Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Jan Stejskal

UMBERTO ECO PODRUHÉ V PRAZE

Počátkem října byla v Praze udělena výroční cena nadace Václava a Dagmar Havlových Vize 97. Po loňském laureátovi, americkém neuropsychologovi Karlu H. Pribramovi, se letošním držitelem stal sémiotik, literární kritik a spisovatel Umberto Eco.

Cena je udělována v den narozenin Václava Havla a jejími držiteli mají být ti „význační myslitelé, kteří svým dílem přispívají k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury, kteří se nekonvenčním způsobem zabývají základními otázkami poznávání, bytí a lidské existence a poukazují na širší souvislosti jevů a věcí, posilujíce celostní pohled na dějiny přírody, kosmu a lidského údělu“. Je otázkou, zda Eco splnil výše uvedenou oficiální charakteristiku ideálního laureáta, přinejmenším tu však byla příležitost (teprve druhá) k setkání s jedním z nejslavnějších spisovatelů současnosti na české půdě. Pražský pobyt Umberta Eca byl naplánován na několik dnů a v jeho programu nechybělo ani setkání s českými spisovateli a soukromé setkání s manželi Havlovými. Naštěstí však nebyla návštěva jen věcí protokolárního oddělení prezidentské kanceláře, a tak dostali šanci k setkání i nemnozí pozvaní z „podhradí“.

Nutno podotknout, že mezi oběma dosavadními laureáty Ceny Vize 97 byl na první pohled diametrální rozdíl. Po drobném, až asketickým dojmem působícím Pribramovi se v Obecním domě objevil bodrý a sebejistý Eco, hovořící nezaměnitelnou a půvabnou „piemontskou angličtinou“. Takřka celý den přednášel a odpovídal na dotazy přítomných. Večer pak – zcela proti očekávání svých znavených hostitelů – hnal celou suitu na představení do Národního divadla, kde odbíhal z prezidentské lóže do přilehlých salonů a mohutně využíval prezidentského výnosu z posledních dnů roku 1989 o povolení kouření, který jen díky opomenutí současných hradních abolicionistů nebyl dosud zrušen.

Slavnostnímu předání ceny v Obecním domě předcházela diskuse vybraných hostů u kulatého stolu na téma „sémiotická vize světa“. Zde Ecovi sekundovali profesor italské literatury z Birminghamu Michael Caesar, znalec kabaly z Hebrejské univerzity Moshe Idel, spisovatel Robert Coover, Ecův překladatel Jiří Fiala, profesor Zdeněk Neubauer, filozof Miroslav Petříček a olomoucký amerikanista Josef Jařab, který debatu řídil. Toto setkání trpělo všemi neduhy podobných formálních akcí – příliš mnoho diskutujících, příliš mnoho témat. Vyplynulo z něj však velmi zajímavé zjištění. Posluchač si mohl jasně uvědomit rozdíl mezi učenými muži. Většina příspěvků byla spíše monology než otázkami do debaty. Eco naproti tomu prokázal schopnost únosného zobecnění, která bývá v univerzitním prostředí řídkým jevem. Schopnost správně odhadnout místo, čas i publikum, a nezměnit tak veřejnou učenou debatu v nesrozumitelnou přednášku. Jeho spolubesedníci však na jeho vtipné metafory nechtěli příliš slyšet, a celé setkání tak působilo spíše rozpačitým dojmem.

O mnoho zajímavější bylo slavnostní předání ceny a zvláště laureátova přednáška „Knihy, texty a hypertexty“. Zamyslel se v ní nad budoucností knihy, a to nejen fyzické ve smyslu její formy, ale i samotné „povahy tvořivé činnosti, procesu čtení“. Zde se dotkl vlastní podstaty autorství, podstaty konečnosti a omezenosti textu, kterou však lze pomocí hypertextové strategie „otevřít“ a text změnit v neomezený systém, v němž termíny jako autorství, či dílo jako organický celek přestanou mít smysl. Takovými příklady otevřenosti může být Commedia dell’arte nebo jazz jam sessions, jejichž jednotlivá provedení se liší, a naše schopnost identifikovat jediné dílo jediného autora se snižuje. Realizace svobodné tvořivosti ve vytváření nových a neomezených textů je jistě vítána, Eco však svou pozornost obrátil k již vytvořeným textům, které jsou fyzicky limitovány rozhodnutím dávno učiněným jejich autorem. My sice můžeme takové texty mnoha způsoby interpretovat, a „spolupracovat tak s autorem“ zapojením naší vlastní fantazie, jak ukázal ve své práci Opera aperta (Otevřené dílo), ať však činíme cokoliv, „nezměníme Červenou Karkulku v Popelku“. To jsou limity již napsané knihy, v níž osud postav je určen „represivním autorovým rozhodnutím“ a my jej nemůžeme měnit podle vlastního přání. Hypertextový a interaktivní román dovoluje praktikovat svobodu a tvořivost, ale dokončené dílo nás naopak konfrontuje „s přísnými zákony, které panují nad životem a smrtí“. My sice tragický román můžeme přepsat tak, aby náš oblíbený hrdina přežil, ale zničíme tak onu tragickou krásu nutnosti, o níž nás poučuje každá velká kniha. Je-li taková „represivní autorská lekce“ brána vážně, může nám pomoci dosáhnout „vyššího stavu intelektuální a mravní svobody“.

Umberto Eco však nemluvil jen jako literární teoretik. Cítí se být vysokoškolským profesorem, který si o prázdninách krátí dlouhou chvíli psaním románů. Zmínil se i o své metodě psaní. Jeho díla se rodí velmi složitě a na jejich začátcích stojí vždy nějaký silný zážitek, pocit, který zanechal hluboký dojem. Dílo pak vzniká z touhy sdělit takový zážitek. Na počátku románu Foucaultovo kyvadlo byl Ecův hluboký dojem z pozorování kyvadla v Paříži a současně vzpomínka z dětství, kdy hrál na trumpetu při pohřbu partyzána. Dvě věci, o nichž by dokázal vyprávět. Spojením inspirací z těchto událostí vznikl v průběhu osmi let román Foucaltovo kyvadlo. Ostrov včerejšího dne byl napsán z touhy vyprávět o přírodě. „O přírodě a dost.“ Dalším impulzem byla koupě hodinek, takzvaných „world time“, na nichž je vyznačena pomyslná čára, na které se mění datum. Výchozím nápadem bylo umístit hrdinu na západ od této čáry a nechat jej hledět na ostrov, který leží naopak na východ. Hrdina–trosečník tak je od ostrova vzdálen nejen v prostoru, ale i v čase. Problém ovšem nastal s vhodným ostrovem. Až podrobné studium atlasů ukázalo, že ona čára protíná také souostroví Fidži. Pak už byl jen krok k přenesení celého děje do 17. století, ve kterém probíhaly mnohé objevné plavby v Tichém oceánu. Román Jméno růže vznikl z lákavé představy mnicha otráveného v knihovně při čtení knihy. Eco vyšel ze své vzpomínky na duchovní exercicie, kterých se jako chlapec účastnil v jakémsi benediktinském opatství. Tehdy z dlouhé chvíle zabloudil do klášterní knihovny, kde si pod gotickou klenbou přečetl několik stránek z knihy, která ležela na čtecím pultíku. Mimochodem, jednalo se o Acta Sanctorum a kapitolu věnovanou svatému Umbertovi. Důležitější byl však neodbytný pocit „tvůrčího neklidu“, který se jej zmocnil. Umístění příběhu do středověku pak bylo dáno autorovou znalostí středověkých reálií, estetiky, literatury a zvláště náklonností k této době. (Ecova disertační práce pojednávala o Tomáši Akvinském.) I poslední román, který Eco právě dokončil, se odehrává ve středověku. Je umístěn do autorova rodiště, Alessandrie v Piemontu, a přenese nás do doby Friedricha Barbarossy. Ale nepředbíhejme událostem...

Umberto Eco navštívil Prahu podruhé, po více než třiceti letech. Dočkáme se vůbec další návštěvy? Během jeho pobytu se jej na to patrně nikdo nezeptal. Ostatně není divu, když na otázky novinářů, jak píše své romány, běžně odpovídá: „ Zleva doprava...“

 

 

Bibliografie děl Umberta Eca v českém překladu:

„Poznámky ke Jménu růže“. Světová literatura, XXXI, 1986, č. 2.

Jméno růže. Praha, Odeon 1988; 2. vyd. Praha, Český klub 2000.

Foucaultovo kyvadlo. Praha, Odeon 1991; 2. vyd. Praha, Český klub 2000.

Skeptikové a těšitelé. Praha, Svoboda 1995.

Ostrov včerejšího dne. Praha, Odeon 1995.

Jak napsat diplomovou práci. Olomouc, Votobia 1997.

Šest procházek literárními lesy. Olomouc, Votobia 1997.

Umění ve středověké estetice. Praha, Argo 1998.

Mysl a smysl. Praha, Nadace Vize 2000.

„Hledání dokonalého jazyka“. Aluze, 2000, č. 1.

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker