Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Potíže s dekadencí

Hana Bednaříková: Česká dekadence. Kontext – text – interpretace. Brno, CDK 2000.


Na konci roku 2000 v nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury vyšla útlá knížka Česká dekadence od Hany Bednaříkové. Podtitul Kontext – text – interpretacenaznačuje, že se čtenář bude moci seznámit s kontextem české dekadence a že tato bude následně přečtena jako text a interpretována. Na zadní straně obálky upoutávka doplňuje: “Období označované jako přelom století, secese nebo fin de siecle provokuje svou vnitřní mnohotvárností stále nové a nové výklady. Kniha o české dekadenci hledá v takto nastavené pluralitě konceptů možný interpretační klíč. A právě v konfrontaci a v možných přesazích různých kontextů je jejím cílem vymezit základní specifika a oprávněnost tohoto proudu jako autonomního výpovědního modelu v rámci české literatury.” Hana Bednaříková se tedy s odvahou pokouší najít, co je opravdu česká dekadence, a skoncovat s vágností tohoto literárněhistorického pojmu, který v sobě zahrnuje pro svou nejednoznačnost leckdy protikladné jevy. Navíc může sloužit jako jakýsi pytel, do něhož je možné vhodit vše, co jen trochu zavání morbidností a nihilismem. Kdykoliv na slovo dekadence v dobových pramenech narazíme, musíme být obezřetní, co se jím v určité dané situaci rozumí. Toho si je autorka vědoma, proto zkouší pojmout dekadenci jako text s určitými hranicemi, vnitřním časovým a hierarchickým uspořádáním. Text pak může být nějakým specifickým způsobem interpretován – zprostředkován. Z popisu textu se rodí model dekadence.

Tento Bednaříkové pokus zpochybňuje nesrozumitelnost. Jako by se v této literárněhistorické práci projevovalo něco z toho, co vedlo Alana Sokala a Jeana Bricmonta k ironizujícímu útoku na vědecký “newspeak” francouzských humanitních věd. (Tuto drastickou a poněkud omezenou polemiku pod názvem “Intelektuální podvod” měl český čtenář možnost částečně sledovat v 1. čísle Aluze na rok 2000.) Koneckonců i v českých recenzích byla kniha odmítnuta právě kvůli svému jazyku, který je na hranicích srozumitelnosti a může působit jako “vědecká” schválnost zakrývající bezradnost a prázdnotu. Knihu nelze takto zjednodušeně odmítnout, je však její smutný osud, že přes všechno, co překvapivého přináší, ji i odborný čtenář (jemuž je určena především) zachmuřeně a poněkud zmateně odloží. To, že se čtenáři nedovoluje navazovat dialog, má řadu příčin. Lze je popsat a zároveň s tím ukázat, proč stojí za to se nad autorčiným dílem trápit.


Pojmy

Gilles Deleuze, francouzský filozof, jehož se autorka také dovolává, v rozhovoru z roku 1990 (slovensky v knize Za zrkadlom moderny, Bratislava 1991) říká, že filozofie má funkci neustále tvořit pojmy. “Jedinou podmienkou je, aby v nich bola nevyhnutnosť, ale aj istá zvláštnosť, čo nadobúdajú pojmy vtedy, keď odpovedajú na skutočné problémy. Pojem je to, čo mysleniu zabraňuje byť jednoduchou mienkou, názorom, diskusiou a táraním. Každý pojem je nevyhnutelně paradoxom.” Literární věda není filozofie, jakkoliv se obě ocitají zvláště ve Francii ve velmi těsné souvislosti. Ale i ona, aby zůstala kreativní, musí neustále svůj filozofií často inspirovaný pojmový aparát tvořit. Bednaříkové snahy nejsou prosty takového úmyslu, v tom se šťastně liší od projevů některých českých literárních historiků a historiček. Nepřesvědčují však o své živosti a nevyhnutelnosti, proto se zdají být “táraním”, názorem či v lepším případě diskusním příspěvkem k širokému problému česká dekadence.

Úporný, kondenzovaný, racionalitou až vysušený styl svědčí o zápolení s obtížným a rozsáhlým tématem na poměrně malém prostoru. Text je veden záměrem přísně racionálně systematizovat, modelovat. Tříští se však chaosem jakýchsi průběžných odkazů. Ty by mohly fungovat jako členitá síť – síť upředená z měnících se významů užívaných pojmů, jež by tak svébytným způsobem žily a podržovaly v sobě mnohost, proměnlivost, přechodnost dekadence, ale nefungují. U Bednaříkové každá odbočka, každá dynamická změna významu pojmu – protože většinou není v textu nijak signalizována, mezititulky, poznámkami na okraj či jiným způsobem – mate čtenáře, který si už už (jak se mu občas zdá) vytvořil nějaký způsob, jak rozumět.

Kromě pojmů, které se autorka nějak pokouší vymezit a následně využívat pro modelaci textu, používá řadu termínů, které nejsou její vlastní, jež přejímá a užívá jako určité značky. Často bez toho, aby čtenáře uvědomila o jejich přináležitosti k určitým teoretickým konceptům, které jim dodávají jejich životnost a paradoxnost. Bývají to termíny, jež možná ve francouzském prostředí už mají své svébytné místo, ale v českém prostředí se stávají nesrozumitelnými, neboť jejich užívání není zažité. Jako příklad lze uvést užití termínu “auratický model umění” ve spojení s Vrchlickým(termín se navíc tím, že není vysvětlen, jeví jako velmi náhodný). Nedozvíme se, že “aura” a “auratický” jsou významné pojmyWaltera Benjamina, který je potřebuje k popisu proměn postavení umění v období moderny. Jiným příkladem je odvolávání se na výklady Julie Kristevy. Argumentace by jistě vynecháním tohoto zdroje neutrpěla a Bednaříková by se vyhnula pojmu “thetis” nebo “tetický”, který tvoří páteř knihy Julie Kristevy Revoluce poetického jazykaa je v ní poměrně komplikovaně filozoficky zdůvodněný. Podobných míst, kde lze bohužel jen tušit žádoucí odbornou spřízněnost autorky s jiným než českým vědeckým kontextem, je více. Ke škodě čtenáře (omezeného českým kontextem) tímto způsobem autorčina fundovanost (snad záměrně skrývaná) nepochopena uniká.

Nevysvětlené termíny a pojmy, jejich nadužívaní, přehršle cizích slov a jakási extrémní exaktnost – to vše znesnadňuje čtenáři cestu knihou. Překážky však nepůsobí jako výzva, spíš jen zbavují chuti text snášet. Autorka zapomíná, že styl je leckdy silnější zbraní než křečovitá přesnost a takzvaná exaktnost. Ve francouzském teoretickém myšlení druhé poloviny 20. století, z jehož zdrojů autorka také čerpá, se objevuje zvláštní pojmová temnota, není však pojmovým zmatkem a lze ji chápat jako pokus zabránit slepotě z přílišného světla racionality. V knize Hany Bednaříkové úsilí o “nedosažitelnou” přesnost zalepuje oči.


Dekadentní text

Předběžné poznámky o pojmech neměly za cíl budoucího čtenáře znechutit. Jen připravit na cestu labyrintem knihy Česká dekadence. Kon text – text – interpretace, neboť definovat dekadenci jako soubor nějakých možných rysů přítomných v dílech a zároveň zachytit dynamiku změn těchto rysů je velmi obtížné.

Období fin de siecle či období přelomu 19. a 20. století, jak říká sama Bednaříková v první části knihy nazvané Kontext, “vytváří podmínky pro neobyčejnou produktivitu v oblastech umění a intelektuálního pohybu”. Terminologicky se toto období nedá jednotně uchopit, neboť umění fin de siecle není hnutí. Bednaříková poukazuje na různost některých proudů fin de siecle v evropských zemích. Rozkrývá terminologickou nejistotu, kterou přináší volné užívání slov jako Art nouveau, Jugendstil, secese, Modern Style, důrazem na rozdílnost rysů těchto proudů. V první části se také zbavuje jiného nejasného termínu, který se někdy užívá pro období fin de siecle – modernismus nebo moderna. Tím, že autorka ukazuje na “buřičství” středoevropské secese, naznačuje, “že ji lze chápat jako předstupeň moderny” (s. 8), tedy že moderna je něco jiného, čím se v knížce zabývat nebude. To není špatné. Jen nám otázka moderny tak docela nezmizí z horizontu a bude se připomínat až příliš často slovem moderní. Není bez zajímavosti, že francouzský literární historik Jacques LeRider se v souvislosti s vídeňskou “secesí”, kterou on nazývá modernou, ptá, zda vlastně nejde o postmodernu. Možná však Bednaříková vyloučením slova moderna v podstatě poukazuje na totéž, na co Jacques LeRider – v porovnání s Francií na hlubší a radikálnější zážitek krize obsažený v etických, noetických, estetických konceptech tohoto období. Pro oba historiky je vlastně to, co se děje ve středoevropském prostoru, aktuálnější než ve Francii.

Samotný “text dekadence” je zapsán podle Bednaříkové v pocitověestetickém kódu. Po přečtení první části vyvstávají některá slova, klíčové termíny tohoto kódu. Některá jsou vyznačena kurzívou, nebo jsou odhalována častým opakováním: antifyzis, tranzitivita a fragmentarizace – ornamentálnost (slov ornament, ornamentální, ornamentalizující používá Bednaříková značně volně a nejasně, někdy v kladném, jindy v záporném smyslu) a s nimi související už mnohem konkrétnější slova interiorizace, asexualita, mystifikace, femme fatale, maska, neuróza, Eros a Thanatos, Gesamtkunstwerk... V části nazvané Text se pomocí těchto klíčových slov strukturuje český literární vývoj přelomu století. Klíčová slova se neustále otevírají jakoby jiným poetikám fin de siecle a tvoří s nimi prostupný celek, strukturovaný časovým “zákonitým” vývojem souboru stylotvorných prostředků, postupů a forem.

Pohyb textu dekadence a jeho postupné tuhnutí v určité vyprazdňující se normativní rigiditě chce autorka sledovat na jedné straně v celku a na straně druhé v individuálních proměnách. Nezbývá než se potom zeptat, proč tedy opomíjí sbírku básní Arnošta Procházky Prostibolo duše, jež je, mohli bychom říci, prvním českým dekadentním artefaktem; proč si nevšímá ornamentálních próz Edvarda Klase, úzce spjatého s Jiřím Karáskem ze Lvovic, když jedním z klíčových slov dekadentního kódu Bednaříkové je ornament? Nebo nezmínit Stanisława Przybyszewského, inspirátora a přítele zakladatelů Moderní revue, či Masarykovu kritiku dekadence je poněkud literárně nehistorické. A tak podobně by se dalo pokračovat ještě dlouho. Pokud však knize rozumím, autorka nepíše historii dekadence. Studuje v dekadenci charakteristické strukturní vztahy mezi možnými jasně definovanými prvky. Tím se však z knihy poněkud ztrácí dekadence jako extrémní individuální etický a noetický postoj realizovaný jediným “dekadentně” možným způsobem – esteticky. Stylově je dekadence v podstatě eklektická. Dekadentní tvůrce využívá právě těch různorodých stylových postupů objevujících se v “soumraku” století, jimž je společné, že osvobozují umění od služebnosti “bůžkům” – realitě, národu, politice, zdraví, Bohu... Uprázdněné místo “po svržených bůžcích” zabírá pak nikoliv umění samo o sobě, ale umělec – subjekt i objekt svého tvoření. Vše, čím individualita je, podléhá tvorbě, je “estetizováno”. Dekadentní umělec, v mnohém baudelairovský “necitelný” dandy “zjemnělého pochopení veškerého mravního mechanismu tohoto světa”, má k dispozici pro svoji ironickou beznaděj své zjemnělé smysly a vůli tvořit. Ta mu dává možnost stylové postupy fin de siecle rozvinout v dokonalost samu.

Jedním z nejproblematičtějších míst knížky Česká dekadence je slovo antifyzis. Domnívám se, že dekadentní umělost je mnohem spíše “jiná přirozenost”, protiklad k tomu, co se dobově rozumí “přirozeným”. Termín “antifyzis” sugeruje, že jde spíše o antitělesnost, což jistě Hana Bednaříková nemá na mysli. Dekadence je úzce spojena s tělesností, avšak dekadentní tvůrce se necítí vázán dobovou představou “přirozenosti”, ba naopak jí opovrhuje. Může se proto volně přetvářet různorodými “perverzními” stavy nezdraví – nervové přepjatosti, hysterie, nemoci i smrti (v českém prostředí stavy ne tak docela virtuálními). Dekadentní tvůrce může proto performovat svoji sexualitu a tělesnost i tím, že ji odmítne. Z podobných důvodů dekadentní tvůrce předvádí modernitu v její nihilistické módní podobě. Móda právě svou povrchností ukazuje temnou tvář moderního optimismu. Čím jiným je stylizovaná dandyovská maska – tvář? Její prázdnota, tedy skutečnost, že zakrývá nic, referuje o nepravdivosti svého reálného předobrazu. V tom je výsměch Obrazu Doriana Graye i umělého světa des Esseinta. Sen je o to těžší, že jen více předvádí faleš reality.


Není tady takové prázdno...

Úvod ke knize Česká dekadence (má vročení 2000!) sugeruje, že se česká odborná veřejnost o dekadenci příliš nezajímá. Z knihy samotné lze takového dojmu nabýt. Autorka neregistruje řadu studií kunsthistorika Otty M. Urbana o české výtvarné dekadenci, novější studie Petra Wittlicha a Luboše Merhauta, literárněhistorické práce Daniela Vojtěcha, některé filozofické úvahy Miroslava Petříčka a v neposlední řadě snahy nakladatelství Thyrsus.

V čem dnešek dekadence tolik inspiruje? Dekadentní postoj signalizuje slabá místa řádu. Je to postoj samotného “slabého – ženského” místa. Návraty k historii nebývají odůvodněny jen tím, že se danému tématu dlouho nevěnovala pozornost. A také není na místě mluvit jen o líbivých paralelách, jde spíš o oživení starých problémů, které nadějeplné iluze avantgard potlačily. Fundamentální krize hodnot ve 20. století (pociťovaná stále častěji a širším okruhem lidí) iniciovala návrat k dekadenci a jiným proudům fin de siecle (vedle dekadence i například k anarchismu, hloubkově spjatému s dekadencí). Znovu se vracíme k výlučným a osamělým ironikům života a nikoliv jen proto, že jde o stálý přirozený proces proměn, imanentní vývoj literatury a její recepce. Dekadence je rezervoárem způsobů a postupů jak žít krizi, jak neotupět snadností řádu a moci. Dekadence svými individuálními estetickými východisky je jednou z foucaultovských linií úniku... Bednaříková sice zaznamenává východiska francouzské postmoderní teorie, ale její práce stojí vlastně mimo její dosah. Závěr práce – část Interpretace – není víc než komplikovaným popisem vývoje dvou linií českého modernismu, který v mnohem čitelnější a přitom přesnější, pronikavější podobě známe ze studií Luboše Merhauta (např. sborník Moderní revue 1894–1925, Praha 1994). Konstatování imanentního vývoje literatury, jeho stále se opakujících proměn není zas tak objevné.

Libuše Heczková

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker