Jiří Jílek: Stýskání mé je vývěr vod. Host, Brno 1999.

Ve štítu života - bolest

Není patrně třeba rozmnožovat slova o tom, že memoárové literatury v poslední době vychází snad až příliš a že únava z ní je značná. Nad každým novým titulem tohoto žánru se sice mnohý čtenář pozastaví, v lepším případě knihu prolistuje, ale posléze ji zase odloží, jsa již syt produkce tohoto druhu. Podobná situace by se mohla opakovat i nad knihou Jiřího Jílka Stýskání mé je vývěr vod, která by si to rozhodně nezasloužila.

Péčí editora Jana Slavotínka se dostává čtenáři do rukou první knižní vydání rukopisné pozůstalosti výtvarníka (především sochaře) Jiřího Jílka, vydané nakladatelstvím Host. Na zhruba dvě stě padesáti stranách textu je mu dopřáno nahlédnout do již uzavřeného života výjimečného člověka a pokusit se ze střípků zde obsažených složit mozaiku jednoho prožitého osudu; a to jak prostřednictvím rukopisných sešitů vzpomínek, tak i uměleckých projevů - fotografií jeho děl, básní, ale také dopisů - přátelům (např. Ladislavu Zoubkovi), rodičům, dceři Anežce. Jistě je možno bez nadsázky říci, že autor patřil k těm, jimž psaní působí rozkoš a pro něž text je do jisté míry prostředkem psychoanalýzy a hledání sebe sama (zřejmé především z filozofujících dopisů z mládí, v nichž Jílek objevoval možnosti jazyka). Sám autor svou schopnost „snadného psaní“ v textu nepřímo několikrát potvrzuje. („Lze udělat snadno kosmickou záležitost z děje, který lze jinak popsat několika slovy. Tíhnu k prvé možnosti, ale vnutím si druhou.“)

Ve vzpomínkových sešitech se Jílek neubránil jisté míře stylizace - jakkoli nás editor přesvědčuje o tom, že byly psány spontánně a určeny jedinému adresátu, totiž autorovi samotnému, je bezesporu svou autenticitou cennější dobová korespondence. Její syrovost a pokus o zachycení konkrétní životní situace vytvářejí kontrast ke vzpomínkám psaným s nadhledem, odstupem času, vědomím životních souvislostí. Je v nich přítomen a obnažen Jílkův věrný druh a souputník - bolest. Již jako patnáctiletý psal svému příteli: „Umírám a rodím se znova. Ó dej bože, abych se nenarodil v ony spokojence, omezence a ubožáky, kteří jsou kolem mne. Tož nechť radši tonu věčně v tomto přelomu a bolesti. Není to pýcha, není, není, jest to bolestná pravda. Slovo bolest jest vtesáno do mého štítu, tohoto života.“ V tomto období dospívání, k němuž patří i patos slov, však ještě nemohl dohlédnout rozsahu fyzické bolesti, kterou mu do života přinesla v sedmadvaceti letech propuknuvší Bechtěrevova choroba.

Již z popisu dětství zřetelně vystupuje citlivá postava se zjitřenými smysly (situace, na něž vzpomíná, jsou pro něj charakteristické např. vůní). Pod vlivem otce- komunisty se v něm rozvíjí silné sociální cítění, v té době podporované křesťanstvím. („Mám rád souchotinářskou a ubožáckou lůzu, mám ji rád tak jako Wolker a mám ji rád jako Ježíš. Neboť to jsou oni, jimiž se vykupuje blaho jiných, neboť to jsou beránci boží, i když nedobrovolní.“) Velký vliv na utváření umělcových názorů měla literatura. V patnácti letech si zamiloval Wolkra a Šaldu. Sám vyznává, že jeho dětská víra odumřela pod náporem četby, při toulkách přírodou se však původní katolická religiozita proměnila v jakýsi panteismus.

Podstatnou částí textu je též popis geneze nejednoho Jílkova výtvarného díla, jeho motivů. Psané slovo tvoří protipól tohoto díla. Do souvislostí je uvedena i jeho cesta k sochařství a charakteristika výtvarníků-vzorů.

Kniha Stýskání mé je vývěr vod je také knihou o člověku, který si pro svůj život vybral vesnici v podhůří Jeseníků podle vrstevnic na mapě, aby mohl spolu se svou rodinou žít v blízkosti přírody a v souladu s ní a svou prací. O člověku těžce zkoušeném utrpením, pro nějž však nepřestaly existovat hodnoty krásy a poezie.

V době internetových informací a hypertextových odkazů by se mohlo zdát, že jeden život je na poměrně rozsáhlou knihu málo. Po přečtení zjistíte, že není.

Jana Vrajová