Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

V zajetí norem

Petr Koťátko: Význam a komunikace. Praha, Filosofia 1998.


Přední český filozof Petr Koťátko shrnuje ve své knize Význam a komunikacevýsledky svých mnohaletých systematických úvah o podstatě jazykové komunikace a o povaze principů, které stojí v pozadí determinace významu jazykového projevu. (S přípravnými studiemi jsme se dříve mohli setkat na stránkách českých i zahraničních odborných periodik a publikací, posluchači Filozofické fakulty UK pak rovněž na autorových podnětných seminářích k filozofii jazyka.) Kniha by mohla oslovit nejen poměrně úzký okruh zájemců o filozofii jazyka, ale i lingvisty, zájemce o sémiotiku a vzhledem ke stručnému exkurzu k Husserlovým názorům na povahu významu by mohla v autorově srovnávacím pohledu obohatit i příznivce fenomenologie. Koťátko přehledně prezentuje názory předních postav novější filozofie jazyka, jako jsou např. Nelson Goodman, Willard V. O. Quine, John L. Austin, Paul Grice, Saul Kripke, Michael Dummett a Donald Davidson, ale pouští se se všemi i do zajímavé diskuse (mimochodem právě otěchto osobnostech se uznale zmiňuje Noam Chomsky v rozhovoru s francouzskou lingvistkou Mitsou Ronatovou jako o těch, kdo ho ovlivnili či zaujali – viz Chomsky, N.: Jazyk a zodpovědnost, Bratislava 1995, s. 40).

Cílem knihy je především osvětlit povahu mluvního aktu, který je pro autora ztělesněním významu promluvy. Každý mluvní akt je vymezen jednak svou výpovědní silou (může jít o tvrzení, rozkaz, slib apod.), jednak svým propozičním obsahem (který je specifikován v odpovědi na otázku, co se tvrdí, rozkazuje či slibuje). Autorův postup při vysvětlování ústředních pojmů teorie významu je pak následující: nejprve navrhuje vysvětlit pojem mluvního aktu, poté jeho prostřednictvím pojem významu promluvy; nakonec pomocí tohoto pojmu vysvětlí pojem významu věty. Význam promluvy chápe jako souhrn jejích normativních důsledků pro mluvčího, který ji užil. Význam věty proto Koťátko navrhuje chápat jako způsob, jímž věta přispívá k determinaci těchto normativních důsledků, a význam atomických jednotek jazyka, slov, obdobně jako způsob, jímž slovo přispívá k potenciálu vět (v nichž je užito) navozovat normativní závazky.

Tím, že nedoporučuje upřednostňovat nějaký centrální princip determinace významu promluv na úkor ostatních relevantních principů, dospívá autor v knize k velmi liberální pozici. V komunikaci se podle jeho názoru mohou uplatnit různé principy determinace významu promluvy podle toho, na jakém druhu diskurzu se účastníci komunikace podílejí. Silné (přesněji řečeno nepřekonatelné) výhrady má Koťátko pouze ktěm teoriím významu, které obhajují tezi, že na determinaci významu promluvy se zásadním způsobem podílejí aktuální intence mluvčích. Takové pojetí, jak autor přesvědčivě dokazuje, má vždy problémy s tím, jak objasnit veřejnou povahu jazykové komunikace –její objektivitu. Podmínkou, na níž autor trvá, je slučitelnost principů determinace významu s normativním pojetím významu promluvy jakožto souhrnu jejích normativních závazků.

V předposlední části knihy se Koťátko vyrovnává s poměrně známou Wittgensteinovou argumentací proti pojmu soukromého jazyka (podanou ve Filosofických zkoumáních), přičemž pracuje zejména s tou její variantou, kterou zpopularizoval americký logik a filozof Saul A. Kripke a která je běžně nazývána poněkud hrozivě “Kripkenstein”. Nespokojuje se však s běžným výkladem této argumentace a radikalizuje její důsledky nejen pro jazyk soukromý (či individuální – k rozlišení těchto dvou pojmů viz kap. VI/1–VI/2), ale i pro běžný veřejný jazyk. Takovéto skeptické vyznění knihy čtenáře pravděpodobně překvapí (poté, co se v knize setkával s autorovými konstruktivními návrhy na teoretické zachycení významu). Koťátko nakonec přiznává, že nenašel způsob, jak skeptikovi uspokojivě odpovědět, což oslabuje naše očekávání výsledků, ke kterým teorie významu může dospět. Výsledným obrazem jazykové komunikace je tedy podle autora jednání založené na sdílených dispozicích členů dané jazykové komunity, přičemž jednání, které s těmito dispozicemi tak či onak neladí, je vnímáno jako chybné.

V současné české analytické filozofii bychom nepochybně jen stěží hledali práci obdobného významu, vyznačující se jak originalitou pojetí, tak pečlivě promyšlenou strukturou. Je rovněž pozoruhodné, že v důrazu na normativní povahu determinace významu a vůbec na plodnost normativního metajazyka při objasňování principů jazykové komunikace se autor (zcela nezávisle!) shoduje s Robertem Brandomem, jehož mnoho odborníků považuje za jeden z nejvýraznějších zjevů americké filozofie posledních dvou desetiletí. Účelem recenze je však především upozornit na případné problémy či nejasnosti práce.

Začněme tím méně závažným. Kniha na některých místech předpokládá znalosti, které jistě nepatří ke všeobecné vzdělanostní výbavě. To by ještě nemusel být problém, ke knize je však připojen slovníček nejdůležitějších technických termínů, jehož forma naznačuje, že kniha je určena i neodborníkům. Příkladem takového nedostatku je třeba používání termínu “antirealismus” bez jakékoli jeho definice. (Stručně řečeno, antirealismus jako opak filozofického realismu tvrdí, že výrokům o skutečnostech, které nemůžeme potvrdit či vyvrátit, nelze připisovat jednoznačné pravdivostní hodnoty.) Jiný druh problému občas představuje autorova charakteristika současného odborného mínění: např. na s. 75 se hovoří o “obecně přijaté” interpretaci slovesa “tvrdím”, aniž je přitom uveden nějaký odkaz na odbornou literaturu, takže čtenář, kterého by zajímaly detaily, si nemá kde autorovu charakteristiku ověřit či prohloubit; totéž platí o konstatování na s. 257, že podle současného mínění odborníků se užitím věty “Slibuji, že přijdu” vykonává slib jen nepřímo a že jde ve skutečnosti o tvrzení.

Nyní k závažnějším, byť také diskutabilnějším nejasnostem. Na s. 231 se při diskusi Quineových pojmů “radikálního překladu” a “neurčitosti významu” naznačuje, že závěrem Quineových úvah je teze, že překladatel se v praxi nikdy nemůže zcela rozhodnout, ke kterému z několika přijatelných překladů se má přiklonit. Takové čtení je podle mého názoru nesprávné – ačkoliv je třeba brát v úvahu, žese Quine od doby, kdy uvedl radikálního překladatele na scénu ve svém základním díle Word and Object(1960), vracel občas k této problematice ve svých článcích, takže je možné, že své původní názory na neurčitost překladu v některém pozdějším textu modifikoval. Myšlenkový experiment s radikálním překladatelem, který zcela změnil tvář současné teorie významu, měl ukázat, že evidenční báze, na níž radikální (tj. zkoumaného jazyka zcela neznalý) překladatel zakládá svou “překladovou příručku” pro neznámý jazyk, nikdy jednoznačně nevyčlení nějaký překlad jako “jediný správný” – až potud se s autorovým výkladem zcela shoduji. Quineův překladatel ale podle mého názoru není neustále zmítán pochybnostmi, který z možných překladů má preferovat. Naopak, musí si jedentakový překlad zvolit a pak se jej přidržovat při rozšiřování své překladové příručky. Pointou Quineova experimentu je zjištění, že jinýradikální překladatel může při vyhodnocování téže evidenční báze dospět k překladové příručce, která nebude s první příručkou slučitelná, a to v tom smyslu, že nebude možné překládat výroky neznámého jazyka střídavě větami obou příruček. Takový překlad by nedával žádný smysl: každá příručka totiž tvoří holisticky propojený systém a to, co jedna příručka systematicky chápe jako dejme tomu člen určitý, může druhá příručka chápat řekněme jako neoddělitelnou součást podstatného jména (čtenář promine podezřelost mých příkladů, ale je to v první řadě Quine sám, kdo si opakovaně zoufá nad fatálním nedostatkem praktických příkladů neurčitosti významu: srov. např. jeho článek “Ontologická relativita” ve sborníku Obrat k jazyku: druhé kolo, Praha 1998). Výhodou tohoto minimalistického výkladu Quineovy ústřední teze je to, že nás nesvádí k poněkud výstřední představě, že význam promluvy je za všech okolností něco amorfního. Význam promluvy může být vymezen naprosto přesně, ale podle Quinea jedině vzhledem k určité překladové příručce. Chceme-li jednoduchou analogii z běžného života, pak stejně jako význam promluvy je neurčitá i teplota, avšak pouze v tom smyslu, že si vždy můžeme vybrat mezi více způsoby, jak teplotu zachytit: můžeme ji měřit ve stupních Celsia, Fahrenheita apod. Jakmile se však jednou rozhodneme pro určitý systém měření, veškerá neurčitost se rozplyne.

Jiný problém je obecnější povahy. Koťátkovu popisu komunikace lze vytknout, že nechává mnoho důležitých otázek otevřených, případně se jich ani nedotýká. Čtenáře by především zajímalo, jak k ustavení norem v nějaké jazykové komunitě vůbec dochází, které principy takové ustavení umožňují; chtěl by vědět, jak normativita v praxi funguje a jak si účastníci veřejného diskurzu normativní postoje osvojují. Autor v knize např. vytýká Davidsonovi, že jeho pojetí významu promluvy jakožto průniku mentálních stavů mluvčího a interpreta postrádá rozměr objektivity, který má normativní pojetí zaručit. Pak by nás ale zajímalo, co objektivita norem v praxi obnáší. Bez dalšího rozpracování tohoto tématu totiž budeme čelit např. následujícímu dilematu: na jedné straně můžeme spolu s autorem kritizovat názor, že normativita propozičních postojů je podstatně závislá na mentálních stavech účastníků diskurzu (a tento názor je opravdu pochybný: když například slibující i jeho posluchač zapomenou na vykonaný slib, neznamená to, že slib ztratil svou závaznost), na druhé straně nám nemusí být po chuti ani představa nějaké nezávislé objektivní říše, v níž existují normativní vztahy. Počkejme si tedy, jestli Koťátkovy další práce k tématu vrhnou na tyto otázky více světla.

Tomáš Marvan

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker