Michal Jareš

Artuš Černík - Zapomínaný příslušník avantgardy

V několika ukázkách jsme v poezii v tomto čísle Aluze připomenuli osobu Artuše Černíka, autora, který se podílel na vzniku Devětsilu a na avantgardním kvasu začátku dvacátých let. Naše ukázky pocházejí z Černíkovy básnické sbírky Severní záře, jak ji připravil Štěpán Vlašín. Za Černíkova života totiž sbírka nevyšla, a tak se pokusil PhDr. Vlašín o vydání na konci osmdesátých let v nakladatelství Melantrich. z vydání bohužel i tentokrát sešlo. Toto vydání mělo být doplněné i Černíkovou prací žurnalistickou i jeho teoretickými pracemi. Výbor na závěr doplnil Štěpán Vlašín krátkou studií, nazvanou Zapomínaný příslušník avantgardy, z níž část ocitujeme. Zároveň bychom chtěli poděkovat PhDr. Štěpánu Vlašínovi za laskavé poskytnutí všech nevydaných materiálů:

„V memoárové knize Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa (1982) najdeme (na s. 228 - 234) obsáhlou partii věnovanou Artuši Černíkovi. Pracovali spolu krátce v redakci Rovnosti, byli oba zakládajícími členy Devětsilu, podíleli se na řadě akcí avantgardního hnutí. Jak vidí Seifert z odstupu let svého přítele:

,Artuš Černík byla duše k nezaplacení. Z titulu redaktora Rovnosti a člena pražského Devětsilu pokusil se, a nikoliv bez úspěchu, navázat styky s celou moderní kulturní Evropou. Mluvil a psal francouzsky a německy, byl dobrý novinář, měl obratné péro. Byl i dobrý organizátor. V jeho malém juliánovském pokojíku se kupily hromady časopisů a knih ze všech evropských center. Dopisoval si s mnoha lidmi. Psal si s Duhamelem i Vildracem. Korespondovali jsme s Gollem i jeho paní Claire. (...) Černík psal si i s Tzarou, Reverdym, s básníky jugoslávského Zenitu. Psal do Španěl, do Německa a všude tam, kde se ozvalo nějaké nové jméno, které nám bylo blízké a příbuzné. V té době napsal i pěknou knížku veršů. Jmenovala se Severní záře a byla to jediná knížka kubistické poezie u nás. Škoda, že nevyšla. Neumann otiskl z ní několik básní. Mohla by vyjít ještě dnes a ještě dnes by byla pozoruhodná.‘

Artuš Černík se narodil 26. července 1900 ve Vyšehněvicích u Pardubic v rolnické rodině. Studoval na gymnáziu v Pardubicích, Hradci Králové a Kolíně a po maturitě v roce 1919 na právnické fakultě v Praze a v Brně. Už během studií pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského komunistického deníku Rovnost (1921 - 22); jeho externím literárním a divadelním referentem zůstal do r. 1926. Od r. 1923 působil jako železniční úředník ve Slatině u Brna a v Rájci u Blanska. V roce 1926 přesídlil do Prahy a stal se redaktorem Československé tiskové kanceláře. Působil jako funkcionář organizací filmových novinářů (Klubu za nový film od r. 1927 a Film-klubu od r. 1931). V letech 1945 - 47 byl filmovým dramaturgem, 1947 - 51 předsedou filmové dovozní komise, od roku 1951 vedoucím studijního oddělení Čs. filmového ústavu. Zemřel v Praze 25. prosince 1953.“

Vlašín dále připomíná Černíkovu funkci v Devětsilu, který byl založen 5. října 1920 v Praze:

„V prosinci 1923 vzniká brněnský Devětsil, úzce spolupracující s pražským ústředím. Bylo to především zásluhou živého styku Karla Teiga s Černíkem. Mezi brněnské aktivní členy patřili kromě Artuše Černíka František Halas, Jaroslav B. Svrček a Bedřich Václavek, na činnosti se však kratší či delší dobu podílela i řada dalších (Vincenc Nečas, Jaroslava Nickmannová - Václavková, Ctibor Haluza, Václav Naxera, Máša Krejčí, Jaroslav Kopa, Vladimír Tišnovský, Zdeněk Sekera, Bedřich Pokorný aj.).“

Působení v brněnském Devětsilu ovšem neomezovalo Černíkovu práci v novinách, ba právě naopak:

„V Rovnosti působil jako stálý redaktor kulturní rubriky od dubna 1921 do února 1922 a znovu v roce 1924. Černíkovo působení charakterizuje v kulturní rubrice Rovnosti především úzká spolupráce brněnského Devětsilu. Vedle Černíka a Svrčka tisknou zde v tomto období i Jaroslav Seifert, František Halas, občas i Vincenc Nečas. Černíkovi připadl především úkol redigovat nedělní přílohu, která zpočátku vycházela pod názvem Dělníkova neděle (od dubna 1921 do srpna 1922) a později jako Rudé osení (od září 1922). Literární kritiky, divadelní a hudební referáty a výtvarné kritiky přináší v té době rubrika nazvaná Osvěta, literatura a umění. (...) Po Černíkově odchodu rediguje Rudé květy Vladislav Burian. V názorech Burianových a Černíkových krystalizuje do jisté míry napětí v naší mladé pokrokové literatuře, od Burianova příliš jednostranného a specifičnost umění často opomíjejícího chápání literatury jako nástroje politického boje a propagandy až po Černíkovo sepětí literatury pro proletariát s moderními uměleckými směry.

Černík prosazuje do beletristické přílohy především mladé francouzské autory, které obdivuje, hlavně unanimisty Charlese Vildraca, Georgese Duhamela, Julesa Romainse. Dostalo se i na ruskou klasiku.“

Jak Štěpán Vlašín dále zmiňuje, na stránkách Rovnosti docházelo také ke střetům Devětsilu a moravské Literární skupiny, ve kterých Černík dosti nepříznivě komentoval jednotlivá čísla časopisu Host; spolu s Teigem se postavil proti germánskému individualistickému expresionismu. Tyto polemiky a glosy ukazovaly Černíkovu aktivitu a důležitost v počátcích Devětsilu.

„V revuích, hlavně v Červnu a Pásmu, v Rovnosti aj., zůstalo rozptýleno a knižně nesebráno velké množství jeho básní, polemik, kritik filmů, knih, výstav, divadelních představení, architektury a rozhlasových pořadů. Uváděl k nám francouzské unanimisty a německé expresionisty. (...) Knižně vyšel překlad B. Travena (Loď mrtvých, 1931) a L. O’Flahertyho (Hollywoodský hřbitov, 1936, s A. J. Urbanem). Kromě Rovnosti redigoval Pásmo (s Františkem Halasem a Bedřichem Václavkem, 1924 - 1926), druhý svazek sborníčku Disk (s J. Krejcarem, J. Seifertem a K. Teigem, 1925), Český filmový svět (1926) a část prvního ročníku časopisu Horizont (1927). Po osvobození uspořádal několik ročníků výročních zpráv o čs. filmovnictví (1947 - 1951).

Alespoň jeden doklad mezinárodní aktivity brněnského Devětsilu a Artuše Černíka zvláště: v dvojčísle Pásma z května 1925 (č. 13 - 14) čteme na první stránce zprávu o tom, že valná hromada brněnského Devětsilu zvolila čestnými členy známé americké herce - Charlieho Chaplina, Harolda Lloyda a Douglase Fairbankse „v uznání zásluh o umění fotogenické“. Dopis z Brna předal těmto hercům filmař Rudolf Myzet, který působil v tu dobu v Hollywoodu. Po čase došla do Brna anglická poděkování všech tří filmových hvězd, které děkovaly za poctu.

Jaroslav Seifert prohlašuje Černíkovu Severní záři za sbírku kubistickou, ale se stejným oprávněním bychom ji mohli prohlásit za unanimistickou, wolkerovskou, vitalistickou. Do duševního světa mladého básníka zasáhla první světová válka, odrazily se v ní sociální zápasy. Připomeňme si jen závěr básně Výzva: ,Děti slzavé doby, / zaťaté pěsti světa, / svědomí jediné, svědomí zrozené z krve!‘ Ale najdeme tu i polemiku s angažovanou poezií Neumannovou (Znám píseň bouřlivou) i křehkou přírodní lyriku připomínající ranou tvorbu Wolkerovu: ,Slunce na oblacích / má srdce veselé a mladé / jeden polibek na sníh / a druhý na trávu klade‘ (báseň Z vlaku). (...)

Jako pravověrný příslušník avantgardy dvacátých let byl Černík zaujat filmem, věřil v jeho budoucnost, oceňoval jeho novátorství - a v souvislosti s tím křivdil divadlu, jehož avantgardní úsilí nechápal a necenil si ho.

Mezníkem v Černíkově životě se stal přechod do Prahy v roce 1926. Zásluhou Jaromíra Johna získal místo redaktora v ČTK. Jestliže brněnský pobyt vyplnil všestrannou aktivitou - psal básně i prózu, programové stati, polemiky, recenze knih i referáty o výstavách, pak v pražském období se upnul především k filmu - a kromě toho nesoustavně, ale s přehledem a porozuměním sledoval novou lyrickou produkci, především v „legionářském“ časopise Čin, který až do roku 1936 redigovala Marie Majerová. Příčinu Černíkovy „menší“ aktivity nutno hledat ve špatném zdravotním stavu - vážné srdeční chorobě. Umírá v pouhých 53 letech. Naše filmová historiografie a ediční praxe nemálo dluží Černíkovi jako soustavnému kritikovi filmové produkce i teoretikovi, razícímu nové cesty v této oblasti.“

Tolik tedy Štěpán Vlašín ve svém doslovu k výboru z díla Artuše Černíka. Dodejme jen, že k vydání Černíkovy tvorby básnické nebo teoretické doposud nedošlo, podobně jako u mnoha „menších“ autorů z okruhu avantgardy a Devětsilu (například básníci Ivan Suk a Karel Vaněk). Snad v budoucnu.