Jaroslav Kolár: Návraty bez konce. Studie k starší české literatuře.
Usp. L. Jiroušková. Atlantis, Brno 1999.

Starší česká literatura ve studiích Jaroslava Kolára

V brněnském nakladatelství Atlantis, které ve svých edičních programech záslužně počítá také s vydáváním děl starší české literatury, vyšel koncem roku soubor studií Jaroslava Kolára věnovaný právě tomuto období vývoje naší literatury. Kolárovy Návraty bez konce tak užitečně doplnily několik podobných profilujících a již dříve vydaných souborů studií jiných autorů a podněcují k tomu, abychom se pokusili najít jejich specifické místo v oblasti bádání o starší české literatuře.

Vydávání souborů tohoto typu je jistě užitečné z čistě praktického hlediska. Zvyšuje dostupnost prací, které byly publikovány v různých etapách badatelského vývoje autora, v různých časopisech a sbornících, které nemají další badatelé často k dispozici, a upozorňují také na ty práce, které v době vydání nenašly vždy potřebný ohlas, ale zaslouží si pozornosti v současnosti.

Smysl vydávání takových antologií je však hlubší. Tím, že práce určitého autora jsou systematicky uspořádány a prezentovány, naskýtá se možnost posoudit jeho badatelské zaměření i výsledky, k nimž ve svých analýzách starší literatury za delší dobu dospěl. K tomuto cíli může být bezpochyby využita i antologie studií Jaroslava Kolára.

Návraty bez konce jsou uvedeny třemi obecnějšími studiemi, které jsou zaměřeny na genologickou problematiku. První z nich se zabývá žánrovým systémem starší literatury v obecné rovině, druhá je věnována 16. a 17. století v české literatuře a žánrům tohoto období a třetí se vrací k transformacím genologického systému v husitství. Toto pořadí studií je poněkud překvapující, očekávali bychom chronologické řazení podle období, jímž se autor zabývá, nicméně Jaroslav Kolár si v těchto studiích vytvořil teoretická prolegomena, která mu umožnila soustředit se na jednotlivá díla starší literatury, na jejich analýzu a literárněvědné hodnocení.

Z výběru staročeských památek, které upoutaly jeho pozornost, několik spadá ještě do literatury 14. století (například bajka o lišce a džbánu nebo heraldické povídky o Štilfrídovi a Bruncvíkovi), ale na první pohled je zřejmé, že centrum Kolárova badatelského zájmu je v literatuře 15. a 16. století. Tento zájem se však netýká celého žánrového spektra literatury této doby (i když k němu Kolár ve svých pracích trvale přihlíží), nýbrž je velmi zřetelně zaměřen k tvorbě, kterou bychom mohli chápat z dnešního hlediska jako literaturu beletristické povahy. Právě v tom vidíme badatelský přínos Jaroslava Kolára pro poznání naší starší literatury.

V pracích o středověké i humanistické a renesanční literatuře se v nejrůznějších obměnách opakuje zjištění o nediferencovanosti beletrie, literatury naukové a děl, která bychom označili dnes nejspíše jako publicistiku. Nejde o to, že bychom toto zjištění měli zpochybňovat. Hranice mezi těmito oblastmi literární tvorby byly skutečně pohyblivé, mnohdy nezřetelné a mohou vyvolat dojem, že ve skutečnosti diferenciace těchto oblastí neexistovala. Klasickým dokladem je tradiční hodnocení Hájkovy kroniky, proti níž jsou od doby národního obrození vznášeny oprávněné námitky, pokud jde o její historickou spolehlivost. Proti tomuto skeptickému postoji historiků stojí povědomí o čtenářské oblibě, která přesáhla daleko dobu vzniku díla a přetrvávala ještě v období baroka. Jaroslav Kolár, který vydal také obsáhlý výbor z textu Hájkovy kroniky, přesvědčivě prokázal, že rozpor obou stanovisek je jen zdánlivý a že se vlastně zakládá na chybném žánrovém hodnocení díla. Musíme si být vědomi toho, že označení kronika (podobně jako historie) mohl autor využít pro jakékoliv dílo, jehož děj se odvíjel v čase, tedy pro skutečný historiografický výklad stejně jako pro příběh, který měl pramen ve fantazii autora. Starší badatelé spojovali Hájkovu kroniku s historiografií a naráželi tak přirozeně na rysy, které jsou z historiografického hlediska nepřijatelné. Význam Kolárova hodnocení Hájkovy kroniky spočívá v tom, že správně postřehl její přináležitost k historické beletrii, která se řídí jinými pravidly a v níž fantazie autora má své místo. Kolárův zájem se však nesoustředil jen na Hájkovu kroniku, ale směřoval i do širší oblasti typologie historické prózy období humanismu a projevil se i studií o vztahu kronikářství a zábavné literatury v období baroka, takže Kolárovy studie přispěly v obecnější rovině k poznání charakteru tohoto žánru ve starším období našeho literárního vývoje.

Vedle problematiky historické prózy jsou Kolárovi blízké i jiné žánry a oblasti starší literatury. Zaujala ho renesanční próza a zejména se stal centrem jeho zájmu vztah náročné literatury k tvorbě pololidové a k lidové slovesnosti a v širším smyslu si položil v návaznosti na práci Jana Kochanowského otázku srovnávacího studia české literatury 16. a 17. století v kontextu slovanských literatur.

I když jsme zdůraznili Kolárův přednostní zájem o literaturu období renesance a humanismu, neznamená to, že by období baroka zůstalo mimo pole jeho bádání. Dokládají to komeniologické studie uveřejněné v jeho antologii i práce o barokním lidovém divadle a jeho dramaturgii. Vazby ke starší literatuře pak hledá Kolár i v pozdějším literárním vývoji v posledních dvou studiích souboru.

Uvedené studie i další práce do souboru zařazené vyjadřují velmi jasně badatelské zaměření Jaroslava Kolára. Mohli bychom je formulovat do podoby tří základních znaků, jimiž se ve větší nebo menší míře vyznačují všechny jeho práce:

1. Je to genologická tematika, snaha o specifikaci žánrů starší literatury a o jejich odlišení od dnešního žánrového systému.

2. Neméně charakteristický rys představuje i jeho zájem o vazby náročné literatury k literárním projevům pololidovým a k ústní lidové slovesnosti ze synchronního i diachronního hlediska.

3. Tematika, která se v Kolárových studiích stále vrací, je tematika historické literatury (odborné i beletrie), a období literárního vývoje, které je mu zřejmě nejbližší, je období renesance a humanismu.

Návraty bez konce nepřinášejí tedy jen soubor poznatků pramenících z analýz dílčích otázek i širší problematiky starší literatury, ale pomáhají určit i Kolárův přínos k poznání dějin starší literatury a v závěrečné části užitečně informují o celém úctyhodném rozsahu jeho publikační činnosti. Vydání Kolárovy knihy je proto třeba z hlediska potřeb naší literární historie plně uvítat.

Eduard Petrů