Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Pavel Švanda: Věčný nedostatek věčnosti. Atlantis, Brno 1999.

Eseje Pavla Švandy

Zevrubným zkoumáním předešlých čísel Aluze jsem se přesvědčil, že méně nápaditý název recenze neobsahuje žádné z nich. Ten můj je navíc výsměšným zplozencem snahy o co největší výstižnost, neboť nahradil původní tajemný titul Nesrozumitelnost Věčnosti, který jsem zamítl proto, že jeho výstižnost už pohltila jeho srozumitelnost pro první čtenářův pohled. Spoléhám tedy na maximální sdělnost lákavého spojení jména silné autorské osobnosti a žánru, na jehož popularitu v řadách čtenářů Aluze lze vsadit. O nesrozumitelnosti i věčnosti však ještě několik vět padne.

Soubor Věčný nedostatek věčnosti obsahuje šestadvacet vesměs kratších zamyšlení. Od kriticky zacílených esejů s nádechem téměř teologicko-filozofickým (Slovo jako alibi, Jak se vám vede, doktore?, Věčný nedostatek věčnosti, Dvě deníkové meditace o obrazu aj.), přes skeptické reflexe a postřehy týkající se sociokulturních jevů současnosti i minulosti (většina ostatních), až po odlehčenější, přesto však jízlivé fejetony (Daň z brýlí, Rozprava o svetrech). Některé texty mají charakter beletrizovaných ilustrací esejistových úvahových postupů (Románový námět, Tvá tvář, Meditace na mostě). Ačkoli je tedy paleta formálních postupů sbírky poměrně pestrá, není tato pestrost odrazem tematické přelétavosti, naopak. Základní myšlenkové schéma autor na prostoru mozaiky sousedících článků soustředěně rozpracovává, cizeluje, dokumentuje a pro- hlubuje. Jako modelových příkladů využívá nejen událostí a jevů novodobých českých dějin, ale i zhoubných tendencí celosvětových rozměrů. Příznačný je pro něj interpretativní, tedy ne-analytický přístup. Směrem k závěru sbírky nabývají texty na abstraktnosti, a to jak v námětech úvahy, tak, přirozeně, i v jejím výrazu.

Potěšilo mne znovu, ne však překvapilo Švandovo stylové mistrovství. Jeho výraz poskytuje čtenáři hledanou záruku, že hlavním stylotvorným faktorem textu je právě tendence zpřístupnit obsah nekomplikovaným vyjádřením, nikoli opačná. Stylově neutralizovaná stavba věty i skoro chladně působící výběr slovní zásoby, v němž se expresivnější tóny objevují ve funkci třešně, která ze sladkosti dělá opravdovou laskominu, připomínají zdařilý experiment se slohovým postupem textu Švandových Portrétů (Atlantis, 1994). Možná jsou tyto jeho prózy bezděčným doložením jeho tíhnutí k popisu jako způsobu rozvoje myšlenky. Autor píše věcně, jasně, bez sklonů k rozvláčnosti. Jen pro úplnost proto dodávám, že zřetelného vybočení z větné vazby jsem si všiml na stranách 36 a 107 a chybné shody podmětu s přísudkem na s.136.

(Jestliže by tyto důsledky korektorovy nepozornosti ještě neměly čtenáři znesnadnit konfrontaci s esejistovými názory, za kosmetickou vadu nelze považovat fakt, že recenzovanému výtisku chybí strany 17 - 21.)

Co je tedy tím centrálním tématem Věčného nedostatku Pavla Švandy?

Jak napovídá název, jsou to rakovinné a destruktivní momenty světonázoru člověka zbaveného vlastním přičiněním transcendentály. V šestadvacetkrát rozvržených mezích úvahy se Švanda ukazuje jako neúnavný i nelítostný kritik a současně malíř duchovní bídy, vyprázdněnosti, vykořeněnosti, redukujícího technokratického instrumentalismu, nadvlády negativity, lhostejnosti a amorálnosti, které provázejí individuum i společnost v postindustriálním věku naší civilizace. Tyto jevy spojuje pevně s pádem tradičních hodnot a maxim křesťanství. Jeho eseje se tak stávají důkazovým materiálem neschopnosti současného člověka pochopit a uplatnit křesťanské zažívání skutečnosti a svědčí o útrapách, jež pro něj z této jeho neschopnosti nutně vyplývají. Půdorys vymezený základními hodnotami a algoritmy křesťanské etiky je všem rozpravám společný, třebaže zdaleka ne ve všech je zmiňován explicitně. Odtud lze vyvodit, že zasazují-li se eseje za nápravu krize pozitivně, děje se tak prostřednictvím rekonstrukce významu pojmů odpuštění, spravedlnost a vina, odpovědnost, vykoupení, oběť či věčnost, v jejíž nápravný účinek zaručený metafyzickým obsahem těchto pojmů autor věří.

S tím a se zmíněnou interpretativností souvisí, že ideální čtenář Věčného nedostatku věčnosti by měl být vybaven nezprostředkovanou znalostí českých a světových dějin a schopností porozumět specifickým metafyzickým konotacím pojmosloví křesťanské etiky. (Předem přiznávám, že nemám ani jednu součást výbavy. Odvahu pokračovat v recenzi tedy beru pouze z přesvědčení, že Švandovým záměrem nebylo vytvořit esoterický spis s mystagogickou tematikou, ale naopak předvést racionální hledání hodnot křesťanské etiky v prostoru postmoderních světonázorových koncepcí.) Švanda totiž buduje úvahu postupem vzdáleně připomínajícím budování axiomatického systému logiky. V úvodu obyčejně načrtne téma a jedním dechem i perspektivu, v níž má následující úvaha téma rozvíjet. (Např.: „Uvažujeme-li o významech, jež se shromažďují kolem slovesa odpouštět, první, co nás napadne, jsou ti, jimž odpustit nechceme.“ - Proč si neodpouštíme, s. 48.) Postupným vyvozováním konsekvencí tématu v podmínkách umožněných jedinečným úhlem pohledu zakládá vnitřně soudržný, homogenní významový celek, který stojí a padá s přijetím počátečních podmínek. Některé konsekvence si v zájmu udržení jeho stability autor zakazuje vyvodit. Výsledek tedy výtečně splňuje cíl donutit čtenáře k zamyšlení, ačkoli si neklade nárok na souhlasné přitakání.

Zdá se, že Švanda problémy neřeší. Jde mu spíše o jejich zdrcující předvedení, znázornění. Ctižádostí jeho úvah není ani tak myšlenková originalita, jako spíše schopnost nalézt analogii a usouvztažnit metafyzický koncept, případně jeho krizi, s nešvary žité zkušenosti. Jeho důsledně skeptický pohled na stav zkoumaných výseků reality se pak ocitá blízko pasti vlastního požadavku odmítnutí záliby v katastrofických scénářích a negativitě, symptomatických pro světonázorové konstrukce po-moderního Evropana. Snaží-li se nalézt východisko anebo alespoň nadějný směr v restauraci křesťanské spirituality, dostává se na hranici sporu s požadavkem odmítnutí retrospektivních účelových fikcí. Samozřejmě uznávám, že autentický prožitek víry fikcí být nechce a nesmí. Nedovolil bych si upírat křesťanství právo na snahu pomoci světu od jeho bolestí. Spatřovat v jeho krachu alfu a omegu příčin zobrazované duchovní krize současnosti a v jeho znovunastolení všelék se mi však zdá být bezmocně sebestředné. Pochopit jeho krach jako omyl a neopodstatněné bezpráví jinak celkem důvodného procesu zániku velkých vyprávění se mi zdá neoprávněné a nedůsledné (Slovo jako alibi). Snaha vyložit konkrétní psychosociální komplexy české společnosti jako důsledek přílišného „počeštění základního lidského prožitku oběti vedoucí skrze smrt k zmrtvýchvstání“ (Zbožnost poražených vítězů, s. 33) je pro mne nepochopitelná, a přesto se zdráhám uvěřit, že mi chybí základní lidské prožitky, nebo že nejsem Čech. Autor tepající ignoranci se nesnaží zamyslet nad příčinami nesdělnosti a nepochopitelnosti křesťanské zvěsti, pouze líčí kolaps z nepochopení. Naplňuje ho údivem, že „nadlidsky náročná a krvavě zaplacená představa o velikosti Božího a lidského díla“ (s. 126) byla podrobena stejné kritice jako ony účelové fikce. Více než sedmdesát let po prvním vydání Bytí a času požaduje, aby jinak sympaticky nedokončený a ne-dokonalý člověk „pochopil představu finálního tvaru lidské existence, jejíž obsah jednou vejde ve známost a tím bude dovršen“ (s. 125) a učinil ji korektivem všech životních snah. Nebo jej nutí pochopit Boha současně jako dění v čase i ne-existující rezultát negativní teologie, scholastický zdroj všeho bytí, i jako věčnost coby finalitu a dovršení procesu bytí světa (s. 143 aj.).

Nemohu se tedy zbavit dojmu, že Švanda tak trochu obviňuje člověka z toho, že nemá křídla, aniž by jej zajímalo, udrží-li se vůbec na nohou. Doufám, že lze problematiku lidské existence nastolit i bez instrumentáře středověké teologie, aniž by pak šlo o instrumentalistickou redukci její složitosti.

Jak ale jinak než čtenářům eseje Pavla Švandy doporučit. Pokusil jsem se ukázat, že jejich názorová ucelenost a sdělnost činí z polemiky obohacení a přehodnocení vlastních postojů k danému tématu. A v tom lze přece spatřovat úspěšnost esejistovy snahy.

Ondřej Cakl

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker