Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Barthelmeho literární koláže

Donald Barthelme: Padesát povídek. Přel. Jiří Hrubý, Olga Špilarová a Petr Dudek. Praha, Argo 1999.


V roce 1999 vydalo nakladatelství Argo Padesát povídek amerického prozaika Donalda Barthelmeho. Kniha je výborem povídek ze sbírek Sixty Stories (1981) a Forty Stories (1987), do nichž Barthelme uspořádal své nejlepší texty od let šedesátých. Díky Argu, ale také díky nakladatelství Volvox Globator, kde v témže roce vyšel Pomalý učeň Thomase Pynchona, si může český čtenář učinit alespoň přibližný obrázek o tom, co si představit pod pojmem “High Postmodernism” let šedesátých a sedmdesátých. Se jmény Kurta Vonneguta či Richarda Brautigana jsme se mohli setkat už dříve, avšak z díla ostatních výrazných představitelů americké postmoderny, jako jsou John Barth, John Hawkes, William Gaddis či Robert Coover, dosud – až na krátké texty a ukázky otištěné ve Světové literatuře – u nás nevyšlo nic.

Donald Barthelme (1931–1989) je známý především svými povídkami, ale napsal i tři romány. V kontextu americké literatury je řazen mezi autory tzv. “sebereflexivní fikce” nebo také “nové fikce” či “metafikce”, jinými slovy k literatuře, které dnes říkáme (vzývaným i zatracovaným) přízviskem postmoderní. Ta se objevuje v době, kdy se vytrácí víra v moc oficiálního, univerzalizujícího diskurzu, narůstá pocit inflace hodnot, mediální svět napomáhá stírání hranic mezi fikcí a faktem, artificiálností a autenticitou... V literatuře převládá pocit vyčerpanosti forem a postupů (J. Barth); zdá se, že osudem spisovatele už bude jen donekonečna psát o tom, že není o čem psát (R. Federman), “psát” se stává synonymem k “citovat” a s tím souvisí přehodnocení “původnosti” v umělecké tvorbě; do popředí se dostává jazyk už ne jako nástroj komunikace závisející na realitě, ale jako svébytný prvek realitu formující.

Odlišné chápání světa (jako otevřené struktury, v níž jsme jen nepatrnou součástí nekonečné honby za unikajícím významem), jazyka, a tedy i literatury vnáší do postmoderních textů zdání fragmentárnosti, roztříštěnosti a chaotičnosti. Tak i Barthelmeho povídky jsou pestrou směsicí literatury, publicistiky, (pseudo)autentických záznamů každodenní komunikace (rozhovory, korespondence, soukromé deníkové záznamy...) a ilustrací, nazvala bych je Barthelmeho “obrazovým materiálem”, jež nejsou o nic méně matoucí než jeho texty. Evokují totiž doprovodné ilustrace, s nimiž se setkáváme u neliterárních (a odborných) publikací přelomu devatenáctého a dvacátého století: všímáme si preciznosti provedení, “líbí” se nám, ale uvědomujeme si, že jejich funkce původně byla především praktická, tedy názorně ilustrovat a doplňovat text. Pomáhaly najít a pochopit jedinývýznam textu. Na základě toho máme pocit nepatřičnosti, vnímáme-li Barthelmeho ilustrace jako ilustrace umělecké. Ale na druhé straně bychom se cítili stejně nepatřičně, kdybychom jim přisoudili primárně funkce mimoestetické, jednak vzhledem k povaze konkrétních povídek, jejichž jsou součástí, jednak také vzhledem k tomu, že i přes “postmoderní stírání hranic” držíme v ruce něco, čemu se pořád říká beletrie. V každém případě však Barthelmeho ilustrace, a to platí i pro povídky, dokládají autorův názor, že umění dvacátého století je předevšímuměním koláže.

Tento umělecký postup se nevztahuje jen na kombinování a “slepování” tradičně pojímaných literárních či neliterárních útvarů, stejně Barthelme zachází i s realitou samou, nebo spíše s tím, co z ní zbylo, s jejími fragmenty a pozůstatky, s tím, čemu on sám říká “American dreck”. V povídkách se setkáváme s věcmi, lidmi nebo situacemi, které Barthelme vytrhl z kontextů, s nimiž je spojujeme my, a přesadil je do kontextů nových, zdánlivě neuvěřitelných, absurdních, groteskních (Modrovousova ženavůbec není zvědavá na to, co skrývá zapovězená komůrka; Goethe pronášející “... držte hubu!”; vojínovi Paulu Kleeovi se ztratí letadlo a on si do zápisníku poznamená: “Válka je přechodná. Kresby a čokoláda jsou věčné.”; Edward Lear sezve příbuzenstvo na svou vlastní smrt atd.).

Neodmyslitelnou součástí Barthelmeho textů jsou ironie, parodie a sarkasmus, s postmodernou tak často spojované. Neznamená to, že by “ironično” neexistovalo už dříve – připomeňme třeba Rabelaise či Sterna (k jejichž literárnímu odkazu se Barthelme otevřeně hlásil) –, ale postmoderní “ironično” jako by bylo otevřenější, méně jednoznačné, působící na rovině obecnější, než je vztah mezi autorem a předmětem jeho ironie, který se nachází mimo text. (Krásnou ukázkou je povídka “Kierkegaard je nespravedlivý vůči Schlegelovi”, kde je ironie, jakožto filozofická kategorie, tematizována.) Do hry vstupuje text sám, a hlavně jazyk, do značné míry autonomní médium, které autor nikdy nemůže zcela ovládnout. Barthelme je však jazyku velmi rovnocenným partnerem, “svévole” jazyka využívá a s jazykovými prvky obratně žongluje. Postupně při čtení zjišťujeme, že ztrácíme půdu pod nohama a naše původně jasná škála “možné – nemožné – naprostý nesmysl” získává závažné trhliny, přestáváme vnímat, kde končí realita a kde začíná fikce, a nakonec bychom dali ruku do ohně za to, že existuje hráč na kočičí piano, že si kdesi na světě ženy odjakživa berou za muže zombie a že na americkém Západě žijí honáci dikobrazů. Barthelmeho krátké texty dokazují platnost postmoderního paradoxu spočívajícího ve zmatení našich logických či gnozeologických zvyklostí: právě tam, kde nejvíce vnímáme umělost, fikčnost, nepřekonatelnou vzdálenost mezi vlastním životem a texty, s překvapením zjišťujeme, že se nás tyto texty nejvíc dotýkají, jako by nás do sebe vtahovaly.

Povídky působí na první pohled dojmem intelektuální výlučnosti a uzavřenosti. Zdá se nám, že k tomu, abychom pochopili a plně vychutnali jejich humor, ironii či groteskno, měli bychom se orientovat ve filozofii, psychologii, teologii (povídky “Kierkegaard je nespravedlivý vůči Schlegelovi”, “Critique de la vie quotidienne”, “Písečný skřítek”, “O andělech”...), literatuře (“Rozhovory s Goethem”, “V muzeu Tolstého”, “Smrt Edwarda Leara”...), výtvarném umění (“Vojín 2. třídyPaul Klee ztratil v březnu 1916 mezi Milbertshofenem a Cambrai letadlo”, “Zlatý déšť”...), politice, a ještě ke všemu ve světě pohádek (“Modrovous”, “Sindibád”). Brzy ale zjišťujeme, že právě intelektuální exkluzivnost je jedním z terčů, do kterých se autor trefuje, a my, s trochou nadsázky řečeno, nemusíme vědět o ničem nic. I tak jsme vtaženi do světa povídek, pohlceni kouzlem jazykových her, uchváceni tím, jak autor klidně staví běžnou logiku na hlavu, až v nás začne hlodat myšlenka, že paradoxně takto “zvrácená” logika je nám mnohem bližší, a co víc, svět se jí dokonce řídí!

I když pod sarkasmem Barthelmeho textů cítíme ostrou kritiku současného světa, televizního člověka a jeho hodnot, zůstává autorův pohled na tento svět lidský a shovívavý. S gustem sice ironizuje a podrývá tradiční západní pojetí filozofie, výtvarného umění, literatury, humanismu, náboženství či vzdělání, ale kritizuje zevnitř tohoto diskurzu. Nestaví se do pozice kritika stojícího mimo naše postmoderní hemžení, či snad nad ně, ale (prostřednictvím svého vypravěče) zůstává jeho součástí. Kromě nepochybné účinnosti takto pojaté kritiky se tak vyhýbá nežádoucímu moralizujícímu vyznění textů.

Jedním z možných způsobů, jak čtenáři Barthelmeho povídky přiblížit, by bylo roztřídit je do určitého počtu obecnějších kategorií s přihlédnutím ke zvolenému literárnímu postupu, mimoliterárním oblastem, jejichž “diskurzem” se Barthelme inspiroval, ke stupni ironie, parodičnosti, absurdity nebo k míře (předpokládané) autobiografičnosti. Podobné literární klasifikace by však těžko postihly skutečnost, o které jsem se už zmiňovala a která, myslím, zdaleka není jen výsadou literatury postmoderní. Totiž moc, která zmate představy, s nimiž k literatuře, a vlastně i ke skutečnosti přistupujeme; moc, která nás přiměje uvědomit si poezii (životního) “absurdna”, místo abychom zatratili absurdno Barthelmeho poezie.

Alice Procházková

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker