Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Bronisław Geremek: Slitování a šibenice. Dějiny chudoby a milosrdenství. Přel. Jaroslav Šubrt. Praha, Argo 1999.

OBVYKLÝ ÚDĚL LIDSTVA

Před několika málo desetiletími měla ekonomická teorie, alespoň v dílech svých tehdy populárních představitelů, pozoruhodné starosti. Jednou z příkladných ilustrací ekonomického myšlení toho věku je práce J. K. Galbraitha Společnost hojnosti (Praha 1967), která by se z určitého úhlu dala popsat jednou větou: Bohatství má své výhody. Ačkoli je to kniha hovořící v názvu o hojnosti, jejím vlastním tématem je chudoba, čili, jak Galbraith říká, „vždy obvyklý úděl lidstva“, natolik obvyklý, běžný a samozřejmý, že je „těžké představit si jiné poměry“. Tuto perspektivu sdílí tento známý sociolog a ekonom s mnoha dalšími; pouze pro ilustraci, americký ekonom Thorstein Veblen měl chudobu a bídu za přirozený stav lidstva, byť o chudobě hovořil jako o morálním i materiálním znehodnocení člověka. Jeho proslavené dílo The Theory of the Leisure Class (Teorie zahálčivé třídy, 1899) chápe bídu, chudobu a bohatství jako sociálně plně funkční, účelné a přirozené prvky. Sáhneme-li hlouběji do dějin ekonomických teorií, nalezneme téměř identické postoje k materiálnímu nedostatku i u velikánů typu Davida Ricarda, a koneckonců, chudoba mas byla nevyhnutelná též pro profesora politické ekonomie na haileyburské East-India College Thomase Roberta Malthuse, jenž je sice trochu nespravedlivě ztotožňován pouze se svým proslaveným Essay on the Principle of Population (Esej o populaci, 1798), avšak možnosti, jak zdůvodnit bídu, poskytl v téměř dokonalé podobě.

Studium dějin ekonomických teorií vůbec vyvrací běžnou představu, že předmětem ekonomie jako vědního oboru je zkoumání podstaty a příčin bohatství. Kdo jím projde, zjistí spíš pravý opak a jedním z jeho charakterových rysů se stane sklíčenost; sklíčenost nad tím, že ekonomické teorie prostě konstatují, bez jakéhokoli zneklidnění, že většina lidí vždy byla a je chudá, a že zkoumání sil, které mají vést k obohacení národů, ústí v té či oné formě zastření procesů, jež působí ve prospěch obohacení některých skupin a tříd uvnitř národních států nebo některých národů na úkor jiných národů. Ani v současnosti nemáme po ruce mnoho jiných příkladů, jak jsme si mohli povšimnout v září roku 2000 při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Bez ohledu na tyto instituce s výrazně janusovskou tváří se pak můžeme den co den setkávat s tím, že kolem chudoby panuje jakési zvláštní mlčení: je to cosi trapného, nepatřičného, dehonestujícího, cosi, co se nějak nehodí do našich dnů a co snad mohlo mít místo v jiných časech a v jiných koutech světa. Je-li kdo chudý, asi si za to může sám: proč třeba nezačne podnikat?

Není divu, že v pracně vytvářeném kulturním prostředí úspěšnosti, majetnosti a mobilové reprezentativnosti působí kniha o dějinách potřebnosti, nesoběstačnosti, bídy a materiálního i psychického utrpení spojeného s nedostatkem jako zjevení. Tato kniha se jmenuje Slitování a šibenice a jejím autorem je dnes již bývalý polský ministr zahraničí Bronisław Geremek, takto renomovaný historik a medievalista. Jeho nástin dějin chudoby spojený s mnohoúrovňovou analýzou jejích doprovodných rysů, které autor ukryl pod obsahově nepříliš jasný termín „milosrdenství“, za nímž můžeme tušit historický přehled vývoje jevu moderně zvaného sociální síť, je pozoruhodný. Mohu-li soudit, nemá v české překladové ani původní odborné literatuře obdobu a může sloužit za příklad studie ze sociálních dějin specificky marginalizovaných společenských skupin na přelomu středověku a novověku, jakou jsme doposud postrádali.

Geremkova práce pojednává o problémech sociálního nedostatku; jinak řečeno, popisuje dějiny živoření, jemuž byly v evropských kulturních dějinách vystaveny různě veliké, vždy ale nezanedbatelné vrstvy obyvatelstva. Spolu s ním sledujeme a na konkrétním historickém materiálu pozorujeme, jak se měnilo ideologické pojetí nedostatku. Společnosti, které samy sebe chápaly a rozuměly si jako křesťanské, se od první poloviny 14. století dostávaly vlivem velké populační exploze pod značný tlak. Začal se rozvíjet jev, s nímž Evropa dosud neměla zkušenosti v odpovídajícím měřítku – objevila se masová chudoba a s ní související sociální chaos. Křesťanská tradice ale stále zavazovala chápat chudobu jako žádoucí a svým způsobem i sakrifikační hodnotu, vedle níž materiální zajištěnost či přímo bohatství ideologicky neobstojí. Rozpor, který tím vyvstal, rozhodující měrou ovlivnil konkrétní sociálněpolitické kroky evropských panovníků a kompetentních institucí při řešení radikálně nové a neznámé situace plošné bídy. Bylo zapotřebí změnit ideový rámec pro výklad chudoby a tato potřeba, jak místy vysvítá z Geremkových úvah, byla ještě akutnější než rozvinutí daných programů sociální (především almuženské) výpomoci. Jsou chudí skutečně potřební, ptá se středověk, jestliže právě k nim se obrací biblické poselství s nejpřímějším záslibem? Nebylo snad křesťanství původně náboženstvím chudých? Nezačali se scházet v prvotních shromážděních (církvích) mimo jiné i kvůli vzájemné hmotné výpomoci a přímé pomoci nejpotřebnějším?

Sociální realita ale začala rychle předbíhat teoreticky provozovanou etiku křesťansko-církevní chudoby. Tvrdé a postupně nezvládnutelné prostředí materiální bídy, v něž se Evropa změnila, si vynutilo novou úvahu o vztahu majetnictví a chudoby. Vyrovnání se s existencí nemajetných a potřebných vrstev se děje prostřednictvím kategorie milosrdenství: mít majetek se tak stává příležitostí k odčinění hříchů, k pokání, jež má mít formu almužny. „Almužnou lze odpykat hříchy, proto se přítomnost chudých v křesťanské společnosti stává naplněním plánu spásy,“ říká Geremek (s. 28) a tato idea umožňuje dvojí: jednak se začíná vytvářet organizační rámec pro almuženskou výpomoc, která postupně získává v některých evropských oblastech téměř ráz záchranné sociální sítě, a jednak dovoluje církvi druhotnou racionalizaci bohatství. Aby totiž byla možná almužna jako výpomoc chudému člověku, musí ji být jiný člověk ekonomicky schopen poskytnout – je-li tudíž oceněna almužna jako pomoc chudým a příležitost spásy pro bohaté, je tím současně oceněno a legitimováno bohatství samo. Posléze se situace obrací v protiklad původního vymezení: hnutí vyznavačů ideálu prvotní křesťanské chudoby už nemohou být tolerována, protože se dotýkají dobově nosných konstrukcí sociálního řádu, ale naopak se jimi církev cítí ohrožena. Zklidnění přináší teprve vznik žebravých řádů, které dokončují adaptaci na novou společenskou a náboženskou situaci.

Žebrání a almužnictví si po celý středověk udržuje masový charakter. Geremek shrnuje četné údaje o počtu almužen, o institucích, které je vydávaly, i o organizaci rozdělování. Ačkoli historiografie neví, jací lidé tvořili klientelu almuženské péče, jsou údaje víc než zarážející; v některých oblastech se během určitých časových úseků rozdalo větší množství milodarů než byl počet místních obyvatel. Objevila se rovněž praxe putování za almužnami (různé instituce a jednotlivci rozdávají podporu v různé dny, takže je možné vytvořit cosi na způsob itinerářů), v jejímž důsledku vzniká a stabilizuje se nemalá vrstva lidí, pro něž se chudoba mění v trvalé zaměstnání. Žebráci tím vstupují do systému společenské dělby práce a sociálních funkcí a podílejí se na organizovaných formách korporativního života. Jsou svým způsobem „profesí“, kterou však vzhledem k jejím nezaměnitelným rysům doprovázejí některé zásadní ambivalence.

S nimi přechází problém sociální nouze do novověku. Moderní společnost se staví vůči chudobě a pauperizaci s pomocí vznikajícího sociálního zákonodárství. Z čistě ekonomického hlediska je to situace poměrně paradoxní a spíše odráží neustále přetrvávající náboženské myšlení o člověku a jeho důstojnosti. Paradoxní je proto, že na počátku novověku, v prekapitalistických společnostech, se v podstatě nepracuje s myšlenkou zisku, neexistuje tedy akumulace a doložitelné jsou pouze procesy koncentrace výrobních prostředků, především u pozemkových vlastníků. Vzdor této, ze sociálního hlediska ještě relativně příznivé situaci charakterizuje celé „první období novověku“ silná pauperizace společnosti. Prudká diferenciace obyvatelstva a pauperizace velké části rolnického světa je už ale vnímána jako škodlivá pro veřejné blaho a začíná být vystavována restrikci v nově se formujícím sociálním zákonodárství.

Nová sociální politika, kterou Geremek sleduje od 20. let 16. století na příkladu Paříže, Benátek a Ypres, obsahuje několik zobecnitelných rysů. Především dochází mezi léty 1521–1535 k přelomové sociální krizi, po níž už nejsou uplatnitelné předchozí principy sociální politiky ani vlády obecně. Začínají být pokládány první kameny budoucí kapitalistické společnosti, mimo jiné také tím, že se stanovují první zásady moderní sociální péče a vytvářejí její instituce (např. v Paříži začal zřejmě roku 1530 fungovat Velký chudinský úřad, předchůdce všech dnešních úřadů sociálního zabezpečení). Dalším rysem jsou doktrinální spory mezi sekulární sociální politikou a křesťansko-církevními institucemi, zejména mendikantskými řády. Je nezbytná nová reinterpretace křesťanského chápání chudoby, která by zajistila „práva chudých“ a současně neohrozila pod záminkou péče o chudé „příjmy a bohatství církve“ (s. 149). A konečně se v rámci reforem dobročinnosti definitivně prosazuje mocenská sankce: v souvislosti dozoru nad sociální podporou se jako nezbytný prvek organizování sociální péče objevuje represe. Moment represe je stále výraznější od chvíle, kdy nová sociální politika přesahuje lokální městské prostředí a odpovídá na zájem státu. Od této chvíle začínají chudí, tuláci, žebráci, potřební a nemajetní vystupovat v jedné společné roli: mění se v „nezapřažené lidi“ (s. 196), kteří jsou pro stát všestranným ohrožením nejen proto, že narušují veřejný pořádek a mohou sloužit jako neblahý příklad, ale hlavně proto, že se vymykají z disciplinační výchovné a humanizační kompetence státu. V zájmu jejich opětovného „zapřažení“ jsou objeveny mnohé nedílné prvky nové sociální politiky: počínaje objevem práce jako trestu, přes izolaci a násilnou internaci v tzv. „domech práce“ (Geremek popisuje jejich strukturu a chod velmi podrobně, nazývaje toto dílo dobročinnosti „koncentráčnickým mikrosvětem“ – s. 221) až po obrovskou změnu v chápání technologie výkonu moci a trestu, kterou představuje vězení. Autor dokládá, že vězení nepatřilo původně mezi tresty. Předtím, než se stalo v masovém měřítku nástrojem k trestání zločinců, použila moderní Evropa vězení jako prostředek realizace sociální politiky vůči žebrákům (s. 207). Nová sociální politika nalezla v represi nástroj, který ji dotváří dodnes.

Stručným problémovým nástinem dovádí Geremek svou analýzu až ke vztahu moderního světa a bídy. I zde znovu potvrzuje sociálněpsychologické základy bídy. Ukazuje, jak se v jednotlivých postojích nadnárodních organizací a institucí (např. Světové banky) i jednotlivých států projevují mnohdy neuvědomované vlivy názorů a argumentací, které se utvářely ve středověku a na prahu novověku. Mnoho se toho, jak se zdá, v myšlení bídy a nedostatku nezměnilo, zvláště jde-li o bídu a nedostatek jiných: „Stejně jako kalvínští a puritánští autoři ukazovali, že bohatství některých je odměnou za jejich zásluhy a bída druhých důsledkem jejich lenosti nebo trestem za rozmařilý život, tak se i v současných sporech objevuje pozoruhodná racionalizace daného stavu, ať už v rámci kategorií politické ekonomie, nebo motivací ze sféry sociální etiky“ (s. 244). Asi jen jedno se změnilo neoddiskutovatelně: chudoba se mezitím stala celosvětovým problémem a světové společenství dvoutřetinovým společenstvím, tj. takovým, v němž pouze jedna třetina lidí může uspokojovat své základní životní potřeby, zatímco zbývající dvě třetiny živoří. Jaká represivní a segregační opatření přinese tento jev, jenž se v současném světě nutně stává faktorem „velkého strachu“?

Kniha B. Geremka patří k tomu nejlepšímu, co nakladatelství Argo dosud vydalo v edicích Historické myšlení i Každodenní život. Její kvalitu dotváří rovněž závěrečný esej M. Nodla, v němž se můžeme blíže seznámit s osobností autora. Recenzentovo doporučení je jednoznačné: Neváhejte!

Břetislav Horyna

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker