Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Maurice Blanchot: Literární prostor. Přel. Marie Kohoutová a Michal Pacvoň. Praha, Herrmann & synové 1999.

BLANCHOT – JINÝ HLAS, JINÉ PROSTORY

V kontextu filozoficko-estetického myšlení ve Francii těsně po válce tvoří jména Maurice Blanchota například spolu s Georgesem Bataillem nebo Pierrem Klossowskim zvláštní enklávu, která se formuje do značné míry mimo tehdejší univerzitní kontext a která stojí také poněkud stranou tehdy dosti intelektuálně vlivného okruhu kolem Sartra.

Soubor Blanchotových studií L‘espace littéraire (Literární prostor) z roku 1955, který je nyní dostupný také v českém překladu, již svým názvem tematizuje způsob chápání faktu literárního díla. V zásadě se jedná o stanovení limitů (ale také možných delimitací) toho, co Blanchot chápe jako jistou situovanost či specifický řád literárních jevů. Výchozím bodem je tzv. existenciální osamělost, jíž je stižen autor i text: „Psaní je neukončitelné, nepřestávající.“ (s. 19) Toto tvrzení jistě může být zpochybněno, budeme-li je posuzovat konvenčními kritérii nebo z hlediska psychologie tvorby. Blanchotovo pojetí však směřuje k jiným mechanismům, které mohou „ohraničovat“ literární výpověď. Nikoliv JÁ PÍŠU, ale PÍŠE SE (on écrit). Tento typ depersonalizace, která se zde objevuje, směřuje již ke smazávání tradičně pojímaného literárního subjektu jako „tvůrce“ textu. Koncept osamělosti tak vytváří fundamentální perspektivu, která vylučuje zmíněnou individualizaci a posunuje literární výpověď k tomu, co Blanchotova estetika označuje jako bytí jazyka. Tohoto aspektu Blanchotova myšlení si povšiml Michel Foucault v závažné studii „Myšlení vnějšku“ (La pensée du dehors), která vyšla v roce 1966 v časopise Critique. Blanchotovu představu literárního diskurzu jako zvláštní spacionality nebo hranice, do níž řeč naráží, označuje Foucault jako vnějšek. A právě zde se řeč osvobozuje, stáčí se a nachází sama sebe, svou neohraničenost, svůj paradoxní limit a bod zlomu. To je potom zkušenost Mallarméova: slova manifestují neexistenci toho, co se jimi označuje. Je to zkušenost prázdnoty u Blanchota: anonymní šeptající propast. A konečně vymezení Foucaultovo: „setrvalý hukot řeči, která nemá svého mluvčího, neboť subjekt je pouhý gramatický záhyb.“ Zvláštní clona a řeč bez mluvčího, která vtahuje do jiného prostoru. Podivný průvodce. A přece nemá tato výpovědní lokalizace téměř nic společného s mystickou zkušeností nebo se stavy patologických alienací. Vnějšek vykročením na „druhou stranu“ je vábením Sirén nebo pohledem Orfea do tváře smrti, je podmíněností, která utváří samotný subjekt, jenž se ocitá v oněch závratích z mezer, jak říká Blanchot.

To ukazuje například Mallarméův experiment v „Igitur“. Samotný akt označování znamená jistou absenci a produktivní prázdno mezi jazykem „syrovým“ a jazykem „esenciálním“ umožňuje naslouchat tomu, co přichází „odjinud“. Podobnou zkušeností prochází Kafka. Přes pocity odcizení zakouší i on „vpád vnějšku“. Blanchot poukazuje na jeden moment, kdy si Kafka někdy na počátku roku 1922 zaznamenává zvláštní věty: „Bydlím teď v jiném světě? Odvážím se to říct?“ A to je tušení prostoru jazyka, který už Kafka neměl čas rozevřít a překročit. Snad nejdále jde Blanchot ve studii o Rilkem. Zde už se nejedná o konfrontaci prostoru jazyka a subjektu, ale samotné dílo je postaveno tváří v tvář zkušenosti smrti. Toto základní ontologické vymezení následně vede Rilkeho někdy v roce 1914 k tomu, co označí jako Weltinnerraum (vnitřní prostor světa); samotné psaní se stává odhalováním a překladem mezního prožitku z bytí jazyka do jazyka bytí. A patrně někde tady se Blanchot nejvíce blíží Heideggerovu pojetí umění. Literární dílo pak již není referencí o světě (Mallarméova krize slova), ale ustavuje a zakládá skutečnost a touto svou autonomií zjevuje pravdu (bytí).

V tomto rámci pak produkování literární výpovědi, textu, díla (oeuvre) chápe Blanchot jako to, co se podílí na dění, co je nepřestávající událostí, která do značné míry popírá pojetí sukcesivity literárních faktů a která není ani tak tradičním objektem čtenářského zájmu, jako spíše neustálým přesahováním z transcendence a do transcendence. V těchto dimenzích také mizí „osobnost“ autora, který je z díla vyhoštěn v okamžiku jeho materiálního ukončení.

Blanchotovy koncepce proto mimo jiné zpochybňují ustálené představy o tzv. historii literatury: „Proč se umění stává esenciální přítomností tam, kde si je dějiny podřizují a kde je zpochybňují? Proč se v této chvíli, kdy umění pod tlakem doby mizí, poprvé jeví jako hledání, v němž je v sázce něco esenciálního... jako hledání přece jen přesné a přísné, které se chce završit v díle. V díle, které je – a nic víc? To je pozoruhodný fenomén, který je těžké uchopit a ještě těžší interpretovat. Ale možná je nutné, abychom se obrátili k nedostatečným úvahám, které nám dosud dovolovaly odhalovat pojem díla.“ (s. 299) Jestliže u Hegela ještě existují možnosti vzájemné podmíněnosti subjektu a dění dějin, je Blanchotova antropologie z toku času či vůbec úvah o něm téměř vymaněna, temporální dimenze je nahrazena ontologií prostoru: je to nepřekročitelná hranice, kterou tuší Mallarmé, je to náhlé Kafkovo znejistění vším, co kdy předtím napsal, je to finální prožitek tranzitu jazyka a bytí u Rilkeho. A tyto jiné prostory se tak stávají v rámci modalit moderní hermeneutiky východiskem pro výpovědní jinakosti a alternativy, které ustavují stále otevřené možnosti...

Hana Bednaříková

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker