Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Terence Hawkes: Strukturalismus a sémiotika. Přel. Olga Trávníčková. Host, Brno 1999.

Strukturalismus a sémiotika očima Terence Hawkese

Po úvodním svazku, který představil klasickou, nicméně u nás v podstatě nedostupnou práci Jiřího Veltruského Drama jako básnické dílo, vydává brněnský Host ve svém záslužném projektu Strukturalistická knihovna (připravovaném Jiřím Trávníčkem, Miroslavem Červenkou a Miroslavem Balaštíkem) knihu britského literárního vědce Terence Hawkese (nar. 1932) Strukturalismus a sémiotika. Jde o text, který vyšel v nakladatelství Routledge ve známé řadě New Accents. V této řadě se setkáváme především s hutnými úvody k aktuálním trendům v literárněvědné metodologii, literární teorii, teorii dramatu, v sociálních nebo kulturních vědách atd. Shodou okolností autor tohoto svazku, jenž se jinak zabývá především shakespearovskou problematikou a z teoretických problémů pak např. teorií metafory, je také hlavním editorem řady.

Na prvním místě můžeme konstatovat, že vydání Hawkesovy knihy by mohlo obohatit českého čtenáře - a v tom spočíval podle všeho i záměr vydavatelů - tím, že zprostředkuje pohled, který bude nutně odlišný od jakéhokoliv domácího. V této souvislosti by snad bylo možné vydání Hawkesova výkladu o strukturalismu ocenit jako ediční počin. Existují však určitá ale, která takové hodnocení příliš nedovolují. Polemizovat lze např. už se samotným výběrem, protože text, který je nám předkládán, je starý více než dvacet let (první vydání pochází z roku 1977, tedy z doby, kdy v angloamerickém kontextu vrcholil zájem o strukturalismus), revidovaná je však pouze bibliografická část knihy (v roce 1983). Skeptik by snad mohl v této souvislosti namítnout, že vše podstatné, co strukturalismus přinesl, přinesl do poloviny sedmdesátých let. Přesto. Podle mého soudu se k překladu - zůstaneme-li v angloamerickém kontextu - nabízejí jednak a na prvním místě texty novější, např. The Poverty of Structuralism: Literature and Structuralist Theory Leonarda Jacksona z roku 1991, jednak práce stejného či obdobného určení, které sice nejsou nejnovější, ale jsou známější a citovanější, a které se zapsaly dokonce do vývoje samotného strukturalismu, a to právě v angloamerickém kontextu. Uvést lze takřka klasický úvod Roberta Scholese Structuralism in Literature (1975) nebo knihu Structuralist Poetics: Structuralism, Linguistics and the Study of Literature Jonathana Cullera z téhož roku (nové vydání 1994), která byla v roce 1976 oceněná Cenou Jamese Russella Lowella udělovanou Modern Language Association of America (MLA).

Ale to jsou již pouze akademické úvahy, protože Hawkesův text je zde. Co přináší? Kniha Strukturalismus a sémiotika není ani teoretickou syntézou stoupence strukturalismu, ani aplikací strukturalismu/sémiotiky na nějaký literárněvědný či estetický předmět, nýbrž stručným výkladem badatele, který se na věc dívá víceméně zvenčí. Je výkladem o tom, co to strukturalismus (a sémiotika) je, pokouší se vymezit, v čem spočívá jeho podstata, jaká je jeho historie, kdo se zasloužil o jeho rozvoj a čím. Zkrátka - v souladu s určením řady New Accents úvod, který chce se základními údaji o problematice seznámit ty, kteří o strukturalismu (a sémiotice) v podstatě nic nevědí.

Autor svou práci člení do pěti kapitol. V „Úvodu“ se rozepisuje o prehistorii strukturalismu (Hawkes dosti odvážně spatřuje jeho kořeny už v knize Základy nové vědy z roku 1725 Itala Giambattisty Vica), vymezuje jeho pole působnosti a podává jeho základní charakteristiku. Vychází v tomto ohledu poněkud překvapivě z Jeana Piageta, podle něhož jsou třemi „základními idejemi struktury“ „idea celosti“, „idea transformace“ a „idea seberegulace“. Správně pak připomíná, že „podstata každého prvku (struktury, J.S.) v nějaké konkrétní situaci nemá žádný význam sama o sobě, a je určena svými vztahy k ostatním prvkům, jež situace zahrnuje“. (s. 14) Kapitola Lingvistika a antropologie zahrnuje podkapitoly o de Saussurovi, jehož „práce představuje základy, na nichž dnes spočívá naprostá většina strukturalistického myšlení“ (s. 16), o americké strukturální jazykovědě (Sapir, Bloomfield, Whorf, Leeová), která by snad mohla být chápána jako jistá analogie k evropskému zájmu o synchronní zkoumání jazyka, a o Claudu Lévi-Straussovi. Na tomto místě se musíme ptát, proč úvahy o strukturální antropologii předcházejí výkladu o strukturalismu v jazykovědě, literární vědě i estetice. Je sice pravda, že zájem o jazyk jako „prototyp kulturního fenoménu“ jej spojuje s výše jmenovanou americkou větví strukturalismu (Lévi-Strauss působil v letech 1942-1945 v New Yorku), ale jinak Lévi-Straussova koncepce strukturální antropologie, která se rozvíjela od konce 40. let, by nevznikla bez znalosti a podnětů zejména Trubeckého fonologie a Jakobsonových prací o lingvistické poetice. Třetí, centrální kapitola s názvem Struktury literatury je nejrozsáhlejší. Obsahuje výklad ruského formalismu, evropské strukturální jazykovědy, myšlení Romana Jakobsona, Algirdase Juliena Greimase, Tzvetana Todorova a Rolanda Barthese (k ní se ještě vrátím). Ve čtvrté kapitole se Hawkes pokouší vysvětlit, co je to věda o znacích, čili sémiotika, a v závěrečné směřuje svůj pohled na angloamerickou Novou kritiku a její strukturalistické „překonání“, „novou“ Novou kritiku (zejména v osobě zmíněného Jonathana Cullera). Práce je opatřena komentovanou bibliografií, kterou Ivo Osolsobě a Jiří Trávníček doplnili o soupis českých a slovenských prací.

Z této rekapitulace lze snadno zjistit, že českému strukturalismu není speciálně věnována žádná z kapitol či podkapitol. Nepočítáme-li výklad o Jakobsonovi (ale jeho pražská etapa tvoří pouze jeden ze tří kontextů, v nichž působil, a není zde ani nijak vyčleněna), tak o českém strukturalismu v textu nalezneme pouze něco málo ne nezpochybnitelných marginálií v kapitole o evropské jazykovědě. Viděno celkem knihy se pak česko-slovenský bibliografický apendix sice může jevit jako užitečný, nicméně patřící nejspíš do jiné knihy o (jiném) strukturalismu. I proto, že (oproti Hawkesově) méně výběrová bibliografie domácího strukturalismu autorův pohled na věc svým způsobem zkresluje. Zcela totiž proměňuje její proporce i myšlenkové akcenty. Podobně matoucí může být i jmenný rejstřík, pomůcka sama o sobě velmi cenná, kde se to právě díky bibliografii, ale také registrací překladatelů hemží českými jmény, ačkoliv samotný autor většinu z nich nezná.

Přehlížením českého strukturalistického myšlení může Hawkesova kniha v našem prostředí někoho rozzlobit, může však také působit do jisté míry terapeuticky: některé z těch, kteří věří v jeho světový význam, může vyléčit. Jestliže se někdo na věc podívá z jiného úhlu, úhlu notorického českého optimisty (jízlivější jedinec by v této souvislosti zase mohl hovořit o našem malém českém nacionalismu či alespoň sebestřednosti), může se naopak utvrdit v tom, že Hawkesův přístup je pouze projevem typické povýšenecké ignorance angloamerické literární vědy (a jistě se to týká nejen literární vědy) vůči výsledkům vědeckého bádání menších národů (stoupenec postkoloniální literární teorie by možná utrousil něco o imperialismu, ale to by muselo jít o třetí svět). Podle mého soudu však není třeba zbytečně podléhat depresím, protože takové opomíjení koneckonců zažívají i příslušníci větších kultur, mj. Němci: jako příklad lze uvést velmi sporou recepci jejich tzv. kostnické recepční estetiky v USA, přestože svým důrazem na vnímatelovu aktivitu je blízká tamnímu poststrukturalistickému směru orientovanému na čtenáře (o tom viz Robert C. Holub v knize Crossing Borders: Reception Theory, Poststructuralism, Deconstruction, 1992). A pak: Hawkes jako nebohemista, kterých je mezi literárními vědci ve světě přece jen většina, v podstatě neměl šanci se s pracemi Jana Mukařovského (ani ostatních, mladších) seznámit, jelikož do poloviny 70. let neexistoval jediný anglický výbor z jeho díla. K dispozici byly pouze čítanky z českého strukturalistického myšlení (např. Garvinova z roku 1964, která je ovšem v bibliografii výmluvně zařazena pod formalismus), z Mukařovského pak překlad jeho práce Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty (1970). V roce 1976 se objevují zásadní výbory z pražské školy a o ní, které sestavil exulant Ladislav Matejka: Semiotics of Art: Prague School Contributions (spolu s I. R. Titunikem) a Sound, Sign, and Meaning. Teprve v následujícím roce - tedy v roce vydání Hawkesovy knihy - se objevují první dva anglické výbory textů Jana Mukařovského: The Word and Verbal Art a Structure, Sign, and Function, které připravili John Burbank a Peter Steiner. Žádný z těchto souborů se ovšem neobjevil ani v revidované verzi Hawkesovy bibliografie. První monografie o českém strukturalismu v angličtině, Historic Structures: the Prague School Project F(rantiška) W. Galana, vychází v Londýně až v roce 1985. Mnohem lépe je na tom český strukturalismus v německém kontextu, kde je známý zdaleka nejen mezi bohemisty a slavisty, ale jeho zásluhy o rozvoj jazykovědy, literární vědy a estetiky jsou uznávány všeobecně, a to nejen historiky metodologií. Zásluhu na tom mají zejména Jurij Striedter (ale také další němečtí slavisté) a Květoslav Chvatík, oba působící na univerzitě v Kostnici.

Přesto ani jazyková bariéra nemůže omluvit některé výroky, které Hawkes v souvislosti s českým strukturalismem předkládá: např. když na s. 62 označuje Jana Mukařovského za lingvistu (překladatelku Olgu Trávníčkovou z omylu rozhodně nepodezírám), nebo když píše, že „Pražská (neboli ,funkční‘) škola“ byla „představovaná především pracemi Nikolaje Trubeckého a bývalého formalisty Romana Jakobsona“. (s. 61) Pozoruhodné rovněž je, že Wellkovu (a Warrenovu) Teorii literatury, přestože jde o knihu, která na dlouhou dobu změnila směr zájmu přinejmenším části americké akademické „kritiky“, uvádí pouze jako bibliografickou položku. Hawkes rovněž, ačkoliv se rozepisuje o ruských formalistech, zcela ignoruje moderní - strukturalisticky a sémioticky orientované - myšlení o literatuře a kultuře, jak jej představovala tzv. tartusko-moskevská škola, tedy především Jurij Lotman nebo Boris Uspenskij (zmínka o nich není ani v bibliografii, Lotman se ocitne pouze v česko-slovenském apendixu, a to v anotaci bibliografického záznamu
o Macurově knize Znamení zrodu). Možná šlo o autory, jejichž stěžejní texty 70. let se objevily příliš pozdě na to, aby je Hawkes zaregistroval.

Hawkesovi je však poměrně cizí i samotný ruský formalismus, třebaže mu věnuje poměrně značný prostor. Ve svých úvahách o něm se proto do značné míry opírá o nepochybně záslužný a průkopnický, nicméně rovněž poněkud zjednodušující výklad Victora Erlicha, zejména jeho práce Russian Formalism z roku 1955 (v našem kontextu bývá jako zjednodušující pociťováno především jeho chápání českého strukturalismu jako jakési odvozeniny ruského formalismu). Přitom nejednou není zcela jasné, zda cituje Erlicha, nebo pouze z Erlicha některého z formalistů. Dalším z mocných rádců v analyzování nejen ruské formální školy, ale strukturalismu vůbec je vlivný americký marxista Fredric Jameson, zejména pak jeho kniha The Prison-House of Language (1972), kde se pokouší o jakousi syntézu marxismu se strukturalismem. A Jamesonův postoj ke strukturalismu je značně rezervovaný: ve své knize o postmodernismu jej označil jako „technokracii ducha“.

Povrchnost, s jakou Hawkes k věci přistupuje, dokazují formulace typu: „Šklovského pozornost se tedy soustřeďuje na ten aspekt románové narativní struktury, v němž se proces ,ozvláštnění‘ projevuje nejzřetelněji: na fabuli.“ (s. 54) Avšak Šklovského přece zajímá způsob organizace literárního materiálu, tedy syžet, řečeno formalistickým slovníkem! Syžet přitom ani není tak docela prijom, jak píše Hawkes. Překladatelka v poznámce dodává, že česky se slovo prijom překládá jako metoda, a já ještě dodávám, že tak učinil Bohumil Mathesius a že Daniela Hodrová, která připravila heslo o Šklovského Teorii prózy pro Průvodce po světové literární teorii (Praha 1988), správně považuje za vhodnější český ekvivalent postup. I v němčině se koneckonců používá termínu Verfahren a nikoli Methode.

Ještě závažnější otazník vyvstává tehdy, když Hawkes v souvislosti s formalisty hovoří o jejich zájmu o strukturu (např. „Formalisté považovali za svůj hlavní zájem literární strukturu“, s. 50). Hawkes používá pojmy forma a struktura v podstatě promiskue. Jistě lze pro popis nějaké historicky minulé, či prostě jiné metody využít „cizího“ slovníku, ale myslím, že ne tak, aby došlo k zmatení pojmů. A v souvislosti s formalismem není užívání pojmu struktura příliš šťastné, neboť forma a struktura jsou přece jen pojmy s odlišným obsahem a jejich odlišnost je svým způsobem choulostivá, protože v ní přinejmenším do jisté míry spočívá rozlišení mezi oběma směry a metodami, formalismem a strukturalismem. Nejsem si ani jist, zda lze metonymizovat formu a obsah prostřednictvím dvojice pojmů „fonologie“ a „fonetika“, jak to činí Hawkes, když hovoří o „fonologických prostředcích“ a „fonetickém obsahu“ literárního díla.

Abych se nevěnoval pouze problematice a problematičnosti české (a ruské) literární vědy v ostrovním vidění, krátce k francouzskému strukturalismu: Hawkes se soustřeďuje zejména na přínos Algirdase Juliena Greimase, Tzvetana Todorova (a to především v souvislosti s jejich teorií vyprávění) a Rolanda Barthese (jeho vykládá především v sémiotických souvislostech, spolu s ním se pak věnuje ještě Umbertu Ecovi). Ptám se však, zda Greimas svými modely aktantů vskutku nechce „objasňovat jednotlivá díla“, ale „povahu gramatiky“, jak tvrdí Hawkes (s. 75). Tato teze platí spíše pro Tzvetana Todorova nebo Clauda Bremonda a koneckonců také - i když jinak - pro Gérarda Genetta než pro Greimase. O Bremondovi a Genettovi však není u Hawkese ani zmínka, přitom druhý jmenovaný je tvůrcem naratologické terminologie, které se používá v širším kontextu. Greimas sice podobně jako Claude Bremond vychází z Proppova modelu, ale nezůstává pouze u jeho přepracování, nýbrž pokouší se jej aplikovat na interpretaci jednotlivých textů. A je lhostejné, že tak přibližuje interpretaci objektivnímu popisu a že tato trpí jistým redukcionismem.

Podle mého soudu by si více pozornosti než dva odkazy v textu zasloužila v souvislosti s výkladem francouzského strukturalismu také Julie Kristevová, jejíž strukturalistická epizoda byla sice relativně krátká (a poté vlastně popřená, to se však týká i Todorova), zato však intenzivní, když významně rozšiřuje pole strukturalistické působnosti, zejména v intertextové perspektivě. Zcela pominuta je pak specifická aplikace strukturalismu v tzv. genetickém strukturalismu, jejímž tvůrcem je sociologicky orientovaný Lucien Goldmann (např. Pour une sociologie du roman, 1964).

Na závěr ještě pár poznámek k některým zrádným momentům překladu, které vyplývají z babylonského matení odborných jazyků a terminologií. Jedna se týká převodu angloamerického termínu „criticism“, klasického problému překládání angloamerické literárněvědné produkce. Překladatelka jej překládá jako kritika, přičemž obsahově se pojem „criticism“ blíží v našem kontextu spíše pojmu věda. I když - jenom blíží. Protože užití pojmu „criticism“, a nikoli „science“ je signifikantní a je do značné míry výrazem pojetí literární „vědy“ v angloamerickém, ale i francouzském kontextu: upozorňuje totiž na fakt, že metody věd o člověku se zde tradičně odlišují od metod věd přírodních (pojem science byl vyhrazen právě pro ně). V českém (ale i ruském, polském a německém) jazykovém a kulturním kontextu je však pojem kritika vyhrazen pro mnohem specifičtější typ diskurzu o literatuře, který se orientuje na hodnocení literárního díla z hlediska současnosti. Proto bych se přece jen přimlouval pro překládání pojmu criticism pojmem věda, a to alespoň tam, kde to lze a kde to lépe vystihne podstatu věci. Např. pokud dotyční badatelé svým přístupem o vědeckost (ve smyslu exaktnosti přírodních věd) usilovali (a to pro strukturalismus obecně platí) a nadto se v jejich kontextu pojmu věda užívalo. V textu se však jistě najdou i kontextové situace, kdy zachování angloamerického pojmu kritika bude možné či dokonce žádoucí (např. spojení „Nová kritika“).

Jiný problém, který v překládání terminologie nalézám, je převod ruského formalistického pojmu ostraněnije. V pořádku je termín ozvláštnění. Pro jeho brechtovskou verzi, známou jako „Verfremdung“ nebo „Verfremdungseffekt“, bych však rozhodně nevolil „odcizení“, ale užil bych raději termínu „zcizení“ (jak to u nás bývá obvyklé). Nemám k dispozici Hawkesův originál, zřejmě on sám obojí nerozlišuje (ozvláštnění, ostraněnije, bývá anglicky překládáno jako de-familiarisation, kdežto odcizení jako alienation). Pojem „Verfremdung“ totiž nelze zaměňovat s Marxovým pojmem „Entfremdung“, který se překládá jako odcizení a který znamená něco zcela jiného. V některých estetikách se obou pojmů používá ve vzájemné součinnosti, např. když Umberto Eco ve svém Otevřeném díle píše, že odcizení lze osvětlit pouze tím, že je ozvláštníme/zcizíme.

Uzavřu-li své úvahy nad Hawkesovou knihou o strukturalismu a sémiotice, pak tak musím učinit s konstatováním, že otazníky, které zde vyvstávají, nejsou pozitivními otazníky ve smyslu kladení nových otázek nebo odhalení nových podnětů k dalšímu zkoumání dané problematiky. Jsou to spíše otazníky nad vlastní koncepcí knihy.

Jan Schneider

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker