Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

MARTIN REINER: Lázně. Petrov, Brno 1998.

Reinerovo klouzání po stole prózy

Když v roce 1998 vydal pod hlavičkou svého vlastního nakladatelství Martin Reiner prózu Lázně, nejednalo se o nečekaný beletristický počin doposud výhradního básníka (jak se domnívá například Michal Schindler v recenzní rubrice šestého čísla Tvaru z roku 1999), nýbrž o krok do prostoru, který Reiner vytyčil už o tři roky dříve svou skutečnou - a zjevně recenzentsky zanedbanou - prozaickou prvotinou (byť ne právě čistokrevnou), nazvanou Poslední rok. Abychom však nekřivdili Michalu Schindlerovi, je nutno uvést, že na každého méně znalého čtenáře číhá na zadním záhybu obálky past v podobě informace: „Tato kniha je jeho (tj. Reinerovou - P. Ch.) prvotinou.“ Ovšemže se můžeme ptát, co vedlo Reinera (či redaktora Miloše Voráče) k uvedení tohoto údaje, a následně - samozřejmě v odlehčeném tónu - spekulovat o omylech, nedůslednostech, či dokonce záměrech: netají snad Reiner své rané dílko z podobných pohnutek jako Kundera tři knihy básní, které nestojí ani tak na počátku, jako spíše stranou jeho tvorby, nebo Poslední rok prostě jen nepovažuje za prózu? („Je to próza? Poezie?“ ptá se předsádka této knihy.). Na druhou stranu však sám tomuto opusu prvenství neupírá (alespoň tak nečinil v rozhovoru s Boženou Správcovou a Luborem Kasalem v úvodním čísle letošního Tvaru), a tak je před námi zničehonic drobná záhadka, která sice nejspíš nikam nevede, jak se na konci tohoto století sluší, ale zaobírat se tou zámlkou, tou absencí jména na záhybu poslední Reinerovy knihy může nakonec přinášet větší uspokojení než záplava slov, která se na čtenáře valí z lázeňských kohoutků Reinerovy básnivé manýry.

Už prvotina ukázala, že Reiner „neumí“ být čistokrevný prozaik. Ale můžeme-li považovat Poslední rok za výsledek šťastné shody Reinerových prozaických tužeb s básnickým fundamentem, kterým je bez ustání smýkán, pak Lázně jsou bohužel projevem Reinerových prozaických ambicí a poetizujícího musu, jejž zřejmě žádná ambice není s to potlačit.

Text Lázní je výsledkem této rozeklanosti, kterou snad nejlépe přiblíží následující metafora: „Můj levý loket nepatrně odjíždí s ubrusem (kamsi do neprobádaných dálav oblouzených smyslů), kdežto pravý zůstává pevně zapřen o desku stolu, protože právě sem, do pravého dolního rohu stolu, už ubrus nesahá. Prsty, které jsou zaklesnuty do sebe (...)“ (s. 97)

Zdá se, že držení těla, takto zapřeného na dvou loktech, je nehybné, ba co více, spolehlivě nehybné, soustředící veškerou svou statičnost do lokte, který se opírá mimo dosah ubrusu. Či lépe řečeno, soustředící svou statičnost do prstů, zaklesnutých do sebe. Zde se střetává tlak pohybujícího se lokte i tlak lokte, který stojí zapřen, a protože ruce jsou v sobě zaklesnuté, vypadá to, že není třeba obávat se zřícení, protože o stabilitu se starají prsty, jež evidentně bude jen těžko rozdělit. Tak vypadá vypravěčská idyla Reinerova textu. Všudypřítomný autorský vypravěč (jakoby z pera vyroněný Jiřím Kratochvilem) neúnavně čtenáře přesvědčuje, že bezpečně ovládá vyprávění svých příběhů, že záleží jen a jen na jeho blahovůli, kdy nechá ten který z nich zaznít, kdy ten který pobídne k rychlejšímu tempu a kdy ho donutí skočit přes překážku a vykroužit na konci roviny krkolomný oblouk. Ale nejen to: vypravěč nám zároveň neustále podsouvá, že nejsme svědky jen tak obyčejného vyprávění, ale přímo dostihů příběhů-závodních koní, skoků šemíků, kteří jediným mocným odrazem míjejí léta, a stád klisniček, které nedočkavě hrabou kopytem v maštali, připraveny tryskem vyrazit.

Je však poloha těla zapřeného o lokty opravdu tak stabilní, jak na první pohled vypadá? Jeden loket uhýbá na klouzajícím ubrusu, prsty jsou pevně zaklesnuty. V tom zaklesnutí ovšem není stabilita, nýbrž naopak, zaklesnuté prsty vyjevují vratkost celé pozice: snaží se za každou cenu udržet tělo, které, oslabeno o jeden z pevných bodů, hrozí zhroucením. Nejsou tedy oporou (tělo se o ně nemůže opřít, protože by tak jen zesílil tlak na ujíždějící loket), nýbrž svorníkem, který už tak vratkou polohu bezprostředně spojuje s pohybem loktu, a je tedy nikoli tím, co zajišťuje, nýbrž paradoxně tím, co strhává. Loket ujíždí s ubrusem, který je charakterizován jako „kosočtverec sytých a dosti nevkusně sladěných barev“. Pohyb je dynamikou „z povrchu pryč“ a zdá se mi nesmírně výstižný pro Reinerovu jazykovou manýru, která text Lázní naprosto zahltila, takže - řečeno lidově - z toho, o čem se vypráví, neproklouzne ani myš. Prozaik Reiner se nám snaží namluvit, že se před našimi zraky odvíjí mistrovsky zvládnutá próza, ale básník Reiner podkládá jeden loket ubrusem (složeným ze sytých a dosti nevkusně sladěných barev), a vytváří tak pohyb, který nemíří nikam jinam než do neproniknutelných prostor jazykových významů (mnohdy banálních a mnohdy zcela vyprázdněných), zcela autonomních prostor daleko za hranicemi závodní dráhy, po níž se lopotí šemíci a klisničky příběhů, které mají netrpělivě podusávat ve stáji.

Uveďme jen pro ilustraci několik příkladů: „Do její tváře se zakusovala matná červeň barových halogenů a do vlasů se jí zaplétaly spirály přiblblých diskotékových rytmů(...)“ Nebo: „Ale v téhle kávě je asi tolik kofeinu, jako je poslušných andělů v pekle.“Reiner svůj přístup stupňuje až k záměrnému „metajazykovému“ prořeknutí: „A teď ležím na vrzající válendě, v pokoji, jehož ošklivost se vyrovná... co tady, hergot, ještě nebylo?... talíři plnému rozfrfňaných špaget s malými ohavnými bytečky chobotnic!“

Nelze se pak divit, že vitalita, s jakou se koně-příběhy chystají vyrazit, tlak, který - jak nás vypravěč neustále ujišťuje - s bravurou zvládá, je jen překvapivou iluzí, když vidíme, že ono celkem nic moc necválá, nedusá, a za rychlost, s jakou se řítí po závodní dráze koně-příběhy, nelze pochválit nikoho, snad jen tečky, přibližující se na koncích vět. Nešťastné napětí (které v sobě soustředí zaklesnuté prsty) tedy vzniká mezi neovladatelným básnickým puzením, kterým je obsah knihy uzavírán do neproniknutelné kazajky čistě jazykové dynamiky (princip libovolnosti), a častými exkurzemi do vypravěčské dílny (princip kázně a záměrnosti), kterou Reiner zbudoval v suterénu Kratochvilova mistrovství. (Vliv stylu románů Jiřího Kratochvila na Lázně - ať už přiznaný, či nevědomý - by ostatně stál za samostatnou kapitolu.) Cválají snad nějaké klisničky příběhů v těchto slovech? „A kdybych se morbidně zeptal na číslo jeho hrobu, vysypala by Štěpánka pěšinku mé zvědavosti okamžitě stříbrným pískem a nechala by mě zapálit novou svíčku mezi dvěma zhroucenými holoubaty z mramoru...“

Ačkoli nemohu Lázně odsoudit jako naprosto nepovedenou knihu, zůstane mi z jejího přečtení bohužel především představa člověka bojujícího s rovnováhou, který, předváděje svou stabilitu, stále více se naklání na stranu lokte klouzajícího na strakatém ubrusu. Chce-li být Reiner dobrým spisovatelem, bude muset, dřív než položí lokty na stůl své příští prózy, vzít ubrus a odložit jej stranou. Myslím, že málokdo s ním bude chtít klouzat kupříkladu po větách, které se ocitly v této recenzi. Může se pak docela klidně stát, že Reiner definitivně „osiří v ringu, ve kterém byl až dosud sám“.

Petr Chleboun

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker