Archiv revue:
2017
2016
2015
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
 
2003
2002
2001
2000
1999
1998
Ostatní e-Přílohy
Přílohy revue
Podle
rubrik:
Poezie
Próza
Vzpomínky
Rozhovory
Grafika
Studie
Recenze
Glosář
Archiválie
CD-ROM / Audio

 

 

 

Texty - literární čtvrtletník

Potápěč - literární rozcestník

Dobrá adresa

Host

Plav

Tvar

iLiteratura

Glosy.info - malé statické tlačítko

Festival spisovatelů Praha

Estetika

Weles

Portá české literatury

 

Creative Commons License

 


obsah

Woolfová a “současník”

Virginia Woolfová: Jak to vidí současník. Přel. Ivana Jílovcová-Fieldová. Praha, One Woman Press 2000.


Virginia Woolfová bezesporu právem patří do literárního kánonu světové literatury jako představitelka “avantgardní vlny” britského modernistického románu a spolu s J. Joycem a D. H. Lawrencem tvoří zářivé trojhvězdí na obloze britské literární moderny. V posledních desetiletích navíc začíná Woolfová zářit o to více, čím intenzivnější jsou snahy vlivných literárněvědných škol etablovat a upevnit kánon tzv. ženské literatury. V tomto kánonu Woolfová zaujímá jedno ze stěžejních míst a s tím souvisí i míra pozornosti, která je především v akademických kruzích věnována jejímu dílu. Na tom jistě není nic zarážejícího, obzvláště pro ty, kdo věří na smysluplnost takového kánonu a vyzbrojeni ideologií pohlaví hlásají teorie o “muži neopakovatelné” kultuře. Naproti tomu je velmi zarážející zjištění, že s tím, jak se Woolfová pomalu stává kulturní či spíše kultovní ikonou postmoderního feministického diskurzu, začíná se vytrácet její význam coby svébytné představitelky modernistické literární a estetické tradice. Pokusme se tedy nový český výbor z esejistické tvorby Virginie Woolfové zařadit do kontextu jejího literárního odkazu především z hlediska autorčina přínosu pro vznik a rozvoj typicky modernistické literární tvorby.

Woolfová je tradičně považována za velmi originální a duchaplnou esejistku s vybraným vkusem a vytříbeným stylem. Navíc má pověst vnímavé kritičky, jejíž literárněkritické dílo by jí podle některých literárních historiků zajistilo místo mezi nejvýznamnějšími literáty své doby, i kdyby nenapsala jediný ze svých románů. Pověst tedy více než oslnivá a český čtenář má nyní poprvé možnost nahlédnout do zdrojů, z nichž vyvěrá, a to navzdory skutečnosti, že český výbor s paradoxně znějícím titulem Jak to vidí současník představuje pouze část esejistické produkce Virginie Woolfové. (Vybrané eseje byly napsány v letech 1916–1925 a od imaginárního “současníka” je tedy dělí plné tři generace.)

Již při zběžném pohledu na tematický záběr vybraných textů je zřejmé, že před námi neleží soubor esejů tradičně pojímaného literárněkritického žánru, ale spíše kolekce črt, impresí a studií, v nichž je literatura určujícím, nikoliv však jediným tématem. V předmluvě k českému vydání se dozvídáme, že výbor obsahově vychází z Čítanky pro každého (The Common Reader I), avšak byly z něj vyřazeny texty “velmi speciální, českému dnešku vzdálenější, eventuálně příležitostné”. Při srovnání s anglickou verzí Čítanky se však nabízí otázka, na základě kterého z uvedených kritérií byl z výboru vyřazen esej “George Eliotová” (že by byla “českému dnešku” vzdálenější než Montaigne nebo Chaucer?), kterému přídomku podlehl esej “Joseph Conrad” (nejspíš máme toto bezesporu originální zhodnocení Conradova díla považovat za “příležitostné”, neboť bylo napsáno u příležitosti Conradova úmrtí) a čemu vděčí za vyloučení esej “Addison” (pravděpodobně si vysloužil punc “speciálnosti” za to, že vyžaduje od čtenáře alespoň elementární znalost dějin anglické literatury). Nabízí se tedy otázka, zda se v případě tohoto jinak velmi chvályhodného nakladatelského počinu nepodařilo namísto komplexního celku stvořit spíše hybrid, který není ani uceleným překladem Čítanky pro každého (chybí takřka polovina původních esejů), ani reprezentativním výborem z autorčiny esejistické tvorby (omezuje se až na jedinou výjimku právě na eseje z Čítanky pro každého a nezahrnuje autorčinu tvorbu z pozdějších období). V tomto světle se jako velmi odvážné jeví tvrzení autorky předmluvy k českému vydání výboru, že se “podobného řazení držel i Leonard Woolf v souborném vydání Sebraných esejůWoolfové, Collected Essays I, 1966”. Ten totiž ze souborného vydání vyřadil sedm esejů v českém překladu uvedených, a naopak v něm ponechal všechny tři výše zmíněné.

Nepodléhejme však malomyslnosti ani hyperkritickému akademismu, přiznejme nakladatelství One Woman Press nepopiratelnou zásluhu o zpřístupnění autorčiny esejistické tvorby českému čtenáři a vraťme se k tomu, co v naší mírně okleštěné verzi Čítanky pro každého zbývá.

První, čeho si při četbě vybraných esejů čtenář všimne, je fakt, že Woolfová v sobě nezapře spisovatelku – její styl se vyznačuje silnou tendencí k dramatizaci, její pohled na zpracovávané téma je originální a nezatížený akademismem a autorka tam, kde dokáže zvládnout svůj sklon ke kritickému subjektivismu a impresi, píše přesvědčivě, svěže a vtipně. Tyto nezaměnitelné charakteristiky jejího stylu jsou nespornou předností především tehdy, když se věnuje spíše literárním črtám a úvahám, nejsou však již tak nesporným přínosem tam, kde se Woolfová pokouší o literárněkritické hodnocení jednotlivých autorů.

Právě díky svému osobitému přístupu nám tak Woolfová umožňuje hlouběji pronikat pod povrch věcí a esej “O neznalosti řečtiny” se stává učebnicovým příkladem spojení literární obraznosti, pronikavého intelektu a čtivého stylu. Esej “Vévodkyně z Newcastlu” ukazuje (stejně jako bohužel vyřazený esej “Rambling Round Evelyn”), že Woolfová je takřka nepřekonatelná i ve svých historizujících skicách, v nichž citlivě spojuje humor, dramatickou zkratku a jedinečnou schopnost na malém prostoru načrtnout svěží portrét, který dokáže doplnit několika neotřelými pohledy na dobové reálie. Důkazem autorčina stylistického mistrovství je i esej “Pastonové a Chaucer”, a to jak promyšleným střídáním stylových rovin, tak nenásilným propojením historických pramenů, dobové literatury a obecných literárněkritických úvah. Také její črty ze života polozapomenutých charakterů jsou prodchnuty nejen jemným humorem a soucitnou nostalgií, s níž pojednává o “Slečně Ormerodové”, ale také vtipem a kultivovanou ironií, jimiž častuje nebohou a směšnou “Lady Dorothy Nevillovou”. V těchto esejistických skvostech se Virginia Woolfová představuje bezesporu jako jeden z nejpozoruhodnějších fenoménů v britské modernistické literatuře první poloviny právě uplynulého století.

Přesto však můžeme v autorčině tvorbě najít okamžiky, kdy Woolfová nepůsobí zdaleka tak přesvědčivě a kdy její stylistická brilance ustupuje místy až křečovité snaze o zachycení subjektivního prožitku, a to i na úkor skutečné obsažnosti výsledného sdělení. Jak sama říká ve svém eseji “Pan Bennett a paní Brownová”, “romanopisec, který nás nedovede k tomu, abychom viděli to, co si přeje, přestává být romanopiscem a stává se básníkem”. Použijeme-li podobné kritérium i na její vlastní esejistickou tvorbu s literárněkritickým zaměřením, nemůžeme s ní než souhlasit. Třeba právě tehdy, když nás v eseji “Ruský pohled” přesvědčuje, že Dostojevského romány jsou divoké vodní víry, zběsilé písečné bouře, hučící tornáda a syčící vodní smrště, které nás strhávají s sebou”, a při jejich četbě “se točíme oslepeni, lapáme po dechu a zároveň prožíváme závratnou rozkoš”. V podobném duchu se nesou i pasáže o Tolstém a Čechovovi, a přestože žádná z nich nepostrádá originální a citlivé postřehy, zůstává celý esej v rovině subjektivních evokací. Tady máme před sebou nikoliv Woolfovou-kritičku, ale Woolfovou-básnířku – nepochybně vášnivou, snad oslňující, mnohdy vzrušující a otevřeně se zpovídající. Ale jen několik málo hluboce empatických duší by snad bylo schopno ji v těchto extatických exkurzech následovat a snad ještě méně by jich bylo ochotno připustit, že Woolfová zde říká něco podstatného o ruské literatuře, o Tolstém, o Dostojevském nebo o ruském pohledu. Samozřejmě kromě toho, že v ruské literatuře je spousta duše a že Čechovova duše je “křehká a něžná”, zatímco duše u Dostojevského je “zmítána chorobnými vášněmi a horečnatými stavy”.

Kam se tedy poděl onen opěvovaný kritik, interpret a inspirátor, který obnažuje a prosvětluje, domýšlí a konfrontuje? Uplatňujeme snad na Woolfovou příliš přísná měřítka, není snad v esejistické tvorbě místo i pro takovéto obrazné zkratky? Jistěže je, avšak v případě Woolfové jsou takovéto literárněkritické imprese až příliš časté na to, abychom ji mohli i dnes nazývat “jednou z nejpronikavějších literárních kritiček 20. století”, jak to ještě v sedmdesátých letech učinil profesor W. Blackstone. Pojetí literární kritiky prošlo ve 20. století velmi bouřlivým vývojem a my dnes můžeme jen stěží nekriticky přejímat po dlouhou dobu kanonizované hodnocení spisovatelčiných literárněkritických výprav do tvorby jejích předchůdců i současníků.

Navíc se zdá, že právě v literárněkritické oblasti autorčina intelektuální pronikavost, a tudíž i schopnost smysluplné kritické reflexe klesá úměrně s obdivem pro předmět jejího zájmu. Její oblíbenci u ní čas od času vyvolávají tak silná hnutí mysli, že pro seriózní kritický pohled autorce už zřejmě nezbývá příliš sil. Nejspíš proto nás jindy poměrně střízlivě uvažující Woolfová v úvodu eseje “Jane Austenová” seznámí s tím, že o osobním životě Jane Austenové není takřka nic známo, aby se nás o několik odstavců dále snažila přesvědčit, že Austenová “nikdy, dokonce ani v citlivém věku patnácti let nedopustila, aby se za sebe musela stydět, nikdy v záchvatu soucitu nezastřela svůj sarkasmus ani nezamlžila realitu nějakými extatickými výlevy.” Chtělo by se jen dodat – kéž by autorka následovala jejího příkladu. Další kategorické soudy nesoucí se v podobném duchu ničí jinak zajímavou austenovskou studii, a připravují tak autorku o důvěryhodnost i tam, kde si ji bezesporu zaslouží.

Podobně je postižen přílišnou autorčinou horlivostí i esej “Jana Eyrová a Na větrné hůrce”, kde Woolfová mimo jiné srovnává Charlotte Brönteovou s Thomasem Hardym a vyzdvihuje “sílu jejich osobnosti a ohraničenost vize”. Nedozvíme se sice, v čem ona ohraničenost vize spočívá, ale jsme uklidněni tím, že oba “usilovně, tvrdošíjně a poctivě promýšlejí každou myšlenku, dokud si nevynutí ta pravá slova, a tak se dopracovávají k vlastní osobité próze jako dokonalému otisku svého myšlení”. Poznatek je to možná pozoruhodný, avšak natolik bezobsažný, že je možno jej naroubovat na romanopisce libovolného literárního směru či období. Z takovýchto esejů, kde jsou skutečné inspirativní postřehy často nahrazovány oslnivou slupkou bez skutečné podstaty, kde styl převládá nad myšlenkou a cit nad smyslem pro míru, se navíc zcela příznačně vytrácí charakteristický woolfovský humor a čtenář je obdařen sice stylisticky brilantním, avšak intelektuálně neuspokojivým torzem.

Nebylo by však spravedlivé jednostranně hodnotit nebo přeceňovat tyto autorčiny prohřešky proti literárněkritické tradici, a to ze dvou zásadních důvodů. Navzdory tomu, že se tradiční hodnocení Woolfové jako brilantní literární kritičky může v dnešní době zdát poněkud nadsazené, je nutno konstatovat, že Woolfová je autorkou několika skutečně inspirativních, vyvážených a duchaplných esejů, v nichž se vyjádřila především k dílům svých současníků, jejichž tvůrčí metodu mnohdy nesdílela, ale vždy respektovala. Její přínos k dobové diskusi o dílech J. Joyce, E. M. Forstera, H. Jamese, K. Mansfieldové nebo D. H. Lawrence je možno i dnes považovat za nezanedbatelný a její eseje “Pan Bennett a paní Brownová” a “Moderní próza” patří k stěžejním manifestům britské moderny dvacátých let minulého století.

Kromě toho je možné spatřovat v esejistické tvorbě Virginie Woolfové ještě jeden prvek, v jistém ohledu zřejmě významnější a “současnější”, než je její význam pro literární kritiku. Je to propojení její esejistické tvorby s tvorbou prozaickou. Autorčiny eseje pomáhají odhalovat zdroje, vlivy a myšlenkové procesy, které ji přivádějí k její specifické tvůrčí metodě. Z tohoto pohledu jsou zajímavé především pasáže o Chaucerově tvůrčím principu v eseji “Pastonové a Chaucer”, ústřední téma o složitosti lidské duše v jinak spíše průměrném eseji “Montaigne” nebo pojednání o propojení dějové a psychologické stránky uměleckého díla v eseji “Poznámky k alžbětinské divadelní hře”. U Defoeových ženských protagonistek nalézá Woolfovápřirozenou ženskou touhu po nezávislosti a sebeúctě – vlastnosti, které budou později tvořit podstatnou složku psychologie jejích vlastních hrdinek. Ve “Vévodkyni z Newcastlu” nám naopak představuje svéráznou, inteligentní a sebevědomou ženu, která čelí nepochopení současníků a svazujícím omezením dobových konvencí. V mnohém nám to opět připomene hrdinky autorčiných románů a je možné, že do ní Woolfová promítla také některé z vlastních zkušeností a pocitů.

Podobně bychom mohli nalézat další a další paralely mezi eseji a románovou tvorbou Virginie Woolfové, mohli bychom dokázat, že tento způsob čtení relativizuje některé výtky na adresu jejích literárněkritických studií a staví eseje o Jane Austenové nebo “ruském pohledu” do poněkud příznivějšího světla. Nepřipravujme tím však čtenáře o potěšení z nacházení vlastní cesty k této nesporně mnohovrstevné a stále inspirující autorce.

Libor Práger

 

 

NOVINKY

Aluze 3/2016

Nové číslo Aluze je na světě. Chcete-li ho v tištěné podobě, napište si o něj na redakce@aluze.cz, rádi Vám ho zašleme.

Večer Aluze v Knihovně Václava Havla

V úterý 25. 10. se bude v Knihovně VH povídat s Aluzí o Aluzi, přijďte si poslechnout autory Biancu Bellovou, Irenu Douskovou, Michala Šandu, Jáchyma Topola, ale také Jiřího Hrabala a Davida Jirsu v povídání o tom, jak to s naší revuí bylo, je a bude.

Úterý 25. 10., 19–21 h
Knihovna Václava Havla
Ostrovní 13, Praha 1

Aluze 1–2/2016
Milí čtenáři,
v červenci vyšlo dvojčíslo Aluze. Máte-li zájem, napište nám o výtisk na mail redakce@aluze.cz, případně si počkejte na podzim, kdy bude na našem webu volně ke stažení ve formátu PDF.


Aluze 2/2015
Vážení čtenáři,
druhé číslo loňského roku vyšlo krátce před Vánoci. V případě zájmu o tištěnou verzi nás neváhejte zkontaktovat na redakce@aluze.cz.


Aluze 1/2015
Vážení čtenáři,
Aluze se po téměř osmi letech vrací v tištěné podobě. V rubrice archiv naleznete pdf verzi č. 1/2015, další čísla budeme doplňovat vždy několik měsíců po vydání. Tištěnou verzi revue naleznete v některých knihovnách, případně si o ni můžete napsat na adresu redakce@aluze.cz.
David Jirsa

 

 

 

 

 nahoru    úvodní strana    kontakt    nová aktualita    webmail


ALUZE | Revue pro literaturu, filozofii a jiné (© 1998 - 2008) | ISSN 1803-3784



   webmaster: kotrla.com

Počet návštěvníků od 5. 12. 2001: CNW:Counter CNW:Tracker