Mlejnkova Pastvina poprvé knižně

Josef Mlejnek: Pastvina (Básně ze sedmdesátých a osmdesátých let). Brno, Vetus Via 2000.

Jaroslav Erik Frič vydal v nakladatelství Vetus Via básnickou sbírku Josefa Mlejnka nazvanou prostě Pastvina. Její autor, ročník 1946, působící mimo jiné jako překladatel z polštiny a francouzštiny, pracoval svého času v redakci Souvislostí, Proglasu, Lidových novin, nověji pak v Magazínu Mladé fronty Dnes. Vynikl též coby esejista a editor Reynkova díla. Recenzovaný titul vyšel poprvé samizdatově v knižnici revue Střední Evropa roku 1985, podruhé jako intermezzo časopisu Hosto devět let později. Nynější, teprve první knižní vydání obsahuje podle autorovy ediční poznámky definitivní podobu textu, zbavenou nežádoucích gramatických nepřesností a tiskových chyb.

Kniha zahrnuje verše vzniklé v rozmezí sedmdesátých a osmdesátých let. Je téměř symetricky rozdělena do dvou zhruba stejně dlouhých částí – Pastvina a Mořská nemoc. Otevírá ji stručně formulované “Předznamenání”, čtveřice gnómických troj až pětiverší, vymezující základní duchovní prostor sbírky: “Ze všech slov básní / teprve se stanou / ta která kanou” (s. 9). O kousek dál čteme básníkovo vyznání, v němž se skepsí pohlíží na eventualitu jakékoli rozumové analýzy tvůrčího aktu: “Veškeré pokusy o racionalizaci tvořivé události (nechci říkat procesu), nebo dokonce snahy o nalezení jakéhosi algoritmu tvoření jsou vesměs mystifikující a přicházejí v nejlepším případě až po faktu. (...) Básník, jenž je v očích světa povaleč, stvoří báseň prosvícenou magií,jež není z tohoto světa, zatímco básník pilný, vědomý si dokonce svého poslání, poctivě napíše něco, z čeho vyzařuje pouze solidnost.” (s. 12)

Sám Mlejnek, u vědomí toho, z čeho se vyznává, je autor meditativní; nehezky řečeno, je to racionální typ. Můžeme se jen s menším či větším neúspěchem dohadovat, co bylo výchozím podnětem k vytvoření té které básně, jaké okolnosti se podílely na onom mysteriózním zážitku “tvořivé události”. Jasněji se ukazuje pouze jediné, totiž že množství Mlejnkových básní je vycentrováno určitým filozofujícím jádrem. A to i tam, kde verše poutají pozornost svou bezmála “surrealistickou” obrazivostí, jako např. v “Příběhu” (s příznačným podtitulem Zcestymluv), který vyúsťuje v následující poznání: “Zůstala sice nesmrtelnost jen si sáhnout / a zvoucí OBSÁHNI SI / ale věčnost sama praví / že na čase už bylo / a vlastně jenom na něm” (s. 73).

Rejstřík Mlejnkových témat a motivů není nijak široký, vede spíše k intenzitě, ke zhutnění výpovědi: samota, stromy, dopis, útržky vzpomínek atd. Autonomní básnický svět se napojuje na intimní prožitky, obklopené předměty zdánlivě všední každodennosti, které mají až archetypální substanci. Tento svět si vystačí sám, lyrický subjekt je v něm dokonale zabydlen, aniž by byl vytrháván vnějšími (aktuálně dějinnými) souvislostmi. Celkovou křesťanskou orientaci Mlejnkovy poezie jen podtrhují aluze na Starý a Nový zákon, jež prodlužují básnické “nyní” do mytizující roviny.

Reflexivní složka není v rámci sbírky rozložena rovnoměrně. Vedle zmíněných gnómických útvarů zde nalezneme i hravé verše, vystavěné na okamžitém nápadu: “To i tys list / vadnoucí pomyšlením / že nestal se květem?” (s. 51) Nebo: “Srdce: pevnina / nebo jenom souš?” (s. 52)

Poezie J. Mlejnka je dílem nesena zvukem slov a nápaditou obrazností, dílem představuje fragmentarizovaný záznam děje, rozlévajícího se někdy do prozaické formy. Občas reflexe převažuje nad vlastním poetickým ztvárněním, a to pak báseň nezadržitelně směřuje k zamýšlenému významovému vrcholu, tvořenému aforistickým vyjádřením nebo vtipnou (proč ne?) slovní hříčkou, často dokonce graficky zvýrazněnou velkými písmeny. Jako např. v básni “Letnice”: “pohleď / jak nad vším co je stvořené / se vznáší holub / BOHOLUB” (s. 25). Anebo trochu jinak v chlapecky stydlivé, něžné básni “Jinošství”: “Tvůj oděv měl být tkán / jen z navštívení // JSI NAHÝ” (s. 22). Za cenné lze považovat zjištění, že navzdory přítomnosti konkrétní myšlenkové intence, tu či onde zdůrazněné, nebo naopak upozaděné, autor nad ní během tvůrčího aktu mnohdy ztrácí kontrolu; buduje sugestivní básnické obrazy, jakoby stržen jejich imaginativní energií. Taková místa čtenáře uhranou svou nečekanou silou – ať už se jedná o “naprázdno jsoucí klavír”, “dívku s hostiovou pletí” nebo o závěr básně “Podloží”, dedikované Jakubu Demlovi: “V ZÁNEBÍ ANDĚL STUDNU KOPE / VODA PROSAKUJE MÝM STROPEM” (s. 63). Uhranou silou, spojenou přitom s jakousi elegantní nenápadností, jež je ostatně jedním z  charakteristických a nanejvýš sympatických rysů Mlejnkovy poezie.

Roman Kanda