Girardova pojetí. Největší úskalí Girardovy teorie románovosti tkví v tom, že strukturní vztahy tohoto výsledného modelu fungují na principu podmíněnosti. Triadická struktura jistě odkazuje k estetice Hegelově. Rovněž Hegel spojuje model romantismu s procesy dezintegrace. Hegelova kategorie patetického jako pravdivého „odkrytí“ (především v dramatu nebo monumentalizující jednotě antického eposu) koresponduje s Girardovou vertikální transcendencí. Jednota díla směřuje k poznání pravdy a je velice blízká modelu tzv. existenciální zkušenosti. Vyvstává otázka vztahu ontologické autenticity a estetické autonomie. Zde Girard uspokojivou odpověď nedává. Ale otázka je položena. Zhruba ve stejné době, kdy vychází Girardova Mensonge romantique formuluje Lucien Goldmann ve své knize Pour une sociologie du roman (1964) základní metodologická východiska tzv. genetického strukturalismu. Podobně jako Girard usiluje také Goldmann o nalezení jistých kritérií, která by byla vyjádřením vztahovosti mezi skutečností a zobrazovacími modalitami. Jako řešení nabízí Goldmann teorii „homologií“ mezi strukturami literárními a strukturami společenskými. Tento Goldmannův model se ocitá v blízkosti moderního marxizujícího myšlení, on sám ostatně vliv G. Lukácse nikdy nepopíral. Hlediska jis-tého scelujícího antropologizujícího pojetí jsou však společná jak Girardovi (mechanismy mediace), tak Goldmannovi (koncept tzv. vidění světa, který se objevuje v jeho patrně nejlepší knize Le Dieu caché), a mohou proto být jednou z dispozic a alternativ interdisciplinárního spojení hermeneutiky a sociologie právě v oblasti estetiky.

Hana Bednaříková

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker