Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Alojz Ihan

Metafory a politický jazyk

Mimo veškeré analýzy příčin krachu komunismu zůstává skutečnost, že hlavním faktorem, který ho pohřbil, byla - rétorika. Na tomto místě nebudu zkoumat, jak mohl určitý společenský systém tak degenerovat, že ho odpůrci nezávisle na všech společensko-ekonomických zákonitostech dostanou na kolena tak nekrvavou zbraní, jako je rétorika. Spíše mě zajímá mimořádný dojem, který revoluční rétorika zanechala ve vědomí revolučních i odstavených politiků, kteří si později více méně ve shodě rozdělili vedoucí funkce nových postkomunistických společností. Pod vlivem těchto dojmů se takřka všichni, bez ohledu na politické zaměření a osobní historii, uchýlili k téže „vítězné“ rétorice. A málokoho napadne, že se tato rétorika stala zastaralou, směšnou a nefunkční už ve chvíli, kdy se všichni, revolucionáři i poraženci, svorně rozhodli, že je s komunismem konec.

Jedním z nejpůsobivějších protikomunistických rétorických hesel bylo zdůrazňování odborného rozhodování na rozdíl od rozhodování politického. Začalo to v umění, jmenovitě v literatuře, zdůrazňováním umělecké svobody, a jakmile „ti nahoře“ blahovolně spolkli toto sousto, hned se všichni od filozofů po ekonomy chtěli stát literáty nebo aspoň komentátory v novinách. Naštěstí se převrat udál dřív, než by se všechno dalo směrem, který se už hrozivě hlásil o slovo. Ačkoli po převratu většina uvedených spisovatelů a komentátorů k obecnému dobru opustila své umělecké ambice a raději si hleděla svého „místa nahoře“, nedají si podle jejich vzoru mnozí revolucionáři a ještě víc poraženci pokoj a neustálým rétorickým zdůrazňováním odbornosti stále zaníceně a hrdinsky provokují komunistický systém, přestože ten už dávno odpočívá v pokoji.

Proto by bylo třeba v zájmu odbornosti a také politiky nepřestávat zdůrazňovat, že teze o odborném rozhodování v politice jsou jen prázdné floskule. Tyto floskule výtečně účinkovaly v boji proti komunismu, protože komunismus prostě byl systém floskulí - přitom však nebyly o nic méně prázdné a o nic méně floskule. Odborné rozhodování je totiž možné výlučně v oblastech, které pokrývá odborná teorie. Řekněme teorie o tom, jakým zásahem se u určitého pacienta mají odstranit žlučové kameny. Stačí, když problém jen nepatrně vybočí z oblasti odborné teorie, a už se odborníci stanou obyčejnými, pod kůží krvavými lidmi. Řekněme, že je třeba rozhodnout, v které nemocnici má být dotyčný pacient operován a kdo má zaplatit účet za operaci. O tom si už můžete objednat expertizu u deseti „odborníků“ a výsledky budou zcela záviset na tom, v kterém ústavu dostávají uvedení odborníci platy: v soukromé, nebo státní ambulanci, v regionální, či ústřední nemocnici, na ministerstvu, v lékařské komoře, nebo od pojišťovny? Jde totiž o obecný jev, který ve vlastním zájmu především odborníci nechtějí zbytečně roztrubovat - že každá odbornost má svou úzce vymezenou oblast teorie, v níž je ten či onen obor hodnověrný; mimo tuto oblast začínají jiné hry, v nichž je odbornost ubohoučkým, škobrtavým děťátkem, kterým rozličné zájmy cloumají hned tím, hned oním směrem. V souladu s tím stanou se mimo úzkou oblast teorie všechny odborné kvalifikace, akademické tituly a bibliografie pouhými argumenty moci, jimiž lze do určité míry nahrazovat nedostatek ostatních argumentů politické moci. Řekněme: doktorátem věd ověnčený vyjednavač může posunout předběžný účet o dvě stě, tři sta tisíc (tolarů) navíc ve svůj prospěch, než to dokáže někdo bez titulu; akademicky vzdělaný profesor dokáže vymoci obecní peníze na oslavu, jakkoli se tato oslava nebude zamlouvat redaktoru místních novin. Pokud ovšem je redaktor zároveň významným stranickým činitelem v daném místě, nebude akademikova váha samozřejmě k ničemu, jedině že by i on měl ještě nějaké jiné vlivné spojence...

Odbornost tedy v politice má jistou tržní hodnotu, avšak pouze jako image, nic víc než to - proto jsou na kandidátkách vždycky vítáni např. lékaři, kteří mohou, s relativní oprávněností, před své jméno vsunout odbornické dr. Když pak ale zvolený lékař konečně sedí na schůzi a rozhoduje o odvozu komunálního odpadu, je jasné, že jeho spolupráce při rozhodování postrádá charakter odbornosti. A kdyby měl vedle lékařského ještě dr. z literatury či atomové fyziky, byl by osud popelářů pořád v rukou, o nichž nelze tvrdit, že jsou odborné. A přesto má velice málo odborníků ve zvyku doplňovat své názory jasným vyjádřením, kdy mluví odborně (po pravdě je to mimo odborné kruhy spíš zřídkakdy) a kdy používají metafory, které samy o sobě nemají větší váhu než metafory, jimiž se na svůj způsob snaží o přesvědčivost „neodborníci“. Jakkoli po lidské stránce můžeme chápat vypočítavou mlčenlivost odborníků (kdo by si taky sám srážel vlastní hodnotu a cenu), vede takovéto jednání (po karbanicku: švindlování), nehledě na menší osobní prospěch, k velikému znevažování odbornosti, a to by odborníky nemělo nechávat klidnými. Když totiž odborník mluví metaforicky, neliší se ničím podstatným od neodborníka, a vydává-li to, co říká, za odbornický názor, získají neodborníci právem záhy dojem, že být odborníkem ani tak moc neznamená ctít především přesnost, vždyť člověku stačí jenom pár „odborných“ schůzí a pár novinových článků, z nichž se vytáhne pět nebo šest exotických slov - a už se dá odborně cokoli analyzovat a o čemkoli odborně rozhodovat. Takovým odborníkům se samozřejmě často stává, že si na odborných schůzích stěžují na nepochopení odborných věcí ze strany společnosti a politiky, a přitom je nenapadne, že odbornost pouze doplácí na jejich vlastní odborný oportunismus.

Pokušení odborníků budou menší, až si politika sama uvědomí, že si nemůže připisovat žádný odborný ráz, protože je především mechanismem na výrobu působivých metafor. Ovšemže je jednodušší a bezpečnější být odborníkem, ale jestliže si páni politici přejí mít aureolu odbornosti, ať jdou do odborného zaměstnání a spokojí se platem, který nepřevyšuje plat lékařů. Pro pravou parlamentní politiku je prostě třeba být metaforikem, což je těžké, avšak přesto krásné, jak se jednou vyjádřil jeden náš básník a politik. A nejenom metaforikem: politik, to by měl být především člověk, který svůj osobní osud krajně odvážným způsobem spojí s osudem metafory, kterou zastupuje. Je-li metafora v určitém okamžiku přesvědčivá, vynese politika do nebe, pakliže nefunguje, mrští jím do bláta. Podstatou politiky je prostě gladiátorství, a pokud je politika gladiátorstvím, lidé si ji svým způsobem váží a respektují ji. Věc se však změní, jakmile se chce gladiátor ze strachu před blátem najednou stát odborníkem; tedy někým, kdo svůj osud už nesvazuje se svou metaforou, ale začne hrát úlohu jakéhosi profesora, který ve své laboratoři přezkušuje jednu teorii, a je-li neúspěšná, přepne na druhou teorii a na třetí, čtvrtou... Jestliže lidé u profesorů mohou připustit odbornou skepsi, distanci a odborný vývoj, je tomu s politiky jinak. Politik nemá jinou hodnotu, než je jeho metafora, a nespojí-li s ní svůj politický osud, zůstane z něho jen páter vyklouz, kterého nezajímá nic jiného než šťavnaté krmivo v politických jeslích.

Podstata je tudíž v tom, pochopit a vzít na vědomí, že politický jazyk je jako každodenní jazyk vlastně jazykem metaforickým, básnickým. Méně talentovaní politikové se sice i dnes snaží, v souladu s protikomunistickou rétorikou, „zavádět odbornickou politiku a přicházet s odbornými rozhodnutími“, spojovat metafory se zdánlivě sociologickými teoriemi a paragrafy ústavních zákonů - prostě spojovat nespojitelné. Přitom je samozřejmě jasné, že politici nejsou žádní odborníci, a když své metafory diletantsky zdůvodňují na základě práva, běhá právníkům po zádech mráz, když se ohánějí statistikou, vypínají televizory statistikové, když zabrousí do zdravotnictví, kroutíme očima my lékaři. Jinak řečeno: „odborničtí politikové“ si povrchně osvojili pár odborných frází a naučili se s nimi odborně předvádět publiku, ovšemže ne odborníkům, jejichž jazyk se v té chvíli pokouší napodobovat. A protože je mezi voliči víc a víc různých odborníků, kterým hned tak neunikne v řeči politika nějaké „odborné“ tvrzení z jejich oboru, mají odborničtí politikové celkem nevalnou politickou perspektivu. „Teoreticko-odbornický reflex“ v politickém jazyce je prostě pouhý podivný pozůstatek z dob příprav převratu, kdy bylo možné přehráváním formulí „tvrdé publicistiky a teorie“ mást hlavy tehdejších mocipánů a hlavně se pod rouškou odbornictví vyhýbat promazaným mechanismům politické represe. V parlamentní demokracii však odbornické mimikry už postrádá pravý smysl; návraty k němu jedině politikům brání, aby se drželi svých metafor, pěstovali je a především si jich vážili, neboť jim v podstatné míře dopomáhají k chlebu a koláčům.

Důsledkem neuctivého vztahu politiků k vlastnímu jazyku je blokáda vývoje politické metaforiky, která proto míň a míň uspokojuje politické publikum - voliče. Komplikovaná a jemná tkáň metafor prostě nesnáší propichování a navlékání do ideologicko-teoretických náhrdelníků. Takové korálky jsou mrtvé a ztrácejí veškerý lesk, ještě než si je stačíš vítězoslavně pověsit kolem krku. A tak vinou politiků, kteří nectí vlastní politický jazyk, zůstáváme ve Slovinsku bez autentické politické metaforiky, která by měla na zřeteli politické potřeby lidí. Nemalý politický hlad nás dovádí k tomu, že budeme opět přinuceni dovézt do politiky jedinou dosud živou metaforiku - ó hrůza! - z literatury. To dělali naši otcové, dědové a pradědové a my jsme doufali, že to v novém politickém státě už dělat nebudeme muset. Proto se v každém předvolebním období politika ve Slovinsku chtíc nechtíc zase stává pouhým pokračováním literatury jinými prostředky. Střetnutí mezi levicí a pravicí probíhá jako boj mezi prozaiky a lyriky o přízeň obecenstva. Neshody na pravici jsou jen pokračováním srážek mezi tradičními lyriky a modernisty. Jediná správná odpověď, kterou nám volby přinesou, bude výpověď o posunu slovinské duše k lyrice nebo k próze, k tradicionalismu nebo k modernismu. Je však pravda, že velké peníze, které volby stojí, nejsou vyhozené peníze; pro literární historiky, psychology atd. jsou slovinské volby jedinečným skutečně objektivním ukazatelem posunů v literárním vkusu, protože voleb se zúčastní všichni, i ta obrovská většina lidí, kteří sice knihy nečtou, ve svém nitru však jsou i tak vášnivými příznivci a obdivovateli literatury.

Přeložil František Benhart

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker