Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Vít Slíva: Na zdech stíny osik. Petrov, Brno 1999.

Přitakavost stínu

Dedikací své poslední básnické sbírky se Vít Slíva (1951) vztahuje k literární tradici vyznačené dvěma jmény: Vladimír Holan a František Halas. Sám název jeho knihy (Na zdech stíny osik, Petrov 1999) odkazuje do významových souvislostí, které tuto filiaci potvrzují. Zeď je přímo ústředním Holanovým symbolem a u něj také najdeme symbol osiky. Snad není náhoda, že v Holanově básni stojí chlapec před třesoucím se stromem s otcem, postavou, které se nevyhne ani Slívova poezie, přecházejíc od postavy k symbolu, od otce k Otci, od životního motivu k religióznímu gestu, zvláštním způsobem stylizovanému. Holan ovšem toužil zeď prorazit, jeho postoj k metafyzice oddělenosti je vzpurný a násilnický. Také Slívův lyrický hrdina se často cítí sám, titánské gesto svého mistra si však neosvojí. Neproráží zdi a neboří je: pozoruje stíny na nich. Netřese se tedy osika, ale: stín osiky. Stín je jedním z centrálních symbolů Halasových. Halas byl doslova pohlcen stínem, stínem bytí, či spíše stínem svého bytostného Já. Tohle ochromení u Slívy nenajdeme. Není ani násilnický jako Holan, ani ochromený jako Halas. Holasic, jak básník sám sebe pojmenuje, se jako lasice protáhne úžinou mezi svou Skyllou a Charybdou a - nerozdrcen těmi velikány - vyjde do vlastního významového a poetického prostoru, vykrouženého pevnou autorskou rukou. Je to prostor jeho a původní, bez výrazového plevele a epigonských zkratů. Své dědictví tedy Vít Slíva zvládl.

Stín nás ale odkazuje k další tradici, hlubší než tradice halasovská, pokud bychom ovšem ji samu nečetli mytologicky. Pak se i s poezií octneme v antice, u Platóna, na kterého Slíva, tento „řečtinář - amatér (rozuměj milovník i nedouk)“, přímo odkazuje. „On vstoupí do zdi, / jejíž vnitřní arcistíny / pijákují fantazii Políteie,“ čteme v básni Platón odchází z hanáckých Athén. Také v Ut umbra -: Jako stín se stín jakoby ztrojrozměrňuje: „Jako stín na zdi se musíš chvět, / jako stín, do nějž se protřásla osika.“ Stínem jsem tu tedy Já, osikově se třesoucí, a zdí budu pohlcen: neprorazím ji a neobejdu, abych, oslněn sluncem, popatřil do světa skutečného - což ovšem nemusí být nutně věčné ideje, a u Slívy to skutečně ani ideje nejsou. Zdá se spíše, jako by se chtěl a potřeboval probořit do skutečnosti těla. V druhém oddílu sbírky, nazvaném Marianum (a Marie je jméno obtížené symbolickým významem), hovoří s ženou jen skrze horror vocis vacuae, na distanc, stínem hlasu. Je něha a je pohlavnost, je naplnění a vyprázdnění, je touha a smutek. Slíva je jako Platón, odvracející se od říše idejí, a spíše manichejec než platonik, manichejec zajatý do svého stínu, v němž se snaží oživit jiskérky původního dobra. Neboť u Slívy jde o pád do bytí, ať už vnímáme jeho ideové pozadí jakkoli.

Pád do bytí je ovšem (v)pádem bytí do dnešního světa: to je svět techniky, která k čistému bytí vytváří nejzazší protiklad. Už telefonní sluchátko v básni Zjevení zmizelé nás upozorňuje na tuto podvojnou situaci touhy a techniky, přítomnosti a její kamufláže. Slíva je vůbec básníkem antinomií: duch a pohlaví, Bůh a biologično, hrob a letadlo (sic) jsou nejnápadnější z nich, protože tematizované; budou však i antinomie netematizované, schované mezi řádky. Tady jde Slívova metafyzika (neboť jde opět o básníka metafyzického) za Halase i za Holana, kteří se necítili technikou v takové míře opředeni a ovládáni a snad se podobným myšlenkám i vyhýbali. Tryskový motor není pro básníka, čteme u Holana, a tím je věc jaksi odložena ad acta. Do těchto act a do těchto aktů, technických a technizovaných z podstaty doby, však byl vložen zárodek básníka, který nesl Slívovo jméno. Nebyl odložený na práh jeskyně jako mytologické zázračné dítě, ani zašit do Diova stehna a donošen do světa přívětivých zídek, modrého nebe a stinných hájů. Od slezské Opavy ani nemůžeme nic podobného čekat. V tomto skloubení, nebo spíše: v původním prožitku skloubenosti techniky a přírody je Slíva zcela svůj. Nejde tedy o únik z technizovaného světa: vždyť i technika patří do našeho přirozeného světa, ten je bez ní neúplný. Slíva techniku neostrakizuje, neříká, že je vinna. Takovou Elegii spalovacích motorů, zavádějící do zmiňovaného protikladu i biblický motiv, nemohli Holan ani Halas napsat. Spíše futurista S.K.N., bez oné elegičnosti ovšem, smutku věku vskutku pozdního.

Za pozornost stojí Slívova metafora, a to hned z dvojího hlediska: z hlediska originality a z hlediska významové zatíženosti. „Vyšel měsíc -: jako nádor na rentgenu plíce, / jako hledáček, jímž zaostřuje bolest Bůh, jak měkké / hliníkové sítko, přes které se prolil poslední tvůj vjem.“ Poslední verš představuje dokonalé dovršení metafory, v níž zachytíme řadu Slívových antinomií: technika a Bůh, světlo a tma, tělo a duch, nahoře a dole, věc a vjem... Už jsme upozornili na protiklad ducha a pohlaví. V závěru Vzkazu pro mé zletilé syny vykroužil Slíva tento výsostně umělecký tvar: „Bouřka už je nasazena na věž kostela / hořícími chlupy, / a jak by měla svatostánek vražen do těla, / rajtuje a úpí, / až smrti trne v chrupu. / Pak zvedne sukni, mokrý chvost, / a močí na chalupu. / Hromobití po dědinách přetřásá tu oplzlost.“ To je ze své podstaty epická a mytologická ikona. Není cesty zpět: jen skrze totalitu současnosti, ob-sahující oba své póly, přírodní i kulturní, umělý a technický, se Slíva může zařadit vedle takových strůjců epické metafory, jakými byli řekněme Julius Zeyer či Jakub Deml. To, co čteme v takových verších, je možná obscénní, ve své obscenitě však duchovně nevyčerpatelné. Je zřejmé, že Slíva pracuje se sevřenými, významově a formálně kondenzovanými tvary. Věnovat se však např. jeho rýmovému umění, to by nás v recenzi, zaměřené primárně na význam, zavedlo příliš daleko.

Pozoruhodné je, jak se Slíva umí sehnout k rostlinám a živočichům tohoto světa: příroda ho vlastně zajímá jen natolik, nakolik může být přírodní jsoucno jeho bližním. Básně Vrabec v pekárně, Pes na procházce, Svátek svaté Osiky a Kopřiva při zdi jsou dobrými tvary takového postoje a vztahu, promítajícího bytostné afekty do rezonančních entit objektivního světa. To Já je vrabec, pes a kopřiva při zdi... To Já je: osika. Tři jazyky musí mít Slívova báseň, aby vyhověla požadavkům svého autora. „Přistrkuješ misku / vylízanou psem - / V mordě, tlamě, pysku / třetí jazyk jsem.“ Prvé dva jazyky předznačují antinomii věci a slova v jejich transcendentalitě (připomeňme hliníkové sítko měsíce, přes které se prolil poslední básníkův vjem), když za pozornost stojí právě techné, tedy způsob, jímž Slíva převádí (kantovskou) růži o sobě (purpur, který kurví růži) do sféry noumen, tedy hodnoty básnické; ten je zároveň zkratkou jeho poetiky: „Druhý v galvanické lázni slov / oblékl, co nemá kůži, / v jedovatý anodový kov.“ Teprve třetí jazyk (vracející se obloukem ke svému východisku z první strofy) však převádí báseň do jejího vlastního bytí. „Třetí jazyk se ti plazí / v slinách po těch dvou - / Mrtvý jazyk cizí / živý vyříznou.“ Bytí poetické věci je bytím, jež je oživováno bytím básníka, a vlastně básníkovým bytím samotným. Toto vydání sebe sama do věcí je posledním smyslem Slívovy tvorby. Je to její smysl anagogický, mystický.

Vydanost světu: vydanost s věcmi a tvory tohoto světa...

Ve Slívově sémantice je (celkem konsekventně) obsažen jistý pocit ztracenosti a zatracenosti. Našel bych se na smetišti, čteme v básni O lednových nocích
(s podtitulem Závěť ). A tamže: „v dětské hrůze odejít zas od stromečku do školy“. Symbol vánočního stromku stojí za pozornost a ještě se k němu dostaneme; prozatím zdůrazněme tolik, že anxiozita Slívova textu směřuje k domovu, k rodičům, kteří tu (příznačně) nejsou, a nejsou tu dokonce ani ve vzpomínce. Dítě u vánočního stromku, muž u vánočního stromku: vždy sám! A nejen to: bez Jezulátka, bez Boha. Slívův Bůh je těžký kardiak. Ambivalence, submitující a vzdorná, je patrná i z veršů: „Vymiškuj mi, Otče, štěstí.“ Do týchž citlivých souvislostí směřují výrazy tuplsmrt (první část složeniny zdůraznil autor: právě to tupl lze vykládat různým způsobem) a truchlochtíč. Ocitáme se bezpochyby v dosahu Oidipova trojúhelníku, v té galvanické lázni nejbytostnější a určující: co v těchto vodách prožijeme, zůstává, fatálně a nezměnitelně. Ve Slívových textech se objeví postavy babičky, dědečka. Báseň Za babičkou, za dědečkem do Ostravy je dokonce typickou hurá-básní, signující uvolněnou atmosféru, kdy je dítě milováno. Otec se však objeví (jen) v podobě umírajícího muže, a byť uhodil až tím, že není, je to patrně pozdní lítost a snad i Oidipovy výčitky, když za ním šeptá: tatínečku... Připomeňme: dítě samo u vánočního stromku. A stromek: anima, k níž se básník modlí. A jako stromek bude odstrojen, i ona se propadne do bezedna všedních dní.

Co je v těchto souvislostech nápadné: ve Slívově sbírce nenarazíme na postavu matky, což je všude, kde se hovoří o ostatních členech nejbližší rodiny, významné. Symbolická Matka rezonuje v Marianu, věnovaném (zcela osobně) Marii, rezonuje i v jiných symbolech (např. svaté Osice), matka osobní, tělesná (moje!) se tu však nevyskytne. V jedné a téže básni čteme u Slívy v těsném závěsu výrazy: truchlochtíč, smrt, žena-matka. Tedy přece jen matka: avšak pouze jako problém, problém bez postavy, bez zacílení, spíše anima zbarvená její krví než ona sama. „Pro představu odpuštění jako by už byla / jenom žena-matka. / Ba žena-matka jako by už byla / jenom pro představu odpuštění!“ V nevědomí těchto textů můžeme číst: matce mohu jenom odpustit. Jen odpustit: nic víc! A víc: jen si to představovat... Směřuje-li smrt, hrob a hlína (což jsou všechno hlubinné mateřské symboly) k děsivému rozevření dvou mých stydkých kostí, není to otec, nýbrž matka, kdo kastruje. V tom je nejen ona děsivost, ale také původnost Slívovy mytologie. Smrt jako taková a o sobě děsivá není: děsivé je to, co pod ni podestíráme a co z této (podestřené) pleny následně odezíráme. Nejde ani o nic výjimečného: výjimečný je jen básnický tvar, který z takové bytostné topografie vyšel. Pokud jde o Slívovy opuštěné Vánoce, jde snad dokonce o většinový prožitek lidí tohoto světa, ne o autorovo privatissimum, který nám zajíkle svěřuje. Svět, vklíněný mezi muže a dítě, je vskutku krutý, mytologicky krutý. Tragika erótu Slívových básní tkví v těchto kořenných souvislostech.

Za Slívovou knihou zůstává pocit tíhy bytí a závaznosti slova. Nic tu není říkáno jen tak, aby báseň byla a řeč nestála. Co však zůstává, je i pocit katarze. Katarze v původním výměru, jako ozdravné lázně slov, potní kúry bytí, zbavující tělo nemocných šťáv a tlaků. To nemá být biologizace duchovního (i když: nejsou tělo a duch jedno a totéž?). Má to být vyjádření pocitu, že Holasic prosmýkl svou soutěskou mezi dvěma H. víc než holou existenci. Hola! Sic: jsou to vděk a radost, skryté někde mezi řádky, a já bych těžko našel poslední důvod pro tvrzení tak odvážné, směřující snad proti mé vlastní interpretaci. Budiž to znamením, že Slívovu poezii lze číst v různých směrech a že se takovým pochopením nevyčerpává. Zdá se však, že i tou zapřenou radostí jde (postmoderní už) Slíva nad své (modernistické) mistry. Snad jsou to ty pecny a ti vrabci, hopkující kolem vonných drobtů, snad ten radostný vlak do Ostravy, snad pes na procházce, nad- lehčující desku Slívovy existenční krypty do veselejší pózy. Neboť drobty, z nichž žije duše Slívových básní, jsou vonné. To, co zbývá za stínem, který slezský Plato vyvedl do třetího rozměru objektivního světa, je ve své rozdrobenosti celé bytí. Slívův postoj je ve své samotě i oddělenosti přitakavý.

Milan Exner

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker