Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Terence Hawkes: Strukturalismus a sémiotika. Přel. Olga Trávníčková. Host, Brno 1999.

Nejspodnější regál Strukturalistické knihovny

Při čtení Hawkesovy příručky Strukturalismus a sémiotika nám brzy vytane na mysli Foucaultova předmluva ke Slovům a věcem. Hawkesovo uspořádání výkladu totiž ze všeho nejvíc připomíná právě Borgesem citovanou „jistou čínskou encyklopedii“.

Marně bychom předpokládali, že kniha, na záložce prezentovaná jako „přehledná a systematická publikace, která mapuje rozsah a vývoj světového strukturního (sic!) myšlení“, bude obsahovat odpovědi na základní otázky jako: co je to ten strukturalismus, jaký je jeho vztah k jednotlivým oborům jako lingvistika, poetika, literární teorie, antropologie, sémiologie, psychoanalýza atd. (o nichž jsme v souvislosti se strukturalismem již slyšeli), jaký byl jeho vývoj a čím je pro nás dnes zajímavý či prospěšný? Na žádnou z těchto otázek příručka odpověď neposkytuje. Proč?

Především, je to kniha nepřehledná a nesystematická. Při snaze o přehledný a systematický výklad nějakého pojmu máme dvě možnosti: historický přístup, nebo vývojovou systematiku. Historický přístup by v případě strukturalismu musel začínat de Saussurem, s připomenutím jeho zdrojů a předchůdců, pokračovat přes lingvistické školy (především ženevskou, pražskou a kodaňskou), které již přijaly termín „strukturalistické“, a od pražského lingvistického kroužku přes Jakobsona k poetice a dále k literární vědě, tedy do Francie počátku 60. let, kde dosáhl pojem strukturalismu mimořádného významu a pole jeho působnosti se značně rozšířilo - od antropologie Lévi-Strausse přes psychoanalýzu Jacquese Lacana, historiografii Michela Foucaulta až k literární teorii a kritice Algirdase Juliena Greimase a Rolanda Barthese. Vývojová systematika by vedla od pojmů struktury a znaku k analýze obecné srovnávavací metody, která se ustavila nejprve v lingvistice, a potom by zkoumala její rozšíření do jiných oborů, především humanitních věd (od poetiky a literární teorie přes psychoanalýzu, sémiologii a antropologii až k filmové teorii, sociologii či marxistické kritické teorii společnosti). Též by mohla podat kritické vyrovnání se strukturalismem a jeho modifikace v neostrukturalismus či poststrukturalismus.

Při maximální vstřícnosti musíme konstatovat, že Terence Hawkes ve své příručce oba tyto přístupy podivně směšuje. Při spojování užívá svérázných „oslích můstků“ (např. při přechodu od lingvistiky k antropologii, od antropologie zpět k lingvistice a literární teorii, od Todorova k Barthesovi, od strukturalismu k sémiologii apod.), všechno se podle něj nějak navzájem podobá nebo si je příbuzné, vždy stačí někam se přesunout nebo nějak rozšířit úhel pohledu, a tím je přechod od jednoho tématu k druhému „elegantně“, ale nezdůvodněně vyřešen.

Na konkrétní výstavbě textu se tato nedomyšlenost projevuje následovně. Uvedení Giambattisty Vica jako „předchůdce“ je sporné. Nějaké to „strukturování“ je možné nalézt téměř u kteréhokoli myslitele jakékoli doby. Ale ani Vico přece neříká, že prvky struktury jsou určovány právě strukturou, strukturou diferencí. I u Vica je jakási „struktura“ vždy až druhotným uspořádáním svých částí či prvků. Naprostý nesmysl je potom závěr kapitoly o Vicovi: „Být lidský... znamená být strukturalistou.“ (s. 12) Ještě se k tomu vrátíme. Přechod od de Saussura k Lévi-Straussovi přes americký deskriptivismus je poněkud nelogickou objížďkou - americký deskriptivismus byl spíš paralelní snahou bez zjevného vzájemného ovlivnění. Kapitola Evropská strukturální jazykověda by jak historicky, tak systematicky měla patřit do části o lingvistice, a nikoli o literární vědě (která je navíc nazvána velmi nejasně Struktury literatury), rozhodně by měla předcházet výkladu strukturalismu v antropologii. Ruský formalismus není vývojovou fází strukturalismu, je spíš vedlejším zdrojem meziválečné fáze jeho vývoje. Zcela anachronické je tvrzení, že myšlenky Tzvetana Todorova „plně převzal Roland Barthes“. (s. 89) Todorov přijel do Paříže v roce 1963 a v roce 1965 zde vydal výbor z ruských formalistů a své vlastní práce publikoval až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V té době měl Barthes za sebou vydání svých zásadních textů a byl jedním z vedoucích představitelů francouzského strukturalismu. Algirdas Julien Greimas je především sémiolog, a proto bychom jej očekávali spíš v části Věda o znacích. Ta je také velmi podezřelá: už úvodní srovnání de Saussura a Peirce je nesmyslné, když se zde tvrdí, že „jediný rozdíl mezi nimi“ je v tom, že jeden říká sémiologie a druhý sémiotika (s. 103).

Zmatek je ještě podpořen bizarním jazykem knihy. Ten je částečně dílem autora samého, respektive jeho inspirátorů, ke kterým se v úvodním poděkování otevřeně hlásí. Jde především o amerického marxistického teoretika Fredrica Jamesona a jeho knihu The Prison-House of Language, dále v menší míře i o Jonathana Cullera a jeho Structuralist Poetics a Roberta Scholese a Structuralism in Literature. Jak je patrno z textu (i z frekvence odkazování v poznámkách), Hawkes se ve své příručce - když zrovna nerozebírá konkrétní dílo nějakého představitele strukturalismu, tedy když má hledat širší souvislosti a tendence nebo dokonce srovnávat a hodnotit - zabývá spíš vykládáním těchto sekundárních zdrojů než strukturalismu samotného. V jazyce se projevuje zvláště Jameson. Jeho dílo je kritikou strukturalisticko-formalistického proudu v literární vědě a již v titulu knihy je naznačeno, že tento přístup považuje za „uvěznění literatury ve strukturách jazyka“. Hawkes se Jamesonem nechává inspirovat k vypjatému stylu (například „umrtvující stisk“, s. 12; „uvěznění“, s. 22; „umrtvující sevření, kterým působí jazyk“, s. 58, atd.), ale převrací smysl jeho argumentace: podle něj sice „strukturující proces svírá lidské myšlení“, ale každý strukturalismus je snahou tento „umrtvující stisk prolomit“. O kus dále nicméně tvrdí, že se „tento duchovní jazyk“ projevuje jako „univerzální lidská schopnost... podvolit svou vlastní přirozenost požadavkům strukturování“. Smysl se nakonec sám obrací proti Hawkesovi.

Tu je asi největší potíž s Hawkesovým pojetím strukturalismu. Pohlížíme-li totiž na strukturalismus jako na určitý názor na svět nebo výklad světa (Hawkes jej takto definuje několikrát, např. s. 9, s. 14 - naproti tomu naznačuje i užší a přesnější definici: „strukturalismus... jako analytická metoda“, s. 104, ale jen tak mimochodem v nejasném vymezení vztahu strukturalismu a sémiologie, když tvrdí, že se jejich hranice celkem vzato kryjí - pokud ovšem existují), pak nám tento názor říká, že lidské myšlení není výrazem nějaké autonomní existence lidského subjektu, který by byl omezován strukturami, ale že naopak myslí tyto struktury, tyto imanentní anonymní procesy, jejichž je člověk (to, co se skrývá pod humanistickým pojmem „člověk“) pouhým projevem, funkcí těchto diskurzů. Být strukturalistou proto znamená být značně „nelidský“. Vyčítal to už Sartre Foucaultovi či Picard Barthesovi. Tak je také třeba chápat výraz „smrt člověka“, který byl připisován Michelu Foucaultovi ve spojitosti s jeho knihou Slova a věci, nebo výraz „rozpuštění subjektu“, který byl pro změnu vkládán do úst Jacquese Lacana.

Ale zpět k Hawkesovi. Bizarnost jazyka knihy je ještě vylepšena překladem. Obraty jako: „příběhy vyprávěcí kód“ (snad vyprávějící, s. 97), „znaků o něčem“ (asi něčeho, s. 102), „okno, přes něhož“ (to je vrchol, dokonce dvakrát, s. 119 a 122); nepochopení toho, čím je termín „označující“, tedy substantivum středního rodu („označující sám“, má být označující samo, s. 110, jinde je zase užito jako adjektivum, s. 88 např.).

O bibliografii a rejstříku jen pár poznámek. Spolu zabírají téměř čtvrtinu svazku (38 stran ze 174). Za povšimnutí stojí zejména zcela nesmyslná anotace u Foucaultovy Archeologie vědění, kde se tvrdí, že Foucault se „zastává nového vynálezu ideje člověka“. Ostatní anotace mají podobnou úroveň. Na rejstříku nepřekvapí to, že jej sestavila překladatelka - je to totiž vyčerpávající jmenný rejstřík, týkající se především bibliografie, včetně všech překladatelů. Cenná je naproti tomu připojená výběrová bibliografie českého a slovenského strukturalismu, ve které chybí snad jen jasný a srozumitelný Úvod do štrukturalizmu a postštrukturalizmu od Petera Michaloviče a Pavola Minára (vyšel v nakladatelství IRIS, Bratislava 1997) nebo Vachkova Prolegomena k dějinám pražské školy jazykovědné (H&H, Jinočany 1999).

Kromě zmíněné bibliografie českého a slovenského strukturalismu je v knize jen málo přínosného. Snad výkladové pasáže týkající se Clauda Lévi-Strausse, Romana Jakobsona, Tzvetana Todorova či Rolanda Barthese. Jde o poměrně jednoduché a srozumitelné parafráze jejich textů, problematické je zapojení těchto úseků do celku výkladu. Jinak je Hawkesova příručka jen kuriózním historickým dokladem určitého nepochopení a pokusu o dezinterpretaci strukturalismu. Pokud byl strukturalismus koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let považován spíš za módní vlnu, pak právě díky velkému množství podobných příruček; to však nic neubírá na skutečnosti, že v dnešní době je strukturalismus jednou z mála produktivních metod v humanitních vědách, ačkoli funguje třeba pod hlavičkou poststrukturalismu či neostrukturalismu.

Je škoda, že po slibném prvním svazku poklesla úroveň této reprezentativní edice Strukturalistické knihovny (státem dotované z grantu Ministerstva kultury ČR), vydávané nakladatelstvím Host, přidruženou výrobou stejnojmenného časopisu, tak hluboko. Zbývá jen doufat, že hlouběji už to nepůjde.

Čestmír Pelikán

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker