Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Jaroslav Durych. Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno, Atlantis – Barvič a Novotný spol. s r. o. 2000.

NOVÝ DURYCHOVSKÝ SBORNÍK

Osobnost i dílo Jaroslava Durycha poutá zájem již od debutu v Bitnarových Meditacích (1908). Povaha i intenzita tohoto zaujetí vykazují v čase proměnlivost. Vlivem okolností vzrůstalo i klesalo, žilo tu zjevněji, tu v skrytu, avšak celkem se nevytratilo nikdy. Mimo jiné i proto, že na rozdíl od jiných představitelů katolického proudu v české literatuře Durych naštěstí nikdy zcela nezmizel z knihoven, a to ani v poúnorovém čtyřicetiletí; v příznivějších okamžicích jeho dílo vycházelo včetně neznámých textů z pozůstalosti, dokonce v domácích nakladatelstvích. Ovšem něčím docela jiným byla Durychova klasifikace českou literární vědou. Ta pod přísným ideologickým dohledem ztuhla neustálým opakováním omezeného repertoáru několika konstantních epitet. Nutnou změnu přineslo až poslední desetiletí. Sice po částech, postupně a nedočkavcům snad až po čertech pomalu, leč zdá se, že o to důkladněji a snad systematičtěji. To lze pokládat za dobré znamení, že se snad v dohledné době konečně dostane i na tu tolik potřebnou kritickou vědeckou monografii. Posunem k ní je i nová publikace nakladatelství Atlantis.

Nikoli monografií, ale (opět) sborníkem rozšířilo brněnské nakladatelství Atlantis pravou úrodu durychovské literatury, edic, reedic a výborů 90. let, nemluvě už o rozhlasových, televizních a dramatických realizacích jeho děl či o trvale vysokém zájmu badatelském. Není vše v tomto osmisetstránkovém konvolutu hodno chvály (mimo jiné např. úplně zradil skener v případě fotoportrétu Jaroslava Durycha z roku 1926), ale rozhodně mu zase prospělo např. to, že si příbuzenství s osmým, zatím posledním vydáním Bloudění, textově postiženým edičními praktikami Hany Pospíšilové (Brno, Atlantis 1993), zachoval jen tím zdařilým, tj. Myslivečkovou obálkou, vazbou a grafickou úpravou, zatímco ediční zásady od základu změnil. Sborník neobsahuje články programové, teoretickoprůpravné ani obecně úvahové. Je zároveň antologií, bibliografií a charakteristikou tematické stránky Durychova díla. Již podtitul lakonicky informuje o čtyřech dílčích textech nestejného rozsahu, různých autorů, ale vlastně i různé míry přímé autorské angažovanosti uvnitř celku: dva příspěvky, první a poslední v pořadí, zpracovali autoři individuální, dva zbývající vznikly kolektivně.

Nejvýraznějším přínosem sborníku je jeho nejrozsáhlejší, čtvrtá část, Soupis díla Jaroslava Durycha a literatury o něm. Věra Vladyková jím vykonala práci právě tak neobyčejně záslužnou, jako svrchovaně potřebnou, když zdolala a uspořádala materiál 3676 registrovaných bibliografických jednotek, nejsoustředěnější vyprávění o Durychově osobnosti a tvorbě, jaké je toho času k dispozici, což tím více vyniká sousedstvím „stručného životopisu“ v úvodu publikace. V chronologickém sledu a maximálně přehledně eviduje veškeré práce Jaroslava Durycha i o něm v jazyce českém i v jazycích cizích doma i v zahraničí, publikace exilové i samizdatové, ba ve dvou případech i rukopisné, a zvláštní prostor vyhradila samizdatovým sborníkům jeho syna Václava i činnosti ediční a redakční a přitom odstranila i několik omylů. Obdobně postupovala i při evidenci bibliografie sekundární. Část jejích položek pro větší sdílnost opatřila anotacemi, často citátovými. Věra Vladyková samozřejmě není první Durychovou bibliografkou a její práce mohla probíhat v klimatu mnohem příjemnějším, nežli jak tomu bylo u jejích předchůdců. Ale to nic neznamená! Výsledek dovoluje konstatovat trojí: že na soupisy Václava Bernáška a ing. Iva Laveckého navázala poctivým právem dědickým, že se pozitivně kvalifikovala na dovršitelku jejich, ale nejen jejich úsilí a že konečně její Soupis dělá čest nejlepším tradicím české bibliografie.

Zbývající tři kapitoly jsou chtěj nechtěj jen addenda Soupisu Věry Vladykové. Jiří Kudrnáč spolu s Karlem Komárkem společně formulovali charakter Knižní tvorby Jaroslava Durycha (s. 41–54) s důrazem na její stránku tematickou: „Jeho témata jsou co do významovosti maximalistická nebo je Durych maximální významovostí obdařuje. V tomto smyslu lze Durycha považovat za dědice Otokara Březiny, který mu právě v tom byl z české literatury nejbližší a k němuž se Durych sám hlásil.“ (s. 41) Sestavili též lexikograficky věcné chronologické schéma veškerého Durychova knižního díla včetně posthum, kompletní heslář, v němž jsou podány tematické charakteristiky jednotlivých knižních prací, ale vlastní kritická stanoviska autorů jsou záměrně potlačena na minimum. Vývojovou dynamiku Durychova díla postihují tematologicky.

Také pod třetím tematickým celkem sborníku, antologií kritických textů O Jaroslavu Durychovi a jeho díle, je podepsán autor kolektivní. Ke jménu Kudrnáčovu a Komárkovu přibylo ještě jméno Jana Šulce. Antologie obecně působí asi nejvíce kritické zlé krve, neboť bývají sestavovány tendenčně. Proč tam to či ono je a proč tam to či ono není? ptá se potom kritik. Je to úkol právě tak nevděčný, jako velmi nesnadný proklestit si cestu kritickými houštěmi, zachytit reakce v čase, někdejší i dnešní, postihnout v maximální pestrosti a přitom i relativní harmonii soudy představitelů české literární kritiky všech směrů a orientací, mít na zřeteli vývoj kritického smýšlení o Jaroslavu Durychovi, obraz nerozostřit, a ještě přitom klasikům neživým i živým, skutečným i zdánlivým úlitbu provést! Takovouto materiálovou redukci lecčehos, čeho se jeden nechce zbavit a jiný to odhazuje s lehkým srdcem, nelze konat bez kompromisů. Zastoupeny jsou rozmanité kritické žánry (referáty, recenzní glosy, recenze, eseje), kritiky podle žánrového zaměření, kritiky jednotlivých děl, přehledové i o speciálních otázkách poetiky, kritiků ex offo i mimoděčných, Durychovou tvorbou zaujatých trvale, či jen některou z jejích dílčích otázek. Od antologie nelze očekávat více nežli to, čím je: tendencí, vyjádřenou kritickými reflexemi druhých.

Mohlo by se zdát, že nad novým brněnským durychovským sborníkem se kritikovo srdce chvěje blahem. Bohužel jen do okamžiku četby „stručného životopisu“, který perfekcionalismu a profesionalismu příspěvků ostatních sluší jako koze sedlo, přestože se o něm na záložce přebalu tak velmi delikátně (nebo je v tom ironie?) praví, že jej Durychův syn Václav „napsal s pěkným osobním zaujetím“. Co to konkrétně znamená? Především nikoliv obraz Durycha jako autonomní náboženské osobnosti v sekularizované společnosti, nikoliv Durycha ve světě plném vnitřní autonomie, v interakcích s okolím uměleckým i politickým, Durycha složitého, plného vnitřního napětí a protikladů, nic takového, aniž jen poněkud tomu podobného, nýbrž právě naopak. Nic než paján, v němž všecko je předem jasné a jednoduché až k primitivismu, plkání bez odstínů a protivně blazeované, kombinace intelektuální závislosti se stylem hrubé žurnalistiky, politického pamfletářství, agitky, nekrologu a ublíženeckého mudrování. Chybí tomu snad už jen adorace na závěr. „Pravda je v odstínu,“ praví Šalda nad Chalupného monografií Havlíčka, „a nalézti tento odstín, toť právě cíl poznání historického, zachytiti jej účel poznání historiografického.“ Ale kampak se stíny!

Václav Durych je ve vyjadřování sice nadmíru přesvědčivý, jen si občas plete fakta. Jde jen o to, zda záměrně, či nezáměrně. Zpražil jsem ho za to nejednou, ale je to jako chtít úhoře přes koleno lámat. Tenorem jeho „stručného životopisu“ je žaloba nad celoživotním materiálním nedostatkem umělcovým, nad neustálými ústrky a dokonce šikanou vojenskou správou, která jej nakonec (od 1. ledna, resp. 1. srpna 1939) „bez skrupulí vyhodila ze služby“ (s. 24). Tím říká mimo jiné, že postavení rakousko-uherských a posléze československých důstojníků bylo ekonomicky podřadné, což asi neodpovídá tak docela skutečnosti, ale diskutovat o tom nehodlám. Doporučuji však všem těm, kdo mají o věc zájem, konfrontovat jeho konstatování s údaji kmenového listu 79–D/1906, který je k dispozici v pražském Vojenském historickém archivu. Už jednou, ve svých Nadějích katolictví na konci tisíciletí, Václav Durych důvěryhodně, leč meritorně zcela mylně vykládal prvorepublikovou volební praxi, což jsem mu ve své recenzi (Tvar 8, 1997, č. 16, 2. 10., s. 16) vytkl. Tedy ještě jednou, zvlášť pro Václava Durycha jako reakci na jeho tvrzení ze s. 27: Upravoval ji zákon č. 56/1927 Sbírky zákonů a nařízení s prováděcím nařízením č. 67/1927 Sb. z. a n., dle něhož v zájmu naprostého odpolitizování armády vojenské osoby nemohly ani volit, ani být voleny do zákonodárných a jiných zastupitelských sborů atd. Ale to jsou ubohé detaily povahy faktografické. Jejich množství je fatální a mě děsí, že někde v Tiché v tichosti vzniká nějaký „velký životopis“, od něhož vysvoboď nás Pane! Korektury těch detailů by vydaly na spis o rozsahu dvou takových „stručných životopisů“!

Za závažnější však pokládám způsob, jímž se Václav Durych vypořádal s literární vědou. Vůbec prý Durychovi věnuje málo pozornosti. Editoři jsou líní a pramálo o něj dbají. Kritika prý dodnes nedovedla formulovat konečný (rozuměj pochvalný, nejlépe neodvolatelně! – P. H.) úsudek o Paní Anežce Berkové! (s. 18) Rozhodujícím impulsem Durychova rozchodu s Josefem Florianem byla dotčená ješitnost za odsudek Bloudění! Téma Durych – Čapek, snad největší překážku monografistovy práce a nejspíše jeden z podstatných důvodů, ne-li vůbec ten nejpodstatnější, proč dosud Durychovu monografii nemáme, traktuje tak jaksi po sousedsku, to jest glajchšaltuje je. To, že vznik „otevřeného nepřátelství“ (? – P. H., s. 23) klade Václav Durych až do doby po článku „Spravedlnost“ (květen 1930), tedy proti skutečnosti ho znamenitě posouvá do doby mnohem pozdější, a že protičapkovské výpady Jaroslava Durycha hodnotí jako tvrdé, ale vždy prý „rytířské“ (s. 26), Václavu Durychovi neberu, budiž, proti těmto jeho tvrzením mluví prameny a ty nejsou nepřístupné a představu rytířskosti máme zkrátka asi každý jinou, tu jde o gusto. Ale proč Václav Durych opakuje po Rudolfu Medkovi (!) ty distinkce?! (Vstoupilo to i do vynikající bibliografie Věry Vladykové pod evid. č. 3229.) Tak tedy znovu, ještě jednou, třebaže zase marně: Formulace Čapkova je jasná, a hlavně – je jiná, jiná, jiná, což nikdo, ani Václav Durych nevyretušuje žádným krasořečněním, žádnou žoviální kazuistikou, že „rány pod pás padaly z obou stran“ (s. 26, srov. též samizdat V. Durycha Polemiky literární, Praha 1993, s. 133), a vůbec už ne pokřikováním. Nechť si laskavě přečte Čapkovy „Dvě repliky“ (K. Čapek: Spisy XIX. O umění a kultuře III. Praha, Československý spisovatel 1986, s. 761 n.) a vůbec se důsledněji drží faktů a přestane vytrubovat hlouposti. Nikdo, opakuji nikdo nemůže vážně tvrdit, že Jaroslav Durych uštval Karla Čapka, avšak každý si musí položit otázku, proč právě vladař ducha namísto toho, aby prakticky osvědčil to rytířství, o němž klokotá jeho stručný životopisec, obranou jiného vladaře ducha (O. Králík: „Vladaři ducha“. In: Strážce tradice. Arnu Novákovi na památku. Praha – Olomouc, Fr. Borový – R. Promberger 1940, s. 156–163.) raději dal přednost přátelskému poplácání po rameni Poledním listem Jiřího Stříbrného. Nevěřím svým očím, čtu-li, že Čapek Durychovu kritiku svého pacifismu (!) prý přece jen přijal a začal psát proválečnou (!) Matku! Ano, tak a nejinak se čte na s. 26! (A to ve výše zmíněném samizdatu Polemiky literární, s. 133, Václav Durych přibral pro větší efekt i Bílou nemoc, což je nesmysl dvojnásobný, totiž i z hlediska datace vzniku hry!) To už ale snad ani není zlomyslnost, ne, to je neodpustitelná ignorance a směšnost. Má otázka zní: Jakou protekcí se tenhle „stručný životopis“ do sborníku dostal?

Nejnovější durychovský sborník je z větší části poctivý a potřebný. A ten „stručný životopis“? Nakonec, proč ne, pro obveselení mysli...

Petr Hora

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker