Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Markéta Matoušková: 1063 dnů s Karlem Krylem. Legenda očima důvěrné přítelkyně (Forma, Praha 1995)

Nebožtík z rubáše vysvlečený

(Karel Kryl očima Markéty Matouškové)

Moto: „Myslím, že ty slibované a projektované knihy vzpomínek i interviewů budou dobrá nakladatelská špekulace.“ F. X. Šalda

Toneme v záplavě biografické a autobiografické literatury a čtiva, „zaručeně pravdivých“ či „svědeckých“ zpráv a překvapivých odhalení, jež mají četné příznivce ve čtenářích s očima i ušima vždy otevřenýma senzaci, kteří tuší všelicos, nejsouce tak nepodobni Poláčkovu penzionovanému správci pošty Peciánovi. „Pecián miloval tajná poselství; všechno, co mělo pečeť tajemství, ho přitahovalo jako masařku k hnisavé ráně. Kdyby náležel mezi zvířata, tedy by byl počítán k nočním tvorům. Slunce na obzoru ho oslňovalo jako výra; avšak mezi stíny ožíval a větřil. Všechno jasné mu bylo podezřelé, neurčité přítmí mu bylo důvěrně známé.“ A což teprve, dají-li se takoví sami do spisování. Dobře vědí, že poptávka po jistém druhu zboží prodělává konjunkturu trvale.

Kniha mladé novinářky Markéty Matouškové 1063 dnů s Karlem Krylem. Legenda očima důvěrné přítelkyně (Forma, Praha 1995) není sice ani letošní ani loňská, avšak to není v této chvíli rozhodující. Nás zajímá jako jistý způsob literární komunikace. Přičteme-li totiž k tomuto exemplárnímu výpotku duševní malosti, podlosti, malicherné ubohosti, klepařství ještě neskrývanou autorčinu potřebu sebeadorace a zjevnou služebnou demagogii, musíme si chtě nechtě položit otázku, zda snad té snaživé (tehdy dvacetileté) ženě někdo nepomáhal, zejména s prefabrikací ideových hodnocení. (Pojem prefabrikace zde není tak docela metaforou: Autorka složila maturitní zkoušky na stavební průmyslovce a poté se pokusila o studium na Stavební fakultě ČVUT. Na své technické vzdělání je dle toho náležitě pyšná.)

Výsledek jejího sepsání sestává z poměrně vyváženého střídání a vzájemného prolínání trojího typu vyprávění a dle toho též trojí proměny autorského postoje k tématu. Ten se pohybuje od vzpomínek na zesnulého umělce až k líčení svých vlastních postojů k němu během jejich vzájemného vztahu, aby konečně vyústil v jakési zobecňující komentáře. Čtenářsky relativně nejvděčnějším členem této triády jsou vzpomínky, třebaže autorka místy upadá do banalit. Nelze také kvalifikovaně popřít, že právě tyto partie její knihy by neodpovídaly skutečnosti: jak se zlobil, když ho přemohl vztek; jak se u něj střídala lakota s velkorysostí; jak uměl být nesnesitelný svému bezprostřednímu okolí; jak byl neohrabaný v praktických věcech; jak vášnivě se pouštěl do nekonečných hádek o politiku. Svým vlastním zážitkům a pocitům věnuje Matoušková srovnatelně velký prostor, mají tedy v autorském záměru mít pro čtenáře stejnou cenu. Úvahy zobecňující zabírají v textu plochu sice menší, avšak právě ony nejzřetelněji vypovídají o své autorce.

Jako příklad může posloužit problematika alkoholu. Matoušková celkem rezolutně tvrdí, že opravdu opilého Karla Kryla viděla jen jednou, což taky na místě samém vzápětí dokládá naturalisticky důkladným líčením jeho tehdejšího řádění. Ovšem se stejným zaujetím stejně precizně popisuje, jak do sebe při různých příležitostech sama nalévala pěkné dávky etylalkoholu (nezapomínejme, že má kus technického vzdělání), aby konečně dospěla ke zobecňující úvaze: „Nemyslím si, že by se kdy něco v hospodě vyřešilo. Pivo možná rozvazuje jazyk, ale mozek se scvrkne do objemu vysušené švestky. Všimněte si, jak každý v hospodě důležitě rozkládá nad půllitrem na jakékoli téma, jako zázrakem se mu vybavují pasáže z učebnic pro základní školy a ostatní moudře přikyvují.“ (s. 35)

Vznik knihy byl zjevně motivován ušlechtilou potřebou „důvěrné přítelkyně“ vyřídit konkurenci na poli literárním, jíž je Půlkacíř (Academia, Praha 1993) Miloše Čermáka, i společenském, představovaném jednak Krylovou legitimní manželkou Marlen, jíž Matoušková nepokrytě závidí, jednak rozmanitými přítelkyněmi a fanynkami, jimiž ovšem jakožto „přítelkyně důvěrná“ hluboce opovrhuje. („,Ale to je vylhaný,‘ konstatovala jsem po dočtení rukopisu Půlkacíře...“, jsou její vůbec první slova. Věcný důkaz pro takové tvrzení hledáme sice marně, ale zato černé na bílém nacházíme celou řadu rozmanitých detailů - zejména Krylových postojů vůči konkrétním osobám a událostem i veřejným záležitostem -, jež se navlas shodují s tím, co stojí v Půlkacíři. Matoušková se dále chlubí, že v Čermákově textu objevila tři gramatické chyby, avšak sama je s českou gramatikou na štíru, užívajíc na příklad přechodník v nesprávném tvaru.)

„Důvěrná přítelkyně“ taky tu a tam ignoruje fakta, když opakuje tvrzení, že důvodem Krylova sňatku byla mimo jiné legalizace jeho dalšího pobytu ve Spolkové republice. („Nechtěl zůstat v Německu jako nezaměstnaný - což se po jeho odchodu ze Svobodné Evropy stalo -, ale nechtěl se ani vrátit jako jeden z mnoha.“ s. 18) Kryl ve Svobodné Evropě skončil k 1. 1. 1991 a sňatek uzavřel 7. 2. téhož roku. Oba kroky byly pravděpodobně plánovány současně, a tedy druhý nemusel být důsledkem prvního. Za pozornost stojí, že sama Matoušková uvádí datum Krylova odchodu ze Svobodné Evropy 30. 6. 1991. Marlen Krylové věnovala ještě zmínku při jinak věcném popisu Krylova pohřbu: „Karlova manželka stojící před branou břevnovského kláštera se sklenkou šampaňského v ruce, rozdávající s úsměvem na rtech parte, mi jako truchlící vdova nepřipadala.“ (s. 118)

Nemám mladé novinářce za zlé, vysvlékla-li básníkovu mrtvolu z rubáše - Karel Kryl byl a je osobnost, která to vydrží. Jeho do jisté míry nestálá povaha byla daní z daru mnoha talentů. Krylovi celoživotní odpůrci, totalitní ideologové, předkládali tzv. klasiky marxismu-leninismu jako světce. Bylo by krajně nemoudré prezentovat Karla Kryla jako vice versa svatého. Avšak Matouškové nejde o nějaké stržení „pomníku“. Jde jí o víc. Ona cílevědomě usiluje o vytvoření antilegendy! Právem tedy vyvstává otázka, komu tím chce (kromě zjevné vlastní ješitnosti) prospět?

Formou souhrnných úvah jsou čtenáři předkládány k víře tři spekulace zásadního významu: Nejprve nalačno spořádá Kryla - exulanta: „...myslel si tehdy, že dosáhl nejvýš, kam doma´ lze. Potřeboval změnu a Německo přišlo vhod. Dávalo možnost začít nový, starými záležitostmi nezatížený život. A bylo za oponou.“ (s. 19) Pak si vychutná Kryla - kritika polistopadového estabilišmentu: „Kdybych jako novinářka dostala za úkol zjistit, jaký je Václav Klaus v soukromí, mohla bych si ušetřit cestu. S neomylným politikem jsem žila tři roky.“ (s. 62) Po Krylovi - exulantovi a Krylovi - kritikovi společenského života už jen vydáví Kryla - křesťana. Podobně jako Miloš Čermák také Matoušková reprodukuje Krylův minimalistický názor na křesťanské desatero, které má především sloužit k tomu, aby si člověk uvědomil, že hřeší. Čermák: „Bezmezně je dodržují jenom světci. Nebo se to o nich říká.“ (Půlkacíř, s. 90.) Matoušková, bezpochyby především z nevědomosti, je zlomyslná: „... - když někdo poruší některé z jeho přikázání, jde ke zpovědi, poté odříká přikázaný počet Otčenášů či Zdrávasů, přitom se zamyslí, zda mu ty hříchy stojí za to, obvykle zjistí, že ano, a jde se dál.“ (s. 90) Dozvíme se také, že ač Kryl chodil do kostela pravidelně, „nešlo mu ani tak o mši, jako o možnost sejít se potom s přáteli U Antoníčka“ (s. 90), čímž se samozřejmě rozumí nedaleká hospoda. Matoušková se hlásí k ateismu a Kryl ji svými postoji jen utvrdil. „Neprojevoval se tedy jako klasický katolík, kterým dle svých prohlášení byl,“ píše na straně následující. Z jeho koncertování v Jedličkově ústavu a podpory ostravské nemocnice však jasně pochopila, jakže to s tou jeho vírou je doopravdy: „Cítil s potřebnými a snažil se jim pomoci. Troufám si tvrdit, že to byl jediný případ, kdy se choval jako věřící katolík.“ (s. 74) Čím se však liší klasický katolík od moderního či postmoderního, to nevysvětluje. Navíc pravděpodobně podléhá pověře mnoha ateistů, že věřící člověk se nutně musí chovat jako svíčková bába, a ryzí projev křesťanské lásky (navíc mnohokráte opakovaný), je pro ni „jediný případ“. Příslušný odstavec pak vyústí v tuto trapnost: „A tak se nemohl divit, že jsem se jednou v kostele, právě když se začal dovolávat Pánaboha - namočíc si (sic! - J. K. B.) pařátky ve svěcené vodě a obřadně pokleknuv na jedno koleno - rozesmála. Vyšel z toho poměrně lacino, i když se mnou i proto týden nemluvil. Původně jsem se totiž potýkala s myšlenkou ho - jak tak hezky zády ke mě (sic! - J. K. B.) klečel - nakopnout.“ (s. 93) To je přece scéna! Básník v pokorném pokleku na chrámové dlažbě, s rukama sepjatýma, s pokorou v mysli i v srdci, v usebraní a v modlitbě. A pár kroků za ním Matoušková, přemáhající svou chuť uštědřit mu řádný kopanec! Ale když už jsme neobešli tuto smrdutou stoku, můžeme tedy alespoň konstatovat lítost nad tím, že svůj nápad Kryla nakopnout jeho „důvěrná přítelkyně“ ihned neuskutečnila. Ač v kostele, bylo by to bývalo zdvořilejší, než kopat do mrtvého.

O svém vztahu ke Krylovu dílu Matoušková nejzřejměji promlouvá na s. 76: „Řvoucí trpaslík a prorok na malém jevišti České republiky. Musel vypadat jako prorok, protože nemluvil konkrétně, jeho věštby byly stejně jako všechny ostatní jinotajné. Poetické. A šlo je vykládat několika způsoby. Každá jeho písnička nebo text byly věštbou.

Když hádáte tu lepší variantu a ona nevyjde, jste považován za snílka a mluvku - co na tom, že jste pro dobrý výsledek dělali co jste mohli.

Když však hádáte tu horší a neděláte vůbec nic a ono se to potom stane, všichni uznají, že jste realista. A když se pak něco skutečně povede, řeknete, že jste se mýlil, ale že jste se mýlil rád, a protože nic není stoprocentní, stačí říct pár ale a jste zpět na svém realistickém místě. Zase jste měl pravdu - sice se věc podařila, jenže má tolik much, že...

A věřte tomu, že nic není tak dokonalé, aby se to nedalo zesměšnit, zničit nebo alespoň pošpinit.“

Stejnou pronikavost ducha projevila Matoušková i ve vztahu ke Krylovi - básníkovi. Připomíná onu známou anekdotu o koncertním vystoupení klavírního virtuosa Leopolda Mayera na císařském dvoře ve Vídni za panování Ferdinanda Dobrotivého. Jeho Císařská Milost prý tehdy usoudila: „Slyšel jsem Chopina, Liszta a Thalberga, ale musím říci, že žádný se nepotil jako vy.“ V čem spočívá údajná nekonkrétnost Krylových textů? Jeho sdělení, jeho obrazy jsou znaky, jejichž významů je třeba se dobírat. Záleží především na čtenáři (posluchači), dobere-li se k nim. Porozumět jim předpokládá znalost historie, četných kulturních reálií i zákonitostí výstavby básnického textu. Naopak Ivan Binar - v přímém protikladu s tvrzeními „důvěrné přítelkyně“ - dokonce vůbec vylučuje jakoukoliv efektnost a nesrozumitelnost básnických zkratek, jasných jenom autorovi. V interviewu s Karlem Hvížďalou prohlásil doslova: „Žádná intelektuálská architektura slov, jimiž je těžké se prokousat k zašifrovanému jádru. Kryl je jasný a mluví za mou generaci.“ (Hvížďala, K.: České rozhovory ve světě. Československý spisovatel, Praha 1992, s. 229.) Věštcem mohl být Karel Kryl leda povrchnímu pozorovateli. Tak jako není věštcem starý sedlák, který po mnohaletých zkušenostech a pozorování přírody odhadne přesně, jaké budou žně. Karel Kryl znal přítomnost a studoval minulost. Jeho údajná „proroctví“ nejsou výsledkem žádné mystické extáze, ale kritického pozorování, přemýšlení a zobecňování zkušeností. A to platí bez výjimky i o textu Buffalo Billa, třebaže zmínka o Čierné pri Čopu v něm může působit jako intuitivní předzvěst neblahých událostí s tímto místem spojených.

Ve výše citované pasáži ze s. 76 (i tam je zvýrazněna kurzívou) je čtenáři udělena lekce čehosi, co se někdy nazývá „pozitivní myšlení“, ale co může být také pojmenováno oficiálním optimismem. Něco podobného se totiž mohlo vylíhnout i ve volebním štábu politické strany, která slibuje jakékoliv světlé zítřky (nikoli nutně komunistické). Platnost obecných pouček M. Matouškové závisí na tom, co se rozumí lepší a horší variantou a co dobrým výsledkem. Např. poražení exponenti Pražského jara v době pookupační tzv. normalizace také pro domnělý dobrý výsledek dělali, co mohli, svým taktizováním a ponižujícími ústupky. A přece Karel Kryl dokázal pouhým jedním slovem více, když to vše obrazně, leč zcela výstižně nazval - rakovinou. Výjimečný stav generála Jaruzelského byl snesitelnější variantou než přímá sovětská intervence v Polsku, ale „řvoucí trpaslík“ na velkého generála chvalozpěvy neskládal. Někdo by snad na obhajobu vývodů Matouškové mohl říci, že se mají vztahovat pouze k polistopadovým postojům Karla Kryla. Jenže zkušenosti se všelijakými koženými steh- líky opravdu nebyly takové, aby nebylo důvodu je „zesměšnit, zničit nebo aspoň pošpinit“. A vysoká politika usilovala, seč mohla, aby faktické problémy polistopadového vývoje bagatelizovala na pouhé „kosmetické vady“. Podtrženo a sečteno: citovaný úryvek ze s. 76 není ničím jiným než literárně se tvářícím zatykačem na vagabunda, který by mohl např. ohrozit pokojný průběh příštích voleb.

Obsahové ubohosti knihy nezůstává nic dlužna její výrazová stránka. Na rozdíl od Půlkacíře, v němž je každá kapitola uvedena motem z Krylovy tvorby, sáh- la Matoušková po verších své kamarádky (jak uvádí
v doslovu) Sissy Simonsové (vl. jménem Jana Mandelíčková), nic se nestarajíc o jejich vazbu k osobnosti Karla Kryla.

Matoušková zná dobře dialogy Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem a ráda si nějakou tou výpůjčkou tu a tam vypomůže. Tak např.: „Naopak mi vadila jeho popularita, která je snad pro všechny fanynky jako turecký med pro vlčáka.“ (s. 32) Jindy zase žertovně: „Hrdinové se usmívají z plakátů a sypou se z nich piliny. Slavné jsou jejich makeupy i prázdné sáčky od tabáku. Ale představte si takového hrdinu na záchodě.“ (Tamtéž o pár řádek výše.) Není třeba se pohoršovat nad autorčiným cynismem - se světáckým nadhledem říkával něco podobného i mladý Karel Čapek. Ale ten Werich: Když Matoušková probírá Krylův naprostý technický antitalent, tvrdí, že „byl slovy Jana Wericha obětí humanistické hlouposti“. (s. 45) Werichův původní výrok byl ironickou invektivou proti nabubřelému stalinisticko-nejedlovskému programu tzv. polytechnizace školství. Werich netvrdil, že stará, humanisticky (humanismem se zde rozumí klasické latinské vzdělání, nikoliv shovívavost dementních soudců vůči lupičům a vrahům) pojatá škola byla líhní nešiků nebo dokonce hlupáků. Werich názorně demonstroval, jakým hlupákem je ten, kdo hlásá opak. Matoušková však Werichova slova použila v zásadním rozporu s tím, co jimi jejich autor říkal. Werichova slova však zaznějí i ke Krylově oslavě: „Mohl žít ještě sto let
a stále by měl co říct...“ (s. 128) Škoda jen, že na jiných místech knihy autorka prohlašuje (snad vlastními slovy), že mnohé z toho, co Kryl říkal, bylo nudné a vlastně to ani nestálo za námahu poslouchat.

Markéta Matoušková ve své knize uvádí řadu postav jen dle jejich občanského povolání. Tak je tu např. Majitelka, Právník, Vydavatelka, Politik, Novinář. Možná, že šlo o úhybný manévr před eventuální žalobou - o Politikovi tvrdí, že byl pozitivně lustrován.

Na milost lze vzít jen dvě místa textu. Především Pohádku o Samsonovi (s. 111 - 113), z níž si lze udělat jistou představu, jak by asi mohly vypadat pohádky, kdyby se k nim Karel Kryl stihl dostat - zájem o tento žánr ke konci života totiž měl. Druhým světlejším momentem je příhoda s Božkou, oblíbenou Krylovou hračičkou, plastikovou housenkou (s. 108).

Knihy se nemají pálit ani tržně ekonomicky házet do stoupy. Knihy se mají číst. A má se o nich přemýšlet.

Jan K. Bázler

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker