Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Antologie Cortésových dopisů panovníkovi

Hernán Cortés: Dopisy. Druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu. Přel. Eva Mánková a Oldřich Kašpar. Praha, Argo 1999.


Dějiny dobývání zaoceánských kultur dodnes poutají všeobecný zájem. Jména jako Cortés, Narváez, Montezuma, Tenochtitlán aj. svou váhou v reálných historických souvislostech znepokojují vědce a svou cizozvukostí posouvají stále dál a dál hranice fantazie umělců i jejich publika. Avšak dobrodružná četba mládeže a vůbec beletrie, která se stala nejednou prvním krokem k zájmu hlubšímu, dokonce naukovému, jsou něčím kvalitativně jiným nežli literatura odborná, i když stejným východiskem obou je pramenný materiál, na prvém místě písemný. Včetně korespondence.

Význam epistolografie vzrostl, jak uvádí švýcarský historik kultury a umění Jacob Christopher Burckhardt ve svém klasickém díle Die Kultur der Renaissance in Italien(1860), ve druhé polovině 14. století, kdy se v evropském písemnictví začala bohatě rozvíjet a vnitřně diferencovat, až se pozvolna stala jedním z charakteristických společenských projevů epochy renesance a humanismu. Svou vnitřní diferenciací a kvalitativními posuny posléze přerostla ve svébytný beletristický žánr, určený k pobavení i poučení soudobého vzdělaného čtenářského publika jako kterýkoliv jiný plod beletristiky, báseň, román či drama, čili její poetika vstupuje do živého literárního procesu. Udržuje sice nadále do určité míry funkci osobně sdělnou, ale směřování k vytříbenějšímu stylu, který dopředu počítá se čtenářem autoru cizím, naznačuje, že podléhá více či méně stylizaci. Nacházíme-li, nebo jen prostě vyciťujeme stylizaci v písemných projevech rodinných či jinak příbuzenských, jak bychom její stopy nenalezli v dopisech-relacích, dnešní terminologií snad písemných zpravodajských hlášeníchdobyvatelů a objevitelů nových světů?! Ať už ve službách Božích, ať ve službách světských, vždy však ve vztahu zodpovědnosti k nadřízeným, jejichž vůle jim umožnila vydat se za hranice světa známého do světa neznámého, cizího a tajemného, sepisovali své mnohostránkové, obsahově vyčerpávající všestrannézprávy o neznámých územích a jejich obyvatelstvu a přitom upírali pozornost zejména k hospodářským poměrům, budícím v myslích všech Evropanů úžas a v srdcích většiny z nich zločin.

Takovými dopisy-relacemi jsou i Dopisy. Druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu(Cartas de Relación) snad nejznámějšího conquistadora Hernána Cortése, vydané vloni v edici Capricorn nakladatelstvím Argo, v překladech Evy Mánkové a Oldřicha Kašpara, který je rovněž autorem užitečného úvodu a bibliografické poznámky. Doplňují novým odstínem díla beletristiky pro čtenáře dospělé (Olbrachtův Dobyvatel) i mladší (za všechny např. Ferkova povídka “Zlatá kytice” ze souboru Pirátští králové a královští piráti) a vahou své autenticity se neobyčejně působivě konfrontují s Prescottovými Dějinami dobývání Mexika, Vaillantovými Aztéky, Katzovými Starými americkými civilizacemi, Slavíkovou antologií Sláva a pád Tenochtitlánuči Castillovou Pravdivou historií o dobývání Mexika aj.

Cortésovy relace jsou především mnohastránkové zpravodajské materiály osobnosti nadané vlohami válečnickými, organizačními a diplomatickými a zdůrazňující svou loajalitu k Jeho Katolickému Veličenstvu poukazováním na osobní angažovanost ve veškerém dění. V sedmiletí 1519–1526 jich vzniklo celkem pět, z nichž však se dochovaly pouze čtyři. Antologií se ke čtenářům dostávají úplné překlady dopisu “Druhého”, líčícího tažení na Tenochtitlán, jeho obsazení, Montezumovo zajetí a smrt, vzájemné bojové střety mezi samotnými Španěly, aztécké vzpoury a odchod do Tlaxcaly, a “Třetího”, zprávy o dobytí a vyvrácení Tenochtitlánu. Každopádně dost k tomu, aby bylo zřejmo, že Hernán Cortés (1485–1547) nebyl ani nevzdělanec, ani sprostý lupič a vrah, hluchý a slepý k novému světu kolem sebe. Jistě, byl schopen dát pozutínat ruce padesáti indiánským zajatcům (s. 35) a bez mrknutí oka dávat krvavá ultimata, krátce projevovat se jako celý syn Evropy své historické epochy. Ale na druhou stranu byl rovněž schopen osvobodit se od tradičního evropského nazírání vzdálených civilizací, do té doby do značné míry poznamenaného spíše fantastickými smyšlenkami a dohady, a plně si uvědomovat autonomii reality, již dobýval. Sám kdysi nedostudoval práva a je to znát i z obsahu jeho relací, v nichž zaujímá jedno z předních míst zájem o státní správu i zákonodárství v praxi: “Každý druh zboží je soustředěn v určité ulici, kde se nemísí s žádným jiným. V tom jsou velmi spořádaní. Vše se prodává na počet a míru, ale zatím jsme neviděli prodávat nic na váhu. Na tom velkém náměstí stojí jeden tuze pěkný dům – soudní síň, kde zasedá deset či dvanáct mužů, soudců, kteří řeší všechny sporné případy a záležitosti, jež se na trhu přihodí, a dávají potrestat provinilce. Určené osoby pak neustále procházejí mezi davem na náměstí a sledují, co se prodává, a míry, jimiž se zboží měří, a stává se, že měrku rozlámou, protože byla nepoctivá.” (s. 69) Ale zajímá ho všechno, a to následně způsobuje zvláštní kouzlo Cortésovy dikce dílem usilující o co nejjasnější názornost výkladu, dílem propadající vypravěčské i pojmové bezradnosti.

Pro lepší pochopení nové reality užívá jejího srovnání s realitou španělskou, což ukazuje na dobré znalosti domácích poměrů: město Tlaxcala porovnává s Granadou (s. 38), rozlohu Tenochtitlánu s rozlohou Sevilly a Cordóby dohromady (s. 66), centrální náměstí Tenochtitlánu s rozlohou Salamanky (s. 68) apod., jindy naopak klopýtne o neobvyklost a obtížnou proniknutelnost do složitosti reality, již nejenže nesvede pojmenovat, ale pro niž ani nedovede nalézt srozumitelnou analogii. V Cortésově době obvyklá přibližnost především časových a početních údajů dýše dnes dávno zaniklou nostalgií věku, kdy mnoho nezáleželo na tom, zda “uplynulo patnáct či dvacet dnů” (s. 44), zda vůbec “spatřili nějaké Indiány” (s. 33), nebo jich bylo sto čtyřicet devět tisíc (s. 34) apod. Cortés psal samozřejmě své relace s prodlením, což je dále patrno i v užívání formulací jako např.: “[řeka], o níž jsem Vaše Veličenstvo zpravil ve svém prvním dopise” (s. 42), “v tom kraji, který Vaší Výsosti později popíšu” (s. 47), “jak se později ukázalo” (s. 49), město, “na jehož jméno si nemohu už vzpomenout” (s. 50), “jak povím dále” (s. 117) a četné jiné, jež tak ve sdělení nabývají hodnotu výpravného prostředku. Pozoruhodná je formální stránka jeho dopisů-relací. Podléhá dobovému úzu, jenž se projevoval zálibou v latinských obratech z právních věd a v citátech z Písma, ale i dnešního čtenáře přitom dokáže upoutat smyslem pro význam sytého (mnohdy naturalistického) detailu i schopností výpravné gradace.

Vydání antologie Cortésových Dopisůvítáme. Studium pramenů především! Naše uznání by mohlo vzrůst jen vydáním celého souboru. Kazem knihy je rozkolísanost překladatelské praxe (dvojice překladatelů, časový rozsah), jež místy usiluje přilnout k dikci originálu zálibou v aktualizaci mluvy pitvornými archaizacemi: “Chtělť jsem” (s. 25), “řeka, jež zove” (s. 29), “[pán] se zove Iztacmastitán” (s. 30) aj. Takovéto usilovné snahy o ozvláštnění mluvy za každou cenu však obvykle produkují chybné gramatické konstrukce, a to se stalo také zde, např. “velmi jsem se tomu potěšil” (s. 60), “věděl, že se tomu potěším” (s. 79) a některé další. Je to zbytečné tím spíše, že aktualizace archaizací není uplatňována ani soustavně, ani důsledně, vůbec už ne prostředky češtiny první poloviny 16. stol., narážímena ni jen místy, ale pro hodnotu překladu má vždy negativní důsledky. V předmluvě ke svým překladům relací Jaroslava Sezimy Rašína a Octavia Piccolominiho ( Odhalení o Valdštejnově zradě a smrti. Praha, Historický klub 1934) napsal jejich vynikající autor Zdeněk Kristen: “Žádáme-li od překladu jakéhokoliv literárního díla, aby věrně tlumočil jeho ducha a vystihoval autorův sloh, jest to zejména u překladů historických pramenů podmínkou bezpodmínečně nutnou.” Na takový překlad máme plné právo a navíc jsme přesvědčeni, že překladatelům nechybí schopnosti k jeho realizaci. Zatím však nemáme jistotu, že jazyková úroveň překladu Dopisů splňuje tento náročný požadavek. Spíše pochyby, a nemáme z nich radost.

Petr Hora

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker