Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Václav Kahuda: Houština. Brno, Petrov 1999.

HOUŠTINA

Patří se předem přiznat, že údaj o nákladu knihy, která vyšla v nakladatelství Petrov v pouhých 500 výtiscích, je jediným chmurným sdělením, které má následující recenze románu Václava Kahudy obsahovat. Měla by totiž proběhnout takto:

Protože dílo má dvě ostře ohraničené fáze, z nichž první je dlouhá pět, druhá jednu kapitolu, budou také odděleně popisovány. Označení „prvních pět kapitol“ zde tedy nebude nahodilé. A samotný popis by měl vystačit s vysvětlením, proč lze říci, že jde o dílo statické a do značné míry ego-centrické. Neboť se zdá, že právě v tom tkví jeho výjimečnost.

STATIČNOST. Román nemá kontinuálně rozvíjený děj, čas a jeho plynutí jsou v něm tematizovány jen sporadicky. Kapitoly jsou rozčleněny na desítky krátkých oddílů obsahově navzájem spojených s ostentativní nezávazností. Jde o juxtaponované vzpomínky, reflexe, cestopisná líčení, melancholické revokace nálad, příběhy, krajinomalby, fantazie, milostné a erotické scény, které spíše než tlustou linii tvoří aspektuální konvolut. Souvislejší řetězce oddílů jsou lépe pochopitelné jako podrobněji rozpracované plochy v akčním rádiu významových center. (V druhé kapitole tvoří jedno z center např. prázdninové zážitky, ve třetí zase hrůzy povinné školní docházky.) Do děje, který si možná čtenář (v touze po souvislosti) smí do pozadí těchto obrázků projektovat, vstupuje vypravěč pouze hloubkovými vertikálními statickými řezy, a předvádí tak vrstevnatost onoho hypotetického dějového toku. Děj je zde vždy již to bývalé a hotové, proběhnuvší, v čem lze hledat poukazy na předešlé i na ono poznané následující. Stárnutí a dospívání hlavního hrdiny (a do toposu „duchovní zrání hlavního hrdiny“ by šlo celý obsah románu sepnout) jsou tedy popisovány s chronologií spíše bezděčnou. Jakoby náhodou je o pozdějších událostech jeho života nejčastěji (ale ne vždy) referováno později i v knize.

Snaze přišpendlit a nahlédnout vše původně nepoddajně plynoucí odpovídá i Kahudova vynikající práce s jazykem. Kahuda totiž parceluje věty tak, aby osamostatnil jejich subjektovou
a antecedentní část. Klade důraz na okolnostní určení nebo na atributivní rozvití subjektu a často i na ploše celého odstavce kupí k sobě věty bez realizovaného určitého slovesného tvaru, aby pak v jediné závěrečné větě odhalil, k jakému predikátu se celá předehra vztahovala. Dosahuje tím samozřejmě zvýšení pozornosti a její soustředění nejen k činiteli a prostředí popisovaného, ale i k sémantice slovesa. Nejprve důkladně připraví scénu, než do ní uvede dynamizující prvek.

(Mezi výrazné formální projevy vyprávění je třeba započítat i nabubřelost a syrovost stylu vypravěčské promluvy. V textu je funkčně využito bezmála foneticky přepsaných vulgarismů v řeči postav i vypravěče, stejně jako výrazů zabarvených knižně či archaicky /„Napůl omámen pachem zteřelých koňských postrojů, zkouším si olejem zacákaný montgomerák.“ s. 52/, výpůjček z cizích jazyků /„...Osud! Ten podivuhodný mesijé...“ s. 467/ a zcela nově vytvořených slov a frází /„Další se nazývají křikač, utikač, žrač, štěkač, prosič, rdousič, chcač anobrž – leháro.“ s. 471/, jazykových hříček /„...Lubomír předseda vlády Štrougal...“/. Téměř všechny věty jsou pečlivě rytmizované, na konci oddílů někdy dokonce rýmované po způsobu rytmických klauzulí /byť jsou rýmy často neumělé a působí spíše rušivě, viz např. s. 170/. Není to sice tendence k archaizaci, co se ve volbě jazykových prostředků odráží, přesto /právě proto/ je jazyk románu vypjatě knižní a umělý, a to na všech úrovních a v původním slova smyslu. Je tedy zřejmé, že výrazové stránce věnoval autor úzkostlivou pozornost.)

To vše se podílí na vytvoření zajímavého fenoménu. Statičnost románu není rozhodně samoúčelná, a proto je třeba přesně popsat, v jakém smyslu může být jako výpověď o charakteru Houštiny míněna.

Významově přesycené a složité vyjádření (adekvátní komplikovanosti tématu) je totiž všem kapitolám společné, přestože je to právě forma výpovědi, ne tedy její obsah, co se v jednotlivých částech pozměňuje. Takže i když je „příběh“ podáván přímým vypravěčem (ich-formou), diskrepance mezi obsahem a jeho vyjádřením na jedné straně a tematizovaným věkem a stavem hrdiny na straně druhé zakládá zvláštní dualitu vypravěče. Ačkoli ten o sobě vždy vypovídá jako o konajícím „já“, perspektiva jeho pohledu na svět je během celého románu nezměněně dospělá, ostrá a analyzující – nezávisle na věku a situaci, v kterých sám sebe nahlíží. Nabourává tím přirozené čtenářovo očekávání úměry mezi psychickým vývojem či stářím hrdiny a způsobem, jakým se prezentuje. Vypravěč sice říká „já“, ale očima někoho jiného. Odkaz na kvazipřítomnost vypravěče, který vyprávění realizuje, je takto přítomen ve všech momentech vyprávění, takže vypravěč má historii událostí svého života neustále pod kontrolou. Dá se říci, že vypravěčské centrum o své vůli a cíleně rozvrhuje před čtenáře své vlastní fáze sub specie stále přítomného tázání na sebe sama. A právě toto „stále přítomné“ zakládá zvláštní nečasovost znázorněných situací románu. Čas popsané události je vždy podáván jako kvazičas vzhledem k stálosti vypravěčského aktu. Čtenář je „aktuálně“ s vypravěčem, ne s postavou jeho narace.

V určitém životním období problematizuje hrdina samozřejmost odpovědi „já“, kterou dosud přirozeně nabízel proti otázce „kdo?“. A tak ten, kdo pro čtenáře ve svém vyprávění o sobě říká „já“, není od té chvíle nutně ten, kdo je hrdinou svého příběhu, a naopak. Ve snaze najít, a tím teprve vytvořit pozitivní obsah pojmu, který se skrývá za výrazem „já“, podniká pak hrdina kardinální asynchronní sebereflexivní analýzu, při níž jsou jednotlivé sekvence geneze subjektivity opticky zvětšovány a rozkládány na prvočinitele. Je diskutována jejich právoplatnost a interpretován jejich význam. Odtud také vypravěčem nenápadně zdůrazněná souvislost s Antonioniho „příběhem, kde mladý fotograf zvětšuje fotografii křoví“, odtud mikroskopování houštiny (s. 326).

CENTRALIZACE. Jako takový může být Kahudův podvojný vypravěč jedinou skutečnou postavou svého vyprávění. Vypravěč se nesnaží nijak určovat a rozlišit od sebe četné příslušníky své rozvětvené rodiny a valná většina vedlejších postav se knihou mihne právě jen na prostoru jednoho oddílu textu. Snad s výjimkou rodičů a některých svých dívek a přátel vystačí vypravěč s jednoduchou, leč ostrou, situační perokresbou dalších osob. Vzhledem k intencím románu má tato kresba silně emotivní ráz. (Postavy samy však mohou působit neživotně /Kamila, s. 353/). To se přirozeně týká i znázorněných situací (mrtvola dogy a představa světa burácejících povrchů). Jak příběhy, tak postavy mají negativně vymezit povahu ego-centrického vypravěče a emotivně zabarvený popis musí tento požadavek odrážet. Čtenář se nedozvídá nic, co by v sobě neneslo výraznou informaci o médiu, kterým se to k němu dostává. V prvních pěti kapitolách se tak dokonale seznámí s povahou a způsobem uvažování zvláštního chlapce-jinocha-mladého muže neschopného navázat úspěšný vztah k okolí, vytvořit životný partnerský vztah. Poznává muže, který uzavřen zcela neprodyšně do sebe sama začíná hodnotit hranice onoho „sebe“.

6. KAPITOLA. Předělem mezi pátou a šestou kapitolou je na obsahové úrovni motiv času. Důrazná tematizace časového „rozměru“ života, a tím i jeho dynamické nakročenosti, konečnosti a smrti se stává hlavní indicií pro uchopení onoho „sebe sama“. Jak toto uchopení probíhá, znázorňuje šestá, poslední část románu, v níž dochází k drastické změně vypravěčské perspektivy (z ich-formy se stává er-forma), a potažmo charakteru vyprávěcího toku.

Předešlých pět kapitol by se dalo pochopit jako vytváření slovníku pro porozumění šesté. V opalizujícím proudu scén této kapitoly, která je ještě daleko roztříštěnější než minulé, se totiž jako stigmatické body vyskytují i věty a situace předešlých kapitol, a pomáhají tak udržet celkovou souvislost výpovědi románu. Neboť na úrovni vypravěčského aktu dochází k zásadním změnám.

Prudká změna vypravěčské formy by v jakémkoli narativu mohla vést k zdánlivému dojmu, že přepnutím mezi „ich/er“ je automaticky dosaženo změny extrapolace osy subjekt – objekt a že „er-formální“ rozvržení fikčního světa může evokovat jeho „objektivitu“. Kahuda ukazuje, že tomu tak být nemusí. Se změnou perspektivy dochází ke změně obsahů fikčního světa. styl zachycení (či rozvržení) zůstává stejný. Diferenci „já/on“ znejistila už asymetrická ich-forma prvních kapitol. „Já“ vypravěče z prvních kapitol je nyní sice nahrazeno „mužem“ nebo méně určitým „jím“, který odpovídá jeho původnímu sebepopisu, tento „muž“ se ale ze scén postupně vytrácí. „On“ je pozvolna a střídavě stále méně určitý „kdokoli“. Ve vrcholných fázích šesté kapitoly není možné hledat situační souvislost vytvořených scén se scénami prvních pěti a jejich postavy se nijak nepodobají postavám předešlých částí románu. Čtenář je pouze svědkem korelace těchto scén s intencionálními aktivitami netematizovaného vědomí. Modalita aktů je už podružná a tázat se, zda jsou dané scény zachycením reálných událostí, jejich metaforickým komentářem, popisem snů či vzpomínek, nemá smysl. Pozornost je soustředěna na obsah scén a na fakt, že vůbec jsou korelátem vědomých aktů. Jejich proud ale odkazuje k existenci nějakého konkrétního vědomí, takže zachování expresivního stylu výstavby a popisu scén, typické metaforiky atd. zde dovoluje připsat znázorněné akty tematizovanému vědomí vypravěče prvních pěti kapitol knihy. Ačkoli je tedy forma „er“, v obsazích scén žádné uchopitelné „er“ nefiguruje. A původní „ich“ si uchovalo vliv. Výsledkem změny narativní perspektivy tedy rozhodně není objektivizace struktur fikčního světa.

Vědomí zde prochází druhý okruh starými místy, aby čtenáři, který s ním absolvoval již onen první, umožnilo nahlédnout, že „já“ se nevyčerpává aktem nalezení bodu tryskající subjektivity a že redukce na tuto jeho funkci je neoprávněná. – Kahuda jak vidno neuvěřitelně pevně spojil způsob znázornění s obsahem sdělení, aby předvedl jejich bytostnou souvislost. Šestá kapitola jeho románu ospravedlňuje mnohdy úmornou rozlehlost popisných pasáží předešlých a vykazuje jejich nutnost. Šestá kapitola nabádá k návratu k předchozím.

Četba Houštiny je tudíž fantastickým zážitkem. V situaci naší současné „mladé“ prózy možná ojedinělým. Také proto, že kniha přímo žádá, aby pod dojmem vyústění byla čtena stále znovu, už z kteréhokoli místa. Naštěstí se navíc její kvality zdaleka nevyčerpávají pouhým intelektuálním půdorysem, který je spolu s formou jeho zachycení jedním z mála pojmově uchopitelných rozměrů literárního díla. Pouze pro možné odstínění by se ještě čtenáři této recenze i jejímu pisateli jako doprovodná četba daly navrhnout Vrakovy Obyčejné věci a Husserlovy Karteziánské meditace.

Ondřej Cakl

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker