Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Matouškova Poezie

Ivan Matoušek: Poezie. Praha, Triáda 2000.


Ivan Matoušek je především výrazný prozaik, potvrdil to důrazně svým posledním románem Ego. Poněkud ve stínu próz stojí jeho básnické dílo, které reprezentuje loni vydaný soubor Poezie. Knížka obsahuje rozsáhlejší básnickou skladbu Marie, jež vyšla nejprve roku 1982 jako samizdat a později jako příloha Tvary ve Tvaru 15/1998, a dále sbírku dvanácti básní provázených stejným počtem autorových grafik Poezie a serigrafie před koncem osmdesátých let, kterou autor vydal původně v roce 1990 také jako samizdat (některé básně pak byly publikovány časopisecky, především několik textů v Iniciálách3/1992). Rovněž skladbu Mariedoplňuje rámcující grafická složka: na začátku je to výřez reprodukce gotické Madony roudnickéMistra třeboňského oltáře a na konci Matouškova fotografie tváře spící mladé ženy, kompozičně odpovídající úvodní reprodukci (sklon hlavy, záběr z pravého profilu...). Toto rámování a posun, který je v něm obsažen, vymezují téma skladby a vytvářejí jeho stručnou výtvarnou paralelu, poskytující dost prostoru pro významové doplnění.

Matoušek se v celé své tvorbě snaží zachytit subjektivní prožívání světa a sebe s cílem sebepoznání, nalézání sebe sama, své individuality a vnitřní integrity. Svět, s nímž se konfrontuje, je pro něho vždy jeho světem prožitků a představ. (Zaujímá jakousi “fenomenologickou” pozici; pro srovnání je zde možné odkázat na recenzi Kahudova románu Houštinaod Ondřeje Cakla v Aluzi3/2000.) Bývá obviňován ze sebezahleděnosti či posedlosti sebou samým, avšak – přísně vzato – nemáme nikdy nic než sebe, své prožitky, každý má s jistotou jen svůj svět a neproblematizovaná snaha vystoupit ze sebe může být naopak z této pozice považována za falešnou objektivitu, za nepoctivost nebo ztrátu autenticity. V Matouškově případě se ovšem zdá, že spíš než o závazná filozoficko-teoretická programová východiska jde o vnitřní nutnost. V tom, že píše literaturu, je ale obsažen základní záměr překročit tuto uzavřenost směrem k druhým, nabídnout jim výsledky svého zkoumání; literatura je pokus o komunikaci. Svět, který nám Matoušek předkládá ve svých knihách, je tedy zřejmě světem jiných proporcí a akcentů, jiné citlivosti a jiného rytmu, než je vlastní každému z nás, protože je to eminentně jeho svět a on se ani nesnaží předstírat, že by tomu tak nemuselo být. Je to pro mě prostor mírně zamlžený, nepříliš barevný (jako pozdní podzim v Nových Lázních), ale rozlehlý, “technicky” a analyticky precizovaný; a především čtenáři nemusí zůstat cizí úpornost a důslednost Matouškova ohledávání tohoto světa a sebe sama, jeho náročná, nekonečná snaha postihnout ono jemné, obtížně zachytitelné a neustále se proměňující. Matouškovy texty nepatří k těm, které uchvacují hned po prvních stránkách, vyžadují jisté čtenářské úsilí a vytrvalost – i to měli na mysli někteří recenzenti a kritikové, když psali o jejich “exkluzivitě”. Nenabízejí jednoznačná ani snadná a obecně platná řešení, spíš neustále krouží a problematizují zdánlivě samozřejmé – vlastně by se dalo souhlasit s názorem Jiřího Staňka, že základním a neřešitelným Matouškovým problémem, bezvýchodným bludištěm, si je on sám (“Bezvýchodné bludiště”, Tvar 16/2000, s. 21). Ale na rozdíl od J. Staňka si nemyslím, že je to důvod k negativnímu hodnocení jeho textů. Skladba Marietéto obecnější charakteristice Matouškovy tvorby odpovídá.

Při interpretaci skladby se nabízí především nepřehlédnutelný rys litaničnosti. Formálně je jednoznačně nesen úvodní částí textu (bezprostředně po reprodukci Madony roudnické; už samotný titul nás orientuje tímto směrem). Avšak například už v této části, která je dlouhým monotónním litanickým výčtem (“Marie od dětství / Samota bílá / Samota skla / Samota těla / Samota v kostele...”), je významově zatížen – právě díky tomu, že jde o rozsáhlý výčet a ne o shrnující obecné konstatování (samota vždy a všude) – prvek reality tohoto světa, téměř civilnosti, reprezentovaný druhou částí jednotlivých veršů, proti transcendentní, vzhůru směřující “samotě”. (“Samota postele / Samota u okna pokoje / Samota za sklem / ... / Samota ulice / ... / Samota zrána / Samota léta...”) A nejen to. Klasickou litanii zde převrací naruby zejména skutečnost, že nejde o vzývání Mariiny svaté samoty, ale spíš samoty “básníka”, jeho lyrického subjektu; on jako chlapec pak v této samotě získává určitý vztah k Marii-světici. (“Samota na světě / samota na světle / samota ve světle / V oslnivém světle / V oslepujícím světle opuštěnosti poklekám / Panno od dětství” – s. 11–12.) To jsou ovšem stále proměny takového druhu, jaký už litanie zná, stačí si vzpomenout na Františka Halase.

Vzápětí do skladby vstupuje dynamický prvek. Zjišťujeme, že nejde jen o statické exaltované vzývání (či nářek), ale i o záznam, revokaci určitých událostí, o zachycení určitých momentů a proměn milostného vztahu, jak ho prožíval a nyní si ho znovu vybavuje lyrický subjekt. Chlapecké vzývání světice Marie z ikon nahrazuje milostný vztah k ženě Marii; tento jakoby spontánní a přirozený posun ale není bezproblémový a samozřejmý – což se ukazuje zpětně, ve chvíli, kdy už návrat není možný. “Marie v křesle usnula. / Pomyslel si: / Jaký je to cíl / být stále nečistější? / Nechtěl jsem se zbavit čistoty / Chtěl jsem prorazit ze samoty / Napsal: / I když jsme nejvíc toužili po čistotě, / děkujeme Ti za všechno. / Tví andělé...” (s. 39, kurzíva I. M.) Litanie tvoří jádru skladby rámec, udává na počátku spodní tón či základní ladění, a působí pak spíš méně zřetelně zdola, projevuje se ve formě apostrof, syntaktických paralelismů, návratů a opakovaného rozvíjení již řečeného, rozpouští se v kořenech skladby; vynořuje se ještě v oddílu na s. 34, který je krátkou variací úvodní litanie, v níž je centrální “samota” nahrazena druhým klíčovým výrazem “čistota”, a pak opět až v závěru ve formě již jen fragmentárních citací úvodu. Můžeme říci, že i tyto formální proměny litanie tvoří spolu s výtvarným rámcem paralelu tématu skladby.

Na rovině obsahové se litaničnost projevuje “spirituálními” či “symbolickými” prvky, jako jsou motivy Vánoc, kostela, popis setkání na navigaci, při němž lyrický subjekt vzhlíží k přicházející ženě (toto “vzhlížení” je původně dáno zcela prostě situací jejich setkání, kdy on stojí níž než ona: “Stála nad ním / Nad sebou náhle zahlédl její uzdravující úsměv / kterým na něj dlouze a nehybně hleděla / Dlouze milostiplná / ... / Najednou se neostýchal pokleknout...” – s. 16), ozývá se v narážkách na Písmo a v jeho parafrázích (“Na počátku byl udělán podivný červenožlutý živočich...” – s. 15) či v citaci úryvku z jakéhosi textu, snad lidové hry, možná barokní, možná mladší, čteného na výstavě loutek (“Marie, Marie, copak žes hřešila? / Bylinu anděla kdybys vypila, / čistá bys zůstala, / do pekla nemusila!” – s. 30, kurzíva I. M.). Je však zřejmé, že skladba není klasickou, čistou litanií, spíš “litanií” v přeneseném, širším smyslu; možná by bylo vhodnější mluvit jen o (důležitých) litanických rysech skladby.

Zachycení proměn milostného vztahu a jeho prožívání neprobíhá jednoduše lineárně, nýbrž spíš v kruzích, přerušují ho střihy a změny perspektivy, výpovědi zůstávají nedořečené a podobně. Nápadná je zejména promyšlená kompozice skladby, využívající bohatě kontrastu a paralelismů na všech rovinách (což můžeme chápat i jako litanický prvek ve výstavbě textu), střídání vnitřního monologu, přímé řeči a vnější vyprávěcí er-formy, zapojeny jsou citace (odlišené kurzívou), je tematizováno psaní a v posledních částech konkrétně sama skladba (jsou citovány jednotlivé verše úvodní litanie). I způsobem této tematizace skladby snad naznačuje Matoušek důležitou původní terapeutickou funkci (motivaci) svého psaní, od nějž si sliboval překlenout v reflexi propast oddělující nás od ztraceného čistého já. Dosáhnout smíření bez bolestných ztrát ale není možné. Nelze zůstat rozkročený mezi tady a tam. “Začal psát: / Marie od dětství / Cítil bolest v jejím náručí / Samota bílá/ Pohladil obálku / Pannu Marii kterou miloval od dětství / ... / Podivné červenožluté pavoukovité stvoření / kolem něj ťapkalo / a ono to šeptalo / všechno co vidělo: / Marie od dětství / Samota bílá / Samota skla/ Víc přečíst nestačil / Žena ho zvedla. / Tohle jsem psal já! / Tohle je začátek! / A Panna Maria ho odnášela / Sakra pusť mě!...” (s. 39–40, kurzíva I. M.)

O poznání méně než kompozice je zatížena metafora, obrazné vyjádření, tradiční poetické figury a tropy; rým je užit jen výjimečně, a ještě jde spíš o asonanci, což koresponduje s volným veršem skladby. Asociativnost je podřízena kompoziční racionalitě. Celkově bychom použité formální prostředky mohli charakterizovat jako vlastní spíš próze než poezii, ačkoli jejich prokomponovaností i koncentrací text prózu výrazně převyšuje a činí ze skladby básnické vyjádření. (Centrálnější roli hraje ve skladbě opakující se metafora knihy a listování knihou, jejíž vznik je zde, zdá se mi, alespoň zčásti rovněž motivován “kompozičně” – nedostatečným odlišením a následným překrytím motivů listování knihou s výtvarnými reprodukcemi, na jejíž obálce je ona od dětství milovaná Panna Maria, a motivů vzpomínání a vyprávění, jejichž jednotlivé momenty splývají se stránkami knihy; viz s. 21, 24. Dalším významem “knihy” v textu – vedle odkazů na onu základní knihu s reprodukcemi – může být sama tematizovaná skladba. A ještě obecnější a širší významy důležitého motivu “knihy”, případně “psaní knihy” u Matouška bychom získali srovnáním s jeho dalšími texty – viz např. knihu “Tento svět” v románu Nové Lázně.)

Sbírka Poezie a serigrafie na konci osmdesátých let, jež tvoří druhou část souboru, je svou povahou poněkud odlišná. Jde o kratší texty (1–3 strany, zhruba 25–70 často spíš kratších veršů), které jsou na první pohled expresivní. (S tím korespondují i paralelní autorovy grafiky; o vztahu textů a grafického doprovodu, který není pouhým sekundárním doprovodem básní, ale jejich rovnocenným protějškem, viz např. velmi dobrou recenzi knížky od Mojmíra Trávníčka v Hostu7/2000 nebo již zmiňovanou recenzi J. Staňka ve Tvaru.) Básně většinou nejsou členěné do strof či oddílů, v některých pasážích jsou výrazněji rytmizované (opakování, trochejský rytmus, někdy získávají až charakter křečovitého říkadla), autor užívá hovorové a obecněčeské slovní tvary, příznakovou lexiku i syntaktické prostředky. Častěji se objevuje apoziopeze, někdy končí nedořečený verš dokonce uprostřed slova. Výjimku představuje kompozičně složitěji řešená báseň “U nemocničního lůžka”, v níž hrubě vnikají do základní roviny, kterou představuje výsostně soukromá situace u lůžka umírajícího, jinými typy písma odlišené citace z novin, z parte, vstupy okolních hlasů či odkaz k telefonickému hovoru (svým tématem může báseň připomenout závěr Matouškovy prózy Album).

Kontrast “spontánní expresivnosti” této sbírky a “propracované kompozice” předchozí skladby je projevem dvojího základnějšího přístupu autora k textu. Zatímco ve skladbě Marie zaujímá Matoušek od textu dostatečnou distanci, umožňující racionální kompozici celku i částí (a zároveň i určité hodnocení – cenzuru – toho, co se říká), v básních z konce osmdesátých let přistupuje záměrně co nejblíž k textu a snaží se potlačit racionalizující nadhled a zjevnou “literárnost” (alespoň ve výsledném čtenářském dojmu). To se projevuje jak formálně (nacházíme ovšem zřetelné projevy kompozičního záměru a autorské reflexe i v této sbírce), tak pokud jde o obsah sdělení. Mohli bychom tedy uvažovat, co přimělo Matouška, který není zrovna bytostný (sebe)ironik a cynik, zařadit třeba báseň “Co všechno díky tobě udělám”, která je srozumitelná jen takto v kontextu jako záměrně obyčejná, až hloupá, protože takovou asi napsal jednou každý. Mimochodem je to, vedle zmiňované básně “U nemocničního lůžka”, jeden ze dvou stroficky segmentovaných textů ve sbírce a M. Trávníček si ho všímal ve vztahu k principu litaničnosti. (“Že máš milý hlas / Napíšu báseň a ty ji budeš číst / Bude to neuvěřitelná recitace / Rozhlasovým posluchačům se udělá teskno / Protože jsi mě oslovila // Že umíš zpívat / Napadne mě určitě písnička / Nejspíš nějaký veselý hit / Na diskotékách z toho budou šílet / Protože jsem z tebe blázen...” – s. 58)

Poezie a serigrafie na konci osmdesátých let, odrážející relativně přímočaře především autorovy neradostné nálady a pocity deziluze (ironický škleb, absurdita, grotesknost, bezvýchodnost stereotypu, únavnost vršících se přízemních podnětů a vjemů, které nikam nevedou, jen se neustále zmnožují a pohlcují život), se mi však zdají být slabší než předchozí skladba. Matouškova síla není v krátké přímočaré expresi, glose či jednoduchém pointovaném textu (oceníme tyto texty, až když přijmeme složitější záměr, který je této jednoduchosti a přímočarosti zbavuje), ale spíš v extenzivní, zvláště románové tvorbě, která poskytuje dostatečný prostor kompozičně propracované introspekci, analýzám paměti a vnitřního života postav. I výše zmiňovaná “prozaičnost” prosvítající ze skladby Mariesvědčí o tom, že Matoušek je svým ustrojením především prozaik a vyjádření veršem mu není docela vlastní. Neznamená to, že jde o špatnou poezii, ale nejspíš zůstane přítomný svazeček v Matouškově díle alespoň nějakou dobu osamocen. (Neříkám tu nic objevného, sám autor v rozhovoru s Pavlem Kosatíkem a Boženou Správcovou ve Tvaru6/1997 hovoří o své poezii kriticky a už se jí údajně nevěnuje: “měl jsem pocit, že dělám něco jako samoúčelně stylizovanou prózu.”)

Z toho, co bylo řečeno, vysvítá, že když srovnáme obecně Matouškovu poezii s románovou produkcí, jeví se nám poezie každopádně jako méně výrazná. Uvážíme-li, že většina textů souboru Poeziebyla v devadesátých letech časopisecky publikována, a je tedy relativně dostupná, že se sám autor před několika lety o této své poezii vyjádřil dost kriticky (takže se nezdálo, že by uvažoval o její dohledné knižní publikaci) a že Ivan Matoušek snad ještě nepatří mezi “zasloužilé” umělce, o jejichž pozapomenuté texty ze šuplíku se perou prestižní nakladatelství, nabízí se otázka, co vedlo Triádu k tomu vydávat tento jeho titul.

Samozřejmě že vzhledem k pozici, kterou už Matoušek v české literatuře získal (přes veškerá konstatování exkluzivity jeho psaní i některé ostře protikladné kritiky), se hodí, že můžeme díky soubornému vydání básnických textů srovnávat jeho respektovanou prózu s méně známou a dosud roztroušenou poezií. Matouškova poezie jistě netrpí nedostatky, které by ji, především rozsáhlejší skladbu Marie, čtenářsky diskvalifikovaly. To ale ještě není uspokojivé vysvětlení. Nebylo by zatím užitečnější vydat třeba sbírku nějakého mladého autora?

Řada titulů české poezie z nakladatelství Triáda není sice zatím příliš rozsáhlá, avšak jejich výběr je pečlivý a objevný. Po Kateřině Rynglové Ivana Diviše a svazečcích poezie Jaromíra Zelenky (Přepadání, Objetiny) a Jiřího Tomáška (Banalita) tu v roce 2000 vyšla utajená “rozehnaliáda” Ivana Wernische Z letošního konce léta, která mimochodem v lecčem souzní s vynikající Tomáškovou sbírkou, a konečně Matouškova Poezie. Ačkoli se Robert Krumphanzl v Kritické Příloze 18 (“O vydávání poezie”, s. 80–82) odmítl ke své ediční strategii při vydávání poezie konkrétněji vyjádřit, ukazuje se, že produkce Triády soustavněji mapuje (nebo snad vytváří) určitý poměrně speciální a méně známý poetický literární prostor, časově zatím umístěný mezi závěr sedmdesátých a polovinu devadesátých let (jednou z podstatných charakteristik této doby je již jaksi samozřejmá normalizace – se vším, co s sebou nese a co ještě dlouho doznívá), prostor, který se z velké části nachází mimo akcentované oblasti typu všeobecně uznávaná klasika (Šiktanc, Šrut), underground (Jirous, Bondy, Krchovský, Topol) nebo mladá křesťanská poezie (Borkovec, mladí autoři kolem Edice poezie Host), třebaže tu samozřejmě existují vzájemné konvergence a styčné body. V tomto prostoru má důležité místo i poezie Ivana Matouška, která zde vstupuje do poněkud jiného kontextu, než v jakém jsme si jí zatím všímali (v kontrastu k románům, jako jsou Ego a Nové Lázně), doplňuje ostatní jmenované sbírky o další polohu a dokresluje tak podstatně obraz určité oblasti poezie, která by neměla zůstat přehlédnuta. Je proto dobře, že jsou Matouškovy básně takto uceleně publikovány.

Stojí za to sledovat tento zvolna se rozrůstající, zatím možná přehlédnutelný projekt, budující autonomní a reprezentativní obraz určité části naší literatury. Pozornost si zaslouží všechny sbírky, které zde dosud vyšly. O tom, že je edice poezie z Triády exkluzivní, málem sběratelskou záležitostí, která je vypravena mimořádně vkusně a vychází v bibliofilských nákladech (v případě Matouškovy Poezie je to 250 výtisků), jsem se už před časem zmiňoval – ale není na škodu zopakovat to i nyní.

Jiří Chocholoušek

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker