Friedo Ricken: Antická filosofie Přel. David Mik. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1999.

RICKENOVA ANTICKÁ FILOZOFIE

Českému publiku se dostává do rukou překlad současného německého díla o antické filozofii (2. vydání Rickenovy Philosophie der Antike, podle nějž byl překlad pořízen, se objevilo v roce 1993). Kniha nezůstane izolovaným počinem - Nakladatelství Olomouc ji představuje jako „1. díl ediční řady Dějiny filosofie“. Na stranách 227 - 230 se čtenář může seznámit
s vnější podobou a stručnou charakteristikou následujících čtyř dílů, počínaje Středověkou filosofií a konče Filosofií 20. století. Tento pokus o zprostředkování nových německých prací o dějinách filozofie českému čtenáři si zaslouží uznání.

Rickenova Antická filosofie si v Předmluvě klade za cíl přimět čtenáře „k vlastní kritické práci s texty antické filosofie“. Autor si byl dobře vědom, že tento přístup při omezeném rozsahu knihy musí vést nutně
k tomu, že některým problémům bude věnován větší prostor, zatímco jiné budou pouze zmíněny nebo zůstanou nepovšimnuty.

160 stran vlastního textu je rozčleněno do šesti velkých oddílů - Předsókratovská filosofie, Sofistika
a Sókratés, Platón, Aristotelés, Helénistická filosofie, Novoplatónismus. Kapitoly se dále člení na podkapitoly a nakonec na paragrafy, které jsou využity při křížových odkazech v textu. Zároveň přechod k novému paragrafu většinou signalizuje posun k dalšímu dílčímu tématu, takže paragrafy spolu s nadpisy kapitol slouží ke strukturování knihy.

Při přístupu zaměřeném na práci s textem nepřekvapí, že nejvíce prostoru v knize je věnováno Platónovi a Aristotelovi, od nichž se nám dochovalo nejvíce textů (obě kapitoly zabírají dohromady přes polovinu knihy). Přístupu odpovídá i úzký prostor, který je určen pro kapitolu Sofistika a Sókratés (s. 38 - 42), neboť vlastních textů filozofů, kteří sem patří, je velmi málo (i proto, že Sókratés nic nepsal). Ovšem zde by bylo možno namítnout, že vliv sofistů a Sókratovy filozofie na pozdější myšlení byl mnohem větší než množství textů, které od nich máme. Tento dluh Ricken aspoň částečně splácí v úvodu kapitoly Helénistická filosofie, v níž podává přehled sókratovských filozofických škol. Přesto stručné a velmi hutné vylíčení filozofie Sókratovy na dvou stránkách neodpovídá ani problémovému přístupu autora k jiným filozofům.

Rickenova kniha se totiž neomezuje na vypsání faktů a na odkazy k dílům, v nichž tyto údaje může čtenář najít, ale snaží se ukázat, že ne vždy dokážeme tato fakta jednoznačně interpretovat. Svého cíle dosahuje tím, že uvádí různé interpretace textů (např. § 6 o tom, zda Miléťané skutečně znamenají v dějinách myšlení něco zásadně nového; § 22 o věrohodnosti jednoho pramene ke Xenofanovi; §§ 40-42 o Parmenidově tvrzení, že myšlené a jsoucí jsou totožné; § 117 o tom, zda Platón skutečně chce strážcům v Ústavě zakázat jakýkoliv majetek i rodinu). Přitom právě Sókratés se jeví jako postava velmi problematická, a zasloužil by tedy více místa.

Problémový přístup seznamuje čtenáře s tématy bádání o antické filozofii způsobem, který jako by je do tohoto bádání vtahoval. Zároveň ukazuje, jakému čtenáři je kniha nejspíš určena. Ne tomu, kdo se potřebuje naučit na zkoušku a hledá přehled nejdůležitějších faktů. Jak už bylo naznačeno, Rickenovi jeho přístup nedovolil, aby v knize uvedl všechno podstatné. Jestliže chtěl naznačit, kterými problémy se bádání o antické filozofii zabývá a na základě kterých textů tyto problémy vznikají, musel se omezit na určité okruhy problémů. K těm okruhům, na něž v celé předsókratovské filozofii a ani u Platóna příliš prostoru nezbývá, patří např. etika (s tím souvisí i stručnost kapitoly o Sókratovi, jehož filozofie je především etikou).

Kniha je naopak určena tomu, kdo má chuť nechat se vést k samotným dílům nebo zlomkům, z nichž Ricken v knize vychází, a sám v nich hledat řešení naznačených problémů. Autor usiluje také o to, aby čtenáře „svedl“ k hledání dalších informací v sekundární literatuře. Proto uvádí vhodnou literaturu na konci většiny podkapitol, výjimečně i na konci jednotlivého paragrafu. Odkaz obsahuje jméno autora a rok vydání díla, podle nichž si je čtenář může vyhledat v rozsáhlém (19 stran) soupisu literatury na konci knihy.

Pramenům a literatuře je vůbec věnována podstatná část knihy (s. 172 - 217). Tato část poslouží čtenáři se skutečným zájmem o antickou filozofii přinejmenším stejně jako vlastní text, a možná ještě více. Soupisu sekundární literatury Ricken předesílá tzv. „Díla“, což jsou komentovaná vydání samotných textů antické filozofie, komentáře k nim a jejich překlady. To čtenář ocení, pokud se nechá zlákat ke studiu pramenů k antické filozofii. K Rickenovu soupisu připojil pravděpodobně překladatel (výslovně to není uvedeno) Bibliografii české a slovenské literatury (s. 198 - 217), rozdělenou na Prameny a Slovníkovou a komentující literaturu. Tato bibliografie není omezena na filozofickou literaturu, ale zahrnuje podle Ediční poznámky „širší přehled pramenů a komentujících děl o řecké a římské kultuře“. I když jeho autor přiznává, že vycházel z výběrové bibliografie k antice z r. 1992, má jeho práce dvojí význam: jednak aktualizoval bibliografii o díla vydaná v pozdějších letech, jednak umožnil čtenáři, který propadl zájmu o antickou filozofii, aby měl přehled literatury o svém oblíbeném období snadno k dispozici. Tedy pokud si Rickenovu knihu koupí. A rozsáhlá bibliografie spolu s problémovým přístupem, který ukazuje, kudy se ponořit do největších hloubek antické filozofie, jsou důvody pro koupi této knihy jistě dostatečné.

Bohužel se musím zmínit i o několika nedostatcích, které působí na celkový dojem rušivě. Lze je rozdělit do dvou skupin - věcné nepřesnosti a formální chyby. K těm prvním patří překlad řeckého „doxa“ jako „nauka“ v § 5 na s. 13. Ve slovnících se toto slovo překládá jako „mínění“ nebo „zdání“ (tento význam má také v kontextu Platónovy filozofie). Název Theofrastova díla Fysikón doxai, na nějž se v této souvislosti kniha odvolává, je v Encyklopedii antiky přeložen jako Názory přírodních filosofů, nikoli Nauky... Přitom v § 37 jsou „doxai“ přeloženy správně jako „domněnky“. Protože nemám k dispozici německý text, nevím, zda je třeba tuto poznámku adresovat autorovi, nebo překladateli.

Další nepřesností je nesprávné chronologické zařazení Platónových dialogů Symposion a Faidón na s. 4, § 63. Tyto dialogy nebývají řazeny mezi rané, ale mezi střední dialogy. Dále - výraz „peripatos“ neznamená doslova „sloupořadí“ (s. 126, § 205), ale „procházku“ nebo „místo k procházení“. V tomto případě zřejmě došlo k záměně s výrazem „stoa“, který sloupořadí skutečně označuje. Další řecký výraz „usía“ (vhodnější transkripce by snad byla „úsiá“) není substantivizovaný infinitiv slovesa „býti“ (řecky einai), jak se tvrdí na s. 52, § 74 a 106, § 169, nýbrž substantivizované participium ženského rodu (úsa) slovesa einai. Zřejmě tiskařský šotek je původcem zmatené věty o kataléptické představě na s. 132, § 217: „Kataléptická představa odpovídá rovně napřažené ruce, souhlas sevřeným prstů a uchopení pěsti držící předmět.“ (Ano, přesně tak je věta vytištěna!) Správné znění příkladu si zvídavý čtenář může nalistovat v knize J. M. Rista Stoická filosofie na s. 149.

Chyb tiskařských - chybějících nebo zaměněných písmen - není v knize příliš. Ale o to více čtenáře překvapí, když čte: „Zachovali se zlomky jeho básní (...)“ (§ 20), „(...) viditelné věci nejsou tím, čím jsou, sami o sobě.“ (§ 76), „Jestliže si tyto důsledky navzájem odporují anebo pročiřečí hypotézi, musíme se této hypotézi zříci.“ (§ 95; přitom v § 109 je použit správný tvar „hypotézy“), „Jako v sotva žádném jiném díle (...)“ (§ 123), „(...) prvky směsy (...)“ (§ 222), „(...) vztahové pojmy jsou sami o sobě nepoznatelné (...)“ (§ 253). Těžko se věří, že jde vždy o tiskařské chyby. Této pochybnosti nahrává i fakt, že redakce nemá jasno v tom, jestli by ve větě po dvojtečce mělo následovat malé nebo velké písmeno. Na některých místech najdeme písmeno velké (např. § 13, 30, 31, 32, 82, 225, 233, 244), na jiných malé (např. § 15, 30, 31, 86, 233, 250). Z výčtu je vidět, že nejednotnost se objevuje někdy i v rámci jednoho odstavce.

Tyto nedostatky nejsou tak zásadní jako věcné nepřesnosti, ale čtenáře, který má češtinu rád, ruší v soustředění na text. Proto bych chtěl redakci popřát, aby v dalších svazcích „Dějin filosofie“ podobných chyb stále ubývalo. A pokud se opravdový zájemce o antickou filozofii přes tyto estetické chybičky na kvalitě Rickenovy knihy přenese, zjistí, že kniha mu bude velmi užitečná při prohlubování jeho zájmu.

Josef Petrželka